Leden 2018

Hranice

25. ledna 2018 v 12:00 | Lola Kiss |  Tvář démona
Nenávist není nikdy bezdůvodná. Hodně lidé by o mně řeklo, že jsem hodná, poslušná holka, která je spolehlivá a strašně milá. Málokdo by však tušil, že jsem schopná, jak se to říká, vášnivě nenávidět? Ano, přesně takhle. A stejně jako u jiných lidí, i u mě se nenávist postupně vyvíjela. Byl to čas, který ukázal, čeho všeho jsem schopná.

Nikdy nepodceňujte sílu, která se schovává uvnitř a čeká.

Hodná holka většinou věci snáší a právě to jí vyslouží takový přídomek jako hodná, milá nebo se svatou trpělivostí. Jenomže, co když toho má hodná holka dost?

A pak jednou... Prásk!

Najednou ji nikdo nepoznává a nikdo nechápe, kde se to v ní bere.

Ochota snášet a tolerovat, se rozplynula. Zmizela rychle do nenávratna. Je to úleva. Můžete volněji dýchat. Můžete přestat držet jazyk za zuby, protože to by od vás očekávali.

Jak z toho ven nebo dovnitř

24. ledna 2018 v 23:21 | Lola Kiss |  MY NOVELS
"Ven! Okamžitě ven!" řval na mě a skoro jsem mu věřila, že by byl schopný mě vlastní silou dostat z kanclu.

"Aby ses nezbláznil!" zařvala jsem taky, akorát to bylo ztlumeno zavřenými dveřmi.

"Debile." Dodala jsem trochu tišeji a posadila se na židli u stolu. Prstem jsem ťukla do vážky na průžince a sledovala, jak se rychle houpe nahoru a dolů. Co jsem komu udělala?

Věděla jsem to moc dobře. Na takové věci se nezapomíná.

"Terezo. Chci kafe." Zírala jsem na telefon a snažila se chovat se slušně. Vážně. Snažila.

"Prosím by tě nezabilo." Ucedila jsem a rychle vystřelila ze židle. Nepotřebovala jsem vidět, jak vypadá, když je rozčílený a skoro mu vidím páru jdoucí z uší.

Jak jsem se dostala do takové situace? Vzpomínky jsou hodně živé.

Ty věci, co jsme dělali.

Ty věci, co jsem dělala.

A co dělal on.

Připravovala jsem kafe a zkoušela zapomenout, jak jsme se se šéfem poznali. Bylo to u společného známého, který měl kolaudaci. Povídali jsme si, rozuměli si, slovo dalo slovo, a skončili u mě v bytě. Ještě teď si dokážu živě vybavit, jak se jeho svaly napínaly, jak se pohyboval, jak úžasně voněl a…

Jo holka, měla bys přibrzdit. Opakovala jsem si v duchu a vracela se s černou kávou zpátky.

Zaťukala jsem a počkala na jeho: "Dále."

Beze slova jsem vešla a postavila tác s hrnkem po jeho pravé ruce. Mrkla jsem na něj a zjistila, že usilovně zírá na papír. Papír, který měl obrácený vzhůru nohama.

"Měl bys to otočit." Řekla jsem a pobavení v hlase nedokázala schovat.

Naučit se držet pusu zavřenou? Nadlidský úkol.

"Ty by ses měla otočit." Na chvíli zrudl a rychle dodal. "A dát si odchod."

Takže nejsem jediná, kdo tu má živé vzpomínky. Usmívala jsem se, protože jsem věděla, že se na mě teď nepodívá. Kdyby ano, triumfální úsměv bych neschovala. Upřímně? Ani nechtěla.

Zavřela jsem dveře a cítila se líp. Zároveň i hůř. Nechápala jsem, proč se chová jako pako. Choval se tak od prvního dne, kdy jsem přišla do nové práce a zjistila, že budu dělat jeho osobní asistentku. Jakmile jsme spolu byli sami, čekala jsem, že vybouchne. Seděl jako by spolkl pravítko a jeho pohyby byly neklidný a občas jsem si říkala, že ho snad klepne.

Okousávala jsem tužku - zlozvyk, kterého se snažím zbavit. Vzpomínala jsem na euforickou náladu. Strávila jsem úžasnou noc s Radkem, a proto jsem si připadala ten první pracovní den neodolatelně. Věděla jsem, že bych si to ještě jednou zopakovala a pak znovu a znovu…

Ehm, takže k tomu prvnímu dni. Zapudila představu nahého Radka a jeho rukou a… Jo, měla bych se zchladit. Škoda, že tu nemáme sprchy pro zaměstnance.

Ráno jsem přišla na čas. V kanclu seděl Radek Potočný. Radek z minulé noci. Nejdřív jsem měla hříšné myšlenky, na které by byla hrdá i moje kamarádka Anežka, a pak mi došla realita.

"Dobrý den." Můj nový šéfe.

Radek seděl s překříženýma rukama a výrazem, který jsem nedokázala rozluštit. Párkrát jsem k němu zalétla pohledem a pokaždé se mi vybavila včerejší noc. Myslím, že on na tom byl stejně.

Ten den se mnou promluvil sotva deset slov.

Zapřela jsem se do židle a podívala na hodiny. Už po páté za sebou. Jedna hodina odpoledne a já musím čekat do půl čtvrté, to odchází šéf. Radek. Radek Potočný, chlap, s kterým jsem strávila tu úžasnou noc.

Pousmála jsem se, když jsem si vzpomněla, jak mi Radek sděloval, že si to nikdy nezopakujeme. Slovo nikdy zopakoval dvakrát. A důrazně mi nařídil, abych držela pusu. Asi nebylo nejlepší mu říct, že si předtím na mou pusu nestěžoval, protože zrudnul a vyřítil se z místnosti.

Tolik k mému pudu sebezáchovy.

Pokoutník

24. ledna 2018 v 23:21 | Lola Kiss |  Tvář démona
Je to malé, černé, má to dlouhé chlupaté nohy a... Jenom na ně pomyslím a mám husí kůži. Ne že bych se jich k smrti děsila, ale raději si od nich budu udržovat tak tří metrovou vzdálenost.

Jednou jsem si chtěla jít zaplavat do bazénu a tam byl! Na dně ležel roztažený - hlavně utopený - černý obrovský pavouk! Chvíli jsem zůstala stát na okraji a čekala, jestli se pohne. Byl obří!

Došlo, že je to směšný a on se nepohne. Vzala jsem tyč se síťkou a začala ho vyndavat. Podařilo se a stejně jsem celou dobu čekala, kdy se pohne a skočí po mě. Rychle jsem síťku vyklepala a pak strávila tak půl hodinky vybíráním mrtvolek ze dna.

Ale to nebylo jediné, kdy jsem málem dostala infarkt.

V práci jsem vyklízela sklěné vitríny a leštila je. Všimla jsem si pavučin a opatrně se podívala, jestli tam někde ta chlupatá věc je. Nikde nic. Nadechla jsem se a... Byl tam! Uskočila jsem dozadu a vyklepávala ruku, na kterou mi spadnul! Rychle jsem odhodila prachovku a šla do kuchyně za kuchařem, aby ho šel chytit. Ani náhodou bych ho nemohla zabít. Co kdyby po mě skočil?! Ne, ani se toho nedotknu. Vrátila jsem se s kuchařem a pavouk nikde. Kuchař se mi smál. Prý je to jenom malý pavouček! Mě do smíchu nebylo. Počkala jsem hodinu, abych si byla jistá, že je pryč a rychle jsem věci naskládala zpátky do vitríny.

Jednou jsem psala seminárku na počítači. Koukala jsem do knihy, pak do počítače a pak... Vidím, jak se mi spouštěl před monitorem. Odjela jsem se židlí tak zprudka, až jsem narazila opěradlem do stěny.

Nebo jsem se sprchovala, myla si vlasy a podívala se nahoru do rohu a ... byl tam.

Ležela jsem ve vaně a on se spouštěl ze stropního světla.

Nikdy ale nezapomenu, jak jsem ležela v posteli na zádech, skoro jsem spala, ale na chvilku jsem otevřela oči. Spouštěl se přímo na mě, přímo proti mému obličeji. Visel ode mě nějakých padesát čísel a... Vyskočila jsem z postele, praštila se do nohy a s buším srdcem sledovala jeho sestup. Čapla jsem knížku z nočního stolku a připlácla ho s ní.

Naučila jsem se jednu věc: NIKDY, ale opravdu NIKDY je nezabíjet ručníkem, utěrkou neo číkmkoli, co by je mohlo místo zabití hodit na mě.

Dobří holubi

24. ledna 2018 v 22:32 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Jaro je tady a jako každý rok od založení DH, a především od roku 2006 se začaly konat jarní trhy v domově pro seniory/se zvláštním režimem. Stánky s ručními výrobky, od pletařských prací, po keramiku až k čerstvým květinám od místní floristky. Kromě toho vystupuje živá kapela a Domov nabízí i prohlídky s přednáškou o zařízení.

Na trhy mě pozvaly, nyní už bývalé, kolegyně z DH. Řekla jsem jim, že se zastavím a přinesla jsem s sebou také dárky. Jedním z nich byly 2 PET lahve a pak troje různě stejné velikonoční květináčky. A co nejvíce slavilo úspěch? Dekorační velikonoční košíčky to nebyly...

Se zájmem jsem se šla podívat na ohradu s králíky. Kolik jich tam tentokráte najdu? Při mém odchodu za jinou prací tam ve výběhu byli dva starší a tři nová mláďata. Míjela mě aktivizační pracovnice, s kterou se dobře znám. Jelikož jsem byla vtažena do rozhovoru s jiným vedoucím, stačila mi pouze říct: "Dobří holubi se vracejí."

A nebyla jediná, kdo použil tohle slovní spojení. Přemítala jsem, co to má znamenat? Je to snad nějaká šifra nebo snad sdělení, že se stejně vrátím zpátky? Nebo to byly jenom pokusy o žerty, které se nevyvedly?

Nejnovější vedoucí nezapomněl zdůraznit: "Je vidět, že jste spokojená. Svítí Vám oči."

Asi na tom něco bude a rozhodně jsem si ujasnila jednoduché pravidlo. Do bývalého zaměstnání byste se neměli vracet na návštěvu, abyste se viděli s kolegy. To se raději sejít někde na neutrálním území, protože jinak by to mohlo dopadnout...nedobře. Ten pocit byl odporný a nejraději bych v tu chvíli vzala škrabku a dostala ho ze sebe.

Litovat rozhodnutí, které bylo špatné je přirozené, hlavně že se člověk poučí nebo si něco z toho odnese. Tady jsem se naučila jednu věc, přestože se dobří holubi vracejí zpátky, nemusí to být nutně k jejich prospěchu.

Hadrový panák - Daniel Cole

23. ledna 2018 v 13:02 | Lola Kiss |  Beletrie
Jeden z vánočních dárků byla právě tahle kniha od Daniela Colea, pracoval v RSCPA Královská společnost na ochranu zvířat před kutostí, pracoval také jako záchranář. Jeho první díl Hadrový panák (Ragdoll, 2017) je prvním díle o detektivech z New Scotland Yardu.

Detektiv William Oliver Layton-Fawkes, kterého přezdívají "Wolf" při soudním procesu málem zabil obžalovaného, protože věděl, i když to důkazy neprokázaly dostatečně, že je to sériový vrah. Následně musel podstoupit roční léčbu na psychiatrii. Ta léčbě si vyžádala víc, než se kdokoli móhl domnívat.

Nikdo z nich netušil, jaký netvor kráčí jejich středem.
Vlk v rouše beránčím.


Emily Baxter pracuje na případu nově nalezené mrtvoly, kterou dohromady někdo sešil. Celkem ze šesti těl, obětí. Ona se zasadila o to, aby se Wolf zapojil do případu. Její šéf Simmons s tím souhlasil a Wolf přizvali do uzavřeného týmu, který měl vypátrat, kdo byly oběti a vraha.
Zul jí boty a stáhl vlasy dozadu, jako už tolikrát, třebaže ne v poslední době. Potom odešel do kuchyně pro lavor, vypnul rádio a nakrmil Echo. V dřezu byly dvě prázdné lahve od vína, a on si vyčítal, že se v baru nezeptal, kolik jí toho ještě nalili.

Je to precizně napsané, nemusela jsem se odvracet od nechutných podrobností, protože nic takového se nestalo. Naštěstí se autor vyhnul detalnímu popisu.

Situace v případu "hadrového panáka" se vyhrotila, když se na sceně objevila Wolfova bývalá manželka Andrea. Pracuje jako reportérka a do rukou se jí dostal seznam jmen lidí s daty, kdy mají zemřít. Poslední jméno na seznamu bylo i Wolfovo jméno.

"Hashtag ,nejsemna seznamu´jde nahoru," ohlásil nesympatický mladík, kterého Andrea nikdy neviděla bez mobilu v ruce, "a naši aplikaci Hodiny smrti už stáhlo přes padesát tisíc uživatelů."

Kniha je napsaná z pohledu více postav, a jak se mění děj a posouvá směrem k vrahovi, blíží sei čas na to, aby se projevil i pohled vraha. Od poloviny knihy jsem tušila, jakým směrem se bude celý příběh ubírat.

Slepí ptáci - Ursula Poznanski

23. ledna 2018 v 12:04 | Lola Kiss |  Beletrie
Jako obvykle jsem přeskočila první díl, v tomto případě s názvem Pět. Nijak to ovšem nevadilo, ale zjistila jsem, že si ho stejně potřebuju přečíst. Potřebovala jsem vědět, jak to tedy bylo mezi Beatrice a Florinem před přečtením druhého dílu Slepí ptáci (Blinde Vögel, 2013) od autorky Ursuly Poznanski, nar. 1968 ve Vídni, webová stránka www.ursula-poznanski.at.

Hlavní dvojici tvoří vyšetřovatelé Beatrice Kaspary a Florin Wenniger, pracují v Salcburku, kde se odehrává i děj.

Status: zavražděni
hlásil titulek na zadní straně knihy, který určoval celý její směr. Hlavní linka se opírala o poetickou skupinu. Beatrice se na skupinu zaměřila, když se zjistilo, že první dva zavraždění k ní patřili. Pak následovaly další mrtvoly, které spolu zdánlivě nesouvisely.

Beatrice se rozvedla, protože její manžel neschvaloval, že práce je na prvním místě. Zazvoní telefon a Beatrice musí všeho nechat a rychle odjet na místo činu.
Neodpověděla hned, nejdřív se podívala na Achima, který taky odložil příbor. Mnul si bradu, jeho čelo rozdělila hněvivá vráska. Telefonátů podobného druhu bylo dřív hodně, a on na ně nikdy nereagoval vstřícně.
O své dvě děti se stará, ale není to ideální - dělá pro ně všechno co může. Pro jejího manžela to nebylo dost.

Florin má přítelkyni Anneke v Amsterdamu, ale jak se ukázalo, jejich vztah se chýlil ke konci. A důvod?
Sama nechápala, proč je jí vždycky tak trapně, když Florin slyší, že po dlouhých měsících pořád ještě nezměnila zvonění, které jí naprogramoval on.

Jak hlásal titulek, to hlavní, co tvořilo jádro k celému případu byly ukázky z chatovacích oken ve skupině. Beatrice se tam po svolení svého šéfa Hofmanna přihlásila pod tajnou identitou. Nebylo důležité, co zjistili při ohledání těla, kde autorka využila své znalosti, když pracovala jako redaktorka s odbornými lékařskými články. Všechno, na čem vystavěli případ se našlo v té skupině.

V Jugoslávii byly zničeny vesnice a hlavním rysem bylo upalování všech přeživších. Hlavní vůdce té skupiny Frank Heckler předstíral vlastní smrt a s pomocí pár kumpánů získal novou identitu. Uběhlo několik let, a objevili se lidé, co přežili vypálení vesnice Gornja Trapinska. Strach stále přetrvával a policie neposlouchala - Frank Heckler byl pro ně mrtvý.

"...Potkala jste ji někdy? Má jenom tři prsty na pravé ruce, dva zbylé jí jeden z Hecklerových lidí pomalu uřezával nožem. Kromě toho měli v úmyslu vypíchnout jí oko, ale to jim vymluvila. Nechtějte vědět, jak."

Born of Vengeance (Nemesis League #10) - Sherrilyn Kenyon

22. ledna 2018 v 23:03 | Lola Kiss |  Zahraniční literatura
Na oficiálních stránkách: http://www.sherrilynkenyon.com jsem se podívala na poslední vydané knihy a kousek si přečetla ze série Temných lovců a Ligy. Born of Vengeance, 2017 byla jednou z nich. Pobavila jsem se, a hlavně se chtěla dozvědět víc. Co naplat, když máte oblíbeného autora. :-) Objednávala jsem na netu nejlevnejsiknihy.cz, protože v angličtině bych ji tady v ČR nesehnala. Bohužel...

Na začátku, kdy se děj rozbíhal v minulosti, jsem si uvědomila, že když víte, co postavy čeká, je to bolestné. V díle Born of Fury jsem poprvé potkala Bastienovu postavu. Bývalý Kirovarský princ, Ravin, křivě odsouzený za vyvraždění vlastní rodiny a prahnoucí po pomstě. Takže sledovat Bastienovu postavu, jak se postupně dostane až na dno. Je to jako pomalu sledovat bouračku, u které víte, že jí nemůžete zabránit.

Jakmile si postavy zamilujete, je to váš konec.

Bastien Aros Cabarro je nejmladším princem na Kirovaru, a proto ho všichni berou jako playboye. A tak ho brala i major Ember Wyldestarrin, znala ty řeči, co se kolem něj vedou. Navíc ji to štvalo o to víc, protože jí byl přidělený jako parťák. Gyron Force byla elitní leteckou jednotkou kromě jiných, která bránila zemi a Bastien s Ember patřili k nejlepším.

Jak se ukázalo hned první den, Ember se v Bastienovi spletla. Základna se ocitla pod útokem a několik budov se zřítilo, Embeřina sestra uvízla v sutinách a těsně předtím, než ji jeden kapitán vytáhl, se celá budova propadla.
"Cabarro! Zvedni svou zatracenou linku! Tvoje matka začíná zuřit a štěká rozkazy, protože nemůže navázat kontakt! Chce se ujistit, že jsme tě nezabili. Zatím!"

Ember se rozhlédla a hledala prince.

K jejímu šoku, kapitán stojící před ní si poklepal na ucho a upravil si přijímač...

Celá Bastienova rodina byla během jedné noci vyvražděna v královském paláci. Ke zrádcům patřila i Embeřina mladší sestra, toho času vdaná za Bastiena. Z vražd byl obviněn Bastien a odsouzen k životu Ravina, životu cvičného terče pro zabijáky Ligy. Život Ravina se měřil na týdny.

Ember byla se svou rodinou vyhnána a v průběhu let přišla o většinu z nich, kromě pár sester. Nevdala se a ani neměla vážný vztah. Jedinou radost jí dělal syn Florian a vzpomínky na Bastiena a jejich společný život předtím, než si začal a vzal její mladší sestru.

Bastien přežil hlavně díky životu na nehostinné planetě, kde sledovací zařízení v jeho páteři nefungovalo. Nezbláznil se, ale občas ho napadlo, že ano. Společnost mu dělaly jenom vzpomínky na Ember a jejich společné chvíle. Pořád nemohl pochopit, proč se s ním rozešla.

Uplynulo přes deset let než se ti dva znovu potkali...
Zastavila přímo před ním, ruce v bok. "Nic mi neřekneš?"

Jo, ale nevěděl, kde začít, takže řekl tu první debilní větu, co prošla jeho vygumovanou myslí. "Myslel jsem, že jsi mrtvá?"

Bastien získal nové přátele a společně s Ember a jejími sestrami se vrátil na Kirovar. Kromě strýce Barnabáše užívajícího si moc, našel i bratra Quinna a jeho manželku, zavřené ve vězení. Bohužel se ukázalo, že jeho bratr Quinn byl zlomený a nehodlal bojovat a pomstít rodinu. Bastien se tak stal následníkem trůnu.

Zabít strýce a postarat se o pravdu před soudem bylo lehčí než se dalo očekávat. Ale, trable na sebe nenechaly dlouho čekat. Stejně jako jiní členové a přátele Sentelly se mu podařilo rozzuřit Kyra, velitele Ligy. Sice ho zajal, ale Kyr uprchl...

Dragonsworn (Dark Hunters #27) - Sherrilyn Kenyon

21. ledna 2018 v 19:33 | Lola Kiss |  Zahraniční literatura
Je to už přes šest let, kdy jsem se dostala k téhle sérii o Temných lovcích Dark Hunters. Musím uznat, že první díl Milenec snů, který jsem přečetla, mi vyrazil dech hned první větou. Nedokázala jsem na knihu zapomenout. Teď o několik (desítek) knih později se můj zájem zaměřil na Dragonsworn, 2017 od Sherrilyn Kenyon. Hlavně jsem se těšila na nejvíc nepravděpodobný pár ze všech. Dát tyhle dva dohromady...

Výbušný, sarkastický Falcyn - bůh Veles, který byl prokletý už před narozením tím, že se narodil jako drak - si nenechá nic líbit a klidně vás varuje, že jestli řeknete ještě jednu blbost nebo mu půjdete na nervy, sežere vás.
Pomalý, zlomyslný úsměv se objevil Falcynovi na tváři. "Oh, najdu ji. Jakmile sním tvůj mozek a absorbuju ty informace."
Řekne to jednou a pak... krvavá kaše. Rozhodně mu to nebude líto. Navíc si klidně olízne krvavé prsty.

Medea Theoxena je výbušná, sarkastická, nikoho si nepustí k tělu a hlavně nikomu nevěří.
"Ó, chápu. Seš psík. No, Fido, jsem si jistá, že tady v baru je pár milých lidiček, kteří by si tě rádi vzali domů a ochočili. Já ale nejsem jedna z nich. Takže běž, chlapče." Zamlaskala na něj, jako to udělal člověk na svého domácího mazlíčka nebo jako na něco, čeho se pokouše zbavit. "Běž! Huš!"
Jako člověk byla svědkem vyvraždění své rodiny - zabili jí manžela i malého syna před očima. Její matka Zephyra a otec Stryker vládnou Daimonům - rasa Apollitů, kterou svořil Apollo a následně proklel, aby umřeli v dvaceti sedmi letech. Pak ale objevili způsob, jak přežít - pojídat lidské duše. Medea se tomu vyhla díky své matce, která našla ještě další možnost.

Falcyn není jako ostatní kožoměnci. Stejně tak Medea není klasický Daimon. Stejně tak je i pozadí děje trochu moc... Je to mytologie z Anglie - Morgana la Fey, Artuš a Nimue, Camelot... A také se tu objeví postavy jako posel smrti - krásná Brogan, nebo Morganin nejnovější otrok - majetek - Broganin bratr Brandor.

Jak se ukázalo, Morgeninou matkou byla Igraine, a Falcyn měl s Igraine syna Maddora. Kvůli Maxovi (díl Dragonbane) byl Falcynův syn prodán Morganě jako hračka, co může mučit. Falcyn měl zato, že Maddor zemřel, pak se shledali a byla to právě Simi - Charonte démon -, kdo jim pomohl udělat první krok.
Simi si odfrkla, objevila se za ním a pak ho silně strčila oběma rukama dopředu.
Maddor ztratil rovnováhu a přistál ve Falcynově náruči. Instinktivně svého syna objal, a držel proti sobě.
"Tak, je to!" Simi se zakřenila. "Občas všichni potřebujeme trochu postrčení."

Nakonec se jim podařilo osvobodit uvězněné draky pod Camelotem, mezi nimiž byla i Falcynova sestra. A ta hezky vyložila karty, když na plnou pusu do éteru oznámila, že Maddor je Falcynův syn a Blaise, který bral Falcyna jako bratra, je ve skutečnosti jeho vnukem, a synem Maddora.

Charonte démoni byly stvořeni Lemuriany - nikdo o nich moc neví -, aby zničili atlantský panteon. Jenomže Charonte démoni slouží Apollymi - atlantská bohyně destrukce, a tady je Falcynova definice:
"Páni." Falcyn se nervózně zasmál. "Charonte jsou děsivá monstra. V podstatě to jsou letající piraně, vlastně piraně nejsou ani zdaleka tak...hladoví."