Stařec a moře - ERNEST HEMINGWAY

9. února 2016 v 17:39 | Lola Kiss |  Beletrie
První kniha, kterou jsem od Ernesta Hemingwaye přečetla, byla Komu zvoní hrana http://lola-kiss.blog.cz/1504/komu-zvoni-hrana. A pořád nemůžu pustit z hlavy poslední část, kde trpí následky šoku. Ten pak odezní a on ucítí tu bolest.

Vždycky jsme si myslela, že Stařec a moře je velmi tlustá kniha, asi jako Mobydick, a rozhodně ji nebudu číst. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že knížka obsahuje přes sto stránek! Jestli jsem si říkala, že ji přečtu? Absolutně.

Jak vypadal stařec Santiago? Na kost vychrtlý stařec měl zátylek zbrázděný hlubokými vráskami a tváře až k bradě pokryté hnědými skvrnami kůže, která mu zrohovatěla působením slunce odrážejícího se od mořské hladiny. Od tahání šňůr s těžkými úlovky mu dlaně rozrývaly hluboké jizvy, ale žádná nebyla čerstvá. Podobaly se rýhám v kamenité bezrybé poušti.

"Ale člověk není stvořen pro to, aby prohrával," řekl. "Může ztratit život, vzdát ale nesmí nic."

Chlapec Manolin, který si Santiaga oblíbil poznamenal jednu větu, když vzpomínali na společné chvíle strávené na moři lovením ryb. "Všude sladce páchla cákající krev." Já na to: "COŽE?!" Jak může někdo říct, že rybí krev voní? Proboha! Všichni víme, že ryby nevoní. Ne nadarmo se říká smrdět rybinou.

Oba - Santiago i Manolin - popisovali, jak se loví ryby, a působilo tak zvláštně, když do konverzace se jim najednou zapojily dohady, jestli Yankee nebo White Sox v baseballu vyhrajou. Co dále narušovalo moji utkvělou představu o nehostinném místě a zapadlé rybářské vesničce, bylo místo děje Kanárského souostroví.

Stejně jako v Komu zvoní hrana se v příběhu objevují španělská slovíčka. Časem se tomu člověk přizpůsobí.

Stařec neměl na moři moc úspěchů, po ztrátě manželky ho nic moc netěšilo. Poslední rybolov vykonal před pětaosmdesáti dny. Situace se změnila, kdy vyplul dál na moře a zachytil první úlovek, pěti kilového tuňáka, kterého použil jako návnadu na chycení hlavní ryby.

Spokojeně si to jemné pocukávání vychutnával, ale najednou ucítil prudké trhnutí a neuvěřitelně silný tah. Ryba musela být opravdu mohutná, a tak popouštěl šňůru víc a víc, až do vody začal sjíždět i první ze dvou zásobních kotoučů, kterými byla nastavená. Klesala pořád hlouběji, a přestože na ni palcem a ukazováčkem skoro netlačil, takže mezi nimi lehce klouzala, stejně tu neobyčejnou rybu cítil.

"To je ale obryně," řekl. "Vzala tuňáka do huby napříč a chce si ho odtáhnout dál.

Rybu chytil na návnadu v poledne toho dne, kde vyplul na moře, ale trvalo to dny. Během té doby mluvil sám se sebou a také s rybou, která mu dělala společnost stejně jako moře. Jeho myšlenky také často zalétly k chlapci a stařec tím ukazoval, že si uvědomuji svoji samotu. Uvědomuje si, že celé dny jen přežívá a chřadne, pomalu očekává konec. Po smrti manželky ho těší málo co.

"Rybo, budu tě držet, i kdybych měl vypustit duši." zašeptal. A tím prozradil, jak moc je pro něj tohle důležité, získat si uznání.

První pohled na marlina. Konec šňůry se pomalu a vytrvale zvedal, až se moře před přídí zavlnilo a ryba začala vyplouvat nad hladinu. Trvalo to nesmírně dlouho, po bocích jí stékaly proudy vody a v záři slunečních paprsků se celá leskla. Hlavu i hřbet měla nachově fialové, široké pruhy na bocích svítily na slunci modrofialově. Horní mečovitá čelist dlouhá jako baseballová pálka se zužovala jako rapír. Marlín se z vody vyhoupl v celé své délce a pak se s plavností potápěče zase pohrouží pod hladinu. Stařec ještě zahlédl, jak mizí i obrovská kosa ocasní ploutve a šňůra sviští z paluby do vody.

A konečně Santiago rybu udolal. Bohužel jeho radost neměla dlouhého trvání.
Pokukováním po rybě si potvrzoval, že nesní. Za hodinu zaútočil první žralok.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama