Duben 2016

THE GAME PLAN (Neighbor from Hell #5)

30. dubna 2016 v 15:30 | Lola Kiss |  Zahraniční literatura
Možná, že tohle není nic originálního, ale rozhodně tomu nechybí ten oddychový duch a smysl pro humor. Buď to vás pobaví jeho nenažranost, nebo její uvažování pod vlivem jakýchkoli jinak neškodných prášků. Série Neighbor from Hell má jednotné téma, ale rozhodně nemá jednolité postavy. Různí lidé, různé problémy. Game Plan od R. L. Mathewson je třetí knihou v pořadí, co jsem přelouskala a rozhodně jsem se pobavila stejně jako u Playing for Keeps neboCheckmate http://lola-kiss.blog.cz/1602/checkmate-neighbor-from-hell-3-r-l-mathewson.

Autorka nezapomněla na ostatní postavy z předchozích knih, takže se tu mihli Hayley a Jason z Playing for Keeps http://lola-kiss.blog.cz/1602/playing-for-keeps-neighbor-from-hell-1-r-l-mathewson a Trevor se Zoey z Perfection. Zoey je ženou, jejíž kuchařské umění je stejně smrtelně nebezpečné jako arsenik. Pokud její jídlo někdo pozře další den, může se stát že skončí v nemocnici na JIPce.

Jednatřicetiletý Danny Bradford svou rodinu nezapře. Vyrůstal jako rozmazlený spratek, než se rozhodl hodit školu za hlavu a narukovat k mariňákům. Nakonec byla jeho kariéra ukončena a málem přišel o život. Mariňáci z něj jeho rozmazlenost doslova vytloukli a podle jeho slov mu to prospělo. Uzdravil se ze zranění a začal pracovat na stavbách stejně jako jeho rodina plná nenažranců. A stejně jako jeho mužští příbuzní, i on si našel někoho, komu dělal ze života peklo. Jeho sousedce "Tinkerbelle".

"Sice bych si tak hrozně rád tady s tebou povídal, Tinkerbelle, ale musím někde být," řekl s mrknutím, zatímco zavřel dveře a nechal ji tam stát, pěnit vzteky a podivovat se nad tím, jak přežije následujících deset měsíců bez toho, aby ho zabila.
- Danny -

Jodi nenáviděla svého souseda, který jí přezdíval Tinkerbelle. Sice byla malá a hodně chlapů ji vnímalo jako mladší sestřičku, ale nepotřebovala přezdívku podle víly od Walta Disneye. Snoubenec jí opustil den před svatbou a nechal na její jméno dluhy, přišla o práci v muzeu a musela pracovat v knihovně, a snášet otravného souseda. Přesně to, co v životě potřebovala, byl další chlap...

Danny Bradford.

Vlastně to bylo docela legrační, protože než se sem přestěhovala, považovala se za pacifistku. Jen to pomyšlení na kňučící štěně nebo když nechtěně ranila něčí city, ji donutilo popadnout kýbl zmrzliny "Ben a Jerry" a hystericky popotahovat nad filmem života. Před Dannym Bradfordem nikdy nebyla doopravdy hodná nebo zlá. Nikdy nebyla nevraživá, dokud ho nepoznala. Obvykle nechávala věci rychle plynout a nemarnila čas zbytečnostmi, ale to všechno se změnilo toho dne, kdy se nastěhovala a potkala toho bastarda, žijícího přes chodbu.
- Jodi -

Jodi pracovala dlouho na novém projektu a zapomínala pravidelně vynášet odpadky. Večer se tedy musela sebrat a šla je vyhodit, bohužel to nedopadlo dobře. Uklouzla na zbytcích od jídla od Zoey a pořádně se v nich vyválela, jak se pokoušela postavit. Jako by jejímu ponížení nebyl konec, nachomýtl se tam Danny s mobilem v ruce a celé její ponížení zdokumentoval. Byla to legrace, než se kousek zbytků dostal i na něj a ... alergická reakce se dostavila okamžitě. Jodi i Dannymu naskákaly růžovo červené fleky a děsně to pálilo. Opláchnout to vodou moc nepomáhalo, ale Danny si našel způsob, jak si užívat jeho "Tinkerbelle" svlečenou u sebe v koupelně, zatímco jí pomáhal dostat ze sebe toxické zbytky od jídla.

Jodi si vzala prášek na zmírnění alergické reakce, který jí vnutil Danny, ale už mu neřekla, že léky na ní nemají dobrý účinek. A jak hodně špatné to bylo? Jodi se ten samý večer rozhodla jít do práce, ručník vrátila Dannymu - pořád nahá - a chtěla odejít. Danny ji zadržel a pak se dozvěděl, jak hodně "špatné" to může být podle reakce Jodiho kamaráda...

"Aspirin nebo lék na kašel?" dožadoval se náhle Greg, zatímco udělal krok vzad a ukázal rukou na ženu v Dannyho objetí.

"Benadryl," odpověděl s povzdechem a podivoval se proč -

"O do prdele, ne!" řekl Greg, strkajíc svého parťáka z cesty, aby se dostal k vchodovým dveřím. Jenomže jeho parťák ho chytil za límec, odstrčil ho a běžel ke dveřím.

Danny strávil celou noc hlídáním Jodi, která se mu pokusila několikrát utéct, doprošovat se a manipulovat. Rozhodně se po dvacáté poučil, že ji nesmí nikam pustit. Dvacet dva pokusů o útěk, z toho tři úspěšné - dostala se ze dveří jeho bytu než ji chytil a dotáhnul dovnitř. Nechtěně založila oheň, vytopila koupelnu, začala pěstní souboj se dvěma jeho bratranci, devět krát kvůli ní volali policajty a třikrát ho nechtěně kopla do rozkroku.

Aiden Bradford, Dannyho mladší bratr se stavil společně s jejich strýcem Jaredem, aby se podívali, proč nemohl Danny přijít do práce. A hned poznali následky Zoeyina pokusu o vaření. Aiden mu píchl vakcínu a Danny se mu nestihl zmínit, že Tinkerbelle na léky reaguje...

"Danny!" zakřičel Aiden, když zakopl a zastavil se v obývacím pokoji. "Pomoz nám, ty bastarde!" poroučel Aiden, zatímco tam Danny stál jako přimražený, snažil se pochopit smysl scény před sebou.

Jeho strýc Jared byl na podlaze, paže omotané okolo Tinkerbelle, která sebou divoce mrskala ve snaze dostat se ke dveřím, zatímco jeho bratr zápasil s jejíma nohama ve snaze zastavit ji v kopání jejich strýce. Tinkerbelle vůbec nevypadala znepokojená tím, že se ji dva velcí chlapi pokoušeli udržet. Popravdě vypadala, že si jich vůbec nevšimla.

Jodi odmítala brát Dannyho oznámení, že spolu chodí. Celou dobu ho nesnášela a on ji taky. Nakonec se však po rande na paintballu vydařilo a Danny vzal svou přítelkyni domů na rodinnou večeři. Bohužel mu pozapomněl, že jeho rodina na něj dává pozor jako na křehké zboží. Jeho zranění u mariňáků ho málem stálo život. A jeho příbuzní rozhodně měli v úmyslu zjistit, jak to Jodi s Dannym myslí. Jenom jednou se Jodi podařilo vyvléknout se z podobných otázek...

"Chceme znát tvoje úmysly s naším bratrancem," oznámil Jason, napil se kávy a pozoroval ji při práci.

Přestala míchat, zvedla pohled a zjistila, že oba muži na ni intenzivně zírají. "To nemůžete myslet vážně."

"Velmi," řekl Trevor pevně.

Jason přikývl na souhlas.

A tak se Jodi vypravila pro pomoc k sousedovi z pekla...

"Jen jsem si myslela, že bys měl vědět, že dva tvoji bratranci jsou u mě v bytě a jí palačinky, kterými jsem tě plánovala překvapit," řekla s pokrčením ramen předtím, než měl šanci cokoli říct.

Jeho ospalý úsměv rychle zmizel a byl nahrazen pochmurným zamračením sekundu předtím než prošel kolem ní přímo do jejího bytu. Počkala a pak ho následovala, rozhodnutá, že bude pravděpodobně nejlepší zůstat mimo vrhací dosah. Od té doby co z první ruky viděla, jak špatně věci můžou dopadnout, když muži z jeho rodiny mají neshody ohledně jídla.

"To jsou moje palačinky, ty bastarde!"

"Au!"

"Přestaň!"

"Ne, nedělej t-"

O pár vteřin později bylo všude ticho. Se strachem, že věci zašly moc daleko, vešla do kuchyně včas, aby viděla Dannyho, jak škubnutí zvedl bratrance z podlahy pohybem, díky kterému jí obočí vystřelilo ohromeně vzhůru, zkroutil jejich ruce za zády a využil úchop, aby je donutil jít.

Rozhodně bylo fajn, když se na konci knihy osvětlilo, co se vlastně stalo mezi Dannym a jeho otcem. Ale na druhou stranu ve mně opravdu hrklo, když jsem se dostala k části, kde bylo jasně vylíčeno, jak špatně zdravotně na tom Danny byl. Hlavně museli vyřešit jeden menší problém, a sice Jodiinu neochotu vdát se po jejím posledním fiasku. A Danny, který jí tvrdil, že se do ní nezamiloval, ale chtěl s ní strávit celý život.

Malý princ - Antoine de Saint-Exupéry

29. dubna 2016 v 12:45 | Lola Kiss |  Beletrie
Víte, existuje jen malé množství trpělivosti, než vás okolnosti donutí přečíst to, z čeho vychází tolik knížek, na co tolik knížek odkazuje a kolik citací se z tohoto díla objeví v jiných knihách. Malý princ a jeho příběh od Antoinea de Saint-Exupéry.

"Musíš být trpělivý," řekla liška. "Sedneš si do trávy kus ode mne, asi jako teď. Budu tě sledovat koutkem oka a ty neřekneš nic. Kdo mluví, snadno něco řekne špatně. A každý den tě nechám sedět o něco blíž..."

Autor Antoine de Saint-Exupéry se narodil v roce 1900 v Lyonnu. Rozhodl se, že bude pilotem a v roce 1921 absolvoval povinnou vojenskou službu u Štrasburského letectva. O dva roky později mu vyšla povídka z leteckého prostředí. Létal pro leteckou společnost jako poštovní spojka mezi Toulouse a Dakarem. Napsal o tom knihu s názvem Kurýr jihu. V roce 1935 se jeho letadlo zřítilo do pouště. O tři roky později byl během letu vážně zraněn a vydal román Země lidí. V roce 1939 narukoval a napsal knihu Válečný pilot (1942). O rok později vyšla jeho nejúspěšnější kniha Malý princ. A tentýž rok se ze své mise nevrátil.

Pilot ztroskotá na poušti v Africe a má vodu na osm dní. Musí proto, co nejrychleji opravit poruchu na motoru. Ale na poušti nebyl sám, potkal tam prince z jiné planety, prince který měl jasnou dětskou logiku a vše bylo jednoduché. Viděl svět tak, jak se na něj dívají děti. Pilot mu začal říkat Malý princ.

"To nejdůležitější nevidí oči."

Malý princ odešel ze své malé planetky, kde byly tři sopky, jedna zvláštní květina - růže - a baobaby. Toulal se po jiných planetách než dorazil na Zemi. Procestoval celkem šest malých planetek, než skončil na té největší, jakou kdy spatřil. Na první planetce potkal krále, ke který chtěl, aby k němu vzhlíželi. Na druhé musel neustále obdivovat. Třetí planetu obýval opilec, na čtvrté bylo důležité umět si nahrabat co nejvíce, na páté nebylo důležité, kam se svět ubírá, ale jaký byl. Šestá planeta se utápěla v rutině. A pak přišla Země s hadem a liškou. A pilotem.

"Znám planetu, kde žije karmínový pán. Nikdy nepřivoněl ke květině. Nikdy se nedíval na hvězdy. Nikdo nikoho nemiloval. Nedělá nic, než že počítá. A celý den jen opakuje - já jsem důležitý člověk, já jsem důležitý člověk - zrovna jako ty. Nafoukaný je jako balón. Ale to snad ani není člověk, ale houba."
- princ -

A když mu chyběla ta jediná květina, jeho vlastní hvězda...

"Zajímalo by mě," řekl, "jestli hvězdy tak září proto, aby jednou každý našel tu svoji."

Loučení se s květinou a pochopení: To, čeho si ceníš nejvíc poznáš, až to ztratíš. Necháš to odejít.

"Sbohem," řekl květině.

Neodpověděla.

"Sbohem," zopakoval.

Květina si odkašlala. Ale nebylo to od rýmy.

"Byla jsem hloupá," řekla nakonec. "Odpusť mi to. A najdi své štěstí."

Překvapilo ho, že mu nic nevyčítá. Zmateně se zastavil s poklopem v ruce na půl cesty. Nerozuměl tomu náhlému klidu.

"No ano, mám tě ráda," řekla mu květina. "Sama si mohu za to, že´s to neviděl. Teď už je to jedno. A ty jsi byl stejně hloupý jako já. Najdi své štěstí... A ten poklop nech být, už ho nechci."

Liška, která potkala prince mu osvětlila, co znamená starat se o někoho jiného...

"Vytvořit pouto?"

"No ano," řekl liška. "Teď v tobě vidím jen malého chlapce, stejného, jako sto tisíc jiných. A nejsi mi k ničemu. A já tobě taky k ničemu nejsem. Jsem pro tebe jen jedna ze sta tisíc lišek. Pokud si mě ochočíš, najednou budeme potřebovat jeden druhého. Ty pro mě budeš jedinečným a já pro tebe budu také jedinečnou..."

ROSEMARY BEACH #2 Za hranicí nevinnosti

29. dubna 2016 v 10:07 | Lola Kiss |  Beletrie
Přečetla jsem i druhý díl ze série Rosemary Beach Za hranicí nevinnosti, který navazoval tam, kde skončil první díl Hranice nevinnosti http://lola-kiss.blog.cz/1603/rosemary-beach-1-hranice-nevinnosti. Autorka Abbi Glines překopala původní verzi, kterou ukončila první díl a způsobila tím pořádný rozvrat. Tak trochu to ubralo na dramatičnosti a kniha ztratila na tom, co dostávalo její dějovou linkou na jiný level. Ale co mě rozhodně vadilo číst, byl autorčin styl vyjadřování hlavní dívčí postavy, která říká: srdíčko se mi zatetelilo a mužský protějšek říká: takhle dokonalý kozičky a jiní dívčí obrat: sprosťárničky a mužský protějšek: kundička.

Devatenáctiletá Blaire Wynn se vrátila zpátky domů do Sumitu v Alabamě, kde strávila asi tři týdny u babičky Q svého bývalého kluka ze střední Caina. Autorka skvěle ukázala život na malých městečkách. Všechny stereotypy a předsudky. Jestli bylo něco, co mohlo začít kapitolu podle očekávání, byla to slova:

Co si kdo kupuje v místní lékárně, se totiž malým alabamským městem Sumit šíří rychlostí blesku. Zvlášť když si tu svobodná holka kupuje kondomy... nebo těhotenské testy.
- Blaire -

Kniha je psána z pohledu Blaire i Rushě, takže... Víte, když kniha začíná (první díl) tím, že je vyprávěna z pohledu jedné osoby a v dalším díle je kniha vyprávěna z pohledu obou hlavních postav, stává se z toho něco jako pokus o refresh. Neříkám, že není možné napsat úryvek nebo pár řádek z pohledu druhé osoby, ale celé kapitoly v knize? To nikdy nevysílá dobré signály.

Rush strávil celé ty týdny jako emocionální troska a jediné, co dělal, bylo: házel a ničil nábytek, nemluvil s matkou nebo se sestrou Nan, opíjel se nebo se válel doma. Jeho bratr Grant, který s ním tu dobu byl si o něm myslel jediné: ten žárlivý, majetnický trouba se do ní zamiloval. A to se nikdy předtím nestalo.

Blaiřina jediná kamarádka na Rosemary Beach, Beth, za ní přijela do Sumitu a dala ji tím možnost vrátit se zpátky na Floridu...

Bethy mi stiskla ruku. "Dneska už ti s tím dám pokoj. Ale jinou spolubydlící zatím hledat nebudu. Nechám ti týden na rozmyšlenou. Pak se budu muset poohlídnout po někom, kdo mi pomůže zaplatit nájem. Tak co? Promyslíš to?"

Blaire se vrátila do Rosemary Beach a rozhodně se jí nepovedlo to, co si předsevzala. A rozhodně svoje tajemství neudržela dlouho.

"Slanina? Udělalo se ti zle z vůně smažený slaniny?" Vrtěla hlavou a dál na mě zírala, jako by tomu nemohla uvěřit. "A tys mi to jako nechtěla říct, jo? Chystala ses nasednout na autobus a zmizet odsud. Úplně sama. To snad není možný, Blaire. Kam se poděla ta chytrá holka, co mě učila, že se od žádnýho chlapa nesmím nechat využívat? Hmm? Kam sakra zmizela? Protože ten tvůj plán je úplně na hlavu. Totálně. Nemůžeš jenom tak utéct. Máš tu přece kamarády. A ty kamarády budeš potřebovat... a doufám, že se o tom chystáš říct Rushovi. Znám tě moc dobře, aby mi bylo jasný, že je to jeho."

A kromě Bethy se to dozvěděl i Blaiřin kamarád a šéf Woods. Spíš to uhádl podle toho, jak se Blaire vyzvracela z podoby hned první den kvůli pachům v kuchyni. Ale stejně jako u Bethy, i Woods se zajímal o to, jestli to Rush ví. A stejně jako přísahala Beth, i Woods to nikomu nesměl říct.

Blaire se potká s Rushem v klubové restauraci a rozhodně si uměla vybrat moment, aby mu řekl pravdu...

"Jsem těhotná." Ta slova ze mě vyklouzla dřív, než jsem si stihla uvědomit, co se děje. Vyděšeně jsem si zakryla pusu a Rushovi se rozšířily oči. Pak jsem se obrátila a utekla.

Věci samozřejmě nemohly být tak jednoduché, a Rush se opravdu vyznamenal, tolik přehmatů odpovídalo jeho věku, ale na druhou stranu si odporovaly, protože autorka ho vylíčila jako kluka, co musel rychle dospět a svou sestru vychoval spíš jako rodič. Takže to byla další věc, co tak nějak nezapadala. Nikdo není dokonalý - tohle přísloví tu dostává nový pokroucený význam.

Dával jsem Blaire přednost před Nan a takhle to dopadlo. Tentokrát musí být na prvním místě Nan. Když bude vědět, že tu sedím a čekám na ni, tak ty oči prostě otevře. Vím, že to udělá.
Rush mluví k sobě v nemocničním pokoji, kde leží Nan

Jeho bratr Grant mu řekl to, co trápilo Blaire a hlavně už se na to nedalo dál koukat:

"Vím, že jsi z tý situace s Nan nešťastnej. Jsi jedinej skutečnej rodič, jakýho kdy měla. Ale jestli se neprobereš a neozveš se Blaire, tak se bojím, že až se rozhodneš vrátit domů, ona a tvý dítě už tam možná nebudou. A já rozhodně nechci, aby se moje neteř nebo synovec jmenovali po Kerringtonovi," utrhl se na mě a odkráčel z místnosti.

6.K

26. dubna 2016 v 21:13 | Lola Kiss |  MY NOVELS Neopovažuj se
Tak a to je konec. Patrika položila telefon a zaklapla notes. Poslední možnost, jak získat peníze na zaplacení půjčky na dům rodičů. Nedokázala to. Přestože měla dobrý plat, půjčku za školu zaplacenou a splácela poctivě pátý rok za byt a... nestačilo to.

Banka jí odmítla pomoct.

Patrika zvedla mobil do ruky, ale hned ho odložila. Ještě na to nebyla připravená.

"Ahoj. Tak dostala si ty peníze?" Marla se posadila na okraj stolu a odložila složku.

"Ne. Odmítli mě. Žádnou půjčku nedostanu."

"Víš, mohla bych-"

"Ne!" vykřikla Patrika a rychle se ztišila, aby ji Jaroslav neslyšel. Rozhodně nepotřebovala, aby ji šéf zaslechl mluvit o finančních problémech.

"Marlo, to ne. Děkuju. Ale ne. Prostě to musím zvládnout. Mají jenom mě a já si poradím. Fakt." Pat se usmála a stiskla kamarádce ruku.

"Dobře." Marla odešla a Pat poklesla ramena. Chtělo se jí brečet a řvát. Má tolik věcí a možností. Bohužel to není dost.

Povzdychla si a vrátila se k práci na počítači.

Jaroslav pomalu zavřel dveře. Nechtěl, aby Patrika věděla, že je slyšel. Musel se podívat, kdo tentokrát vyjel na jeho sekretářku čarodějnici, že zařvala: "Ne!"

A místo hádky si vyslechl... Jaroslav zakroutil hlavou. Kdo mohl tušit, že ta bláznivá ženská má svůj život? Rodinu?

Hrabe ti, kamaráde. Povzdychl si.

"Přijďte, prosím, ke mně." Patrika se lekla, když se ozval intercom.

Zase mám průšvih. Upravila si halenku a bez zaklepání otevřela dveře a vlezla do šéfovy pracovny.

"Ano?"

"Měla jste zaklepat."

"Hodláte mi dávat lekce v klepání?" Pat zdvihla obočí a Jaroslav překřížil ruce.

Možná by si to měl znova promyslet. Znova to zvážit. Jenomže to nebylo v jeho povaze. V životě dostal všechno a mnohem víc než si dokázal představit. Takže...

"Tohle je pro Vás." Přistrčil k ní obálku a sledoval, jak Pat zůstala stát na místě.

"Co to je?" Patrika se odmítala pohnout, netušila, co má šéfík dneska za lubem.

"Otevři to." Jaroslavovi docházela trpělivost a Patrice po otevření spadla brada.

"Co-"

"To je na tu půjčku." Oznámil jí a byl na sebe patřičně hrdý, dokud se její výraz nezměnil.

A sakra.

"Tys mě špehoval?! Jak si dovoluješ něco takového dělat!" Patrika se zapřela o stůl, aby ho na místě nezabila a tentokrát by jeho mrtvolu neschovala. Ó ne. Rovnou by ji vyhodila z okna.

"Neječ tady na mě." Jaroslav zvýšil hlas a postavil se, aby jí mohl čelit. Kdyby někdy někdo pro něj udělal něco takového, nevyváděl by.

"Já neječím." vyhrkla a hodila mu obálku do obličeje.

Jaroslav ji chytil a zastavil Patriku slovy: "Jestli to nepřijmeš, dostaneš padáka."

Patrika strnula ve dveřích a nevěřícně se obrátila. "Cože? Cože?!"

A bylo pozdě rozmyslet si následující činy. Patrika práskla dveřmi, obešla stůl a vlepila mu facku. "Jak se opovažuješ mě vydírat!"

Jaroslav zůstal stát jako socha. Ona ho praštila. Normálně mu jednu natáhla. Přejel si rukou po tváři, jako by tomu nemohl uvěřit. Ona to fakt udělala.

"Chtěl jsem nabídnout pomocnou ruku." řekl a očividně ji tím neuklidnil.

"Pomocnou ruku někomu, koho nesnášíš?" Pohrdavě si odfrkla a založila ruce.

"Přišlo mi to jak dobrý nápad. Vzhledem k tomu, že nemáš peníze, tak jsem si řekl, že ti pom-"

"Buď zticha!" Zahrozila na něj prstem a Jaroslav toho začínal mít dost.

"Nezvyšuj tady na mě hlas. Tohle ti tolerovat nebudu. A teď koukej vypadnout z mojí kanceláře nebo tě dám doopravdy vyhodit!" Jaroslav ukázal ke dveřím a Patrika se snažila zklidnit dech.

"To mě jako vyhodíš, protože nechci tvoje prachy?" zeptala se nevěřícně.

"Ne, vyhodím tě za chování vůči mně jako nadřízenému." Ty zatracená čarodějnice, dodal v duchu.

"Za moje chování? A co ty? Hm? Tady máš peníze, miluju charitu. Vezmi si je nebo tě vyhodím." Napodobila jeho hlas a Jaroslav se zamračil.

"Takhle to vyznělo?"

"Ano." Patrika vydechla a uklidnila se. Ten chlap jí umí ale popíchnout.

"Podívej se, prostě jsem chtěl pomoct a nic jinýho. Je to prostě půjčka a zůstane to mezi námi. Dáš mi to, až budeš moct. Jasný?" Jaroslav k ní natáhl ruku s obálkou a šekem.

"Tolik nepotřebuju." řekla Patrika a na chvíli se jí udělalo špatně. Vážně to hodlá přijmout?

"Věř mi, že jo. Banka to natáhne za předčasný doplacení." Jaroslav jí znova nabídl obálku a tentokrát si ji Pat vzala.

"Nikdo se o tomhle nedozví." Natáhla k němu ruku.

"Víme to ty a já."

Dostaneš se na hranici a pochopíš

25. dubna 2016 v 17:37 | Lola Kiss |  Tvář démona
5. díl

Jestli něco člověku dokáže zkazit náladu, je to počasí. Hlavně to vtipné, aprílové počasí. Sníh v létě? Klidně. Carmen sledovala bouřkové mraky a stromy ohýbané větrem. Zamračila se, když si vzpomněla, jak ji její mučitel před pěti minutama vyhodil z místnosti se slovy: "Vrať se, až přestaneš mít sebevražedný tendence!" A práskl dveřmi.

Sebevražedný tedence? O čem to ten maník, sakra, mluvil?

Netušila, co ji dneska ještě čeká, ale po minulém proslovu dokázala myslet jen na jedinou věc. Jak mu zavřít hubu. Nepotřebovala, aby ji někdo poučoval, nepotřebovala nikoho.

"Ale. Ale. Kohopak to tady máme?"

Carmen byla v mžiku otočená a připravená vystartovat.

"Klid. I když..." Benny se zájmem přejížděl po jejím těle. Rozhodně se bylo na co dívat. Tak tohle je ta malá chudinka, kterou trénuje Aaron.

Carmen mlčela a v duchu si představovala, jak mu nakope zadek. Ten chlap se jí nelíbil. Něco na něm nebylo v pořádku.

"Má Aaronova holčička jméno?" zeptal se Benny a předstíral, že si jejího bojovného postoje a mlčení nevšímal.

Aaron? Kdo? Carmen přemítala, o čem to mluví, dokud se nepřiblížil a ona se nepřikrčila ještě víc.

"Jsem Ben." Představil se jí, ale zůstal stát na místě. Nebyl tak hloupý, jak vypadal.

Carmen si ho měřila pohledem a ani na vteřinu ji nenapadlo, že by mu odpověděla. To by raději visela znovu hlavou dolů. Klidně. Stejně by ji tak nemohli nechat do nekonečna.

"Příště, až se ti nebude chtít mluvit, stav se u mě v apartmánu." Benny se uchechtl a naposledy po ní vrhl uznalý pohled. Kdyby byla jeho svěřencem, rozhodně by nezůstalo jen u tréninku v aréně. Přidal by i postel.

Carmen se pomalu napřímila a sledovala jeho odchod. A za vteřinu jí to seplo. Aaron. Její mučitel má tedy jméno. Aaron. Takže tím pádem je ještě víc v háji než doposud. V agentuře mu říkali Nezadržitelný Aaron. Jeden ze tří, kteří byli šampióni.

Aaron. Ben. Castor. Tři jména, která znali všichni. A všichni o nich mluvili, pokud ti tři zmínění nebyli v doslechu. V momentě, kdy se objevili, nebo i jeden z nich, všichni sklápěli oči k zemi a ztichli.

Možná, že by toho mohla využít. Když někomu řeknete svoje jméno, dáváte mu do ruky něco, čím by vás mohli zkompromitovat nebo zabít. V téhle agentuře to bylo nepsané pravidlo. Nikdo kromě vašeho mentora neznal vaše jméno. Kdyby ano, byli byste mrtví za dvě vteřiny.

Carmen se usmála. Ano, teď má na něho páku a rozhodně ji využije. Nebude poslouchat jeho kecy o tom, jak by se měla snažit zbavit sebevražedných tendencí.

Aaron zavřel okno a znovu si v hlavě přehrával čeho byl svědkem. Ta malá holka si troufala na Bennyho. Svým postojem ho dokonce vyzývala, ať udělá první krok. Zavrtěl hlavou. To si myslel, že pochopila smysl jeho slov. Když nic jiného, tak tomu moc nepomohl.

Jestli nedá na jeho radu, sám ji popraví. Nedovolí, aby někdo bezvýznamný jako ona stáhl ke dnu s sebou někoho dalšího. Možná by ji měl znova pověsit nad sráz a nechat ji tam víc jak sedm hodin. Bohužel tušil, že by to mělo stejný výsledek. Zatvrdila by se ještě víc.

Promnul si rukou obličej a frustrovaně sevřel okraj stolu. Vycvičil už devět svěřenců a z toho dva pořád dýchali. Což je docela slušný vzhledem k statistikám.

Dá jí poslední šanci. Poslední možnost pochopit, že může začít znova, když je podle oficiálních listů pod drnem. Dostala nový život, a jestli ho neumí využít, jestli nepřestane balancovat na hraně - s radostí jí popostrčí na opačnou stranu a bude sledovat její pád. A nebo by to měl udělat...

Aaron se podíval na hodiny a usmál se. Ještě bude světlo. Vzal si bundu a zamířil do ubikací ve staré budově. Svěřenci tam měli společné celé patro, ale každý byl izolovaný v malém kumbálu, odkud je mohli pouštět pouze jejich mentorové.

"Pojď se mnou." vyzval ji Aaron a Carmen se zamračením poslechla.

Nechápala, co se děje, ani proč se tak usmíval. Děsilo ji to.

Aaron sledoval, jak pomalu kráčí vedle něj a udržuje si bezpečnou vzdálenost. Jeho plán vyjde. Tahle holka potřebuje extrém a on jí ho dopřeje. Zrychlil a ušklíbl se nad jejím poklusem. Byla trochu moc malá, ale jestli se naučí udělat z toho výhodu, bod pro ni.

"Zastav." Carmen poslechla a podívala se po krajině. Stromy kolem nich byly v půlkruhu a pak náhle končily, protože tam nebyla země. Ale sráz. Carmen se podívala blíž. Žádný sráz. Opravila se a dívala, jak najednou země prostě končí a pak... Ty stromky tam dole vypadaly jako malé tečky.

"Připrav se." Carmen neměla šanci zareagovat tak rychle, takže klopýtla a přiblížila se k okraji. A pak jí to došlo. Jestli selže, spadne. Popadl ji vztek. Nikdo ji nebude tlačit k okraji. Nikdo jí neudělá bezmocnou. Nikdy. Už nikdy se to nestane.

Aaron nečekal, že se to vyvine zrovna takhle, ale potřeboval ji dostat. A Carmen mu poskytla hodně momentů. S každou další vteřinou se blížila. Pak byla jen krok od pádu. Sice lapala po dechu, ale pořád se s ním pokoušela bojovat. Čeká ji hodně dlouhá doba, než se dostane na jeho úroveň.

Carmen udělala poslední manévr a pak zavrávorala. Sakra! Tohle ne. Pokusila se ho udeřit, ale selhala. Jednoduše ji odrazil ruku a zablokoval pokus o kop. A tím ji ještě víc vyvedl z rovnováhy. Zavrávorala a přestala se bránit. Musela chytit balanc. Aaron se znovu přiblížil a zasáhl ji tak, že se nebezpečně zakymácela. A pak znovu a znovu.

"Aarone!" vykřikla a zarazila jeho následující ránu.

Co to řekla?! Zarazil se a napřímil. Který idiot jí řekl jeho jméno? Benny. Ten podrazák Benny.

A do prdele! Blesklo Carmen hlavou než ji Aaron popadl a jednou rukou ji držel nakloněnou nad propastí. Sevřela jeho paži a snažila se dostat do vzpřímené polohy. Nešlo to. Jako by se dívala na kamennou sochu, co ji držela na místě. V jeho obličeji vyčetla jedině hněv. Takový, že kdyby mohla, zalezla by se schovat.

Zatřásl s ní a Carmen se ještě víc naklonila nad hranu. Cítila, že se její paty už nedotýkají země. Znovu do ní strčil až Carmen podklouzla noha.

"Nechci umřít." řekla zoufale a Aaron se krutě usmál. Dostal ji. Ještě chvíli ji držel, ale křeč v ruce se zhoršovala a on ji tak zatáhnul zpátky na bezpečnou půdu.

"Jestli ještě někdy budeš mít sebevražedné tendence, vezmu tě sem a nechám tě skočit. Donutím tě skočit. Rozumíš?"

Carmen přikývla.

Stránka jedné knihy - 7. kapitola, část 2

25. dubna 2016 v 15:34 | Lola Kiss |  MY NOVELS Stránka jedné knihy
Při obědě jsem seděla vedle Eriky a Bena, což by bylo v pohodě, pokud bych pokaždé, kdy se přiblížil do mého prostoru, neztuhla. Předtím jsem se odtahovala. A další fakt byl, že jsem si neudržovala tak velkou vzdálenost mezi námi. Zkrátka se něco změnilo, a já nemohla pochopit, co se to děje. Pokud jsem byla poblíž Bena, necítila jsem stejný druh napětí, jaké jsem vnímala před tou společně strávenou nocí.

Lehla jsem si na lehátko a opalovala záda, když si Erika přisedla na zem vedle mojí hlavy a významně usrkávala jahodový shake.

"Ven s tím." řekla jsem nevrle a sledovala její vítězný úsměv.

Stránka jedné knihy - 7. kapitola, část 1

24. dubna 2016 v 11:00 | Lola Kiss |  MY NOVELS Stránka jedné knihy
You Give Love a Bad Name

Seděla jsem na modrém gauči u Eriky doma a až moc pozdě mi došlo, že tu nejsme sami. Erika se mi to snažila sdělit, ale já se potřebovala vypovídat, a tak si Stefan vyslechl celou pravdu o mém nočním dobrodružství s Benem.

"Děvče, cos to prosím tě provedla?!"

"Nic neprovedla, jen se bavila." ozval se Stefan z kuchyně.

"No, prostě jsem si nemohla pomoct. Teda, mohla jsem ho odmítnout, ale potom co jsem viděla Evu s Alexem, a v poledne jsem se líbala s Alexem. Bylo toho na mě moc a vypnul mi mozek."

"A něco jiného se zapnulo." Mrkl Stefan.

Začarovaný kruh

22. dubna 2016 v 20:27 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Už je tomu dlouho, kdy se mi tohle stalo naposledy. Tenkrát jsem si myslela, že jsem se poučila. Evidentně ne.

V jednu hodinu jsem šla k babi a dědovi na oslavu jejích narozenin. Nesla jsem dort, cheesecake, flašku kávového likéru, 31 bylin od Justu a instantní kafe od Jacobs. Vypadala jsem jako mula a to sluníčko taky nepomáhalo. Dorazila jsem k babi, konečně se zbavila nákladu a sesunula jsem se do židle v kuchyni.

Strávila jsem u babi asi šest hodin, kdy jsem čekala, že mi mamina bude v šest hodin volat, že můžeme jet nakoupit mulčovací kůru a substráty. Jenže jsem se nedočkala.

Napsala jsem sms, kde jsem se ptala, kdy přijede a pojedeme na nákup. Za minutu volala a říkala unaveným hlasem: "Já jsem myslela, že budeš mít auto a pak pojedeme. Já jsem teď v posteli a jsem strašně unavená." Jen tak. Věděla, že tu mulčovací kůru potřebujeme na zahradu, věděla, že jsem s tím počítala a nenamáhala se zavolat a zeptat se. Ne. To by bylo moc složité.

Takže jsem se pak sbalila a odešla domů, kde jsem ji našla ležet na gauči. A za dvě minuty nato jí volala kolegyně z práce a světe div se! Řešili práci! Práci! Ano, nemá jí nikdy dost a tahá si jí domů.

A co jsem udělala za chybu? Spolehla jsem se, že někdo jiný vyvine iniciativu a tak to dopadlo. Takže velmi dobré poučení, nečekej, že ostatní budou spolehlivý. Nikdy nejsou. Jediný spolehlivý člověk si ty sama.

The League Nemesis Legacy #1 BORN OF ICE

19. dubna 2016 v 9:37 | Lola Kiss |  Zahraniční literatura
V Ichidianském vesmíru, Liga a její nemilosrdní vrazi nadále vládnou. Ale za jakou cenu? Vítejte zpátky v budoucnosti… a ve zcela novém světě.

Série The League Nemesis Rising od Sherrilyn Kenyon http://lola-kiss.blog.cz/1412/sherrilyn-kenyon má vlastní spin-off řadu, pokud to tak mohu nazvat. The League Nemesis Legacy. Jedná se o trilogii, kde vystupují děti hlavních postav z předchozích knih.

"Víš, existuje doba, kdy ´Ty blázne´to prostě nevystihne."
Zarina, dcera Nykyriana a Kiary

Born of Ice je prvním dílem z trilogie The League Nemesis Legacy, která začíná o několik desítek let později. Děj se točí okolo Devyna Wadea Kella, syna Shahary Dagan Wade a C. I. Syna http://lola-kiss.blog.cz/1512/the-league-2-born-of-fire.

Devyn Wade Kell pracoval jako lékař v řadách Ligy čtyři roky. A pak si uvědomil, že tohle dělat nadále nemůže. Ne tímhle způsobem. Odmítl nechat zemřít devíti-letého chlapce. Odešel z Ligy a věnoval se humanitním misím. Jestli se něco naučil dobře, bylo by to zvládat svou výbušnou povahu, být mistrem přes hackování stejně jako jeho otec Syn, a bohužel nemá nejmenší tušení, jak spravovat vlastní loď.

"A jaký život to je?"
"Chce to, to co mají moji prarodiče. Partnerku, která mu bude hlídat záda, zatímco na něj bude padat samo peklo."
"Víš, Omari, ta smutná věc je, že si myslím, že to chceme všichni."
Alix a Omari

Alix Gerran pracovala na lodi svého otce jako technik, ale bohužel stejně jako její sestra a matka byly otroky. Když jí "nabídli", že by mohla získat pro svou rodinu svobodu, souhlasila. Jako otrok ani jinou možnost neměla. Dostala za cíl najít nějakou nelegální činnost na Devyna Kella.

Alix se šla ucházet o volné místo technika na Devynově lodi.

Jestli si předtím myslela, že ta loď byla něco, bylo to nic v porovnání se skupinou mužů, kteří vypadali jako její posádka…

Ó. Můj. Bože.

Ten, který mluvil, musel dobře měřit metr devadesát dva. Skvěle stavěné proporce, byl štíhlý a svalnatý. Široká ramena se zužovala k úzkým bokům a něčemu, co muselo být tím nejvíc senzačním zadkem, jaký kdy v životě viděla - mohla by od toho odrazit minci.

Nebo si na tom kousáním vylámat zuby…

Alix práci na Devynově lodi dostala a rovnou se musela vypořádat s několika problémy. Jedním z nich byl i Devynův zájem o její osobu. Devynova paranoidní stránka chtěla vědět o ní víc, ale jen na to svůj zájem o nového technika svádět nemusel.

"To proto ses stala technikem?"

Přejela si rukou po tváři, lehce se dotýkala drobné jizvy pod pravým okem, jak ji její otec mrštil na kontrolní panel před pár lety poté, co udělala jednoduchou chybu. "Ne. Mému otci se nelíbilo platit prachy navíc za najmutí technika, takže mi jednoho dne předal hasák a manuál a řekl mi, abych zpravila stěnu stabilizátoru nebo vypadla z lodi."

Devyn na ní nevěřícně zíral. Ten blazeovaný tón jejího hlasu mu o ní řekl víc než samotná slova. Její otec musel být opravdový bastard.

A to nevěděl ani polovinu. Alix byla otrokyně a tak s ní její otec jednal. Byla jeho majetkem a tudíž jí nemusel nic platit, koupit jenom nezbytnosti a byla vždy při ruce pro cokoliv a kohokoliv.

Alix se soustředila na svůj úkol, ale to jí nebránilo, aby se na Devyna dívala i jinak…

"Neslyšel jsem tě přijít. Promiň." Rozepnul si VR oblek a stahoval ho, dokud na sobě neměl jenom šedé tričko bez rukávů a černé, těsné šortky.

Chtěla odpovědět, ale její jazyk byl příliš zdřevěnělý na spolupráci. Všechno, na co se mohla soustředit bylo, jak úžasně to svalnaté tělo bylo.

Tak hrozně chci kousek toho…

Alix, vzchop se.

Jo, ale problém byl, že ona chtěla uchopit jeho. Ó, drahý bože, on byl hezký.

Je to vrah. Zločinec.

Je tou nejvíc sexy věcí na dvou nohách.

Devyn okukoval Alix stejně, a byl to právě Vik - robotický organismus -, kdo prozradil, jak hodně se Devynovi Alix zamlouvá. Konec konců, on monitoroval jeho životní funkce…

"Klidně si tomu věř, zlatíčko. Já jsem ten, kdo monitoruje jeho životní funkce a zaznamenal jsem, že pokaždé, když se dostane blízko k tobě, se jeho srdeční tep a dýchání zrychlí a všechna jeho krev se nažene do jisté části jeho anatomie. Věř mi, znám příznaky sexuální vzrušení, když je vidím. A to se jedině děje, když je blízko tebe. Což je rozhodně dobře, protože nechci, aby s tím chodil na mě. Definitivně to není v mém naprogramování ani popisu práce."

Momentálně byla tak na rozpacích, že chtěla pod něco zalézt. "Nemonitoruješ moje životní funkce, že ne?"

Alix bylo jasné, že až se přijde na to, co vlastně na lodi pohledává, skončí mrtvá. Devyn se dozvěděl, kdo jeho nový technik je a co má udělat. Dozvěděl se však i důvod. Při konfrontaci přiznala Alix pravdu a Devyn udělal jednu věc, kterou od něj nečekala - nabídl jí pomoc.

Vymysleli plán, drželi se ho, ale jako vždy, šlo všechno do kytek. A kromě Devyna byl v ohrožení života i Paden, Synův syn z předchozího manželství…

by Albert Einstein

18. dubna 2016 v 15:14 | Lola Kiss |  Citáty
"Dvě věci jsou nekonečné: vesmír a lidská hloupost; a já si nejsem jistý vesmírem."

Jestli to nedokážeš vysvětlit šesti-letému, nerozumíš tomu sám.

Chytrý člověk vyřeší problém. Moudrý člověk se mu vyhne.

"Nevím s jakými zbraněmi se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté světové válce se bude bojovat s klacky a kameny."

Gravitace není zodpovědná za lidi propadlé lásce.

Svět je nebezpečným místem pro život, ne kvůli lidem, kteří jsou zlí, ale kvůli lidem, kteří proti tomu nic nedělají.

"Muž si vezme ženu s nadějí, že se nikdy nezmění. Žena si vezme muže s nadějí, že se změní. Nakonec skončí oba zklamaní."

Žena, která jde s davem obvykle nedojde dál než dav. Žena, která kráčí sama pravděpodobněji najde samu sebe v místech, kde nikdo předtím nebyl.

"Miluju lidskost, ale nenávidím lidi."

Ten, u koho to máš očekávat

18. dubna 2016 v 14:54 | Lola Kiss |  Tvář démona
4. díl

Bylo to jako lekce číslo jedna.

Na koho si máš dát pozor: není to ten, koho by ses měl obávat, ale je to ten, u koho by tě nenapadlo, že by ses ho měl obávat.

A jak dopadla? Tvrdě na podložku, která nechránila snad nic kromě podlahy. Carmen prudce vydechla vzduch a bolestí stiskla zuby. Nevydá ani hlásku. Bude zticha. Nedopřeje mu to potěšení, že ji uslyší skučet.

"Máš dost." Bohužel to nebyla otázka, ale konstatování faktu. Carmen se podívala na svého "mentora", který by si klidně mohl říkat "mučitel" a zavrtěla hlavou.

Aaron povytáhl obočí, ale mlčel. Ta holka to měla v sobě. Otázkou zůstávalo, jestli to bude stačit.

"Jsem připravená." řekla Carmen zvedla bradu a rozkročila se do prvního postoje. Nedostane ji do kolen. Teď už ne.

Jestli akční filmy vypadají jako brnkačka, pak netušila, jak popsat tohle. Není to tak, že se vše děje v předem připraveném sledu. Úder za úderem, kroky a pečlivě nacvičená bojová sekvence. Ne, tohle bylo změň taktiku nebo skonči na podlaze jako mrtvola.

Rozhodně se nevzdá bez boje. A jestli půjde k zemi znovu, vezme ho sebou. K zemi už jsi šla desekrát a pořád si myslíš, že ho dostaneš? Jo, snít holka může. Carmen se snažila prolomit jeho obranu, ale nic nefungovalo. Naučila se, že se nemá unavovat a měla by ho nechat, ať se činí. Jenomže, ani tahle taktika nefungovala. Nechápala, jak ten chlap mohl stát na nohou.

Aaron se díval na její odhodlanou tvář, ale její nohy tak sebejistě nevypadaly. Rozuměl potřebě dokázat, že na to má. Zároveň u ní potřeboval vydolovat zdravou dávku pudu sebezáchovy. Něco, co u ní postrádal a ať dělal, co mohl, nedokázal ji přimět bát se o sebe.

Měla by se bát o někoho. Jo, to ho napadlo při prvním tréninku. Jako ženská by to měla mít v DNA, ale Carmen zcela vybočovala z řady. Nezachovala se tak, jak očekával. Aaron zavrtěl hlavou a soustředil se na další ránu, kterou ji pošle k zemi.

Carmen nestihla včas natáhnout ruce před sebe. Očekávala prudký náraz obličejem napřed, ale namísto toho uslyšela hlasité lupnutí a bolest. Vystřelující bolest. Lapala po dechu a volnou rukou se zapírala o podložku. Drtila zuby o sebe a pomalu si uvědomovala, že její ruku něco drží.

Aaron zůstal s pusou otevřenou dokořán. Musel ji nějak zastavit, než se mu tady složí na totální vyčerpání. To vykloubení ramene pro ni mělo být poslední kapkou, měla přestat, ale ona ne. Prostě klečela a volnou rukou se opírala a mlčela. Ani necekla. Nevykřikla. Nic.

"Vstaň." Poručil a sledoval jak se k němu postavila čelem a pořád byla vzpurná. Cítil z ní ty vibrace.

"Zapři se." Aaron počkal, až bude mít druhou oporu a nahodil jí rameno zpátky. Kvůli téhle ženské bude muset vymyslet nový přístup k rekrutům. To mu ještě chybělo, aby ho doběhla ženská.

Carmen se připravila na další kolo, ale její "mučitel" zavrtěl hlavou a kývnul na matraci v rohu místnosti. Instinktivně se posadila tak, aby měla únikovou cestu a výhled na celou místnost. Rameno nepřestávalo bolet a přetrvával pocit, že s ním není něco tak docela v pořádku.

"Takže, jestli mi hodláš padnout k nohám, mysli na to, že budeš pak naprosto k ničemu."

Cože? Carmen vystřelilo obočí vzhůru a Aaron si uvědomil, že to vyznělo blbě.

"Ještě jeden takový sebevražedný kousek a skončíš někde v terénu jako trofej na zdi."

Jo, s mluvením s lidma byl naštíru.

"Jestli se hodláš po každý chovat jako idiot, nebude pro tebe v agentuře využití. Rozumíš?"

Carmen se chtělo řvát bolestí, protože naražený bok a žebra se hlásila o slovo, stejně tak i rameno. Nechápala, o čem to mluví, dokud jí nezačal vykreslovat možný scénář, pokud neuspěje. Jestli nedokončí trénink, skončí jako opravdická mrtvola. Nadobro. Konečná.

Aaron se pousmál, když jeho slova našla nějakou pevnou půdu. Našla ji tak na deset vteřin a pak to byla znova ta ženská, co vyzývala každého, kdo šel kolem. Zkus to!

Její sebevražedné tendence. Nezáleželo jí na ničem. Na nikom.

To bude v háji.

To si děláte srandu!

11. dubna 2016 v 7:59 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Jestli vás něco po ránu dokáže nakopnout tak jako hrnek kafe, je to pravě pocit "nasranosti". Vyzní to neomaleně? Klidně. Je mi to fuk!

Včera večer se mamina ptala, jestli bych ji hodila do práce na půl sedmou, nejlépe ve čtvrt na sedm. Řekla jsem ano. Ráno tedy vstanu ve třičtvrtě na pět, abych se stihla nasnídat, připravit věci do praxe v nemocnici, zkrášlit se. Je asi pět čtyřicet a já slyším, jak dole bouchají dveře předsíně a mamina volá: "Ták ahoj!" V hlavě mi bliká TO SNAD NE! Ale ano. Ona se rozhodla, že pojede do práce na kole. Jen tak. Jako by se nechumelilo. A to jsem klidně mohla spát ještě hodinu!

Jenomže ještě ten den odpoledne jsme měli návštěvu, přišla moje babi B. a děda. Což je samo o sobě v pohodě, kdyby nezačala mluvit takto: "Víš, chudinka Marcelka.... Víš, ona je takový chudák, že za mnou musela přijet na kole, když jim v rodině funguje jenom jedno auto. To druhé mají v servisu." ... "Chudák Barča. Ona je teď sama doma a její máma odjela s tím divným Pavlem na Slovensko. Já vím, že jí bude patnáct, ale ona je takový chudák. Je tam sama." A pár dalších podobných vět skoro celé tři hodiny.

A cesta do práce? Jasně, že se mi tam všude prdelila auta, co jela 50, kde se jezdí 90. A místo k předjíždění nebylo. Anebo dvě cisterny, co se rozhodly že pojedou v pruhu pro rychlejší auta 70-tkou? Jo, a pak má člověk být v klidu, když ho všichni serou!

Uvidíš a vzpomeneš si

5. dubna 2016 v 14:50 | Lola Kiss |  Tvář démona
3. díl

"Člověk věří tomu, co vidí, ale především tomu, na co si může sáhnout. Zrak někdy dokáže klamat nebo přesvědčit pozorovatele, že to co vidí, se mu zdá. Člověk raději přemlouvá sám sebe, že to čeho byl svědkem, se vlastně nestalo. Někdy je jednodušší přijmout logické vysvětlení namísto uznání reality. Ale jestli je to tak dobře, nelze říct."

V tomhle případě to zcela jednoznačně pravda je. Kdyby ne, dávno by čuchala ke kytkám zespodu, pomyslela si Carmen.

"Anebo se mnou někdo nesouhlasí."

A kruci.

"Carmen? Máš k tomu co říct?"

"Ne, pane." Přestože se Carmen obávala možných následků, zůstala na židli sedět vzpřímeně.

Muž s jizvou to přešel mlčením a podíval se zpátky na obrazovku. Nejraději by s ní zatřepal a vtloukl jí do hlavy, aby neukazovala emoce. Doteď nepochopil, že je dokázala potlačit, když se pomstila tomu proradnému parazitovi, jejímu bratrovi.

Ušklíbl se, vypnul monitor a nahnal všechny nováčky do arény. Potřebovali trénovat, pokud měli přežít následující týden, co je dostane na hranice možností. Posbíral si věci a plánoval dnešní večerní trénink pro svého svěřence.

"Tak jak to víš, Aarone?"

"Benny, vždyť víš, jak to chodí." odpověděl Aaron a schoval pod uvolněné vlasy jizvu. Nepotřeboval, aby se na ní Benny díval a připomínal si, jak mu ji způsobil. Rozhodně by mu nechtěl dopřát to potěšení, aby si ten sadistický bastard vychutnával moment, kdy ho přepadl během týdenní zkoušky.

"Hm, že by se tvůj morousismus s věkem zhoršoval?" zavtipkoval Benny.

Morousismus? Ten chlap je rok od roku hloupější. Aaron zavrtěl hlavou a nechal svého kolegu v interaktivní učebně. Jedno věděl naprosto jistě. Nikdy nesmí být s Bennym o samotě, protože by to skončilo černým pytlem v márnici. Benny byl tenkrát úskočný, a dneska přímo podlý, ale Aaron nevěřil nikomu a ničemu. Někdy nevěřil ani sám sobě.

Nic nedokáže připravit člověka na moment, kdy si připustí pravdu. Nejhorší jizvy nejsou ty od cizinců, ale od těch, kterým věříte. Bodnutí do zad od neznámého člověka není tak neočekávané jako od rodiny.

Nikdy se k nikomu neotáčej zády. Problesklo mu hlavou, když ho Benny držel pod krkem a hodlal ho podříznout. Naneštěstí sebou Aaron trhl a namísto krku to schytal jeho obličej. Ošklivá, hluboká řezná rána, která se nedostatkem lékařské péče nezhojila a zůstala po ní památka.

Kdybych ho byl zabil jako první, byl by od něj pokoj. Aaron zavrtěl hlavou a udělal to, co mu šlo nejlíp. Vlastně tu druhou nejlepší věc - vypnul emoce.

Jak dokázat lásku - Meg Cabot

4. dubna 2016 v 19:42 | Lola Kiss |  Beletrie
Jestli jsem se do něčeho znovu ponořila naplno? Jasně! A konkrétně do této série od Meg Cabot http://lola-kiss.blog.cz/1405/meg-cabot, která má formu emailů a zápisů z deníků. Je to jedna z mála knižních sérií, kde najdete všechno, co má mít román. A troufám si říci, že takhle dobrou humornou knihu jen tak nenajdete. Kdybych ji nepřečetla, litovala bych. Velmi. Velmi. Litovala.

První knihy, které jsem od Meg Cabot přečetla byly Mezi láskou a smrtí http://lola-kiss.blog.cz/1310/mezi-laskou-a-smrti a Jak neztratit lásku http://lola-kiss.blog.cz/1310/jak-neztratit-lasku. Pak následovaly Jak začíná láska http://lola-kiss.blog.cz/1506/jak-zacina-laska, V kůži supermodelky http://lola-kiss.blog.cz/1405/v-kuzi-supermodelkya Velikost L http://lola-kiss.blog.cz/1408/velikost-l.

1. Jak začíná láska
2. Jak neztratit lásku
3. Jak dokázat lásku

Jane Harris pracuje pro New York Journal, kam pravidelně přispívá komiksem o Wondercat. Jestli jí něco chybí? Patrně muž, který by se dokázal postarat sám o sebe a nepočítal by s ní. Jane chodila s muži, kteří pracovali na volné noze - spíš nepracovali vůbec - a s muži mladšími než je ona - přítel, co jezdí profesionálně snowboarding. Její nejlepší kamarádka Holly Caput se bude tajně vdávat v Itálii a Jane bude u toho. A díky Holly a Markovi věří na pravou lásku.

Jane má zajímavé rodiče, a hlavně její otec je pořádný kutil. Její matka ji pravidelně informuje o dění doma, takže během týdne stihl její otec následující:
1, strčil ruce do odštěpkovače, ale naneštěstí měl kovové rukavice a nic se mu nestalo
2, chtěl čistit okapy a nějak se mu podařilo spadnout, ale nebylo to tak zlé, přistál v hortenziích
3, šel bos po podlaze v kuchyni a do chodidla se mu zapíchla tříska
4, večer si chtěl dát papáju, ale spletl si ji s mangem, takže dostal prudkou alergickou reakci
5, popálila ho kyselina z baterie u auta
6, praštil se do palce, když doma chtěl přidělat obraz na zeď

Holly Caput pracuje jako ředitelka kreativního oddělení v New York Journal a pochází z rodiny, kde si základájí na náboženství. Mark Levine pracuje jako lékař a pravidelně zveřejňuje články v New York Journalu. Stejně jako rodina jeho snoubenky si potrpí na náboženské založení. Holly i Mark se rozhodnout hodit všechno drama s rodinou za hlavu a odjedou na tajnou svatbu do Itálie, do Marche.

Calvine "Cal" Langdon je nejlepším kamarádem Marka Levinea a pracuje jako novinář po celé zeměkouli. Procestoval celý svět a kromě úspěchů s novinařinou se pustil i do psaní knih. Jestli ho něco dokáže rozhodit, pak jsou to hadi. A hlavně lidé, kteří si myslí že pravá láska existuje.

Jane čekala na letišti na Holly a Marka. Její pozornost upoutal navztekaný chlápek s mobilem v ruce. Ještě netušila, že se jedná o Markovo nejlepšího přítele a družbu. (Ukázka z cestovního deníku Jane Harris)

(Kristepane! Mobilák právě skoro hodil telefon na takový ten vozík, co převáží staré lidi! Ten, co je vozí k nástupním východům! A jenom proto, že na něj nějaký řidič zahoukal, ať mu uhne z cesty. Panejo, ten má ale pořádně nadité trenky. I když teda nevypadá na člověka, co nosí trenky. Spíš slipy, nebo možná boxerky.)

Emailová konverzace mezi Markem a Calem.

Mark: Ona se ti nelíbí? Teda jako Jane? Holly si byla jistá, že se ti bude líbit.

Cal: Vypadá dost neškodně.

Mark: Nelíbí se ti.

Cal: To jsem neřekl. Řekl jsem jenom, že vypadá neškodně. Asi tak jako anakonda vypadá neškodně, když je omotaná kolem větve tři metry nad tvou hlavou.

Mark: Taková není. A stejně už má přítele. Vzpamatuje se, blboune.

Cal: Blboune? To bylo hnusný.

Jane rozjímá nad osudovým mužem a vzpomíná na minulé muže... (Ukázka z cestovního deníku Jane Harris)

Panebože, to ne. To by mi snad osud neudělal.

Nebo co když byl Můj Mark Curt Shipley, který mě vzal na střední na koncert a muchlovali jsme se potom v jeho chevette a já později v létě zjistila, že se po ohňostroji na čtvrtého července ve stejném autě muchloval s Mikem Morrisem?

Tohle totiž znamená, že jsem musela způsobit, že se z Curta stal gay, protože určitě nebyl gay, NEŽ jsme se pomuchlovali.

Panebože. Co když Curt Shipley byl mužem mých snů a JÁ Z NĚJ UDĚLALA HOMOSEXUÁLA??????

Zabiju se.

Cal a Mark se snaží nacpat kufry do auta. (Email od Holly pro Jane.)

Holly: Venku. Hoď sebou, dojez to a pojď sem. Tohle musíš vidět. Mark a Cal se snaží nacpat všechny naše věci do kufru, jenže ty se tam nevejdou. Takže k tomu přistupují vědecky. Naprosto vážně, jako by to byly puzzle nebo tak něco. Něco fakt DŮLEŽITÝHO. Vylez ven, nebo to prošvihneš.

Emailová konverzace Holly a Jane ohledně Cala...

Jane: Jo, ale jako řidič nestojí za nic. Teda, vážně, vážně, nestojí za nic.

Holly: Hele, tohle je Itálie. Všichni tady řídí jako magoři. Mezi nimi se ztratí. Kromě toho jsem ho musela nechat řídit, když Cal přerovnal všechny ty kufry.

Jane: Jo. O co přitom vlastně šlo? Proč je Cal tak... panovačný?

Holly: Mark říká, že je to proto, že Cal má obrovské, no však víš co.

Jane: To jako myslíš hlavu?

Holly: Ne, ty huso. Ty VÍŠ, co myslím.

Jane: Počkej. COŽE??? ALE NE, MLČ!!!!!!!!!!!!!

Holly: Mark přísahá, že je to pravda, a říká, že Cal je odjakživa nadmíru sebejistý kvůli obřím rozměrům svého, no však víš čeho. Teda byl takový aspoň do té doby, než mu ta modelka zlomila srdce a tak.

Jane: Tohle sis vymyslela. Teda, o tom jeho, však víš čem.

Holly: Hm. Vidělas ho sedět s nohou přes nohu?

Jane: To neznamená - panebože, ty to myslíš vážně.

Jane pozná, že pan Mobilák, opěrkový nácek, osel má i jinou stránku než tu sarkastickou a cynickou... (Cestovní deník Jane Harris)

Panebože, je k nevíře, při čem jsem právě přistihla Cala Langdona!!! Pan "Zocelený novinář" stál dole na terazze a nastavoval talíř s tuňákem Zia Mattea vychrtlým toulavým kočkám, které se připlížily k vile odněkud ze stájí.

Když jsem na něj promluvila, nadskočil, jako bych ho střelila a všechny kočky utekly, ale já je viděla.

Jo, jasně, viděla jsem je.

PDA Cala Langdona

Jsem blázen! Jak jsem mohl přehlédnout všechny příznaky? Vždyť jsem dokonce krmil pitomé kočky! Jak jsem mohl být tak hloupý, že mi vůbec nedocházelo, co se to se mnou děje, a vinil z toho prosecco?

Měli by mě zastřelit.

Cal se přestal chovat jako "Bez srdce" a Jane z něho pak byla...

Jsem úplně hotová. S Calem Langdonem se něco stalo.

Vážně. Jako by si v noci něco šlehl. Možná mu došla antidepresiva. Nebo je třeba začal brát.


Pokrevní pouta 6 RUBÍNOVÝ KRUH

3. dubna 2016 v 16:04 | Lola Kiss |  Beletrie
Už je tomu několik let a raději ani nechci začít počítat, kdy jsem se poprvé zamilovala do knih od autorky Richelle Mead http://lola-kiss.blog.cz/1309/richelle-mead. Na její tvorbu jsem narazila náhodou, když jsem listovala nějakým tím dívčím časopisem. Nezaujalo mě to napoprvé, protože jsem v té době četla Stmívání a nijak jsem neměla zájem podívat se na jinou upíří sérii. Ale pak se nějak stalo, že jsem si prolistovala Vampýrskou akademii, a měla jasno - přečtu si to. A taky jsem přečetla Vampýrskou akademii, Sukubu a nyní jsem dočetla Pokrevní pouta.

Závěrečný díl Rubínový kruh mě překvapil. Jednak jeho poměrně malým počtem stránek a pak také rychlým sledem událostí. Možná je to tím, že jsem starší a nebo je to tím, že i příběh Rose z první série, mi přirostl víc k srdci. Každopádně jsem neulítávala na tomto spin-offu k Vampýrské akademii tolik jako k ní samotné. Kromě pohřešované Jill a pátrání po ní, se v knize najde i pravda, kdo je Dimitriho otec...

"Co se to tady sakra děje?" vykřikla Rose.

"Díky," řekl jsem Dimitrijovi. "Ale nemyslím, že jsme potřebovali až takhle zasáhnout. Zvládal jsem to sám."

"Je to zvíře," zavrčel Dimitrij. "Nemá tady co dělat."

"No to asi jo-" Zarazil jsem se, když mi došel smysl Dimitrijových slov. "Ty ho znáš, nebo co?"

Dimitrij mě probodl pohledem. "Ano. A ty?"

"Jo," přisvědčil jsem. "Je to můj strejda. Rand Ivaškov."

"Fakt?" Dimitrijův tvrdý výraz se nezměnil. "Je to můj otec."

A kde kniha pokračuje? Sydney a Adrian jsou manželé a "přežívají" na královském dvoře, kde je Lissa pomáchá chránit. Bohužel to pro ně není jednoduché:
Adrian je nenáviděn Moroji a napadán.
Sydney je nenáviděna Moroji, pronásledována alchymisty.
A oba žijí s Adrianovou matkou v apartmánu.

Devatenáctiletá Sydney Ivaškov se vzdala svojí rodiny, předešlého života, aby mohla být s jediným Morojem - svým manželem. Jestli si někdy plánovala budoucnost, rozhodně nepočítala s rychlou svatbou v Nevadě a pak s životem mezi čtyřmi stěnami. Svého rozhodnutí nelituje a stojí si za ním.

Dvaadvacetiletý Adrian Ivaškov se jako Moroj z královských vrstev dopustil něčeho nehorázného. Poté, co se oženil s lidskou ženou, stal se terčem napadání, posměchu a urážek od každého na královském dvoře. Jediný z rodiny, kdo s ním mluví a stýká se, je jeho matka. Ale jako uživatel éteru, řeší i jiné problémy.

Když jsem tak Charlotte sledoval, jak tam sedí, pobrukuje si a evidentně pomatená..., nebylo tak těžké představit si, že na tom jednou budu úplně stejně. A až se to stane, budu jen doufat, že i mně někdo pomůže.
Adrian

Situace je napjatá k prasknutí. Adrianova matka jim nedopřává soukromí a nepotrpí si na ohleduplné zacházení. Adriana zmlátili, když se večer vypravil za Lissou. Sydney byla zavřená v bytě a nikam nemohla chodit. Adrian a Sydney se pohádali. Za jediný měsíc se pro ně změnilo hodně věcí, ale žádné nebyli k dobru. Naneštěstí přijela na návštěvu Sydneyina bývalá profesorka Jackie Terwilliger, učitelka magie.

Profesorka Terwilliger přivezla Sydney krabičku, kterou ji někdo zanechal u dveří. Sydney ji otevřela a došlo jim, že je to krabička, která jim pomůže najít Jill, Lissynu sestru. Ale jak propašovat Sydney ven z královského dvora, aniž by to zjistili alchymisté? Profesorka Terwilliger má odpovědˇ...

Oči jsem stále upírala na kocoura, ale moje vidění se náhle změnilo. Vlastně jsem začala vidět úplně jinak. Zrzavá barva na kočce se ztlumila do šedé a vzorek na jeho kožíšku se vyostřil. V mourovatých flecích jsem zaznamenala větší nuance a detaily. Všechno vypadalo neuvěřitelně jasně, jako by svítila všechna světla. Několikrát jsem zamrkala, jestli se mi to nezdá, a zaznamenala jsem, že se čím dál tím víc blížím k podlaze. Něco mi spadlo přes obličej, takže jsem najednou neviděla vůbec nic. Jak jsem se snažila vyprostit, došlo mi, že je to moje tričko. Znovu jsem se podívala do zrcadla a zjistila jsem, že se dívám na dvě kočky.

Jedna z nich jsem byla já.

Sydney, Adrian, Rose a Dimitrij se vypravili do dhampýrské komuny, aby tam našli Olive, sestru Charlotty, která se ztratila. To, co našli je překvapilo. Adrianovy reakce mě nepřestávaly bavit...

Jakmile se plameny rozhořely, Olive vykřikla. Otočila jsem se k ní. Měla ruku položenou na břiše a obličej zkřivený bolestí. "Jsi v pořádku?"

"Myslím... Myslím, že miminko už chce přece jen na svět," vydechla.

Adrian zbledl. "Myslíš jako tedˇ hned, nebo v blízké budoucnosti?"

Ta otázka byla natolik trapná, že odtrhla její pozornost od bolesti. "Já nevím! Nikdy předtím jsem nerodila!"

Adrian se podíval na mě. "Takže... ehm, ty víš, jak na to, že jo? Jak přivést na svět dítě."

"Cože?" zeptala jsem se zděšeně a zmocnila se mě panika. "Jak tě to napadlo?"

"Protože jsi dobrá ve všem," řekl. "Všechno, co o tom vím, mám jen z filmů. Dát vařit vodu. Roztrhat prostěradla."

Orel na lovu - Simon Scarrow

2. dubna 2016 v 22:00 | Lola Kiss |  Beletrie
Třetí díl Orel na lovu ze série o římské armádě dobývající Británii od Simona Scarrowa. Autor pracoval na University of East Anglia, vyučoval historii. Poté začal psát historické romány. Od Simona Scarrowa jsem přečetla i další díly, což jsou Pod znakem orla http://lola-kiss.blog.cz/1509/pod-znakem-orla-simon-scarrow a Vítězství orla http://lola-kiss.blog.cz/1511/vitezstvi-orla-simon-scarrow. Děj se odehrává v Británii, v roce 44. n.l., kdy se římská armáda setkává s místními druidy řádu Temného měsíce, divokým kmenem Durotrigů a s tradicemi v městě Camulodunu...

"Snažit se Carataca vypátrat a jeho muže zničit by znamenalo totéž jako pokoušet se potopit kladivem kus korku."
Vespasianus

Quintus Licinius Cato strávil v armádě něco přes rok a za tu dobu si uvědomuje, že na něj doléhá pravý význam slova voják a jeho návyky z domova, císařského paláce v Římě se vytrácejí. Pomalu se stává tím, co ho na začátku tolik znechucovalo.

Pětatřicetiletý centurion Lucius Cornelius Macro bere vojenskou službu jako svůj domov a rodinu. Nikdy nemluví o domově a ani na něj nemyslí. Jestli si něco umí užívat, pak jsou to hospodské rvačky, pití a ženy. Má jen jedno pravidlo, a sice, nikdy nezamilovat.

Cato a Macro seděli v jedné nalévárně společně s dvěma icenskými ženami, Nessou a Boudicou. Cato se věnoval Nesse, zatímco Macro se dobře bavil s Boudicou. Situace se zvrtla, když do té nalévárny dorazil příbuzný Nessy a Boudicy, bratranec Prasutagus. Macro s Catonem se museli rychle zdekovat, protože ve vysoce podnapilém stavu neměli šanci bojovat s obrem. Utekli do jiné nalévárny, kde na sebe rvačka nenechala dlouho čekat...

"Do toho, Catone!" zavolal na mladíka zpod jednoho legionáře Macro. "Pojď si taky do někoho praštit!"

Cato se mátožně zvedl, vybral si jednoho vojáka a co nejrázněji se rozmáchl. Ale netrefil se a místo do vojáka praštil do stěny a bolestivě si o ni odřel kotníky prstů. Zkusil to znovu a tentokrát už rána bolestivě přistála na legionářově tváři. Cato si uvědomil, že čísi pěst směřuje naopak k jeho obličeji, a hned na to se mu ten večer už po druhé před očima rozprostřel bílý závěs. Svezl se na kolena a potřásal hlavou, aby si ji trochu pročistil. Když se mu vrátil zrak, spatřil nad sebou stát legionáře, který v napřažených rukou třímal stoličku. Cato instinktivně vyrazil hlavou vpřed, takže s ní legionáře zasáhl přímo do rozkroku. Voják se pod optionovým úderem složil na zem a s bolestným zavytím se svezl na stranu, ruce přitisknuté ke slabinám.

"Dobrá rána, synku!" zahalekal Macro.

Legát Vespasianus, který je stejně starý jako Macro, se dostal do nepříjemné situace, když druidové požádali o výměnu zajatců. Římané zajali jejich bratry druidy a druidové zase manželku a děti generála všech římských armád v Británii Aulia Plautia. Generál hodlal nařídit sebevražednou misi na záchranu své rodiny, ale Vespasianus mu to rozmluvil a vyslali pouze čtyřčlennou skupinu - centuriona Macrona, optia Catona, icenskou ženu Boudicu a icenského prince a válečníka Prasutaga.

Druidové přišli vyjednávat o generálově rodině a na důkaz svých hrozeb použili ukázku...

Maxentius v poslední chvíli vytušil, jak strašlivý osud pro něj druid přichystal, a otočil se. Srp proletěl vzduchem, z jedné strany pronikl do prefektova hrdla a druhou vyšel ven. Všechno se seběhlo nesmírně rychle a někteří z vojáků za palisádou byli přesvědčení, že druidova zbraň minula cíl. Potom se ale prefektova hlava svezla do strany a spadla do sněhu. Z tepen v pahýlu krku vytryskl gejzír krve a skropil bílou přikrývku. Druid o něj otřel zakrvácený srp, schoval ho pod plášť a kopl do prefektova těla. Potom jakoby nic nasedl na koně, pobídl ho a zamířil ke svým druhům čekajícím na kraji lesa.

Vespasianus si zavolal Macrona a Catona, aby jim spolu s generálem Plautiem sdělil jejich rozhodnutí. Optio ani centurion nebyli nadšení, ale Cato postrádal pud sebezáchovy a přijal nabídku. A Macro ho nemohl nechat jít samotného...

Macro s Catonem se vydali k sedátkům a dovolili svým unaveným tělům, aby se svezla na pohodlné polštáře.

"Co to mělo znamenat, zatraceně?" zašeptal rozčileně Macro.

"Pane?"

"Co jsem ti říkal o dobrovolným přihlašování? To mě vůbec neposloucháš, sakra?"

"A co ta truhla, pane? Na to jsi nás dobrovolně přihlásil zase ty."

"Ne, to je blbost! To mi přikázal legát. Ale dokonce ani on by neměl to srdce přikázat někomu tohle. Do čeho jsi nás to namočil?"

"Nemusel ses hlásit, pane. Řekl jsem, že vyrazím sám."

Macro byl těžce zraněn a odvezen do lazaretu. Cato zůstal sám s Prasutagem a pokoušel se najít způsob, jak zachránit generálovu manželku a syna - dceru už do bezpečí dostali. Při hlavní bitvě byl zraněn i Cato. Skončil v lazaretu...

"Přidat?" zamračil se Cato."Koho?"

Chirurg se ke Catonovi naklonil a zadíval se mu přes rameno ke dveřím. "Je to mrzout. Pořád na něco nadává, ale určitě ti ponechá trochu soukromí a ztiší se. Je mi líto, ale nikam jinam ho dát nemůžu."

"Má nějaké jméno?" zamumlal Cato.

Než chirurg stačil odpovědět, u dveří nastal rozruch a ke Catonovým uším dolehlo rozčilené klení.

"Dávejte si bacha, pitomci!" zavrčel známý hlas. "Nejsem žádný beranidlo."

Potom následovaly další mumlané kletby.

"Ke komu mě to dáváte? Jestli mluví ze spaní, dám tě vykleštit."

Muži se protáhli kolem Catona a na vedlejší lůžko položili nového pacienta.

"Hej! Pozor, vy budižkničemové! Já si vás najdu!" lamentoval muž.

Cato k němu stočil pohled a vřele se usmál. Centurion Marco byl bílý jako tóga a tvář měl pod pevně ovinutým obvazem pohublou a sinalou. Ale byl to on, živý a ve formě. Cato věděl, že s chrápajícím Macronem vedle sebe se už nikdy pořádně nevyspí.

"Nazdar, pane."

"Nazdar a dej mi pokoj!" odsekl Macro, ale pak vykulil oči, zamrkal, opřel se o loket a při pohledu na svého optiona se spokojeně zašklebil. "No to mě podržte! Catone! Teda, já... já... rád tě vidím, mladej!"

5.K

2. dubna 2016 v 21:59 | Lola Kiss |  MY NOVELS Neopovažuj se
"Ano?" Jaroslav zvedl hlavu od stolu a podíval se na svou asistentku. Něco mu tady nesedělo.

Patrika potlačila touhu ošít se a podívala se zpříma na svého šéfa. Něco na něm bylo divné.

"Chtěla jsem s Vámi mluvit o tom, co se stalo včera."

Jaroslav se pousmál. Ano, jak ji ten nováček seřval přede všemi. A on se jí zastal. "Co s tím? Pojďte dovnitř a zavřete."

Patrika poslechla, ale odmítla se posadit. Rozhodně tu nezůstane dobu delší než nezbytně nutnou.

"Dobrá." Jaroslav se také postavil. "Jednoduše se mi tady nebude producírovat nějaký začátečník a řvát tady na moje podřízené, když by stačilo zvednout telefon a zeptat se."

"Čekala jsem, že se přidáte na jeho stranu." Patrika si nerada hrála, a raději říkala to, co ji přišlo na jazyk. Dostalo ji to do potíží víckrát než by chtěla.

"Asi jsem měl, že? Byla by to voda na váš mlýn a pak by vše pokračovalo tak, jak má." Patrika se nadechovala k odpovědi, ale zarazil ji.

"Jestli má někdo problém s vaší prací, mám to být já. Nikdo jiný. Nikdo si tady nebude otvírat hubu a chovat se jako by byl pán vesmíru. To můžu jedině já."

"Všimla jsem si." ušklíbla se Pat.

"Ještě aby ne." Přisadil si Jaroslav.

"Je to všechno?" zeptala se Patrika, která zapomněla na původní myšlenku, proč vlastně si chtěla jít promluvit se šéfem.

"Ne. Uděláme menší dohodu." Jaroslav se opřel o stůl a Patrika zdvihla obočí.

"Před ostatními budeme spolupracovat. Budeme se chovat jako kolegové, žádné podrazy, žádné poznámky, žádné speciální kafe." Jaroslavovy koutky se zvedly, když viděl její výraz.

Patrika přemýšlela a podívala se na šéfa. Tohle by jistě pomohlo, aby ji přestali její kolegové nadávat, že se neumí ovládat a pak musí zasahovat oni.

"Budeme tedy předstírat." Patrika se opřela o stůl.

"Dohodnuto." Jaroslav k ní natáhl ruku.

"Dohodnuto." Patrika mu potřásla rukou, načež se oba odtáhli a narovnali.

Bylo na čase rychle opustit pracovnu. Patrika rychle vyklidila pole a sedla si na židli. Kdo by to byl čekal, že to bude takové jednoduché vysvětlení? Prostě na ni může řvát jenom on. Idiot!

Jaroslav se posadil a v duchu si gratuloval, že konečně bude mít doma klid a otec si ho nebude dobírat, že jediné, co dělá je, že se hádá s jeho sluníčkem Patrikou.