Září 2018

Z deníku recepce III

15. září 2018 v 20:04 | Lucka Šišková |  Z deníku recepce
V kuchyni:
"Kolik bude těch Ceasarů?"
"Eh... Osmnáct."
"To že tam napsali pod Menu č.3 tři čárky znamená, že chtějí tři porce?"
"Děláš si srandu? Ty vole, to znamená Menu č. 3."
"Aha, tak těch Ceasarů bude 9."

Dorazila objednávka ubrousků:
"Kde to je?"
"Vzadu."
"Já tam hned nepůjdu, je to aspoň schovaný?"
"Ne, je to venku u schodů."
"Doprdele, já se na to vys..u! Jdu tam."

Check-in:
"Vaše jméno?"
"Novák."
"Máte tady rezervovaný jednolůžkový pokoj."
"Ne, chtěl jsem dvojlůžko."
"Rezervace byla přes Booking na jednolůžko. Podívejte."
"Aha. No víte, ona to rezervovala manželka."

Prohlídka pivovaru:
"Kdy je ta prohlídka?"
"Začne za minutku, dneska budete mít prohlídku s paní sládkovou."
Přijde manžel sládkové vyzvednout hosty.
"Páni, to je správný pan sládek." Pán si poplácá vlastní břicho.

Rezervace pokoje a ubytování:
"Pokoj na tento víkend?"
"Ano."
"Takže, 10.- tého až-"
"Ne, počkat, já myslel ten další."

"Máte pokoj s vanou?"
"Ano."
"Tak bych chtěl s vanou a tichý, chladný pokoj. A tmavý."
"Ehm, dobře, takže..."

"Chtěl bych se ubytovat."
"Ubytování je možné od 2 hodin."
"Jo, jsem tu trochu dřív." Je deset hodin ráno.

"Na pokoji mi nefunguje televize."
"Půjdu se podívat."
---
"Chce to nové baterie do ovladače."
---
"Ta televize mi pořád nefunguje."
"Dal jste tu kartičku do té malé krabičky u dveří?"
"Ne. A to se musí?"

Z deníku recepce II

6. září 2018 v 16:36 | Lucka Šišková |  Z deníku recepce
Dneska jsem se konečně pobavila, ale možná mě ten smích přejde.

Když je na recepci klid, nikdo nic nepotřebuje - ať už zaměstnanci nebo hosté nebo passanti -, je to božské, ale na druhou stranu i trochu nuda. Nic se prostě neděje. Byla chvíle klidu, na recepci byla i naše vedoucí a nachomýtl se tu i manažer. Jak se tak povídalo, připomněl rezervaci firemní akce na další měsíc. Vedoucí říkala, že neví, o koho se jedná, ale já měla hned jasno. A manažer to poznal.

"Proboha to ne." říkala jsem, kroutila hlavou a měla nešťastný výraz. Už ne. Nejde o to, že by to byla velká firemní akce, ale jde o hlavního pořadatele.

"Ach můj bože."

Manažer se otřásal smíchy. "Nezapomenutelný, co?"

Jen jsem kroutila hlavou, protože, když tu byli naposledy, tak... Je škoda, že nemůžete odpovědět popravdě.

"Potřebuju mluvit s panem manažerem, zavoláte mi ho?" Zavolám mu, i když vím, že na něj číslo máte taky.

"Měli bychom mít nahoře i coffee break, ale zatím tam nic není." Máte to podle dohodnutého harmonogramu, takže Vám ho přinesou za pět minut.

"Mohli byste nám nahoru poslat další džbány s vodou?" Jistě, jen skočím do restaurace, abych předala Váš požadavek. Co na tom, že nahoře máte k ruce vlastního číšníka.

"A kde máme ten předvýběr z menu?" Ležel na stole jako vždy. Nemá už někdo z pozvaných na seminář?

Všechny tyhle otázky během 5 minut.

"Můžete nám spustit klimatizaci?" Sice teď běží na jedničku, ale jestli chcete mrznout...

"Potřebujeme ukazovátko na plátno." A do prdele. To tu nemáme.

"Kdyby byl nějaký problém, tak přijďte za mnou. Všechno bude hradit firma." Úleva.

Za půl hodiny...

"Moli by nám servírovat oběd dřív? Tak na tu dvanáctou? A šlo by to do restaurace, protože v konferenčce máme málo místa na stole?" Pro čtyřicet lidí? Jasně... Všechny přesunout? No problem...

Jak to tedy vypadá? Co chvíli lítám do kuchyně, do restaurace, volám manažerovi, sháním ukazovátko. Kontoroluju, jestli stíhá klimatizace. Kuchařům odnesu kopii předvýběru menu, protože originál musí mít v konferenčce. Nepamatují si, co si kdo objednal.

Co je nejhorší? Kolikrát za to ani nemůže ten dotyčný, ale fakt, že brigádník řekne: "Jděte to vyřešit na recepci." Jupí!

Hlavně doufám, že na ten den nebudu mít službu a tomuhle se vyhnu. Znovu už to nechci.

Z deníku recepce I

1. září 2018 v 12:59 | Lucka Šišková |  Z deníku recepce
Ta nejhorší věta, při které se ve vás všechno sevře?

"Ich habe eine Frage."

Možná si říkáte, že to přeháním, ale... pochopíte.

Je pátek večer a očekáváme příjezd hostů z Německa/Rakouska - ještě nevíme. Kolik jich bude? Asi 45 osob - to je málo, obvykle se pohybujeme okolo 55. Máme pouze jména hostů - kdo s kým chce být na pokoji, kdo chce mít pokoje vedle sebe. Nemáme žádná ID čísla, ani adresy - potřebná pro cizineckou policii. Očekávaný příjezd 15:30 hod.

15:30… nic

16:00… nic

17:30… nic

Podle harmonogramu měli mít od 18:30 večeři.

18:20… příjezd 45 hostů.

Všichni se nám vrhnou k recepci a dožadují se pokoje. Většina hostů jsou ročníky 40 a 50. Vysvětlit, proč potřebujeme jejich pasy, nám zabere bezmála 10 minut. Následují dohady a strkání, nechtějí čekat ve frontě. Na recepci jsme dva vždy na velké příjezdy.

"Ne, nechci pokoj v přízemí, chci pokoj v prvním patře."

"Vy jste ale neuvedla žádné požadavky."

"To je jedno. Chci pokoj v patře."

Hostům se musí vyjít vstříc. S kolegou jsme pokoje prohodily.

Vysvětluji jedné paní, kde má pokoj, když se přiřítí již ubytovaná a hlasitě se dožaduje mojí pozornosti.

"Nefunguje mi karta na otvírání dveří." Kolega jde s ní. Mezitím ubytovávám další a další.

"Špatně ji použila, nechala ji zastrčenou uvnitř a čekala, že se dveře otevřou." Chápu, ne všichni znají vkládání karet do zámku.

Paní se vrátila znovu, nesvítí jí světla v pokoji. Kolega znovu odběhl.

"Nefunguje mi karta od pokoje." Šla jsem s pánem a ukázala, jak správně použít kartu. Pochopil a řekl, že ví, co dělal špatně.

18:50… poslední ubytovaný host, poslední přepsaná čísla pasů v interním programu.

Udělali jste si představu o ubytování 45 osob? Snad ano.

Během večera, kdy chystáme papíry, kde nám napíšou adresu a podepíší se - už začíná noční směna pro kolegyni. A večerní bojovky?

"Nefungují mi karty od pokoje." Dostala klíč.

"Klíč nechci, chci aby fungovaly ty karty." Bohužel se zámek ´rozbil´ musíme počkat na opraváře.

"S tím klíčem nejde otevírat." Kolegyně ukazuje.

"Mě to ale nejde a chci dva klíče. Jsme tu s manželem." Kolegyně donese další klíč a 15 minut stráví otevíráním dveří.

atd.

Další den ráno… 6:30 hod.

První host
"Kde je snídaně?"
"V prvním patře."
"Kudy se tam jde?"
"Vyjděte ty schody za Vámi a pak vlevo."

Druhý host
"Kde je snídaně?"
"V prvním patře."
"Já to nemůžu najít." Volá z prvního patra.
"Je to tam, kde jste měli večeři."

Třetí host, čtvrtý host… všude máme cedule ukazující směrem na SNÍDANĚ - BREAKFAST - FRÜHSTÜCK.

Hodně otázek se opakuje a nemá smysl říkat, že ne každý host se zeptá slušně. Další otázky pak směřují na klimatizaci, jak funguje a proč jim nefunguje. Moje nejoblíbenější je, když přijdou s tím, že jim neodtéká umyvadlo. Vysvětlíme, že ten špunt musí zamáčknout dovnitř a voda odteče. Tušíte někdo, proč pokaždé zacvaknou špunt, když si myjí ruce? Tohle je mi opravdu záhada.