I. Horší už to nebude

6. února 2017 v 20:47 | Lola Kiss |  Eagle´s
Katie se vracela domů z práce, ale ještě se stavila v obchodě pro dvoje pánská pyžama. Nechtěla je do zásoby, ale spíš je potřebovala jako dárky. Jedno modré s kostkovanými kalhotami a druhé červené s šedými kalhotami. Aby nezanedbala sebe, koupila si noční košilku.

U pokladny se přistila, že se usmívá, protože pořád byla naprogramovaná z práce. Vítání hostů, ukazování směru k pokoji, slušně hostům oznámit, že tam parkovat nemůžou. Práce recepční vyžaduje hodně a ne vždy jsou jazyky tou nejtěžší věcí, se kterou se musí potýkat.

V autě tušila, že je něco špatně. Tedy víc než špatně. Už pár týdnů slyšela, jak jí spojka v autě při sešlápnutí vydává šoupavý zvuk a občas jí ani nešlo zařadit. Když se rozjížděla po rovině, když se rozjížděla do kopce a za ní stálo auto, nebo když chtěla vjet na kruhový objezd. Jenomže teď to bylo horší. Vyjela z parkoviště a šoupavý zvuk se změnil na kvílivý zvuk.

Katie mluvila se svým automechanikem, který jí řekl, když si to auto poslechl (nemohl ho opravit, protože je nemocný), že bude muset vyměnit celou převodovku. Katie z toho rozhovoru vnímala hlavně slova spojkové ložisko a převodovka a výměna. Kdyby s autem neměla jezdt, tak by jí to řekl, ne?

Kvílivý zvuk se ozýval i za jízdy a to neřadila. Silnice byla ráno pokrytá tenkou vrstvičkou ledu, takže po ní auto bruslilo, kdykoli chtěla přibrzdit. Jakmile minula první železniční přejezd, věděla, že je zle. Už předtím ji napadlo, že teprve teď pochopila rčení "v posledním tažení". Katie se proto v duchu modlila "prosím, prosím", aby nemusela na druhém přejezdu zastavit, protože jednoduše věděla, že by se nerozjela. Pět metrů před druhým přejezdem si všimla zápachu a kouře z pod kapoty auta. Proboha!

Snažila se neřadit, nezvyšovat rychlost, ale bohužel měla smůlu.

Věděla, že když šlápne na brzdu, je po všem.

Auto před ní jelo pomalu a jak se ukázalo, neuhnulo z cesty, ale zpomalilo a pak couvalo.

Úzká silnice a Katie šlápla na brzdu. Auto zhaslo.

Spojkový pedál nereagoval. Katie zůstala zírat před sebe a přemáhala hysterický smích.

Když vyšla z auta, zjistila, že ven vyšla její pětasedmdesátiletá sousedka a lomila rukama. Ptala se, co se stalo a jestli je v pořádku.

Katie jí raději nic moc neříkala, protože kdykoli došlo na slovo dálnice nebo rychlost auta, její sousedka začala dlouhé proslovy, jak je to nebezpečné, kolik lidí umřelo a.. Nedalo se to poslouchat.

S telefonem v ruce se Katie radila, co by měla udělat. Dostat auto dolů. Jasně.

Když zvedla hlavu od telefonu, uviděla přijíždět auto. Byl to manžel dcery sousedky naproti přes ulici. Řekla mu, že má auto nepojízdný, a že to bude muset objet, ale jako správný chlap sedl k ní do auta a zkusil to. Děsivý kvílející zvuk zesílil a ten blbec stejně dupal na pedál, dokud ho Katie rázně nezastavila. Poté odjel.

Katie si oddychla. Zrušila odtahovou službu a nechala si pomoct od souseda dostat auto dolů, skoro na hlavní ulici, kde bylo víc místa. Jakoby toho nebylo málo, přišel jí pomáhat i ten chlap, který řídil to auto, kvůli kterému musela zabrzdit a jí odešla spojka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama