Někdy je lepší si nevzpomenout

24. srpna 2016 v 13:35 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Celou dobu křičela, ať odejdou z jejího domu. Celou dobu jim nadávala a opakovala, že v její ložnici nemají co dělat. Hrozila, že pokud neodejdou a nenechají její věci, kde jsou, zavolá na ně policajty. Mluvila i se svým manželem, že by se s tím mělo něco začít dělat. Tohle si přece v jejich domově nemůžou dovolit. Navíc to všechno byli cizí lidi.

Další ráno se probudila a zírala na ní nějaká cizí ženská a nesla jí snídani do postele. Kdo to krucinál byl? Začala znovu křičet, ale její manžel nepřišel, ani její děti se tam neobjevily. Přemýšlela, kde jsou a komu dovolili, aby spal v jejich domě. Zamračeně sledovala tu ženskou v zástěře, jak jí chystá snídani. Nechápala, kde je její manžel, a proč jí snídani nechystá on. Dělal to tak už posledních dvacet let.

Dívala se z okna a seděla na posteli, když jí napadlo, že tam venku by se měla posekat tráva. Navíc se začala mračit, když se dívala na dřevěný altánek. Kdy ho postavili? Vždy'ť říkala, že nic takového doma nechce. Mají krytou verandu. Začala hlasitě volat na manžela.

Přiběhla nějaká ženská a za ní ještě jedna a obě na ní mluvily. Jenomže nerozuměla, co říkají, měla strach. Měla strach, protože neviděla manžela, který za ní vždycky rád přišel, a povídali si spolu. Jasně si vzpomínala, jak se spolu smáli, když šlo jejich poslední dítě na vysokou školu. Tolik povyku, že se bude stěhovat na kolej a bude tam bydlet. Kde vůbec je? Proč není doma?

Oběd jí přinesla ta ženská, co ji viděla ráno a zase jí něco povídala. Tentokrát jí slyšela líp. Aspoň, že jí vykala. Spokojeně snědla oběd a pak se dívala ven, kde stál altánek. Kdy ho postavili?

Do večeře věděla.

Alzheimer.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama