Červenec 2018

Vlak

4. července 2018 v 20:39 | Lucka Šišková |  Moje téma týdne
Měla jsem v plánu velké věci. Jednou z nich bylo i stát se lékařkou. Chtěla jsem se stát praktickým lékařem. Měla jsem tu představu od dětství a taky jsem se hlásila medicínu. Jenomže za velkým snem stála taková malá drobná chybička. Nesnesla jsem pohled na krev. Nevadila mi moje vlastní, ale jakmile se dědovi spustila krev z nosu, ucítila jsem ten těžký kovový pach a málem letěla objímat záchodovou mísu. No, tolik k práci v bílém plášti coby doktorka.

Pak jsem pomýšlela na antropologii. Chtěla jsem se stát uznávanou odbornicí jako Temperance Brennanová. Našla jsem si obor na univerzitě v Brně. Měla jsem shromážděné materiály, učila jsem se latinské názvy kostí, věnovala jsem tomu hodně času. Záleželo mi na tom. Jenomže přišel na řadu rozhovor a vedoucí antropologického oddělení v muzeu v Plzni. Hezky mě vyvedla z omylu. V televizi hodně kecali, a prosadit se v tomhle oboru, navíc kdybych začínala v Čechách, by bylo nemožné. Školu bych vychodit mohla, ale jaké bych si našla zaměstnání? No, zaklapla jsem další krabici.

Vyzkoušela jsem si rok na pedagogické fakultě, ale učitelkou bych být nemohla. To jsem věděla hned. Chemie mě bavila, biologie nebyla špatná, ale nebylo to ono. Nechtěla jsem ztrácet čas něčím, co bych nedělala ráda. Přeskočila jsem jinam.

Vystudovala jsem sociální práce a speciální pedagogiku. Myslím, že tady jsem toho našla nejvíc. Odborníci, praxe, prezentace. S diplomem jsem se pustila do práce. První zaměstnání. První probuzení. Šéfka, co se neumí postavit za vlastní oddělení a pracovní náplň se sociální práce dotýkala okrajově. Po půl roce, kdy vztahy eskalovaly, jsem si vyhlídla další jízdenku.

Tentokrát jsem vystoupila v hotelu jako recepční. A jsem tady doposud. Plány? Udělat si státnice z jazyka a počkat, až se objeví možnost dálkového studia. Obor? Hm, pokud bych se chtěla pohybovat ve vzdušných zámcích, zeptala bych se, jako vzdělání musí mít pro MPSV? :-P

Soužití je někdy peklo

4. července 2018 v 20:22 | Lucka Šišková |  Ošklivá pravda
Už to budou dva roky, kdy jsme zažily se setřenicí Marci hádku mezi babi a dědou.

Tenkrát jsme odjeli všichni na chatu na Šumavu do malé vesničky. Chata naštěstí stojí v lese a kousek od řeky. Pokud byste tu vesničku hledali pomocí GPS, můžu vám garantovat, ža ta mrcha vás navede do vesnice nad tou naší. :-)

Každopádně jsme s Marci seděly u stolu pod slunečníkem a hrály žolíky. Kdo vyhrával, to už říct nedokažu. Babi se s dědou znovu pohádala - kvůli čemu ví jen oni dva. Byla to ošklivá hádka, kdy na sebe křičeli. A jak to tak bývá, babi dědovi vmetla všechno do tváře - i co se odehrálo před lety. Promlčecí doba moc nefungovala.

S Marci jsme se na sebe podívaly a raději zašly dovnitř do chaty na verandu. Pokračovaly jsme v hraní a bylo to zbytečné, protože jsme viděly, že děda si šel klidnit nervy někam do lesa s lopatou. Babi na něj něco volala.

Najednou jsme si uvědomily, že je venku podezřelé ticho. Vykoukly jsme ven, ale neviděly jsme babi ani dědu. Kde byli?

Babi většinou venku okopávala jahody, nebo s motyčkou rejdila mezi kompostem. A teď nic...

Nakonec jsme se na sebe podívaly a nevím, která z nás to řekla. Možná jsme si obě vzpomněly na to samé - děda s lopatou.

"Asi jí šel zakopat."

Vyprskly jsme smíchy. Jakmile jsme však vyšly ven, hledat je, babi se vesele koupala v řece.

RV - 1

1. července 2018 v 21:35 | Lucka Šišková |  MY NOVELS
Vrátili se. Trvalo to celých osm let, ale vrátili se. Museli se vrátit do rodného domu, protože se jejich matka zbláznila. Rozhodla se odkázat celý majetek nějaké cizí holce. To nemohli dovolit.

Štěrk zachroupal pod koly sportovního auto a kousky odlétly až na trávník, když auto prudce zabočilo a zastavilo před vchodem.

"Tak co myslíš, jak dlouho potrvá, než ji budeme zase nenávidět?"

"Hned jak ji uvidíme."

Oba bratři zavřeli dveře a vystoupali po schodech na verandu. Letní dům patřil k těm největším v téhle oblasti. Co natom, že by tu ani jeden z nich nebydlel. Dům patří rodině. Ne, nějaké cizačce. Bůh ví, koho se ta jejich potřeštěná matka ujala.

"Pánové, to je doba, co jsme se viděli naposledy." Ve dveřích stála přátelská tvář. Správce domu, jejich oblíbený kamarád z dětství.

"Ahoj, Eduarde." pozdravili bratři unisono a ušklíbli se na sebe. I po těch letech jim vadilo, že jako dvojčata mají hodně společného. Kromě vzhledu i hlas, vystupování a smysl pro obchod. Lidé je rozeznávali jedině díky očím.

"Maxmiliáne." Eduard si potřásl rukou s vysokým, hnědookým mužem. Byl přesnou kopií svého otce.

Pak přesunul pozornost na druhého hosta s modrýma očima. Modrýma očima jako má jejich matka. "Richarde."

Eduard je pustil dál a všiml si, jak se oba mladí muži rozhlíželi. Změnilo se hodně věcí, a nebyl to jen nábytek.

Kdyby tak jen tušili.

"Kde je?" zeptal se Richard a zastavil se u křesla.

"Madam je na zahradě. Půjdu jí oznámit, že jste přijeli." Eduard se vzdálil a doufal v zázrak.

Bratři se posadili na pohovku pod okny a čekali. V tomhle domě trávili každé léto, než jim zemřel otec. Vypadalo to stejně, ale ani jeden nedokázal říct, co bylo jinak.

----

"Angeliko? Mladí pánové právě přijeli." Eduard sledoval drobnou ženu zabalenou v dekách. Bál se, že to bude jeden z těch dní, kdy se její nemoc bude ozývat nejhlasitěji.

"Oba?" Angelika se na loktech podepřela a dívala se na francouzské dveře do domu. Čekala, že je spatří. Jakoby je mohla silou vůle přimět vyjít ven.

Eduard udělal krok vpřed a ukázal rukou. "Mám-"

"Ano." Neodtrhla pohled od dveří.

Eduard pokýval hlavou a vracel se zpět do obývacího pokoje. Kdyby tak jen mohl promluvit, a vyplnit oběma mladým mužům tu mezeru osmi let.

Přišli. Jsou tady. Angelika se nemohla ani nadechnout. Tak dlouho čekala, než za ní její milovaní synové přijdou. Až pochopí, co se stalo. Až jí přestanou dávat za vinu smrt jejich otce.

Rozklepaly se jí prsty. Rozčileně si sevřela ruku a schovala ji pod deku. Chtěla uniknout tomu, o čem věděla že přijde. Chtěla, aby nemoc zmizela stejně jako její ruka pod prošívanou přikrývkou.

----

"Čeká na vás v zahradě. Přinesu vám tam občerstvení." Eduard jim pokynul a odešel. Spíš utekl do kuchyně, nechtěl vidět ten pohled, až zjistí, co se s jejich matkou stalo. Nechtěl jim dávat za vinu nezájem o její osobu. Byla jejich matka a oni měli vědět, jak se jí daří. Měli jí zavolat, navštívit. Jenomže neudělali nic z toho. Celých osm let.

----

Max a Richard šli vedle sebe a sledovali všechno. Hltali očima všechny detaily - nové květiny, nové stromy, ta stará houpačka na stromě. Dívali se kolem sebe, ale odmítali se dívat jejím směrem.

Angelika se na ně nemohla vynadívat. Schovávala si jejich fotografie celých osm let, kdy je neviděla. Měla je schované v krabici vedle postele. Krabice byla ohmataná z denního používání, už se jí začínaly drolit rohy.

"Moc ráda vás vidím." Angelika se usmívala a nemohla se na ně vynadívat. Oba byli tak krásní. Kdyby tak mohla, oba by je sevřela v náručí. Jenomže nemohla. Nemohla se k nim dostat. Nohy ji přestaly poslouchat jako první.

"Přišli jsme si s tebou promluvit." Max. Max byl o dvě minuty starší.

"Chceme vědět, cos to provedla." Richard si nebral servítky. Teď se jednalo rodinný majetek. Obchod.

Angelika se stáhla, jako by ji uhodil. Cukla sebou a schoulila se. "Posadíte se?" Tentokrát se jí hlas třepal.

Max a Richard se na sebe podívali a sedli si naproti ní. Stůl tvořil bariéru, kterou nechtěl ani jeden z nich překročit.

Dívali se na svou matku a v hlavách jim šrotovalo. Co se sakra stalo?

Angelice v očích zaplálo. "Jedná se moji závěť? Je to tak?" Na vteřinku se jim před očima objevila mladá, ohnivá matka.

"Ano. Jak můžeš někomu cizímu dávat, co by mělo zůstat v rodině?" Max se narovnal a působil hrozivěji, než si připouštěl.

Angelika ho sledovala a nemohla tomu uvěřit. Tolik se mu podobal. Vypadal přesně jako on, oba dva. Oba jsou jeho věrnou připomínkou. Doufala, že se mu pouze podobají zevnějškem. Nechtěla, aby byli-

"Nemáš nám k tomu co říct?" Další rána pod pás, kterou Angelika rozdýchávala. Jejich otec se na nich podepsal mnohem víc, než tušila. Než si odmítala připustit.

"Andrej nám řekl, žes-"

"Že jsem přepsala tento dům na jistou mladou dívku. Ano."

"Proč?" zeptali se oba najednou.

"Je to můj dům. Vždycky byl. Patřil mojí rodině. Postavili ho prarodiče. Je pouze na mě, co s ním udělám."

Eduard se vrátil právě včas, aby zaslechl poslední slova. To snad ne. Ať to není kvůli penězům.

"Takže jako tvoji synové do toho nemáme co mluvit?" Max se naježil a pro Angeliku to byla další rána.

"Pánové, to by stačilo." Eduard se na ně podíval tak přísně, že to oba vyvedlo z rovnováhy. Zaraženě ho pozorovali a nechápali. Co se to tady děje?

"Chci jít domů." Angelika vypadala tak maličká, že by klukům nejradši zase nasekal na zadek. Jako tenkrát, když si půjčili zahradní traktor a napálili to do stromu. Jenomže teď už to nemůže udělat. Teď jsou dospělí.

Eduard obešel altánek a vytáhl křeslo. Angelika odložila deku a nechala Eduarda, aby jí pomohl s přesunem na vozík. Sílou v rukou neměla jako dřív. Nechtěla být venku, nechtěla se dívat, jak ji budou oba litovat. Nechtěla slyšet další odsuzování. Nechtěla se na ně podívat a vidět, jak jí pohrdají. Nenávidí. Litují ji.

Eduard ji v tichu odvážel k domu a soptil.