Červen 2016

Dívka ve vlaku - Paula Hawkins

24. června 2016 v 11:00 | Lola Kiss |  Beletrie
Dívka ve vlaku od Pauly Hawkins. Dostala jsem ji jako vánoční dárek, ale tenhle titul jsem si nevybrala. Ani mě nenapadlo koupit si knihu, když byla všude tolik propagována, tolik vychvalována. A dokonce jsem se nemohla zbavit upozornění na ni v rádiu. Jo, osud má fakt smysl pro humor.

Paula Hawkins vydala tuto knihu jako svou prvotinu a pokaždé, když se podívám do anotace, vidím, kde se a na jak dlouho umístila, a co to vypovídá o její kvalitě. Autorka se věnovala novinařině, žije v Londýně a vyrůstala v Zimbabwe. Dívka ve vlaku byla rozšířena do 35 zemí. A jaké jsou hodnocení knihy?

"Od Zmizelé nás nic nemrazilo tolik jako Dívka ve vlaku, a navíc s tak kouzelně nespolehlivým vyprávěním."

Tady jsem si říkala: "To jako vážně? Přirovnávat jednu knihu k druhé? Ne, přirovnávat. Doslova říct, že tohle je nová Zmizelá." Pěkná blbost. Zmizelou jsem četla a rozhodně můžu říct, že tohle není jako ona zmíněná kniha. Podobu vidím pouze v tom, že kniha je vyprávěna postavami z knihy - Rachel, Annou, Megan.

"Alfred Hitchcock nové doby a generace."

No, možná. Rozhodně bych neřekla, že kniha má takový efekt jako jeho filmy nebo styl žánru.

"Musela jsem číst až do rána."

Jo, to bych musela taky, abych ji měla co nejrychleji za sebou a nemusela se s ní babrat.

Rachel Watsonová pracovala jako PR, ale kvůli jejímu nadměrnému pití dostala padáka. Rachel pila pravidelně, ale hodně začala pít až po svatbě a v době, kdy se marně pokoušeli s manželem Tomem o dítě. Pak začala pít nezřízeně. Alespoň takhle to tvrdí Rachel sobě. Po pětiletém manželství zjistila, že Tom je dávno zamilovaný do jiné ženy. Rozvedli se.

Tom Watson se s Rachel rozvedl, protože už ji nemiloval. Nedokázal s ní vydržet. Zamiloval se do Anny, kterou si vzal a narodila se jim dcera Evie. Tom se však potýkal s jednou drobností, která jim nedávala poslední dva roky spát. Rachel nevzala rozvod dobře a během opileckých záchvatů jim dělala ze života peklo.

Devětadvacetiletá Megan Hipwellová pracovala jako ředitelka umělecké galerie. Firma se na předměstí neudržela a Megan zůstávala doma. Žila v domku u železniční trati s manželem Scottem. Scott jezdí pravidelně do práce, je konzultantem IT oddělení.

Třiatřicetiletý Scott Hipwell je celý den v práci a manželku nechává doma, říká, že nemusí pracovat. Ať si odpočine a předhazuji jí smrt jejího bratra Bena (Ben zemřel před 14 lety). Scott Megan podporoval, aby chodila na schůzky s terapeutem a ten jí pomohl vypořádat se s Benovou smrtí, nespavostí, úzkostmi...

Rachel vyhodili z práce, ale ona přesto jezdí vlakem a sleduje dům Jasona a Jess, kteří pro ni představovali dokonalý pár. Pár, kterým vymyslela jména a příběhy jejich života. Dokonalého života, jak se jevilo na první pohled z okénka. Jenomže to nebylo dokonalé. Jess byla nešťastná Megan a Jason byl zaslepený Scott.

V knize se objevuje pohled na jeden příběh od Rachel v roce 2013, od Megan v roce 2012 a 2013.

Když Megan zmizela, Rachel se potýkala s black outem, neměla tušení, co se stalo a co dělala v onu noc. Sepsala si seznam, co se mohlo stát Megan.

Utekla s milencem, kterého budu označovat jako B.

B. jí ublížil.

Ublížil jí Scott.

Ublížil jí ještě někdo jiný než B. či Scott.

Zdá se mi, že pětka nijak zvlášť v úvahu nepřipadá, protože vražda spáchaná docela cizím člověkem není příliš častá záležitost.

Rachel v knize vystupuje jako alkoholička, ale jako taková není příliš přesvědčivá. Rozhodně nenastaly momenty, kdybych se potutelně usmívala jako u Všechny staré nože http://lola-kiss.blog.cz/1511/vsechny-stare-noze.

A co mě vadilo hodně byla Meganina volba terapeuta, protože ona to nebrala jako terapii, ale jako možnost jak dostat doktora Kamala Abdica do postele. To mě také štve, že autorka strčila do postele Megan a Kamala. Ukázala na to, že on vlastně nebyl tak dobrý, když si neuměl držet odstup. Spát s klientem je jako porušení základních pravidel. Je to také zničení důvěry.

A pak došlo na má slova, kdy si Megan uvědomila, jak to bude s...

Co jsem si to namlouvala? Že jsme spolu doopravdy navázali spojení? Že mezi námi vzniklo něco opravdového? On přece nemá v úmyslu se mnou kamkoli odjet. Jenomže já jsem mu na vteřinu uvěřila, dokonce nejen na vteřinu - a právě to mě sere nejvíc. Chovala jsem se jako směšná naivka. A on se mi mezitím vysmíval.

A co si myslela Anna o Rachel, když si začala s jejím manželem Tomem před třemi roky?

Sedávali jsme u okna - Rachel byla v Londýně, v práci, takže nehrozilo nebezpečí, že by náhodou prošla okolo a všimla si nás. Ale stejně v tom byla špetka vzrušení: co když se z nějakého důvodu vrátí domů dřív? Třeba jí bude špatně nebo si zapomene nějaké důležité písemnosti. Snila jsem o tom. Silou vůle jsem se ji snažila přimět, aby jednoho dne prošla kolem výkladu, uviděla Toma se mnou a okamžitě pochopila, že už jí nepatří.

A pak jsem knihu dočetla. Nadšením jsem neskákala. Jednoduše jsem knihu přečetla, zavřela a uklidila do knihovny. Žádné nadšení nebo malé uznání. Prostě "dobře". Nečekala jsem, že se to vyvine takhle, ale... aspoň to nespáchal komorník. :-P

Orlova kořist - Simon Scarrow

23. června 2016 v 8:14 | Lola Kiss |  Beletrie
Pátý díl o římské armádě, která dobývá Británii. Orlova kořist od Simona Scarrowa. Na scénu se vrací císařův tajemník Narcissus s jasnými rozkazy - císař Claudius potřebuje konečně dobýt celou Británii a připojit ji k impériu. A to pokud možno ne v nejbližších letech, ne v měsících, ale dnech.

První pokus porazit Cataracovu armádu skončil fiaskem. Dlouhodobé plány na polapení selhaly, když se nový velitel kohorty Maximius rozhodl pronásledovat skupinu nepřátel, namísto dodržení rozkazu legáta Vespasiana. Cataracus a hlavní část jeho armáda jim unikla.

Na úplném okraji řady se krčil vysoký tmavovlasý mladík, který ani trochu nezapadal mezi ošlehané vrásčité tváře ostatních centurionů. Ve skutečnosti se zdálo, že jen tak tak splňuje věkovou hranici pro službu v legii. V protáhlé tváři orámované tmavou vlnitou kšticí mu svítily hnědé oči. Pod tunikou, drátěnou košilí a koženými popruhy byla dobře patrná jeho vyzáblá postava. Holé paže a nohy neměl příliš svalnaté, ale šlachovité a štíhlé. Ačkoliv byl oblečený do centurionské uniformy, na níž měl připnutá dvě vyznamenání, stále vypadal jako hoch.
- Catonův popis -

Kromě toho byl Macro menší a podsaditější než Cato, takže se od svého mladšího přítele lišil i po fyzické stránce. Každému legionáři stačilo, aby se na Macrona jenom podíval, a rázem si uvědomil, že centurion není typ muže, kterého by si člověk mohl dovolit rozčilovat, pokud si chce zachovat všechny zuby.
- Macronův popis -

Legionáři neubránili brod a to mělo neblahé následky. Generál Plautius a legát Vespasianus se rozkmotřili a hlavní podíl na tom všem nesl císařův tajemník Narcissus. Plautius a Vespasianus potřebovali najít obětního beránka...

Před výslechem se Cato a Macro naposledy dobře bavili...

"Jdu si zaplavat. Jdeš se mnou?"

Macro ustal v práci a s pobaveným výrazem k němu zvedl oči.

"Ty a plavat?"

"Už mi to začíná jít."

"Začíná jít? Takže už se neplácáš jako pes?"

Cato se zamračil. "Jdeš se mnou, nebo ne?"

Macro opatrně zasunul meč do pochvy. "Radši jo. Dávej si pozor, aby ses nedostal do moc velký hloubky."

"Ha ha, jdi do háje."

Byl vynesen rozsudek a celá jedna kohorta za to musela zaplatit:

"Třetí kohorta přijde na šest měsíců o přístřeší. Budou mít zákaz vstupu na ubikace. Z jejich standart budou odstraněna veškerá vyznamenání. Vojáci přijdou o žold a příděly jídla se jim omezí na ječmen a vodu. Rozhodnutí je platné okamžitě."

To byl verdikt generála, dokud se k tomu nepřimotal Narcissus a nezařídil něco mnohem horšího. Decimaci.

Decimace. Až dosud o ní pouze četl. Byl to nejhorší možný trest, jaký se dal legionářům udělit v poli. Vojáci společně utlučou z každých deseti mužů jednoho, jehož určí los.


Cato si vytáhl černý los a skončil s ostatními odsouzenci. Čtyřicet lidí odsouzeno k decimaci následující dne za rozbřesku před celou armádou. Vespasianus se zkusil přimluvit, ale neuspěl. Dokonce ani Macro nevěděl, co by měl udělat. Vůbec se mu nelíbilo, že skončí čtyřicet mužů mrtvých a mezi nimi i jeho přítel Cato.

Catonův optio Figulus a Macro se spojili a dostali všechny odsouzence ven z tábora. Figulus odešel s nimi, protože ho jeden z hlídkujících vojáků poznal. Cato, Figulus a ostatní muži utekli do blízké bažiny. Na jejích útěk se přišlo až následující ráno. Vespasianus předešel dalšímu losování k decimaci tím, že odvedl pozornost generála Plautia plánem, jak zajmout Caratacem. Plán, který se nedá popsat jinak než "udělej to nejhorší, na co se zmůžeš". Obětovat celou kohortu, co to zpískala u brodu, a poštvat vesničany proti nim.

Klidný Macro vydrží hodně, ale odsouzení legionářů a Catona, nedodržení rozkazu a ztráta brodu - dal jasně najevo, co si o centurionovi Maximiovi myslí...

"Ano, pane," opáčil Macro klidně. "Já ale zpochybňuju tvou schopnost velet kohortě."

Maximius se zprudka nadechl. "Ty se opovažuješ zpochybňovat moji schopnost velet?" vybuchl.

"Ano. A jestli mají ostatní centurioni rozum a dokážou se ozvat, udělaj totéž."

Catonova skupina se smrskla na dvacet osm mužů a nakonec skončili v Caratacově táboře. Cato byl královým vzezřením překvapený, nečekal někoho takového - obyčejný člověk. A také se jim podařilo utéct, ovšem v menším počtu.

Jeden z rozhovorů mezi Catonem a Caratacem...

"Myslíš si o mně, že jsem hlupák?" ušklíbl se Caratacus. "Myslíš, že naši lidé zapomněli, jak dopadl Vercingetorix, když ho zajal Caesar? Nedovolím vám, abyste mě vodili po fóru a pak mě uškrtili jako zloděje."

Nakonec to chtělo velkou bitvu, kde zajali Carataca, aby měli bývalí odsouzenci šanci k návratu do legie. Třetí kohorta byla celá skoro pobita. Cato a Macro způsobili pozdvižení, a podezření, jak to vlastně bylo se smrtí centuriona Maximia a Felixe. Vespasianus byl odvelen od II. legie a odjel do Říma, aby obsadil svůj post v politické sféře. A Cato s Macronem odjeli do Říma společně s ním...

"Caratacus uprchl."
- Vespasinus k Macronovi a Catonovi -

Měl Darwin pravdu?

22. června 2016 v 10:29 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Tohle se mi nepíše lehce, ale v poslední době mi připadá, že se jeho teorie nemusí vztahovat pouze na zákony výběru partnera. Podvědomě si hledáme takového partnera, s kterým by potomstvo mělo největší šanci na přežití. Slabší jedinci nedostanou možnost, pokud se nejedná o výjimky potvrzující pravidla. Slabí nemají šanci a přežívají nejsilnější.

Stejně jako zákony džungle. Tam jste buď lovec nebo jste loven. Neexistuje nic mezi. Vždycky je to buď anebo.

Při přípravě na státnice jsem četla jeho teorie. Neskákala jsem z toho nadšením. Příčilo se mi to stejně jako psychoanalýza pana Freuda: to že máte problémy znamená, že vaši rodiče v dětství podělali vaši výchovu, a také vaše sny jsou potlačená přání a nenaplněné touhy.

Čekat, že někdo podá pomocnou ruku? Kdepak! Když něco chcete, musíte se o to zasadit sami. Čekat, že vám to spadne do klína je jako čekat na pečené holuby, co vám vletí do úst. Luxus na někoho se spolehnout si můžeme dovolit, když máme dobré přátele. A podle čeho se tito přátelé poznají? Těžká otázka. Nebudu plácat kraviny a nechám ji bez odpovědi.

Pravidla? Pár ano. Spíš je beru jako motto:

1, Udělej si to sama, protože nikdo to neudělá stejně. (Každý nakreslí dům jiný.)

2, Nespoléhat na štěstí a připravit se.

3, Nepodceňovat. Nikdy. Nikoho.

4, Přátelé ti pomohou, ale hlavní břímě je na tobě.


Cena nevinnosti - Rebecca James

22. června 2016 v 8:49 | Lola Kiss |  Beletrie
Když jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí, spletla jsem se. Sweet Damage (2013) od Rebeccy James mě překvapilo. Cena nevinnosti jako název nebyl nic moc, dokud jsem se nezačetla do knihy. Dům, kde žije osamělá dívka a nikdy nevychází ven. Kluk, co potřebuje levné bydlení se nastěhuje do domu z roku 1890 , do Fairview, kde: je šero, temné stíny, hromada pavouků v dárkové krabici, někdo ho pozoruje ve spaní, někdo rozmlátí nádobí v kuchyni, někdo napíše na podlahu a zdi větu "TADY ŽIJE SMRT", slyší kroky, bušení na dveře, ale nikde nikdo...

Všude na mojí posteli byli pavouci. Převalující se a rozlézající se černá masa pavouků. Bylo jich tam tolik, že skrz ně skoro nebyla vidět bílá přikrývka. Deka plná pavouků. Jako noční můra.
- Tim -

Rebecca James se narodila v Sydney, kde se odehrává i tento příběh. Pracovala jako číšnice, vyučovala angličtinu a její první psychologický thriller pro mladé nesl název Krásné zlo.

Tim Ellison bydlel u své přítelkyně Lilly, dokud se z ní nestala bývalá. I tak u ní zůstával, dokud mu neřekla, aby se odstěhoval. Její nový přítel Patrick ho zrovna nemusel. Tim zavolal na nabídku pokoje za sto babek a získal ho. Divil se, když mu řekli, že byl měl vyřizovat i pochůzky...

"No, ta majitelka, holka, která se jmenuje Anna, trpí agorafobií a není schopná chodit ven. Potřebuje trochu pomoct. S nakupováním a tak. To je všechno," dodal jsem. "Není to moc těžký."
- Tim -

Anna London žila v obrovském domě, kam se nyní nastěhoval do pokoje nový nájemce. Anna mu řekla, že má agorafóbií a nechodí ven. Její panické ataky se mohou objevit kdykoli a kdekoli. Cokoli mohlo být spouštěčem. Její nový nájemce Tím souhlasil s občasným nákupem, a Anna se chovala velmi zvláštně. Její jediný dva přátelé byli Fiona a její bratr Marcus Harrowovi. Nic ale není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá...

Náhlý nápor vzteku smetl všechny zábrany, díky kterým byla Anna jindy povolná a smířlivá. Uvědomovala si, že se na ni všichni dívají, ale bylo jí to jedno. Postoupila blíž k matce a vyjela: "Ty nejsi schopná snést, že s tátou tak dobře vycházíme. Prostě žárlíš!"

Frances se to pokoušela ukončit smíchem, ale Anna viděla v jejích očích stud - stud a strach - a na chvíli se cítila přímo opilá mocí.

"Není divu, že už tě nemiluje. Jsi strašná, žárlivá ženská. Já tě nenávidím, Frances. Nenávidím tě."
- Anna před třemi lety k matce, která jí dělala ze života peklo -

Anna poznává, že přítomnost dalšího člověka v domě ji mění, a rozhodně k dobrému. A jak se ukazuje, její agorafobie měla hodně důvodů pro vznik. V sedmnácti přišla o oba rodiče. Matka zemřela při autonehodě a otec zůstal v kómatu. V nemocnici žil ještě tři týdny. Anně zůstali pouze Fiona a Marcus Harrowovi.

Ztráta rodičů měla za následek další důvody pro drastickou změnu Anny...

Byl neobvykle uvolněný a nevázaný. Alkohol mu rozzářil oči, rozšířil úsměv a rozvázal jazyk. Povolil si kravatu a rozepnul horní knoflíčky u košile. Vlasy nad čelem mu trčely, jako by si je bezmyšlenkovitě projel rukou. Seděli u stolu, stále opilejší, mluvili o všem a o ničem. V určitou chvíli slova přestala dávat smysl a Anna už se nepokoušela pochopit, co jí Marcus říká, ale jen si prohlížela jeho obličej. Poprvé si všimla silné, hranaté linie jeho čelisti, stínů strniště na jeho pleti, jeho hlubokých hnědých očí. Napadlo ji, že by ho políbila, dotkla se jeho obličeje, a aniž by přemýšlela, zvedla ruku a přitiskla mu prst na rty.

Anna zjistila, že je těhotná a zamlčela před Fionou, kdo je otec dítěte. Fiona i Marcus se přestěhovali k ní do domu a všechno se zdálo být v pořádku. Pomáhali jí a starali se o ní. Anně se pak narodil chlapeček Benjamine. Za osm týdnů zemřel...

"Byl to tvůj přítel." Bylo to konstatování, ne otázka. Byl jsem přesvědčený, že alespoň tuhle část jsem pochopil.

"Bože můj, Time, to ne. Nebyl to můj přítel." Zdálo se, že ji můj omyl rozčílil, rychle jsem to v duchu znovu přebíral. Takže přítel ne. Tak kdo to sakra byl?

"Nebyl to můj přítel," dodala. "Byl to můj syn."
- Anna se otevřela a měla šanci na uzdravení -

Ale to by bylo jednoduché. Ne, tohle nestačilo. Takže pak se objevily další věci, které vypovídaly o příběhu za tím Anniným.

"Mezi tím vším jsem objevil fotku. Fotku, která byla roztržená vejpůl a poničená. Byla to zjevně fotografie Anny a někoho dalšího - plavé vlasy a útlá postava byly nezaměnitelné - ale ten druhý člověk byl odstřihnutý a Annin obličej vyškrábaný něčím ostrým. Rozčilené čáry procházely cik cak přes její hlavu, takže měla strašidelně bezvýraznou tvář.
- Tim neprohledával Lillyinu kabelku záměrně -

Elita - Kiera Cass

21. června 2016 v 10:17 | Lola Kiss |  Beletrie
Elita (The Elite, 2013) od Kiery Cass je druhým dílem z trilogie o dívce, která byla vybrána spolu s 34 dalšími dívkami, aby soutěžila o srdce prince. Na konci prvního dílu Selekce http://lola-kiss.blog.cz/1606/selekce-kiera-cass jich zůstalo šest - Celesta, Kriss, Elise, Marlee, Natalie a America.

America si našla mezi dívkami jedinou kamarádku, se kterou si povídaly a mohly si důvěřovat. Marlee byla velmi hodná a přiznala se Americe, že prince Maxona nemiluje, ale z paláce odejít nechce. Neřekla důvod a America se jí nezeptala. A právě ten důvod později Marlee málem stál život.

Bylo mi strašně trapně a litovala jsem, že jsem se Maxonovi o svých citech svěřila. Pokud dává přednost jiným, je i přes všechny jeho řeči jasné, že ve skutečnosti se o mě nezajímá.
- America si pořád nebyla jistá princem, a měla proto důvod: když řekla Aspenovi o svých citech, rozešel se s ní, a když to řekla Maxonovi... -

Město Angeles je sice na pohled bezproblémové, ale existují lidé, kteří s jejím vedením nesouhlasí. Na palác znovu zaútočily skupiny rebelů. Rebelové se dělí na dvě skupiny, skupina Jižanů, kteří neváhají a klidně zabíjejí. A Seveřané, kteří se proženou palácem a pokaždé to vypadá, že něco hledají. Nikdo však neví co.

Princ Maxon chtěl udělat Americe radost a tak zařídil oslavu Halloweenu, svátku, na který si nikdo nepamatoval, který se přes staletí neslavil. A kromě toho byly do zámku pozvány i rodiny dívek z Elity. America nechápala, co se děje, když viděla svého otce a prince Maxona v zahradách...

V dálce za keříky a fontánkami jsem uviděla dvě postavy. Můj otec při mluvení rozhazoval rukama, jako by buď něco vysvětloval, nebo se na něco ptal. Maxon zamyšleně mlčel, teprve pak mu odpověděl. Pomalým krokem se spolu procházeli. Sem tam si táta strčil ruce do kapes a Maxon si je spojil za zády. Ať už se bavili o čemkoli, muselo to být něco vážného.

America v paláci potkává Aspena a vlastně neví, jestli to mezi nimi definitivně skončilo, anebo to, co k němu cítí jsou jen zbytky pocitů z doby, kdy se s ním cítila šťastná. A pak stačil jeden okamžik, kdy si uvědomila, jak by se měla rozhodnout. A volba to nebyla jednoduchá, byla bolestná...

Marlee byla načapána s mužem, do kterého byla zamilovaná. Praporčík Carter Woodwork ji také miloval. America pochopila, proč nechtěla její kamarádka odejít z paláce. Bohužel bylo pozdě. Trestem za podvádění prince Maxona byl trest smrti pro oba. Maxon však trest "zmírnil"...

Stráže táhly v okovech praporčíka Woodworka. Měl krvavé rty a oblečení tak špinavé, jako by se celou noc válel někde v bahně. Za ním šla Marlee, také v řetězech. I její krásný kostým anděla byl plný skvrn a chyběla mu křídla. Přes shrbená záda měla přehozené sako. V denním světle mžourala, a než ji stráže zatáhly dopředu, na zlomek vteřiny našla v hustém davu moje oči.
...
"A abyste pocítili hanbu a bolest, kterou jste způsobily Jeho Výsosti, jste odsouzeni k patnácti ranám holí na veřejnosti. Nechť vám jizvy až do smrti připomínají vaše mnohé hříchy!"

Holí? Jakou holí?

Odpověď jsem dostala o vteřinu později. Muži v kápích, kteří Cartera a Marlee spoutali, vytáhli z kbelíku vody dlouhé rákosky. Párkrát jimi švihli na prázdno, aby si je vyzkoušeli. Hole při prořezávání vzduchu hvízdaly. Dav tohle zahřívací kolo odměnil stejně bouřlivým a obdivným potleskem, jakým jen chvíli předtím vítal účastnice Selekce.

America si uvědomila, že prince Maxona nemůže milovat. Ne potom, co nechal Marlee tahle trpět. Nedokázala by se na něj podívat a vidět v něm toho muže, který se jí líbil a byl k ní tak hodný. A poslední kapkou byla Celesta, dívka, která na ostatní shlížela shora a každého ponižovala. Urazila Marlee a America udělala to jediné, co mohla. Udeřila ji a začaly se spolu prát. V tu chvíli jí bylo jedno, že udeřit jinou dívku znamená být vyhozena ze Selekce. Naneštěstí situaci zachránila královna.

Maxon dokázal, že byla America zmatená víc než kdy dřív...

"Marlee?" zašeptala jsem přesvědčená, že se mi to jen zdá. "Kde se tu bereš?"

"Hrozně jsi mi chyběla!" vykřikla a v běhu roztáhla svou náruč. V té chvíli byly na jejích dlaních jasně viditelné rudé podlitiny, které se stále hojily. Skutečná Marlee.

Pevně mě objala a společně jsme se zhroutily na zem. Byla jsem v naprostém šoku. Nemohla jsem přestat brečet a dokola jsem se jí ptala, co v paláci proboha dělá.

Když jsem se konečně dost uklidnila, promluvil Maxon. "Deset minut. Počkám venku. Marlee, ty se vrať stejnou cestou, kterou jsi přišla."

Marlee řekla Americe, jak princ Maxon zařídil, aby zůstala s Carterem v paláci. Pracovali tam a sám princ Maxon je oddal. America nebyla schopna slova a uvědomila si, jak to všechno ve vztahu s Maxonem podělala.

America a ostatní dívky měly v živém vysílání přednést svou prezentaci, projekt o dobročinnosti, čeho by chtěly jako královny dosáhnout. A America udělala to, co jí šlo nejlépe. Byla sama sebou. A než se stačila vzpamatovat, rozzuřený král zmizel i s Maxonem ze studia, královna odešla pomalu za nimi. Moderátor Gavril jí pak řekl to, co jí opakovali i jiní...

Všechno se seběhlo tak rychle a já jsem zůstala sedět na sedadle jako přimrazená.

Když se mi před obličejem zjevila ruka, lekla jsem se a ucukla před ní.

"Já vám neublížím," řekl Gavril. "Pomůžu vám vstát." Ve světle se zaleskla jeho jmenovka.

Podala jsem mu svou dlaň. Samotnou mě překvapilo, jak moc se mi třesou kolena.

"Musí vás opravdu hodně milovat," poznamenal Gavril, sotva jsem se postavila.

Nedokázala jsem mu pohlédnout do očí. "Proč si to myslíte?"

Konferenciér si povzdychl. "Znám Maxona od doby, co byl dítě. Svému otci se ještě nikdy takhle nepostavil."

Na palác zaútočili rebelové a America zůstala v krytu sama s Maxonem. America nemohla utéct a musela si vyslechnout, co jí chtěl Maxon říct a naopak. America se dozvěděla pravdu, kterou princ ukrýval...

Otočila jsem se zpátky k Maxonovým zádům. Z ramene mu křížem až do pasu sahal krvavý pruh, který překrýval druhý, také krvácející, a ten zas jiný, který vypadal celkem zahojený a pod nímž byl další, už zajizvený. Nejčerstvější pruh tvořilo asi šest šrámů a ty starší pod nimi se nedaly ani spočítat.

Jak k tomuhle došlo? Maxon je přece princ. Člen královské rodiny, syn panovníka, má výhradní postavení. Stojí nad vším, někdy i nad zákonem, tak jak přišel k takhle zmrskaným zádům?

Pak jsem si vzpomněla na pohled v králových očích ten večer ve studiu. A na Maxonovu snahu nedat najevo svůj strach. Copak je možné provést něco takového svému vlastnímu synovi?

America byla rozhodnutá odejít. Měla sbalené věci. Přestože s princem Maxonem si promluvili, America nebyla schopná prozradit úplnou pravdu. A princ jí připomněl, že jim chybí ve vztahu důvěra. Souhlasil, že může odejít. Těsně před hlavním vchodem se potkali a Maxon Americe řekl, že jestli chce zůstat, bude rád. America zůstala a svým komorným řekla, že je na čase bojovat o prince.

Zůstaly Celesta, Kriss, Elise a America.

Selekce - Kiera Cass

20. června 2016 v 10:00 | Lola Kiss |  Beletrie
Jak jsem se dostala k téhle knize? Kupovala jsem si v Orsay nové šaty na zkoušky, a jelikož se blížil Valentýn, byla k nákupu přidávána jemně červená kartička. Stál na ní citát v angličtině od Kiery Cass:

"Cinderella never asked for a prince. She asked for a night off and a dress."

Popelka nikdy nežádala o prince. Žádala o noc volna a o šaty.

Jakmile jsem si citát přečetla, věděla jsem, že chci něco o té Kieře Cass vědět. A tak jsem si našla spisovatelku a její populární řadu Selekce, Elita, První a Dcera.

Selekce (The Selection, 2012) zavede čtenáře do světa po čtvrté světové válce, kdy USA nepatří mezi hlavní velmoci. Vlastně už ani neexistuje. Společnost se dělí na kasty - První, Druzí, Třetí, Čtvrtí, Pátí, Šestí, Sedmí a Osmí. Děj se odehrává v provincii Karolíně, v Illey.

Opravdu se zdálo nesmyslné omezovat životní volby každého podle toho, jak jeho předci pomáhali vládě, ale tak to prostě fungovalo. Myslím, že nakonec jsme mohli být vděční za to, že jsme aspoň byli v bezpečí.

Sedmnáctiletá America Singer patří k Pátým, což jsou převážně kasty umělců. Celkem má čtyři sourozence - Gerad, May, Kota, Kenna. Její rodiče dělají, co mohou, aby přežili a všichni měli aspoň tři jídla denně. Ne vždy mají takové štěstí. America pomáhá rodině, ale kvůli zákonům nemůže dát najevo, do koho je poslední dva roky zamilovaná. Přestože je odvážná, nebojí se říkat věci na rovinu a má temperamentní povahu, umí udržet tajemství. Její přítel Aspen Leger pochází z Šestých, sloužící. Její rodina by nepřipustila, aby se vdala do nižší kasty.

První jsou královská rodina - král Clarkson, královna Amberly a princ Maxon. Podle tradice se každý princ ožení s místní dívkou, je jedno z jaké kasty.

Pravidla selekce:

"Románek můžete mít pouze s princem Maxonem. Pokud se zjistí, že píšete zamilované dopisy někomu zvenčí, či vás přistihnou s jinou osobou v paláci, bude se jednat o velezradu, která se trestá smrtí."

Osmnáctiletý princ Maxon Calix Schreave musí dodržet tradici a z pětatřiceti dívek si vybrat jednu, s kterou se ožení. Celý život byl zavřený v paláci, protože neustálé útoky rebelů ohrožují všechny na životě. Jeho život se skládá z povinností týkajících se vlády, státního rozpočtu, cvičení, jazyků a také seznamováním se s jednotlivými dívkami. A jednou z nich je i America...

America nadšeně sdělila Aspenovi, že bude mít vlastní plat. Matka ji slíbila, že pokud se přihlásí do Selekce, má jistou volnost. Aspen nadšený není, a přestože to byl on, kdo jí řekl, ať se přihlásí, musel udělat správnou věc...

"Aspene, o tomhle jsme už mluvili. Já vím, že se toho dost změní, a jsem na to připravená. Jak ti to mám jenom vysvětlit." Přiložila jsem mu svou dlaň na srdce. "Až přijdeš požádat o mou ruku, já odpovím ano."

Skoro mě děsilo, jak moc se mu otevírám a odkrývám své nejhlubší pocity, a Aspen si to uvědomoval. Pokud ale potřeboval vědět, že jsem také zranitelná, aby ho to povzbudilo, musela jsem to ustát. Vyhledal očima můj pohled. Jestli v něm pátral po náznaku pochybnosti, jen ztrácel čas. Aspen byl jediná věc, kterou jsem si byla skutečně jistá.

"Ne."

"Cože?"

"Ne." Jako by mi vlepil facku.

"Aspene?"

"Nechápu, jak jsem si mohl namlouvat, že by to mohlo fungovat." Znovu si prsty pročísl vlasy, jako by se snažil vytáhnout si všechny myšlenky, které o mě kdy měl, z hlavy.

America měla první noc v paláci panický záchvat a potřebovala se dostat na vzduch. Stráže ji nechtěli pustit do zahrady, ale na scéně se objevil princ Maxon a zasáhl. America se před ním emočně zhroutila a co víc, pustila si pusu na špacír...

"To není moc spravedlivé. Pro mě jste drahé všechny. Měli bychom jen zjistit, která by mi mohla být nejdražší."

"Vy jste vážně použil ´bychom´?"

To ho pobavilo. "Asi ano. Odpusťte, za to může moje výchova."

"Výchova," zamumlala jsem a přitom zakoulela očima. "To je směšné."

"Prosím?" nechápal.

"Že je to směšné!" zakřičela jsem a znovu nabyla kuráž.

"A co?"

"Celá ta soutěž! Vy jste se nikdy do nikoho normálně nezamiloval? Copak si chcete vážně vybrat manželku takhle? To jste tak povrchní?" Trochu jsem se na zemi posunula, abych se nemusela pořád přetáčet, Maxon mi to usnadnil a sedl si na lavičku. Štvalo mě, že bych mu měla být vděčná.

"Dovedu si představit, že tak můžu vypadat a že celá ta věc se může zdát jen jako laciná zábava. Jenže v mém světě je to trochu jinak. Jsem neustále pod dozorem a moc dívek nepotkávám. Znám jen dcery diplomatů a stejně si toho moc nepovíme. A to ani tehdy, když mluvíme stejnou řečí."

Americu mu řekla pravda - celou -, s vynecháním Aspenova jména.

America byla vybrána, a stejně jako jiné dívky odjela do královského paláce. S rodinou mohla komunikovat dopisy nebo jako po útoku rebelů na palác, mobilem. Netušila, co by měla očekávat, ale časem si zvykala na denní rutinu. S princem Maxonem si začínali být bližší. Když bydlela v paláci přes měsíc a dívek ubývalo, princ Maxon udělal další krok...

Zahihňala jsem se. Teprve až po chvíli jsem si všimla, že princi to vtipné nepřipadá.

Zahleděla jsem se do zahrady, ale koutkem oka jsem viděla, že na mě Maxon pořád zírá. Jeho obličej byl těsně u mého. Když jsem se k němu otočila, abych se zeptala, na co kouká, s překvapením mi došlo, že je dost blízko na to, aby mě políbil.

Ještě víc mě překvapilo, když to udělal.

Rychle jsem ucukla a couvla. I on udělal krok zpátky.

"Omlouvám se," zamumlal stydlivě.

"Co to vyvádíte?" užasla jsem polohlasem.

"Nezlobte se." Mírně se odvrátil, zjevně v rozpacích.

"Proč jste to udělal?" Zakryla jsem si volnou rukou ústa.

"Já jen... předtím jste o mě tak hezky mluvila a včera jste mě chtěla vidět... a to, jak se chováte... napadlo mě, že se vaše city ke mně změnily. Líbíte se mi, copak jste to nepoznala?" Na to se na mě podíval. "Nebo... Bylo to tak hrozné? Netváříte se zrovna nadšeně."

Netušila jsem, jak se tvářím, ale zkusila jsem ten výraz zapudit. Maxon byl úplně zahanbený.

Zkusili to znova a tentokrát to dopadlo jinak... Líbilo se mi, že hlavní hrdinka není nějaká ušlápnutá chudinka a má své názory a dokáže se rozhodnout, co je pro ni správné. Jak by se měla zachovat, a myslet na ostatní i na sebe. Nemůžeš pomáhat ostatním, když sám nejsi v pořádku. Jedno pravidlo, které jsem se naučila na zdravotních naukách.

Celou knihu jsem měla nepříjemný plíživý pocit. Jako bych čekala, kdy se zpoza rohu v temné chodbě vynoří krvelačná bestie a bude mě chtít sežrat. Četla jsem a pořád se nemohla zbavit toho pocitu, že něco není v pořádku. Jako by se jednalo o napětí, které se pořád ne a ne uvolnit. Dočetla jsem a věděla, že chci další díl.

Na konci knihy zůstalo pouze šest dívek. Elita.

Jeden plus jedna - Jojo Moyes

19. června 2016 v 11:08 | Lola Kiss |  Beletrie
Přiznávám, že jsem byla trochu skeptická, jestli bych si měla přečíst další knihu od Jojo Moyes. Když mi přišel do poštovní schránky katalog Knižního klubu, byla tahle kniha Jeden plus jedna novinkou, a mě její popis zaujal. V duchu jsem si řekla, že bych si možná měla zajít do knihkupectví a podívat se na ni. A to jsem také udělala, asi po měsíci. :-)

Kniha Jeden plus jedna od Jojo Moyes mě překvapila. Bylo to přesně to, co jsem potřebovala, abych si uvědomila, že tahle autorka dokáže psát tak, aby to nevyznělo jako klišé a také nerealisticky. To přesně se totiž stalo v knize Stříbrná zátoka http://lola-kiss.blog.cz/1502/stribrna-zatoka, co jsem přečetla jako první.

Třiatřicetiletý Edward "Ed" Nicholls pracoval v softwarové firmě se svým nejlepším přítelem Ronanem, dokud neudělal tu chybu, že svěřil interní informace ženě, se kterou spal a potřeboval se jí zbavit. Vyšetřovala ho policie a podle jeho právníků mu hrozilo až dvacet let. Nemohl dělat nic, takže na radu svého právníka Paula odjel z Londýna. V životě podělal hodně věcí, ale tahle ho mohla stát nejvíc.

Sedmadvacetiletá Jessica "Jess" Rae Thomasová pracovala jako uklízečka a také barmanka. Měla dvě děti. Jestli ji život něco naučil, pak to bylo, jak se snažit vyjít s málem, kdžy ji před dvěma lety opustil manžel Marty, protože byl nemocný - měl deprese. Rozhodně nečekala, že by se jí život mohl zkomplikovat poté, co její dceři nabídnou stipendium na soukromé škole.

Odchod otce od rodiny s sebou nese spoustu nepříjemností: finanční potíže, zlost potlačovanou kvůli dětem i chování většiny zadaných kamarádek, které k vám teď přistupují, jako byste jim chtěla ukrást manžela. Ale horší než tohle, horší než to nekonečné, příšerně vyčerpávající finanční a úmorné zápolení, bylo zjištění, že být samostatným rodičem, když jste zcela bezradní, znamená mít pocit naprosté osamělosti.

Kniha je psána z pohledu Eda, Jess, Tanzie a Nickyho.

Desetiletá Tanzie chodila do školy ráda, a její matematické schopnosti byli na vynikající úrovni, tak ji doporučili na matematickou olympiádu. Přestože je v knize Costanze "Tanzie" deset let a její pohled je ovlivněn matematickou znalostí, občas vyprávění neodpovídá věku.

Šestnáctiletý Nicky byl synem Jessina manžela z jeho předchozího vztahu. Jako teenager se potýkal s hodně problémy a šikana byla jedním z nich. Situace se obrátila k lepšímu, když jednou večer narazili na pana Nichollse, u kterého Jess uklízela. Byl to právě on, kdo mu pomohl s kyberšikanou.

Byla pravda, že Nicky toho moc nenamluvil. Neznamenalo to, že nemá co říct. Jenom nebyl nikdo, komu by to doopravdy chtěl sdělit. Od jeho osmi let, co začal bydlet s tátou a Jess, se ho lidi snažili přimět, aby mluvil, o svých "pocitech", jako by to byl velký bágl, který s sebou mohl jen tak vláčet a před každým ho rozbalit, aby zkontroloval jeho obsah. Ale dost často ani sám nevěděl, co si myslí. Neměl názory na politiku či ekonomiku nebo na to, co se mu stalo. Neměl ani názor na svou opravdickou mámu. Byla závislá. Drogy měla radši než jeho. Co k tomu dodat?

Jess vzala Tanzie, Nickyho a jejich psa Normana do starého auta, aby dceru dopravila na matematickou olympiádu, bohužel, neměli zrovna štěstí:

TANZIE

Nicky se trochu víc sesul na sedadle. "Ehm, Jess?"

"Teď ne, Nicky."

Policejní auto rovněž zastavovalo. Tanzie se začaly potit ruce. Všechno bude v pořádku.

"Teď asi není vhodná chvíle, abych ti řekl, že jsem si s sebou vzal trávu."

První setkání Jess a Eda:

JESS

"Všechno dohromady za sto třicet pět."

Rychle přepočítal bankovky. "Nemám tolik hotovosti. Heleďte, dám vám šedesát a řeknu jim, aby vám na zbytek poslali šek. Ano?"

Při jiné příležitosti by Jess souhlasila. Při jiné příležitosti by se na to vykašlala. Vždyť je přece nechtěl ošidit. Jenomže najednou měla po krk pracháčů, kteří nikdy neplatí včas a předpokládají, že protože pro mě pětasedmdesát liber nic neznamená, tak ona je na tom stejně. Měla po krk zákazníků, kteří si mysleli, že je tak nicotná, že jí můžou prásknout dveřmi před nosem a ani se neomluvit.

"Ne," vyhrkla a její hlas zněl zvláštně jasně. "Potřebuju ty peníze teď, prosím."

Poprvé se jí podíval do očí. Nathalie za ní zběsile leštila kliku. "Potřebuju zaplatit účty. A lidi, kteří je posílají, mi nedovolí odložit platbu na příští týden."

Ed Nicholls se nabídl, že odveze Jess, Tanzie, Nickyho i Normana do Skotska, ale nepočítal s tím, že to bude zrovna takhle. Ráno před odjezdem byl připravený, že řekne, že to nepůjde, ale ta malá holčička ho překvapila. A pak seděli všichni v jeho nové Audině i se smrdutým psem. A pak jeli pětašedesátkou, aby Tanzie nezvracela. Trvalo jim to pár dní a ke konci Ed udělal chybu, že snědl kebab u benzínky...

JESS

"Pane Nichollsi?" zašeptala za ním, a potom znovu, když nic neříkal. "Pane Nichollsi?"

Pak se otočil a uviděl ji. Měl zarudlé oči a hlavu zabořenou hluboko mezi rameny.

"Do prdele. Nedokážu ani vstát. A začíná téct studená voda," zasípal.

"Chcete, abych pomohla?"

"Ne. Ano. Ach, prokristapána."

"Vydržte."

Zvedla ručník, nebyla si jistá, jestli proto, aby zaštítila sebe nebo jeho, natáhla se do sprchového koutu, vypnula sprchu a namočila si přitom paži. Potom se sehnula, aby se mohl přikrýt ručníkem, a naklonila se k němu. "Dejte mi ruku kolem krku."

Ráno mu bylo mizerně, ale Jess mu podala účinný driják. A Nicky podotkl...

"Tři čtvrtě na jedenáct." Podrbal se na zarostlé bradě, potom nejistě došel k oknu a podíval se ven. "Mám pocit, jako bych spal milion let." Ztěžka dosedl na polštářek na pohovce naproti ní a přejížděl si rukou po čelisti.

"Kámo," řekl Nicky, který seděl vedle Jess, "hlásím útěk z věznice."

"Cože?"

Nicky mávl propiskou. "Potřebujete dostat mukly zpátky do lochu."

Pan Nicholls na něj zíral, potom se otočil na Jess, jako by chtěl říct: Vašemu synovi přeskočilo.

Jess sledovala Nickyho pohled, sklopila zrak a rychle ho odvrátila. "Pane bože."

Pan Nicholls se zamračil. "Pane bože co?"

"Aspoň jste mě nejdřív mohl vzít na večeři," řekla a vstala, aby sklidila ze stolu po snídani. Cítila, jak jí rudnou uši.

"Jejda." Pan Nicholls se podíval dolů a upravil se. "Pardon. Jasně. Tak jo." Vstal a zamířil do koupelny. "Je, ehm, je... nevadí, když se ještě jednou osprchuju?"

Orel mezi vlky - Simon Scarrow

18. června 2016 v 8:43 | Lola Kiss |  Beletrie
Další díl Orel mezi vlky od Simona Scarrowa a tentokrát je to především o tom, jak to vypadá, když římská armáda musí řešit politické pletichy v Británii. Nestačí, že jsou potíže se zásobovacími trasami a spojenci. Ještě je za fusekli musí tahat i Caratacus - král Catuvellanů.

Čtvrtý díl... Nezmiňuje pouze důsledky válek, smýšlení lidí, ale i fakt, že když bylo zapotřebí, římská armáda měla vyškolené speciální legionáře v mučení.

Schopný a zdravý Kelt mohl v Římě vynést slušnou sumu vzhledem k módnímu zájmu o všechno barbarské, který převládal mezi Římany obdařenými větším bohatstvím než vkusem.

Anebo...

Zatímco se Cato unaveně zvedal ze země, Bedriacus začal podřezávat velitelovu býčí šíji. Šlo to obtížně a Cato se raději otočil a upřel pohled k brodu vzdálenému asi půl míle.

Osmnáctiletý centurion Cato je v armádě už druhý rok a stále bojuje se svým starým já. Nedávno povýšil a zažívá období, kdyby se nejraději viděl zpátky v římském paláci. Pětatřicetiletý centurion Macro si užil svoje a teď se těší na nový úkol. Dokud se legát Vespasianus nerozhodl jinak. Podle rozkazů generála Plautia, měly v atrebatském městě Calluva vzniknout dvě místní kohorty. A jak se vedly řeči, tenhle úkol připadl právě na Catona a Macrona.

Cato se divil, jak může být Macro tak klidný při pohledu na muže, kteří před ním sténali na zemi zbrocené krví a rukama si chránili hlavu. Mladý centurion v duchu často pochyboval o tvrdé římské disciplíně, která nařizovala nesmírně bolestivý trest a ponížení za jakýkoliv přestupek, který se odehrál během služby. Znala jen málo pokut a úkolů za trest, ale zato nepřeberné množství brutálních tělesných trestů.

Začátky nebyly zrovna valné, ale pak přišel návrh, který by jim mohl zajistit soudržnost a podporu:

"Viděl jsi, jací jsou. Nemůžou se dočkat, až se naučí používat naše zbraně a zacházet s nimi stejně jako my. Přitom ale na sebe nepohlížejí jako celistvou skupinu. My máme legie, standardy s orlem, vědomí tradice. Oni nemají nic."

Tak vznikly kohorty Vlků a Divočáků, pod vedením centuriona Catona a centuriona Macrona. A bohužel ani tyhle problémy nekončily. Nestačilo, že centurionům na krk dýchal král Verica - římský spojenec -, ale také tribun Quintilius. Tribun připlul z Říma, aby jako jiní jemu podobní udělal kariéru a získal vysoký politický post.

Jakmile Tincommius odešel, Macro se otočil ke Catonovi a bodl ho prstem do hrudníku. "Už nikdy se mi před ním neopovažuj odmlouvat!"

"Ano, pane."

"Neříkej mi pane."

"Promiň."

"A neomlouvej se mi pořád, zatraceně!"

Cato a Macro se účastnili večeře u krále Vericy a znovu se projevila Macronova přímost, kterou musela zmírnit Catonova rétorika...

Macro zaletěl pohledem ke svému mladému příteli. "Snad máš pravdu. Doufám, žes ho nepřived na žádnej potrhlej nápad."

Cato se usmál. "Copak by člověk, který má všech pět pohromadě, poslouchal rady od někoho, kdo v očích ostatních lidí sotva dosáhl dospělosti?"

"To sotva," zamručel Macro.

Historka o Caligulovi:

Caligula byl podle Catona ze všech nejhorší. Císařovy šílené kratochvíle neustále pokoušely hranice možného a téměř doháněly Catonova jinak klidného otce k zoufalství. Jako například tehdy, když se Caligula rozhodl, že by se mu líbila procházka po zálivu nedaleko Minesa. Nikdo mu to neměl šanci rozmluvit. Byl to přece bůh, a když bůh něco chce, tak se to stane. Tisíce mužů postavily mezi Baiemi a Puteoli plovoucí most, který se vznášel na palubách zabavených lodí a rybářských člunů...

Macro a Cato se museli poprat kromě nových legionářů také se zrádcem, který usiloval o život krále Vericy. A jak se ukázalo, Catonova schopnost naučit se rychle keltšinu mu pomohla, aby zabránila sebevražednému rozkazu tribuna Quintilia.

Situace se vyhrotila natolik, že synovec krále Vericy, Tincommius, se spojil s Caratakem a hodlal svého strýce poslat do hrobu. Vražda se Tincommiuovi nepodařila, ale skoro se mu povedlo vyhladit obě kohorty Vlků a Divočáků a římské kohorty. Naneštěstí legát Vespasianus přispěchal na pomoc. Centurion Hortensius událost shrnul velmi trefně:

"Macro a Cato!" zvolal. "To jsem mohl tušit. Jedině vy dva se umíte dostat do takového průseru."

"Vyhraje Řím tuhle válku?"
- král Verica -

Pod nekonečnou oblohou 1 - Veronica Rossi

17. června 2016 v 8:19 | Lola Kiss |  Beletrie
Tak dobře. Když nakupuju knížky po internetu http://bux.cz, vždycky si stanovím nějakou částku a pak do Košíku přihazuju knížky. Většinou si vyberu tituly, které bych chtěla, a pak... Přečtu si anotace a vybírám si.

Zvolila jsem Pod nekonečnou oblohou v angličtině Under the Never Sky od Veronicky Rossi, prvně vydané v roce 2012.

V českém překladu bylo hodně chyb a také nepřesností. A další co dokonale podráželo četbu, byla chybějící interpunkce nebo překlepy. Ne jeden nebo dva. Ale v celé knize jsem jich našla asi deset! A občas tam byla i zvláštní přirovnání, které se na postapoklyptický sci-fi svět svést nedají.

Sedmnáctiletá Árie žije v postapokalyptickém světě Snění v Lusku, kde je vše řešeno počítačovou simulací. Díky technologiím se mohou podívat kamkoli od Mytologické Říše po Středověkou Říši až do Říše Budoucnosti. Její matka Lumina pracuje jako genetická inženýrka. Když se kontakt s její matkou přeruší, rozhodne se Árie jednat.

Přístup k rozmnožování...

"To není dar!" zvolala Árie. Byla to genetika. Lumina milovala operu, a tak upravila Áriinu DNA, stvořila dceru, která jí bude zpívat...

Árie, její kamarádka Paisley, Soren a jeho bratři Echo a Bane se vydají do zakázané části. Když vypnou svá tzv. moudrooka (zařízení, co jim umožňují procházet počítačovými simulacemi v Říších a zároveň nahrazují chytré telefony) a deaktivují ochranný systém, dostanou se na zakázanou část. Bohužel to skončí nešťastně.

Osmnáctiletý Peregrin "Perry" pochází z druhé strany Áriina světa. Ona je považována za Osadníka a jeho lidé za Divochy. Perry se vypravil hledat léky a jídlo pro svého nemocného synovce. Bohužel se věci vymkly kontrole, když uviděl oheň, který založili Osadníci. Málem se sám udusil kouřem, ale zachraňoval jednu z Osadníků.

Perry lovil se svým synovcem Talonem, ale byli přepadeni a Strážci Osadníků Talona unesli. Perry slíbil, že ho přivede zpátky. Takové rozhodnutí ho ale stálo víc, než sám tušil. Neuposlechl bratra a odešel. Tím byl zavrhnut vlastními lidmi.

Árii vyhodili Strážci Osadníků v zóně, které se přezdívá Obchod se smrtí. Byla by se z toho nebyla dostala, kdyby na ni nenarazil Divoch Perry. Ani jednomu se však nelíbilo, že spolu budou muset na chvíli spolupracovat.

Perry jako Outsider/Divoch má zvýšené smysly, konkrétně čich a zrak. Je označovaný jako Vědoucí a Vidoucí. Což je neobvyklé, protože normálně mají zvýšený pouze jeden smysl...

Pamatoval si její pach z noci v pevnosti Osadníků. Žluklá směs zatuchliny a masa na pokraji rozkladu. Překvapilo ho to už předtím, když ho ucítil napříč údolím. Přivedl ho přímo k ní. Tady v uzavřeném prostoru jeskyně mu její pach vehnal do hrdla kyselou pachuť. Lehl si od ní, jak nejdál to jen šlo, aniž by opustil teplo ohně, a usnul.

Situace se změnila poté, co spolu cestovali celý týden, aby se dostali k Marronovi. Potřebovali opravit její moudrooko, aby se mohli podívat za Áriinou matkou a Perryho synovcem Talonem.

Perry stál před Áriinými dveřmi. Jeho plíce nasávaly vzduch jak kovářské měchy. U Marrona bylo hodně věcí, které měl rád. Jídlo. Postele. Jídlo. Ale všechny ty dveře a stěny stýkaly pouze slabou škálu nálad. Pomyslel na okamžiky minulého týdne, kdy toužil po odpočinku. Přál si strávit aspoň hodinu bez toho, aby musel vdechovat Áriinu nebo Roarovu bolest. A teď prakticky čenichal u Áriiných dveří.

A to nebyl jediný případ, kdy se zvýšené smysly projevily...

Áriin pohled se přesunul na jeho ruku. Vyhrnul si rukávy nad lokty kvůli sádře. Záhyb bicepsu lemovala silná žíla. Jedním z jeho znamení byl pás šikmých zářezů. Pocítila touhu se jich dotknout. Klouzala očima po jeho profilu, prohlédla si malý výstupek na vrcholku jeho nosu a spatřila tenkou jizvu na kraji rtu. Možná se jí chtěla dotknout víc než jeho paže.

Perry prudce otočil hlavu a ona si uvědomila, že to. Po tvářích se jí rozlilo horko. Ucítí i její zahanbení.

Pak se projevila další stránka toho, když má někdo zvýšený smysl. Být Vědoucí má i jisté výhody/nevýhody...

"Můžu to zkusit?" zeptala se Árie. "Měla bych se dokázat ubránit, když budu tam venku."

"To bys měla," souhlasil. Cokoliv se Árie naučí, pomůže jim všem, až se vydají mimo opevnění.

Perry jí ukázal, jak má držet luk a jaké má zaujmout postavení. Sám se držel proti větru, aby unikl její vůni. Když došlo na vložení šípu, nestačilo, aby jí řekl, co má udělat. Natáhnout luk hladce vyžadovalo sílu a klid. Rytmus a praxi. Pro něj to nebylo o nic těžší než dýchání, ale hned pochopil, že jediný způsob, jak to Árii naučit, je provést ji tím pohybem.

Roar mu také nepomohl. "Musíš jít blíž k ní, Peregrine," volal. "A její postoj je úplně špatný. Stoč jí boky."

"Takhle?" zeptala se Árie.

"Ne," vrtěl Roar hlavou. "Perry, tak to pro ni udělej."

Než se připravili, byl zbrocený potem...

Stránka jedné knihy - 9. kapitola, část 5

16. června 2016 v 16:09 | Lola Kiss |  MY NOVELS Stránka jedné knihy
Anna měla radost, že jsem se jí ozvala. Říkala, že ta kniha bude bomba a všichni z redakčního týmu jsou nadšení. Přiměla jsem se myslet na práci a nadšeně přikyvovala. Stejně jsem si nakonec nevybavila, co přesně mi Anna říkala.

Volala jsem Erice, ale nebrala mi to, tak jsem udělala další věc, kterou jsem nikdy předtím nedělala a zašla ke kadeřníkovi.

"Jdu na večírek a potřebuju s tím něco provést." Oznámila jsem a kadeřnice se pustila do práce. Sáhla jsem pro časopis o stylu a začetla se do poradny, kde se řešilo dilema mezi černou a bílou barvou. Jaká ironie, pomyslela jsem si. Chtěla jsem si to s Benem vyjasnit a namísto toho vznikla šedá směs.

Neslušná sázka - Kieran Kramer

16. června 2016 v 10:00 | Lola Kiss |  Beletrie
Je to hodně dlouhá doba, kdy jsem si přečetla anotaci téhle knížky, přesně je to šest let. Chtěla jsem si ji koupit v knihkupectví, ale bohužel ji neměli. Když jsem se dívala na internet, našla jsem ji na bux.cz, ale bohužel znovu jsem narazila na to, že byli poslední kusy a nestihla jsem to.

Neslušná sázka od Kieran Kramer spadá do série Nemožní staří mládenci. Děj se odehrává na začátku devatenáctiletého století, prolog v roce 1808 a první kapitola v roce 1816. Jak jsem se zmiňovala již dříve, nemám ráda historické romány, ale tenhle mi nevadil. Pobavila jsem se a oddychla si. Název v angličtině je When Harry Met Molly.

Pobavila mě básnička, kterou si vymyslela hlavní hrdinka Molly ve třinácti letech. Velmi důmyslně pozměnila jména své sestry Penelope, jejího snoubence Rodericka a jeho bratra Harryho. Bohužel zapomněla pozměnit vztahy v poslední sloce.

Tragický milostný čtyřúhelník
Roberte, Roberte, proč jsi tak slepý, Roberte?
Persephone je v altánku,
mladého Barryho líbá,
ty zatím držíš zlatý prsten,
jenž má nosit, až se za tě provdá.

Persephone, Persephone, proč Roberta tak trýzníš?
Robert je slunce,
kdežto Barry pouhý měsíc.
Nevidíš snad, že Robert je vše
a Barry nic?

Barry, ach Barry, proč nehledáš lásku jinde?
Má sestra patří jinému,
není tvá.
Jestli mu ji však přebereš,
možná si tvého bratra vezmu já.

Jednadvacetiletá lady Mary "Molly" Fairbanksová je dcerou hraběte Suttona a většinu své života strávila v přísné škole pro problémové dívky nebo u příbuzné na venkově. Její otec se vydal na archeologickou výpravu a ona se rozhodla vzít osud do vlastních rukou a nestát se starou pannou. Hodlala utéct a tajně se vdát.

Pětadvacetiletý lord Harry Traemore si užívá pověst starého mládence a jeho kamarádi na tom jsou zrovna tak. Kvůli básničce, kterou tenkrát odrecitovala Molly, byl poslán do vojenské služby a s rodinou udržoval velmi málo styků. Jeho pověst hráče ho provázela všude. Vše bylo v pořádku, dokud výnos prince regenta nezamíchal kartami.

Sir Richard Bell, vikomt Lumley, admirál Stephen Arrow a lord Nicholas Maxwell byli stejně jako Harry v klubu a zapíjeli blížící se svatbu svého kamaráda. V opileckém stavu se tam také přimotal princ regent a vynesl rozsudek. Soutěž o nejrozkošnější společnici. Každý z přítomných pánů vezmu svou milenku na týden, kdy proběhnou hry a jedna vyhraje titul. Ta, která bude zvolena, zajistí, že se jeden z nich celý rok nebude muset bát, že ho budou nutit do ženění. A ten kdo prohraje si bude muset vzít tu, kterou mu určí.

Molly utekla s otcovým asistentem, ale než se dostali z prvního hostince, narazila na Harryho s onou milenkou. Harryho milenka utekla s Mollyiným budoucím manželem. Molly se neměla, jak vrátit domů a pro Harryho to znamenalo prohranou sázku a ženitbu. Takže si usmyslel, že by si mohli vzájemně pomoci.

"Potřebuju s sebou milenku!" zavolal za ní. Odmítal se tvářit zahanbeně.

Prudce se obrátila. "Mělo mě napadnout, že navrhneš něco skandálního." A potom zase začala pochodovat, tentokrát ještě rázněji.

"Budeš mou falešnou milenkou, ne skutečnou, ty huso!" Jako obvykle ho přiváděla k šílenství.

Rozhodně si nemohli vyčítat, že by se k sobě nechovali férově. On něco provedl a ona mu to oplatila. I naopak.

Ušklíbl se. "To mi říkáš zrovna ty? Když jsem naposledy večeřel v Marble Hill, položila jsi mi bodlák na židli a hodila do poháru vína kámen."

"To už je dávno."

"Na rozlučkové oslavě, než Penelope s Roderickem odjeli do Itálie. Před necelými čtyřmi měsíci."

"Ano, ale o kolik je to horší, než když jsi mi odstrčil židli od stolu večer poté, co tvoje drahá teta vydechla naposled! Skoro jsem u večeře upadla na zem před všemi členy truchlící rodiny, a to kvůli tobě."

"Udělal jsem to pro tetu Coru," ohradil se. "Měla kanadské žertíky ráda."

Molly nesouhlasila, ale Harry jí nedal na výběr. A jak se brzy projevilo, ona rozhodně nebude tou, co se nechá komandovat...

"Dobře pánové," pokračovala. "Od dam se neočekává, že vám budou radit, jak máte šermovat, ale stanovily jsme několik pravidel. Pokud prohrajete, neztratíte žádné body, ale vítěz tři získá. Kdo vyhraje celý turnaj, dostane jich deset. Musím vás varovat," zvedla ukazováček, "že pokud některý z vás opustí vymezenou oblast dřív, než bude dnešní souboj oficiálně ukončen, ztratí jeho dáma na konci týdne deset bodů."

Tak jednoduchý šerm to být ale neměl...

A potom červeného. A zeleného a béžového. Pak následovaly střevíce - přesně deset, které byly jeden po druhém vyhozeny z křoví.

"Panebože," vydechl sir Richard. "Svlékají se."

"Chcete říct, že jsou úplně nahé?" zaskřehotal Lumley.

Jak dopadl souboj?

Nejpříšernější šermířský turnaj v dějinách skončil.

Molly vyhrála titul nejrozkošnější společnice a Harry tak musel dodržet své slovo, že ji v Londýně najde manžela. Jenomže věci se hodně zkomplikovaly, když se nápadníci dostavili...

Božský milenec - Christina Lauren

15. června 2016 v 12:59 | Lola Kiss |  Beletrie
Propagace téhle knihy byla neuvěřitelná. Byla všude a nemohla jsem jí uniknout. Otevřela jsem oblíbený časopis a BUM. Zírala jsem na celou jednu stránka. Vzala jsem do ruky jiný časopis a v rubrice letní čtení jsem narazila zase na ni. V jednu chvíli jsem si řekla: A dost! Prostě jsem to vzdala a zašla do oblíbeného knihkupectví bux.

Série Božský:
Božský bastard
Božský cizinec
Božský hráč
Božský milenec

Božský milenec od Christiny Lauren (pseudonym spisovatelek Christiny Hobbs a Lauren Billings) je třetí knihou, kterou jsem od autorek přečetla. Potěšilo mě zjištění, že se zmínila i o postavách z dřívějších knih: Bennett a Chloe z Božského bastarda http://lola-kiss.blog.cz/1503/bozsky-bastard, Max z Božského cizince http://lola-kiss.blog.cz/1509/bozsky-cizinec a Will z Božského hráče.

Upjatý Brit na vysoké pozici.
Vášnivá Američanka na stáži.
Sexy mezinárodní skandál na obzoru.

Kniha nebyla špatná, ale děsně mě štvaly překlepy, chybějící interpunkce nebo opakování se slov za sebou. Zanechalo to smíšené dojmy, které bych si měla utřídit, ale jedno vím předem. Propagace mě sice nalákala, ale celkově jsem měla ze stylu psaní Niallovy části kopřivku. Rubyiin pohled ano - autorky jsou také ženy -, ale Niallův pohled ne.

Třiadvacetiletá Ruby Miller pracuje v strojírenské firmě a chce se dostat na Oxford na magisterské studium. Stáž v Londýně jí umožní, aby se k svému snu přiblížila. A jako správná dcera dvou psychologů, romantička a snílek, potřebuje kamarádku, která by jí dokázala pomoci. Jednou takovou kamarádkou je Pippa, stážistka, kterou jsem si v duchu představila jako Samanthu Jones. A důvod?

"Spousta chlapů má velký ruce, a přitom v kalhotách neschovává nálož."
- Pippa -

Třicetiletý Niall Stella pracuje jako viceprezident v strojírenské firmě Richardson-Corbett Counsulting a po rozvodu se zaměřil hlavně na práci. Uzavřel se do sebe a jen těžko byste hádali, že je bratrem otevřeného, veselého a přátelského Maxe Stelly z Božského cizince. Aby se Niall dokázal posunout dál, potřeboval odjet na služební cestu do New Yorku, a kdo mu dělá společnost?

Ruby byla do toho uzavřeného a odtažitého Brita zamilovaná, a když se ukázalo, že s ním pojede na cestu do New Yorku na čtyři týdny, chovala se ještě víc jako magor, než doposud. Rozhodně neměla mezi mozkem a pusou filtr. Ruby plácla každou hloupost, což byl Niall ochotný přehlédnout. Po dlouhé době se vedle někoho uvolnil a nemyslel na deset let manželství.

Niall se vrací z posilovny a narazí na Ruby v hotelové chodbě...

"Bezva nápad."

Jedinkrát krátce přikývl. "Budu rychle."

"Ne," vyhrkla jsem příliš zběsile a příliš nahlas. Zavřela jsem oči, pomalinku jsem se nadechla. "Nespěchej."

Přiložil kartu k čipu u vedlejších dveří a podíval se na mě. Jeho lehký úsměv mi napovídal, že z mého obličeje vyčetl každou myšlenku dřív, než jsem je stačila schovat.

"V pořádku?" zeptal se tiše.

"Jo. Jenom potřebuju kávu."

Myslím, že tohle nebylo tak hrozné jako situace, kdy se Ruby převlékla v letadle a jaksi je jí povedlo nacpat si sukni do kalhotek tak, že jí koukal celý zadek. Kdyby ji jedna paní neupozornila, Niall by pravděpodobně mlčel a nervózně se ošíval celou cestu do hotelu.

A další moment trapnost mezi kolegy...

Zírala jsem na něj. Na Nialla Stellu, sexouše s tělem, které doslova křičelo zažil-jsem-všechen-nejlepší-sex-na-světě. Stál přede mnou a připomínal mi, že byl za celý život jen s jednou jedinou ženou. Věděla jsem, že se s Portiou seznámil velmi mladý, ale až teď mi docvaklo, že byl vždycky jenom s ní. Žádné děvkaření na střední. Žádná výška s divokými sexy zážitky. Žádný dvacátník s jinou ženou každou noc. Žádné: zkusit se má všechno.

Niall si nechtěl s Ruby užít aférku, ale chtěl vztah. Když k tomu konečně došlo, byl to on, kdo to podělal...

Divné. Kdyby to byl někdo z práce, vzal by to přede mnou.

K tomu, abych popadla kabelku a vyrazila z bytu, mi stačilo jen uslyšet jeho něžný hlas, když říkal: "Portio? Je sedm ráno. O co jde, lásko?"

8. K: "Já ti nebudu říkat, já to říkal."

14. června 2016 v 8:00 | Lola Kiss |  MY NOVELS Neopovažuj se
Měl by ji zabít teď nebo až potom, co mu donese další kafe střihnuté projímadlem? Když si konečně myslel, že spolu zakopali válečnou sekeru, ona mu provede tohle. Přede všemi! Před jeho otcem, krucinál!

Jaroslav si pročísl vlasy a nacpal si do pusy další krajíc suchýho chleba.

"Tady to je." Patrika mu postavila na stůl hrnek s kafem. "Je čistý." dodala a zmizela z kanclu dřív, než ji zasáhla děrovačka.

To je toho. Prostě zapomněla, že uzavřeli příměří poté, co ji zavolal a poprosil, aby se vrátila. No, nepoužil tahle slova, ale něco jako naklusej zpátky a dostaneš přidáno. A tu neschopnou slečnu vyhodil.

Patrika se posadila za svůj stůl a přehrávala si dění na dnešním zasedání rady, kdy se Jaroslav začínal potit a rudnout a ošívat se. Pak vystřelil pryč, vrátil se o dvacet minut později. Seděl tam s nimi dalších pět minut a pak musel utíkat znova.

"To víte, zažívací potíže." omluvila Patrika svého šéfa a jeho otec Evžen propukl v burácivý smích, načež situaci objasnil.

"Víte, tady Pat dělá skvělé kafe a pro mého Jardu tam přidává něco speciálního."

Načež si Patrika nevšimla, že je Jaroslav zpátky a pronesla jako andílek: "Potřeboval trochu zklidnit, aby se po mně nevozil."

Obecné veselí se rychle vytratilo, když práskly dveře. "Do mojí kanceláře. Hned."

Patrika si uhladila sukni a pomalu prošla kolem velmi, velmi navztekaného šéfíka.

"Dáme si půl hodiny pauzu." řekl Jaroslav a předstíral, že neslyší, jak si jeho otec z něj a z jeho vychytralé sekretářky, co mu nic nedaruje, tropí žerty. Všichni v radě byli otcovi dlouholetí přátelé, skoro rodina.

Patrika se usmála, když sledovala Jaroslava, jak musí nechat kázání a utíkat na soukromou toaletu. Pokusila se to vyžehlit chlebem a teď kafem. Opravdu mu tam tentokrát nic nedala. První kafe, které není říznuté projímadlem.

Jaroslav se uklidnil a potlačil rozbouřený žaludek. Ani ho nenapadne vypít to kafe. "Patriko, dovnitř." Zavolal na ní a čekal, až se ta čarodějnice objeví.

"Ano? Ještě chleba?"

"Neposmívej se." Vstal a pokynul jí na židli.

"Nebudu se omlouvat, protože mi to není líto." vyhrkla Patrika a přemítala, proč se cítí jako na jehlách.

"Nic jiného bych nečekal."

Jasně, cítí se jako na jehlách, protože nekřičí.

To nebude mít dobrý důvod.

"Proč jsi klidný?"

"Proč bych neměl být?" Jaroslav se usmíval a Patrika se zavrtěla.

Ještě chvíli se bude bavit, a pak ji uškrtí.

"Pravda. Nemáš důvod. Takže, mi konečně řekni, co mi chceš." Patrika si uhladila sukni a sledovala, jak si ji prohlíží.

"Dobře mě poslouchej. Jestli mi ještě jednou něco takového uděláš, jestli zjistím, že jsi k něčemu podobnému jenom přispěla, neskončí to pro tebe dobře. A abych ti dokázal, že to myslím vážně, než se pokusíš odejít, tu židli by sis měla vzít s sebou."

"Proč?" Patrika tušila odpověď, ale bála se pohnout. To by neudělal.

Jaroslav se vítězně usmál. A pokynul jí.

Udělal!

"Ty, hajzle!" vykřikla Patrika a zazmítala se na židli. Ten cvok ji přilepil?!

"Koukej se krotit." Jaroslav vstal a přešel k ní. Líbilo se mu, jak se nad ní tyčí.

"Krotit? Říká ten, co mi přilepil zadek k židli jako nějaký malý kluk? Měl by ses stydět." Patrika zrudla, protože se nemohla pohnout a zuřila.

"Stydět? Ale jdi ty. Já tady nesedím přilepenej, Patriko."

Pat na něj přimhouřila oči. Ten samolibý úšklebek mu z tváře smaže.

"Dobře, pane génie." Patrika si sáhla na zip na boku sukně. "Jestli to chcete hrát takhle." Sukni rozepla, prudce škubla a jemná látka se roztrhla.

Jaroslav s pusou dokořán sledoval, jak si jeho sekretářka roztrhla sukni a klidně se před ním postavila jenom v kalhotkách. Bílých krajkových kalhotkách.

"Co to děláš?" vykoktal Jaroslav a snažil se jí dívat do očí. Nechtěl klouzat pohledem po jejích nohách. Vážně nechtěl.

Patrika se usmála a udělala k němu dva kroky. "Bude legrace sledovat reakce tvého otce, který se tady bude chtít na konci schůze zastavit. Bude lapat po dechu, když mu řeknu, že je jeho syn jako zvíře?"

"Meleš nesmysly." Jaroslav ji obešel a rychle serval ze židle sukni, bohužel i s černým koženkovým potahem.

"Vem si to!"

"Ani mě nenapadne." Patrika odstrčila jeho ruku a založila si ruce. Cítila se trochu nesvá, ale on byl víc.

Jaroslav k ní výhružně přistoupil a před obličejem jí držel sukni. "Uděláš to ty sama nebo tě do ní osobně zašiju."

"Ne."

"Ano."

"Ne!"

"Ano!"

A v ten moment vešel dovnitř Jaroslavův otec.

Tma je fajn, pokud jí umíš využít

12. června 2016 v 19:02 | Lola Kiss |  Tvář démona
7. díl

Tohle bude hračka. Trénovala na to a byla druhá nejlepší. Carmen si zkontrolovala zbraň, odjistila a skočila dolů na železný ochoz. Ještě pár kroků a bude moct splnit první oficiální misi. První úspěch bude následovat...

Tohle není hračka. Carmen se schovala za kuchyňský pult. Ten zmetek spal s pistolí pod polštářem. A jeho podlaha vrzala jako starý rezavý buick.

"Dostanu tě, ty mrcho!" Zařval na ní a znovu vypálil.

Hajzl!

Carmen se kousla do jazyka, aby mlčela. Zrovna, když zamířila, probudil se a vypálil po ní.

Zbývala jí poslední možnost. Udělá to, co umí nejlíp. Hazardovat. Sundala si záložní zbraně. Zkontrolovala zásobník a pomalu k sobě přitáhla kobereček u barových židlí.

"Tak co? Máš dost, holčičko?" Vysmíval se jí.

Kdepak, ty budeš mít dost. Definitivně.

Ještě dva metry. Carmen se pomalu plížila a používala koberec pro tlumení svých kroků. Ještě metr a ten chlap jí padne k nohám mrtvý.

"Copak? Oni ti neřekli, kdo vlastně jsem?"

"Jsi mrtvola." Carmen stiskla spoušť a sledovala nevěřícný výraz mrtvého. No, aspoň, že jeho mozková hmota neskončila na ní jako při závěrečné zkoušce. Týden jí nemohla vyčistit z uniformy.

"Taková nedbalost." Carmen se prudce otočila a zírala na Aarona.

"Máš štěstí, že jsem tě nezastřelila." Pronesla suše.

"Měla bys čím?"

Carmen si uvědomila, že ostatní zbraně si odložila v kuchyni. "Nenávidím tě."

"Ukliď po sobě." Aaron se otočil a vrtěl hlavou. Sice prolezla u zkoušky, ale teď to tak nevypadalo. Ještě že byla jedna ráno a ulice byly tiché. Kdyby byl den...

Aaron se podíval po chráněnkyni a zamračil se. Jestli ji nezabijou tenhle rok, možná přežije.

Proč si lidi myslí, že umí všechno nejlíp? Proč se na to spoléhají, když může tolik věcí selhat? To nepochopí.

7. K: Zlato, dneska nebudu doma!

4. června 2016 v 17:42 | Lola Kiss |  MY NOVELS Neopovažuj se
"Ani to na mě nezkoušej." Varovala Patrika svou novou kolegyni. Co si ten její šéfík vzal zase do hlavy?! Pošuk. Nejenže mu Patrika znova vyřizovala osobní hovory od naštvaných slepic, ale navíc si nasadil před kancelář novou tvářičku. Slečnu "co má právě po škole". Jako součást nové politiky podniku.

"Ale já fakt nevím. Jak se to zapíná?"

Patrika zadržovala dech. Dneska jí to ukazovala třikrát. Třikrát! A to jsou teprve dvě hodiny od začátku pracovní doby.

"Najdi si manuál." Uzavřela směšný rozhovor Patrika a hlasitě datlovala do klávesnice.

"Manuál?" zeptala se tak, jako by to bylo cizí slovo. Asi by jí měla poradit, aby si našla i slovník.

Patrika se beze slova zvedla a bez zaklepání vrazila do Jaroslavovy kanceláře.

"Zapomnělas zaklepat." připomněl jí suše a dál si četl Svět ekonomiky.

"Zbav mě jí. Hned." Patrika dýchala nosem a snažila se uklidnit.

"Je tu teprve dva dny." Jaroslav zakroutil hlavou. Tak špatná být nemůže.

"Ty s ní nejseš celý den v jedné místnosti."

"Ještě slovo a vyhodím tě na hodinu." Nebude poslouchat remcání od tý, která do kopírky praštila, aby ji zprovoznila.

"Opakuju ti, ta holka je nemožná. Je to ztracený případ. Měla by-"

"Dost! Neotvírej si na mě pusu. Myslím to vážně. Nenapochoduješ si sem a nebudeš mu říkat, co mám dělat." Jaroslav se postavil a založil si ruce.

"Vydržím hodně. I od tebe, ty moulo, ale co je moc-"

"Moulo?"

Patrika si uvědomila, že to řekla nahlas. No, aspoň že nevyslovila: ty idiote. Nebo ty pošuku.

"Na hodinu. Padej." Jaroslav bouchl pěstí do stolu a ukázal na dveře.


O hodinu později...

Tu holku zabije. Ještě jednou se ho zeptá a půjde tam a zakroutí jí krkem. Nikdy by nepřiznal, ale ta čarodějnice Patrika měla pravdu.

Asi minutu po jejím odchodu přišla k němu ta nová Alenka, že nemůže najít manuál v češtině. Manuál na obsluhu kávovaru, proboha! Za deset minut přišla s tím, že se zasekla kopírka. Pak secvakla dokumenty namísto použití kancelářské svorky a namísto secvaknutí použila svorky. Pak zapomněla donést kafe. Ulomila si nehet! Sakra! A ještě stihla zavirovat počítač a ztratit služební mobil.

"Pane?"

"Co zas?!" zařval Jaroslav, když uslyšel její tichý hlásek. I na ten byl alergický.

"Nemůžu najít tu zprávu pro dnešní poradu. Nemáte u sebe ještě jednu kopii?"

Jaroslav si vjel rukama do vlasů. Poslední kopii jí dal před třema minutama! Ani originál mu nevrátila.

"A dost! Dost!" zahřímal a s rudou mlhou vyrazil ze dveří, aby ji vlastnoručně vykopnul.