RV - 1

1. července 2018 v 21:35 | Lucka Šišková |  MY NOVELS
Vrátili se. Trvalo to celých osm let, ale vrátili se. Museli se vrátit do rodného domu, protože se jejich matka zbláznila. Rozhodla se odkázat celý majetek nějaké cizí holce. To nemohli dovolit.

Štěrk zachroupal pod koly sportovního auto a kousky odlétly až na trávník, když auto prudce zabočilo a zastavilo před vchodem.

"Tak co myslíš, jak dlouho potrvá, než ji budeme zase nenávidět?"

"Hned jak ji uvidíme."

Oba bratři zavřeli dveře a vystoupali po schodech na verandu. Letní dům patřil k těm největším v téhle oblasti. Co natom, že by tu ani jeden z nich nebydlel. Dům patří rodině. Ne, najké cizačce. Bůh ví, koho se ta jejich potřěštěná matka ujala.

"Pánové, to je doba, co jsme se viděli naposledy." Ve dveřích stála přátelská tvář. Správce domu, jejich oblíbený kamarád z dětství.

"Ahoj, Eduarde." pozdravili bratři unisono a ušklíbli se na sebe. I po těch letech jim vadilo, že jako dvojčata mají hodně společného. Kromě vzhledu i hlas, vystupování a smysl pro obchod. Lidé je rozeznávali jedině díky očím.

"Maxmiliáne." Eduard si potřásl rukou s vysokým, hnědookým mužem. Byl přesnou kopií svého otce.

Pak přesunul pozornost na druhého hosta s modrýma očima. Modrýma očima jako jejich matka. "Richarde."

Eduard je pustil dál a všiml si, jak se oba mladí muži rozhlíželi. Změnilo se hodně věcí, a nebyl to jen nábytek.

Kdyby tak jen tušili.

"Kde je?" zeptal se Richard a zastavil se u křesla.

"Madam je na zahradě. Půjdu jí oznámit, že jste přijeli." Eduard se vzdálil a doufal v zázrak.

Bratři se posadili na pohovku pod okny a čekali. V tomhle domě trávili každé léto, než jim zemřel otec. Vypadalo to stejně, ale ani jeden nedokázal říct, co bylo jinak.

----

"Angeliko? Mladí pánové právě přijeli." Eduard sledoval drobnou ženu zabalenou v dekách. Bál se, že to bude jeden z těch dní, kdy se její nemoc bude ozývat nejhlasitěji.

"Oba?" Angelika se na loktech podepřela a dívala se na francouzské dveře do domu. Čekala, že je spatří. Jakoby je mohla silou vůle přimět vyjít ven.

Eduard udělal krok vpřed a ukázal rukou. "Mám-"

"Ano." Neodtrhla pohled od dveří.

Eduard pokýval hlavou a vracel se zpět do obývacího pokoje. Kdyby tak jen mohl promluvit, a vyplnit oběma mladým mužům tu mezeru osmi let.

Přišli. Jsou tady. Angelika se nemohla ani nadechnout. Tak dlouho čekala, než za ní její milovaní synové přijdou. Až pochopí, co se stalo. Až jí přestanou dávat za vinu smrt jejich otce.

Rozklepaly se jí prsty. Rozčileně si sevřela ruku a schovala ji pod deku. Chtěla uniknout tomu, o čem věděla že přijde. Chtěla, aby nemoc zmizela stejně jako její ruka pod prošívanou přikrývkou.

----

"Čeká na vás v zahradě. Přinesu vám tam občerstvení." Eduard jim pokynul a odešel. Spíš utekl do kuchyně, nechtěl vidět ten pohled, až zjistí, co se s jejich matkou stalo. Nechtěl jim dávat za vinu nezájem o její osobu. Byla jejich matka a oni měli vědět, jak se jí daří. Měli jí zavolat, navštívit. Jenomže neudělali nic z toho. Celých osm let.

----

Max a Richard šli vedle sebe a sledovali všechno. Hltali očima všechny detaily - nové květiny, nové stromy, ta stará houpačka na stromě. Dívali se kolem sebe, ale odmítali se dívat jejím směrem.

Angelika se na ně nemohla vynadívat. Schovávala si jejich fotografie celých osm let, kdy je neviděla. Měla je schované v krabici vedle postele. Krabice byla ohmataná z denního používání, už se jí začínaly drolit rohy.

"Moc ráda vás vidím." Agelika se usmívala a nemohla se na ně vynadívat. Oba byli tak krásní. Kdyby tak mohla, oba by je sevřela v náručí. Jenomže nemohla. Nemohla se k nim dostat. Nohy ji přestaly poslouchat jako první.

"Přišli jsme si s tebou promluvit." Max. Max byl o dvě minuty starší.

"Chceme vědět, cos to provedla." Richard si nebral servítky. Teď se jednalo rodinný majetek. Obchod.

Angelika se stáhla, jako by ji uhodil. Cukla sebou a schoulila se. "Posadíte se?" Tentokrát se jí hlas třepal.

Max a Richard se na sebe podívali a sedli si naproti ní. Stůl tvořil bariéru, kterou nechtěl ani jeden z nich překročit.

Dívali se na svou matku a v hlavách jim šrotovalo. Co se sakra stalo?

Angelice v očích zaplálo. "Jedná se moji závěď? Je to tak?" Na vteřinku se jim před očima objevila mladá, ohnivá matka.

"Ano. Jak můžeš někomu cizímu dávat, co by mělo zůstat v rodině?" Max se narovnal a působil hrozivěji než si připouštěl.

Angelika ho sledovala a nemohla tomu uvěřit. Tolik se mu podobal. Vypadal přesně jako on, oba dva. Oba jsou jeho věrnou připomínkou. Doufala, že se mu pouze podobají zevnějškem. Nechtěla, aby byli-

"Nemáš nám k tomu co říct?" Další rána pod pás, kterou Angelika rozdýchávala. Jejich otec se na nich podepsal mnohem víc, než tušila. Než si odmítala připustit.

"Andrej nám řekl, žes-"

"Že jsem přepsala tento dům na jistou mladou dívku. Ano."

"Proč?" zeptali se oba najednou.

"Je to můj dům. Vždycky byl. Patřil mojí rodině. Postavili ho prarodiče. Je pouze na mě, co s ním udělám."

Eduard se vrátil právě včas, aby zaslechl poslední slova. To snad ne. Ať to není kvůli penězům.

"Takže jako tvoji synové do toho nemáme co mluvit?" Max se naježil a pro Angeliku to byla další rána.

"Pánové, ty by stačilo." Eduard se na ně podíval tak přísně, že to oba vyvedlo z rovnováhy. Zaraženě ho pozorovali a nechápali. Co se to tady děje?

"Chci jít domů." Angelika vypadala tak maličká, že by klukům nejradši zase nasekal na zadek. Jako tenkrát, když si půjčili zahradní traktor a napálili to do stromu. Jenomže teď už to nemůže udělat. Teď jsou dospělí.

Eduard obešel altánek a vytáhl křeslo. Angelika odložila deku a nechala Eduarda, aby jí pomohl s přesunem na vozík. Sílou v rukou neměla jako dřív. Nechtěla být venku, nechtěla se dívat, jak ji budou oba litovat. Nechtěla slyšet další odsuzování. Nechtěla se na ně podívat a vidět, jak jí pohrdají. Nenávidí. Litují ji.

Eduard ji v tichu odvážel k domu a soptil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama