Únor 2016

1.K

28. února 2016 v 17:58 | Lola Kiss |  MY NOVELS Neopovažuj se
"Nikdy v životě!" zařvala Patrika a práskla dveřmi.

Ignorovala pohledy kolegů, sedla si do své židle, překřížila paže a rychle oddechovala. Nikdy nebude pracovat pro toho cvoka jako nárazník. Ať si svoje šílený bejvalky řeší sám.

"Takhle se mnou mluvit nebudete." Jaroslav se vyřítil z kanceláře a s rukama v bok se zastavil před Patrikou.

"Už se stalo." odpověděla mu nasupeně, vstala a dívala se mu přímo do očí.

Ani jeden z nich nehodlal uhnout pohledem nebo jen o milimetr ucouvnout. Pat bojovala s touhou vrazit mu propisku do specifického místa tak, aby se nemohl posadit, zatímco Jaroslav se sotva držel, aby ji neuškrtil.

"Tohle jsi přehnala, ty-"

"Já? Já?! Ani omylem, ty-"

"Ehm, lidi?"

"CO?!" vyštěkli oba najednou a soustředily pohledy na Mariku, která polkla a ucouvla.

Bohužel to dneska byla Marika, kdo byl povolán do přední bojové linie v případě, že by se Jaroslav a Patrika zase kvůli něčemu hádali. V kanceláři všichni věděli, že jestli si ti dva začnou tykat, musí do toho někdo vstoupit nebo to skončí roztříštěnou skleněnou přepážkou jako minule.

Marika se uklidnila a v duchu proklínala tahání párátek.

"Potřebuju podepsat poslední vyúčtování spotřeby." vyhrkla. "Za minulý měsíc. Ty pohonné hmoty." dodala Marika, když ani jeden z nich nereagoval.

"Dejte mi to." Jaroslav sebral z Patričina stolu její oblíbenou propisku s medvědem a podepsal papíry.

"Díky." Marice se ulevilo a rychle se klidila z dohledu.

Sotva Marika zmizela a Pat si uvědomila, že jí ten cvok sebral její nejmilejší propisku, začalo jí unikat sebeovládání.

"Vraťte mi tu propisku."

Dveře od Jaroslavovy kanceláře se pomalu pootevřely a propiska proletěla vzduchem. Dopadla přímo do koše.

"Vy-" Nedořekla, protože se dveře zavřely.

Jednou ho za to zabije. Na mou duši, toho cvoka jednou zabiju a jeho tělo nacpu do skříně pod dřezem, myslela si Pat. Ten chlap jí neuvěřitelně sral a v lepších dnech jí jenom doháněl k šílenství.

Jaroslav seděl za stolem a přemýšlel, kam by tu ženskou odklidil, aby ji nemusel dennodenně vídat a procházet kolem ní k sobě do kanclu. Ta zpropadená čarodějnice! Každý den ho vytáčela tak, že viděl rudě.

Kdyby tam před chvílí nepřišla ta hubená stážistka, asi by tu ženskou zabil. A její mrtvolu by schoval.

Jaroslav zavrtěl hlavou. Jak mu ji mohl jeho otec před odchodem tak doporučovat? Tak vychvalovat? Prej sluníčko. Pche! Leda šíbnutá ženská. Vždyť ho dokonce chce otrávit tím kafem, co mu nosí a on ho vylívá.

Pat se podívala na krabičku laxativ a pohrávala si s myšlenkou, že by mu připravila speciální kafe. Těšila se, že ho uvidí běhat na záchod každých deset vteřin, ale ten cvok to kafe nikdy nevypil. Stejně nepřestávala doufat, že jednou zapomene a napije se. Chudák chcíplá kytka v jeho kanclu byla důkazem, že zatím selhávala.

Dostanu tě.

Prolog

26. února 2016 v 18:40 | Lola Kiss |  MY NOVELS Neopovažuj se
"Tati, zvládnu to." zopakoval Jaroslav otci, který si balil své věci. Jeho poslední den v práci, než předá žezlo svému jedinému synovi. Těšil se na důchod, až bude moci cestovat, ale na druhou stranu měl obavy o svého syna. Je přeci jenom teprve dva roky ze školy a nemá tak velkou praxi a...

"Tati?" Evžen se podíval na svého syna a pookřál. Ten kluk sem dobře zapadne a navíc bude mít skvělou posilu.

"Seznámil ses s Pat?" Kývl ke dveřím a Jaroslav váhavě zavrtěl hlavou.

"O co se jedná?" zeptal se Jaroslav a přemýšlel, co bude následovat.

"Chci, aby byla tvoje osobní asistentka. Své práci rozumí, je vstřícná, milá. Je to moje sluníčko. A umí vynikající kafe. Mám tu holku rád." Evžen se pousmál, když si vzpomínal, co všechno za těch padesát let prožil.

"Nevím, jestli je to dobrý nápad." řekl pomalu Jaroslav a vážil slova. Nechtěl tu mít ženskou, která by mohla tátovi podávat informace o jeho krocích. V žádném přpadě nestál o to, aby sem jeho otec naklusal a převrátil jeho práci vzhůru nohama.

"Je to učiněné sluníčko, počkej, zavolám jí."

"Tati, radši bych si někoho jiného-"

"Pat? Srdíčko pojď sem za náma, prosím tě."

Jaroslav se postavil vpravo vedle otce a čekal, až Evženovo sluníčko, srdíčko, holčička projde dveřmi a dostane za úkol monitorovat jeho pohyby a podávat hlášení jeho otci.

"Pat. Rád bych ti představil svého syna Jaroslava."

"Dobrý den." Jaroslav si s ní podal ruku.

"Jára si sice myslí, že nejsi dost dobrá, ale určitě mu dokážeš, že se plete."

A kurva! Pomyslel si Jaroslav, když její ruka zpevnila sevření. Cože to jeho otec právě řekl?

"Těší mě." dodala Patrika odměřeně a v duchu doufala, že není vidět, jak moc se jí mínění toho nabubřelého Evženova syna dotklo.

"Určitě spolu bude vycházet. Není důvod, hledat někoho nového." řekl Evžen dobrosrdečně, takže Pat měla chuť vraždit a Jaroslav doufal, že se probudí z noční můry.

Mediace aneb jak řešit konflikty

26. února 2016 v 18:11 | Lola Kiss |  Odborná literatura
L. L. Riskin
T. Arnold
J. M. Keating Jr.

Praha: Pallata, 1997
ISBN 80-901710-6-0

- údajně první kniha o mediaci
- souvislost se zákony: zákon o peněžité pomoci obětem, o odškodnění bolesti a ztížení spol. uplatnění

"Konflikt je příležitost, která balancuje na hřebeni nebezpečné vlny."

Mediace = neformální strukturovaný proces řešení konfliktů
- jedná se o způsob mimosoudního vyjednávání s nízkými finančními náklady
- mediace dobrovolná x mediace soudně nařízená
- pokud jsou přítomni právníci se svými klienty, nemusí to vždy dopadnout dobře
- cíl - podpora vztahů mezi lidmi, vkládání zodpovědnosti do jejich rukou
- rozhodnutí vzniká dohodou mezi spornými stranami za pomoci mediátora
- předmětem - rozdělení majetku, péče o děti, náhrada škody, úprava prac. vztahů, ...

Mediátor = školený odborník (př. právník, psycholog, sociolog, soc. pracovník,...)
- nezasahuje do rozhodnutí stran, pomáhá s jejich návrhy a řešením
- usměrňuje strany, určuje pravdila jednání (vede proces komunikace)
- tvorba atmosféry pro otevření se, ujasnit nedorozumění

Arbitráž = rozhodčí řízení, které je alternativou soudního jednání (arbitr vyslechne sporné strany, zváží jejich argumenty a rozhodne)

Soudní řízení nastane při jednoznačném porušení práva (sporné strany nemohou ovlivnit výsledek).

Jak na mediaci?
- dohoda o mediaci
- porozumění problému
- formulace řešení
- dosáhnutí dohody
- realizace dohody

Formy mediace
1, poziční - při rozdělování jmění a předmětů (hledání skrytých úmyslů, mít co nejvíc majetku)
2, konstruktivní - řeší se problém (dbá se na slušnost, zájmy, přínos pro obě strany, objektivitu)

Fáze mediace
- představení přítomných
- určení povahy sporu
- úvodní řeč mediátora a dialog
- úvodní proslovy obou stran (ujasnění zájmů, následků v budoucnosti, pochopení jeden druhého)
- tvorba řešení
- práce s návrhy obou stran
- realizace dohody (sepsání a plnění)

Za první rozmrzelost může on!

25. února 2016 v 10:00 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
"Vážně, zbav se ho." Zamumlala Polly a strčila hlavu pod polštář.

"Ne. Mám ho rád." Odpověděl Sam a přetočil se na bok.

"Vypni ho!" Polly vykoukla z pod bílého rohu a mhouřila oči. Sam zašátral rukou, ale minul.

"Nedosáhnu." Postěžoval si a převalil na břicho.

"Ani ses nesnažil." Obvinila ho Polly, natáhla se přes Sama k budíku.

"Hej. Ležím právě tady." Utrousil útrpně Sam, zatímco Polly na něm zpola ležela a vypínala otravné vřeštění budíku.

"Já vím, jsi taková měkčí a teplejší matrace."

"Měkčí? Teplejší?" Samovo obočí vystřelilo nahoru. Co mu to tady povídá?!

"Hm. Hm." Usmívala se Polly. "Můj osobní ohřívač."

Sam zvedl hlavu a podíval se na Polly, která mu kreslila na záda neviditelné kruhy. "Na mně není nic měkkého."

Polly ignorovala Samovo bručení a užívala klidu před tím, než se budou muset vyhrabat z postele.

Budík se rozezpíval znovu. A tentokrát víc nahlas.

"Já. Tě. Nenávidím!" Zařval naštvaně Sam do polštáře a zabušil pěstmi do matrace.

"Věř mi že to cítí stejně." Podotkla Polly a poukázala na "nešťastné příhody" jeho předchůdců.

"Chápu, proč Gargield nenáviděl pondělky." Polly odkopala peřiny a ležela na zádech. Sam ni napodobil.

"Takže kdo dojde vypnout ten budík?"

"Řada je na tobě." Zasmála se Polly a odrazila Samův pokus o rozptýlení.

"Příští mu seberu všechny baterky a bude od něj klid." Zabručel Sam, když se zvedl a šťoural se k nočnímu stolku.

"Myslím, že ho napříště prostě rozebereme." Konstatovala Polly a přichystala se psychicky na vstávání z teplé, měkké postýlky.

Time

22. února 2016 v 20:21 | Lola Kiss |  For You
It´s time to say goodbye
it´s time to realize
we could never be a pair
and that´s what breaks my heart.

Only you could make me cry
only you could make me smile
but you can never be there
searching for my hand.

Long ago I knew the truth
long ago I wanted to know
if you won´t return
what will happen then?

Stránka jedné knihy - 6.kapitola, část 3

21. února 2016 v 18:59 | Lola Kiss |  MY NOVELS Stránka jedné knihy
Sedla jsem si v kuchyni na pult a dívala se, jak hrají karty, neměla jsem chuť, tak jsem se rozhodla dát si sklenku a pak jít spát. Rozsvítil se další blesk a za ním hrom. Bouřka nepolevovala, spíš jakoby sílila s každým novým úderem.

Popadla jsem baterku a vydala se zpátky do pokoje, kde bych si dala sprchu a trochu se zchladila. Přeci jenom ta bouřka neodehnala dusno, které panovalo v domě.

Nebezpečí, do kterého jsem dostala, jsem si uvědomila, až moc pozdě. Nebyla to sklenka vína nebo baterka, která svítila tak slabě, že bych ji nemusela zapínat. Byly to svalnaté paže, které se obemkly kolem mého pasu. Baterka mi vyletěla z ruky a dopadla na zem ve chvíli, kdy se ozval další hrom.

Nevím, jak jsem ho poznala, ale věděla jsem, o koho se jedná. Ben.

"Ahoj krásko." Horký dech mě zašimral vzadu na krku.

"Málem jsi mě dohnal k infarktu." Pokusila jsem se vyprostit, ale jen si mě přitáhl v pevném sevření blíž k tělu.

"To by mně mrzelo." Další horký dech na krku. Zalitovala jsem, že jsem si vyčesala vlasy do drdolu.

"Jasně." ušklíbla jsem se.

"Tak mě napadá, že bychom mohli…"

"Ať tě to ani nenapadne." zavrčela jsem a přetočila se, abych ho mohla zfackovat.

"Napadlo. A ne jen jednou." Neviděla jsem mu do tváře, protože stál zády k oknu a to mě užíralo, protože jsem nevěděla, co bude dělat.

"Ty zatracenej…"

"Prevíte? Hajzle? Chuligáne? Říkali mi různě." Dokončil za mě větu a já se zamračila. Dráždilo mě vědomí, že mu nevidím do obličeje a on mě ano. Vadilo mi toho na něm tolik, že jsem nevěděla, kde bych měla začít.

"Došla ti slova?" Bavil se tím, jak jsem ho zkoumala, ale nedocházelo mu, že to dělám z jiného důvodu.

"Tak se mi zdá…"

"Ano zdá." Zatlačila jsem rukama, ale nepovolil.

"Dokážu ti opak." Pravou ruku nechal pevně utaženou kolem pasu a levou mi nadzdvihl hlavu za bradu a políbil mě.

První vlna odporu se přese mě převalila jako lavina a hned na to jsem si uvědomila, že jeho doteky neodmítám. Vyšla jsem mu vstříc a ztrácela kontrolu sama nad sebou.

Ben mě s žuchnutím natlačil na dveře pokoje naproti mému a rychle mi přetáhl přes hlavu tílko.

Chvíli jsem si užívala jeho horké rty na krku a šikovné ruce, které si pohrávaly se zapínáním podprsenky. Uvědomila jsem si, kde stojíme a vytáhla ho zpátky k sobě nahoru, abych mu mohla rozepnout poslední knoflíky od košile. Chtěla jsem cítit jeho kůži na svojí.

Znovu jsme se drsně políbili a Benovy ruce jsem vnímala všude.

"Jdeme ke mně." zašeptal a za ruku mě vtáhl do pokoje.

Dveře nestačili docvaknout a my se na sebe znovu nalepili. Podprsenka spadla na zem.

"Počkej." řekla jsem, ale Ben se jen sklonil a pokračoval v líbání. Chtěla mít možnost zauvažovat nad důsledky svého chování, ale nemyslelo mi to.

Klíč v zámku hlasitě cvaknul a Ben se usmál vítězným úsměvem. Nechala jsem klíč v zámku a věnovala tak celou svou pozornost Benovi. Oplatila jsem mu jeho úsměv, obtočila i druhou nohu okolo jeho boků a nechala se odnést do rozestlané postele.

Nevěděla jsem, jestli Ben spí, ale já rozhodně nespala, posadila jsem se na posteli a hledala svoje věci, které byly pohozené někde v nohou postele.

"S Alexem jsem nespala." řekla jsem a pak vyklouzla ven a málem se přerazila o jeho košili, která se válela na zemi spolu s mým tílkem.

Čekala jsem Marii, která mi bude mířit baterkou do obličeje a vyptávat se, ale nic takového se nedělo. Marie vůbec nebyla v pokoji a mě to bylo jedno, protože hrálo mi to do karet.

Ráno jsem byla na nohou nezvykle brzo a jako na potvoru jsem v kuchyni narazila na Bena. Cítila jsem se trochu nesvá a musela si s ním o tom promluvit, protože včera v noci to nebylo moje obvyklé chování.

"To, co se stalo. No, nebudeme to ignorovat, ale..."

"Ale nic podobného se už nebude opakovat?" dokončil za mě větu a upíjel kávu.

Přikývla jsem, ale stále jsem cítila napětí.

"Předpokládám, že bych o tom neměl nikomu říkat."

"Ano, nikdo se o tom nesmí dovědět."

"Hm, znáš mě, ne?" Ben dopil kávu a vyrazil ven na zahradu. Vypadal uraženě? Blbost!

Znám všechny pověsti, které o Tobě kolují a ty nejsou zrovna příznivé, především pro mě ne. Hlava mi padla na složené ruce a nejraději bych se neviděla.

"Stojí to za to?"

18. února 2016 v 20:40 | Lola Kiss |  Tvář démona
1. díl

Carmen se opřela zády o kovovou stěnu. I přes tričko cítila, jak se jí do zad zapichují kousíčky rzi. Je akupunktura stejná?

Carmen se uchechtla.

"Jsi cvok?" Zeptal se chlap vedle ní.

Carmen ho ignorovala. Jestli je cvok? Asi ano. Musí být. Proč jinak by pak seděla naprosto v klidu? Jo, je cvok.

"Musíme se odsud dostat." Ten chlap mumlal a je kovová želízka chrastila.

Carmen zavrtěla hlavou a znovu se uchechtla.

"Carmen je další." Ozval se hlas z reproduktoru ode dveří.

"ó bože." Zaskuhral muž a kolébal se dopředu a dozadu.

"Ten ti nepomůže." Carmen nepoznávala vlastní hlas.

Došourala se ke dveřím. Všechno ji bylo jedno.

Dvě paže s ní smýkly, až klopýtla a začala se soustředit. Jak to asi bude probíhat? Mučení, pak vyslýchání nebo obráceně? Možná ji střelí rovnou do hlavy. Nebo jí otráví. Nebo to bude tak že "spáchá sebevraždu". Ne. Ta poslední možnost nepadá v úvahu. Pojišťovna by neproplatila životní pojistku. Bastard jeden.

"Sednout." Stejné paže jí hodily na židli.

"Takže. Jak to bude?" Zeptala se Carmen a podívala se do stínu, do míst, kde předpokládala obličej dalšího chlapa.

"To pro tebe má život tak malou cenu?" Zeptal se chlap ve stínu, zatímco jeho kolega odešel.

"Pojišťovna ho ocenila na sedm milionů. Hm. Je to dost?" Carmen se pokusila narovnat, ale nemohla. Byla unavená.

Chlap se v židli narovnal a propletl ruce, opřené lokty o opěrku své židle. "Já se ptal tebe."

"Žádnou." Carmen zašeptala a sledovala rýhy v podlaze.

"Co si říkala?" Sice to byla otázka, ale ten chlap to vyslovil jako rozkaz.

Carmen zvedla bradu. "Žádnou. Už ne." Zavrtěla hlavou.

"Nic pro tebe neznamená? Nebudeš prosit? Nebudeš fňukat?" Zeptal se posměšně a naklonil dopředu.

"Máš pravdu. Život pro mě nemá cenu. Jak by mohl? A ne, nebudu prosit, plazit se, nebudu fňukat. Nebudu se ponižovat." Carmen pokrčila rameny a sledovala jeho reakci.

Muž pootevřel ústa a rukou se podrbal na bradě. Tohle nečekal. Brek. Vyhrožování. Podplácení. Podbízení se. Dohody. Obchody. Zažil hodně. Ale nikdy ne tohle.

"Mám jednu otázku." Zadíval se na ní a čekal.

"Jakou cenu má život pro tebe?"

"Máš ráda filozofii?" Carmen slyšela, jak se jí posmívá.

"Stejně jsem mrtvá. Tak je to jedno. Za mě dostane sedm milionů." Carmen si shrnula vlasy za ucho. "Odpovíš mi?"

Na jednu stranu ji chtěl odseknout, na druhou strnul. "Kdo dostane sedm?"

"Hádám, že ty asi ne." Carmen zavrtěla hlavou, ale on stejně postřehl posměšně zvedlý koutek. "Neodpověděl si."

"Ani ty ne." Židle zaskřípala, když se zvedl a došel k ní.

Carmen ani nemrkla. Tohle nečekala. Tmavé oči, černé vlnité vlasy, strniště a jizva od pravého obočí dolů přes lícní kost až k čelisti.

"Život pro mě cenu." Sehl se k ní a kleště v jeho ruce poklepaly na želízka.

"Můj bratr. To on dostane prachy."

"Cos mu provedla?"

"Odmítla jsem se nechat zbít, aby dostal kompenzaci od pojišťovny."

"Fascinující." Zašeptal a proklínal se, že mu to uteklo. Ten prolhaný malý hajzl.

"Chceš šanci?" Zeptal se přejížděl kleštěmi po područce.

"Šanci na co?" Carmen se mu dívala do očí a neuhnula. Na co si ten chlap hraje?

"Pomstu. Když život nemá cenu, nemáš co ztratit." Zvedl kleště v nabídce.

Stiskl a řetízek od pouť se jí hlupák na zápěstích u kovových náramků. Carmen si ho změřila pohledem. "Co teď?"

Narovnal se a pousmál. "Nejdřív musíš umřít. Nejsi naživu, a tak nemůžeš být obviněna."

Carmen se postavila, ale málem upadla. Zapřela se a párkrát vydechla.

"Takže, jak umřu?"

Muž s jizvou se usmál, až jí zamrazilo. Carmen netušila, jestli už náhodou není mrtvá.



Probace a mediace

18. února 2016 v 16:45 | Lola Kiss |  Odborná literatura
Mít možnost účastnit se během vysokoškolského studia stáží se vyplácí. A není to jen díky tomu, že tak získáte potřebnou odpověď ANO na otázku při pracovním pohovoru: "Máte nějaké zkušenosti?"

Probace a mediace od kolektivu autorů P. Šterna, L. Ouředníčkové, D. Doubravové, 1. vydání z roku 2010. ISBN 978-80-7367-757-2, počet stran 216.

Kniha pojednává o historii, odkud se alternativní řešení trestů za trestné činy vzalo, až po dnešní spolupráci orgánů činných v trestním řízení (OČTŘ), akreditované programy a kvalifikované probační úředníky a asistenty.

Historie:
1968 -1971 - Výzkum faktorů recidivy
1991 - "Mimosoudní alternativa pro delikventní mládež"
1993 - diverze - podmíněné zastavení trestního stíhání

- inspirace - Německo, Rakousko, Nizozemí

Restorativní justice - zastupuje zájmy oběti a následky trestné činnosti, pohlíží na trestný čin (TČ) jako na poškození lidí a lidských vztahů

DNES
- inspirace - Kanada, VB, Švýcarsko

Model restorativní justice podle Howarda Zehra, 2001
- újma a potřeby
- závazky a povinnosti
- angažovanost a účast

Probační a mediační služba se řídí podle zákona č. 257/2000 Sb. o probační a mediační službě. Stejně tak se upíná k zákonu č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže, zákonu č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním etc.

Probační a mediační služba vykonává činnosti, které lze shrnout do 5-ti základních agend - mediace, probace, obecně prospěšné práce, podmíněné propuštění s dohledem, domácí vězení.

Osvětluje práci s nezletilými a mladistvými, kteří se dopustili činu jinak trestného, a ukládá jim následující:

1, výchovná opatření
- dohled pracovníka
- probační program
- výchovnou povinnost
- výchovné omezení
- napomenutí s výstrahou

2, ochranné opatření
- ochranné léčení
- zabezpečovací detence
- zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty
- ochranná výchova

3, trestní opatření
- obecně prospěšné práce (OPP) !nejsou to veřejně prospěšné práce!
- peněžité opatření
- peněžité opatření s podmíněným odkladem jeho výkonu
- propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty
- zákaz činnosti
- vyhoštění
- domácí vězení
- zákaz vstupu na kulturní, společenské, sportovní akce (TZV) !až na 10 let!
- odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu
- odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem
- odnětí svobody nepodmíněně

Osvětluje také práci s alternativními tresty nad 18 let:

1, OPP Obecně prospěšné práce
- 50 - 300hodin rozvrhnuté až na 2 roky
- uloženo pouze za přečiny (TČ označený jako nedbalostní nebo úmyslný)

2, Parole
- podmíněné propuštění na svobodu po vykonání poloviny trestu (zkušební doba)
- parolová rada = administrativní orgán, který projednává žádosti o propuštění (původem z Kanady)

CHECKMATE (Neighbor from Hell #3) - R. L. Mathewson

18. února 2016 v 16:13 | Lola Kiss |  Zahraniční literatura
Stejná série, ale jiný díl. Neighbor from Hell od R. L. Mathewson. Hned napoprvé se mi líbil ten název "Soused z pekla". :-)

Jedním z dalších zlozvyků při čtení knížek je posloupnost. Pokud na sebe knihy nemají přímou návaznost, nečtu je v pořadí, v jakém byly vydány. Čtu anotace, a když mě nějaká zaujala, začnu bez ohledu na to, kolikátý že je to díl v řadě. Jako první díl jsem přečetla Playing for Keeps http://lola-kiss.blog.cz/1602/playing-for-keeps-neighbor-from-hell-1-r-l-mathewson.

Nyní jsem se pustila do v pořadí třetího dílu Checkmate.

Connor O´Neil má vlastní stavební firmu Highland Construction, bydlí v zrenovovaném viktoriánském domě a jeho sousedka je jeho bývalá spolužačka ze školy. A kromě jiného mají i společnou historii v dohánění jeden druhého k šílenství.

"Jedině já můžu mučit Rory. Kdokoli jiný se pokusí dostat mezi ní a mě, pokusí se udělat jí ze života peklo, bude mít co dočinění se mnou. Dělat jí ze života peklo, je moje práce."

Rory James má vlastní stavební firmu Shadow Construction, ve které pracují kromě zaměstnanců i její čtyři starší bratři. Jestli Rory zná něco velmi dobře, pak je to fakt, že v očích otce nikdy nebude dost dobrá. Žije ve viktoriánském domě vedle souseda, který jí dělal na škole ze života peklo. Začal ve školce, pak základní a střední. A pouze u školy nezůstalo.

"Víš, jediný problém, který mám je, že přemýšlím, kam bych odklidila tvoje tělo, aby ho nikdo nenašel poté, co tě zabiju."

Rory a Connor byli už od školky problémovou dvojicí. Každý den a oni byli v sobě. Veřejně se ponižovali, nabarvili jeden druhého barvou, učitelku dohnali k výpovědi, byl jim zapovězen vstup do restaurací. Pokud je lidé viděli společně na ulici, dohadovali se, kdo koho a jakým způsobem zabije. Ti dva spolu nevydrželi ani minutu bez útočení.

A jak to vypadalo, když se Connorovi zdálo, že se Rory tahá s nějakým looserem? Zákaz vstupu do většiny restaurací v městě...

"Moje rande mělo kvůli tobě nervové zhroucení!" vyštěkla, ale to mu rozhodně nepomohlo to pochopit, protože pár kluků, s kterými randila, mělo takovou podobnou reakci, kdykoli se zapojil.

"A jak přesně nás tohle vykázalo?"

"Museli zavolat kněze, aby přišel a přemluvil ho, aby slezl ze střechy!" vyštěkla.

Zavrtěl hlavou, pokrčil rameny a řekl: "Pořád nevidím ten problém."

Situace se změní, když obě jejich firmy dostanou zakázku na renovaci hotelu, na který mají pět měsíců. Rory má jasnou představu, jak bude tohle probíhat. Ona bude ve vedení a on bude poslouchat. Connor má stejný nápad, akorát s menším detailem. Roryina práce se vůbec nebude týkat stavby...

"A co přesně bych měla dělat?" zeptala se a neobtěžovala zvednout pohled, když zaťukala tupou kovovou špičkou na další místo.

"Nosit mi kafe. Co jiného?" zeptal se tím nafoukaným tónem, který jí vždy způsobil potíže a nejhorší bylo, že to řekl před jejími bratry.

Když byli ještě na škole, jejich hašteření se netýkalo pouze školy nebo domova. Vymýšlet pomstu za to, co si udělali předešlý den stálo vždy za to...

S podrážděným povzdechem ho chytila za bradu a donutila ho podívat se jí do očí. "Přestaň mě srát nebo tě zabiju." řekla nízkým tónem, jako by to myslela vážně, a on věděl, že kdyby přišla na to, jak schovat jeho tělo, pravděpodobně by to udělala. I když... tohle mu říkala od jejich šesti let, takže nebyl moc znepokojený.

"Jsi tu jedině díky mojí štědrosti, Rory. Tlač na mě a možná se ocitneš zamčená v kufru auta na cestě do Nového Skotska... zase." řekl jemně, a miloval to, jak se třásla vzteky.

"Věděla jsem, že jsi to byl ty, ty bastarde!" zavrčela a vypadala rozpolceně mezi tím jít po jeho bradavkách nebo ho prostě zabít.

"Zasloužila sis to." Cítil se povinný jí to připomenout.

Vysmála se mu. "Bylo mi dvanáct!"

"Přilepila jsi mi kraťasy na prdel vteřiňákem!"

A když Rory není ochotná snášet Connora, který nejenže jí krade horkou čokoládu a jídlo, ale dokonce se chová jako posedlý cvok ohledně její bezpečnosti, rozhodne se konat. Chápe, jaké to bude mít následky, ale stejně jde do toho.

"Co to sakra!" zařval Connor, když se plně probudil během tří sekund. Natáhl se a rukou praštil do budíku, aby ho umlčel. Pak zůstal naštvaně zírat na to, kolik bylo hodin. Nenastavil alarm na dvě hodiny ráno. Co se to sakra dělo?

"Ó, dobře. Jsi vzhůru." řekla Rory a zněla optimisticky a čiperně, když se světla v jeho ložnici rozsvítily, a na chvíli ho oslepily.

"Jsou dvě hodiny ráno, Rory! Co to sakra děláš?" dožadoval se, zatímco otvíral oči a mrkal, aby se přizpůsobil náhle jasnému pokoji. Přimhouřil oči na ženu, která seděla na stole a vypadala pobaveně a zvláštně triumfálně.

"Jen jsem se myslela, že bych se zastavila a poděkovala ti za odtáhnutí mého džípu." řekla a sladce se usmívala.

"Uh huh," řekl pomalu, jak jeho ospalá mysl všechno zpracovávala. "Vzbudilas mě ve dvě ráno, abys mi poděkovala?" ujasnil si, zívajíc.

Očividně ta ženská ztrácela um. Bylo to otravné a trochu frustrující být probuzen takhle ráno, ale jakmile vyhodí její zadek z balkónu, vrátí se zpátky do teplé, pohodlné postele a bez problému usne. Pohnul se, aby udělal právě tohle, když něco na jeho noze upoutalo jeho pozornost.

Neopovážila by se......

Poté, co jí vyslal poslední varovný pohled, odhodil přikrývky a nestaral se o to, že má jenom boxerky. Zíral na důkaz, že ta ženská přišla o rozum.

"Připoutala´s mě?" zeptal se nevěřícně, když zkoumal pouta zaklapnutá okolo kotníku a silný řetěz.

"Hmm." Byla jediná Roryina odpověď, když vyskočil z postele a sledoval řetěz do koupelny, kde ho ta bláznivá ženská přivázala k spodku záchodu třemi visacími zámky. Snažil se to přetáhnout, ale ta prokletá ženská nenechala ani jedno volné místo na řetězu. Po minutě si uvědomil, že zkoušet sundat řetěz ze záchodu bylo zbytečné, tak se soustředil na pouta.

Nakonec se z toho Connor po několika hodinách dostal. Connor byl nepříčetný a Rory ho uklidňovala, že jejich soused, devadesátiletý pán, na něj dával pozor. Pán s věčně rozbitým naslouchátkem a špatným zrakem. Uklidňující...

Situace se na pár dní ustálila, když Rory propadla shnilou podlahou v suterénu a skončila se zlomenou rukou a naraženými žebry. Connor nechápal, jak ji mohli její bratři nechat samotnou doma. Někdo se o ní musí postarat, a bude to právě on.

"Šššš. Jdi spát, Rory." utěšoval ji Connor, dal kolem ní paži a přitahoval ji blíž, i když odolávala, dokud nebyla unavená z bojování. Potom mu s tichým povzdechem dovolila, přitáhnout ji blíž. Jakmile mu její hlava odpočívala na hrudi, zjistila, že proti tomu nechce bojovat. Byl tak příjemný, než aby ho odstrčila, a podivně se cítila v jeho náručí v bezpečí. To by ji mělo vyděsit, ale byla moc utahaná na to, udělat něco jiného, než se k němu přitulit.

"Vždycky jsem věděl, že mě chceš." řekl Connor nafoukaně, takže vzhlédla a s posledním zbytkem energie udělala to, co by udělala kterékoli žena v její pozici.

"Au! Nech moje bradavky na pokoji, ženská!" štěkl, zatímco očekávala, že ji odstrčí. Namísto toho, si ji přitáhl blíž a mumlal něco o pravidlech a bradavkách, když usnula.

Rory se pokusila za zády vyjednat smlouvu, kde by měla výhradní právo na renovaci pokojů, ale Connor se stal...

"Proč jsi přivázaný lepenkou k židli?" dožadovala se odpovědi, když se jí rozsvítilo.

Connor.

A pak byl projekt napsaný na Connorovo jméno. S radostí navrhl Rory, že to přenechá jí pod jednou podmínkou. Předstírat, že je jeho milující přítelkyně. Oba tak dostanou, co budou chtít...

Jackovo šokované zalapání po dechu bylo dostatečnou odměnou, když za sebou zavřela dveře a zamířila přímo k jídelnímu vozu, kde seděl Connor se svými muži, aby udělala něco nemyslitelného. Napochodovala přímo k němu, ignorujíc zvědavé pohledy jeho mužů vztáhla ruku, chytila Connora za šíji a stáhla ho dolů pro polibek, který jí poslal mrazení po páteři. Ignorovala vlastní odpověď na toho chlapa, zděšené lapání po dechu kolem a šeptání udivených lidí, jestli peklo zamrzlo, a odtáhla se.

Stránka jedné knihy - 6.kapitola, část 2

14. února 2016 v 10:10 | Lola Kiss |  MY NOVELS Stránka jedné knihy
Alex vypadal navýsost spokojeně a Marie si toho ihned všimla, vlastně si toho všimli i ostatní, ale jen Marie si mě vzala stranou a ptala se, co bylo.

"Nic nebylo, jenom jsme se líbali." řekla jsem a přemítala, proč má tolik ustaraný výraz.

"Mám tě ráda, Lili, ale dávej si na Alexe pozor."

"Já vím, co dělám. Nenechala bych to zajít tak daleko." Najednou, když jsem to vyslovila nahlas, jsem pochopila, že je to pravda. Samotnou mě to udivilo.

"Vím, že si to myslíš, ale Alex je každým coulem sukničkář a jakmile si nějakou vyhlédne, dříve nebo později ji dostane. Slyšela jsem totiž včera Alexe říkat Benovi, že potom co Erika a Stefan odjeli, je ten pokoj volný."

Tam, kde roní krokodýl slzy

11. února 2016 v 18:24 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Jestli je nějaká spravedlnost, pak se ta potvora někde zašívá. Jak jinak si vysvětlit, že už něco přes hodinu dřepí Laine na lavičce v parku. Vlastně to mohlo být horší, mohlo mrznout nebo lít jako z konve.

"Jo, vlastně máš štěstí." Řekla Grace a natáhla nohy před sebe.

"To je fakt. Mohla bych teď sedět doma v teple. Mít teplé jídlo. Tohle je lepší."

"Už jsi podstoupila lobotomii? Nějak brzo." Grace ji strčila do ramene a ušklíbla se.

"Hm, včera. Detaily jsou trochu nejasné. Neměla se mnou zrovna slitování." Laine si sáhla na hlavu, kde cítila bouli.

"Kniha?"

"Ne. To by bylo obyčejné. Včera to chtělo víc dramatu." Laine se uchechtla při vzpomínce na dřevěnou prádelní vařečku.

Tolik k práci její macechy. Kdykoliv Laine vystrčila hlavu z pokoje, ta otcova bestie šla po ní. Kdyby byla zvíře, což Laine ještě nezavrhla, šla by jí macecha po krku. A ne metaforicky.

"Je to na houby."

"Neblázni. Spíš je to jako hledej, co ji vytočí tentokrát. Že by nezalitá kytka? Spadlá ponožka? Pohřešovaný časopis? Jeden talíř ve dřezu? Styl oblékání?" Lajně v duchu procházela další seznamy strašného chování, co se dopouští vůči maceše.

"Zůstaneš venku dlouho?" Grace se zvedla a protáhla. Doma na ní čekal táta. Ten pro ni dělá první a poslední. Záviděla jí ho.

"Ne. Pár hodin." Laine mávla rukou a Grace odcházela. Obě věděly, že to bude skoro celou noc. Dokud se nevrátí Lainin otec ze služebky.

Pak se totiž doma objeví i ta miloučká, roztomilá, nejhodnější nevlastní matka na světě. Samou láskou by Laine snědla.

Už se nemohla dočkat.

Všude dobře, doma nejhůř. Ale co. Mohlo to skončit hůř. Jako tu první noc, kdy macecha dala přesvědčivě a neomylně najevo, kým pro ni Laine je.

Zátěž. Koule, která táhne ke dnu. Bezcenný pokus o lidskou bytost.

Stařec a moře - ERNEST HEMINGWAY

9. února 2016 v 17:39 | Lola Kiss |  Beletrie
První kniha, kterou jsem od Ernesta Hemingwaye přečetla, byla Komu zvoní hrana http://lola-kiss.blog.cz/1504/komu-zvoni-hrana. A pořád nemůžu pustit z hlavy poslední část, kde trpí následky šoku. Ten pak odezní a on ucítí tu bolest.

Vždycky jsme si myslela, že Stařec a moře je velmi tlustá kniha, asi jako Mobydick, a rozhodně ji nebudu číst. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že knížka obsahuje přes sto stránek! Jestli jsem si říkala, že ji přečtu? Absolutně.

Jak vypadal stařec Santiago? Na kost vychrtlý stařec měl zátylek zbrázděný hlubokými vráskami a tváře až k bradě pokryté hnědými skvrnami kůže, která mu zrohovatěla působením slunce odrážejícího se od mořské hladiny. Od tahání šňůr s těžkými úlovky mu dlaně rozrývaly hluboké jizvy, ale žádná nebyla čerstvá. Podobaly se rýhám v kamenité bezrybé poušti.

"Ale člověk není stvořen pro to, aby prohrával," řekl. "Může ztratit život, vzdát ale nesmí nic."

Chlapec Manolin, který si Santiaga oblíbil poznamenal jednu větu, když vzpomínali na společné chvíle strávené na moři lovením ryb. "Všude sladce páchla cákající krev." Já na to: "COŽE?!" Jak může někdo říct, že rybí krev voní? Proboha! Všichni víme, že ryby nevoní. Ne nadarmo se říká smrdět rybinou.

Oba - Santiago i Manolin - popisovali, jak se loví ryby, a působilo tak zvláštně, když do konverzace se jim najednou zapojily dohady, jestli Yankee nebo White Sox v baseballu vyhrajou. Co dále narušovalo moji utkvělou představu o nehostinném místě a zapadlé rybářské vesničce, bylo místo děje Kanárského souostroví.

Stejně jako v Komu zvoní hrana se v příběhu objevují španělská slovíčka. Časem se tomu člověk přizpůsobí.

Stařec neměl na moři moc úspěchů, po ztrátě manželky ho nic moc netěšilo. Poslední rybolov vykonal před pětaosmdesáti dny. Situace se změnila, kdy vyplul dál na moře a zachytil první úlovek, pěti kilového tuňáka, kterého použil jako návnadu na chycení hlavní ryby.

Spokojeně si to jemné pocukávání vychutnával, ale najednou ucítil prudké trhnutí a neuvěřitelně silný tah. Ryba musela být opravdu mohutná, a tak popouštěl šňůru víc a víc, až do vody začal sjíždět i první ze dvou zásobních kotoučů, kterými byla nastavená. Klesala pořád hlouběji, a přestože na ni palcem a ukazováčkem skoro netlačil, takže mezi nimi lehce klouzala, stejně tu neobyčejnou rybu cítil.

"To je ale obryně," řekl. "Vzala tuňáka do huby napříč a chce si ho odtáhnout dál.

Rybu chytil na návnadu v poledne toho dne, kde vyplul na moře, ale trvalo to dny. Během té doby mluvil sám se sebou a také s rybou, která mu dělala společnost stejně jako moře. Jeho myšlenky také často zalétly k chlapci a stařec tím ukazoval, že si uvědomuji svoji samotu. Uvědomuje si, že celé dny jen přežívá a chřadne, pomalu očekává konec. Po smrti manželky ho těší málo co.

"Rybo, budu tě držet, i kdybych měl vypustit duši." zašeptal. A tím prozradil, jak moc je pro něj tohle důležité, získat si uznání.

První pohled na marlina. Konec šňůry se pomalu a vytrvale zvedal, až se moře před přídí zavlnilo a ryba začala vyplouvat nad hladinu. Trvalo to nesmírně dlouho, po bocích jí stékaly proudy vody a v záři slunečních paprsků se celá leskla. Hlavu i hřbet měla nachově fialové, široké pruhy na bocích svítily na slunci modrofialově. Horní mečovitá čelist dlouhá jako baseballová pálka se zužovala jako rapír. Marlín se z vody vyhoupl v celé své délce a pak se s plavností potápěče zase pohrouží pod hladinu. Stařec ještě zahlédl, jak mizí i obrovská kosa ocasní ploutve a šňůra sviští z paluby do vody.

A konečně Santiago rybu udolal. Bohužel jeho radost neměla dlouhého trvání.
Pokukováním po rybě si potvrzoval, že nesní. Za hodinu zaútočil první žralok.

Stránka jedné knihy - 6.kapitola, část 1

8. února 2016 v 20:16 | Lola Kiss |  MY NOVELS Stránka jedné knihy
Do třetice všeho zlého

"Budu se muset na nějaký ten čas vrátit domů. Anna mi psala, že se mnou potřebuje domluvit, a navíc mám i nějaké problémy v bytě." řekla jsem Marii, která se na mě soucitně usmála, a Petr s Adamem jen pronesli něco na téma, že je to škoda, ale vypadnout do civilizace prý by bodlo i jim.

Sedla jsem si do bazénu na schody, než se dostavil můj ctitel Alex. Nevím, co přesně si myslel, že dosáhne svým chováním, ale já jsem mu ho nerozmlouvala. Dokud mě jen hladil po zádech, nechala jsem ho, ale jakmile zacházel dál, řekla jsem mu, že to tady není vhodné. Tak vymyslel piknik namísto oběda.

Zalezli jsme na opačný konec zahrady, kam nebylo od domu vidět, a vybalili si oběd. Alex se postaral o jídlo, já vybrala pití, jen limonádu s příchutí citronu, žádný alkohol. V posledních dnech jsem toho vypila víc, než za celý svůj život.

"Ben se vrací do města taky, takže tě tam hodí." Alex se zakousl do sendviče a já hlasitě polkla. Ta představa se mi nelíbila, ale nedalo se nic dělat, protože svoje auto jsem tu neměla.

"Dobře, to je v pohodě." Pokrčila jsem rameny a zakousla se do šunkové bagety. Mluvit s ním o Benovi by byla ta nejhloupější věc, jaká by mě napadla.

Svlékla jsem si šortky a pohodlně se uvelebila na dece. Sluníčko příjemně hřálo a sem tam se objevil nějaký ten mráček. Alex se natáhl vedle mě a chvíli jsme jen tak mluvili o počasí, práci a Marii. Potom se přetočil na břicho a pozoroval mě.

Jakmile jsem se ho zeptala, co má v plánu, přišoupl se blíž a obkresloval mi lem u výstřihu plavek. A vzhledem k tomu, že jsem nic nenamítala, si dovolil víc a naklonil se nade mě, aby mě mohl políbit. Uvolnila jsem se a opětovala jeho polibky.

Zahákla jsem si nohu přes Alexovo a to ho povzbudilo, takže mi sjel rukama na horní díl plavek a pokoušel se zatahat za tkaničku. Pousmála jsem se, když mě naposledy políbil na krk a pak jsem ho dostala na záda.

Vytáhla jsem si ho k sobě nahoru do sedu a znovu ho políbila. Alexovi se konečně podařilo najít tu správnou tkaničku a vršek od plavek se svezl mezi nás. Vnímala jsem, že by Alex chtěl dělat mnohem víc, ale mně to zatím stačilo.

Když mě znovu líbal na krku a pak na klíční kosti, mohla jsem zadýchaně promluvit. "Alexi, já to tady venku s tebou dělat nebudu."

Podíval se mi do očí, ale nemohla jsem z nich vyčíst nic než fakt, že mě chtěl. "Tak fajn."

Mazlili jsme se asi půl hodiny, než jsme se dospěli k bodu, kdy se musí přestat nebo už pak nejde zastavit. Zavázala jsem si plavky a zvedla se k odchodu.

Nejdelší jízda

8. února 2016 v 20:00 | Lola Kiss |  Beletrie

Dva odlišné příběhy, které se na konci knihy setkají na krátký okamžik a zanechají dojem. Nejdelší jízda od Nicholase Sparkse http://lola-kiss.blog.cz/1504/nicholas-sparks. Její adaptace běžela "nedávno" v kinech a upoutala pozornost. Hlavně tím videem, kdy Sophia sledovala, co se ve skutečnosti stalo Lukeovi na osudném býkovi Velkém bijci.

Luke Collins pracuje tvrdě na ranči, který vlastní jeho matka, a jenž jim slouží jako zdroj obživy. Luke původně jezdil na býčí rodea, ale po nehodě potřeboval čas na zotavenou. Jeho matka s tím nesouhlasí, ale Luke k ježdění vrátil, a peníze používal na obnovu ranče a jiné výdaje.

Sophia Danková je v posledním ročníku a plánuje si kariéru v uměleckých galeriích. Její kamarádka Marcia ji hodlá vytáhnout mezi lidi a společně s dalšíma holkama ze sesterstva se jedou podívat na jízdu na býcích a do baru.

Ira a Ruth Livinstonovi spolu byli skoro třičtvrtě století, neměli děti, ale měli jeden druhého, i když to nebylo občas dost. Nebyli dokonalý pár, ale našli něco, co je drželo pohromadě. Jeden v druhém našli to něco, co dva lidi udrží spolu. Ira pracoval jako obchodník s galanterií a Ruth byla učitelkou.

"Důvěřuj lidem, dokud ti neposkytnou důvod, abys nevěřil. A potom už se k nim nevracej."


Kniha je vyprávěna z pohledu Lukea, Sophie a Iry. Příběh začíná Irou, který se probouzí v autě. V nabouraném autě, které je z části zasněžené a on nemá sílu, aby se pohnul nebo cokoli udělal. Vzpomíná na život, který prožil a společnost mu dělá představa jeho milované Ruth vedle něho.

Sophia a Luke se spolu dají rychle dohromady a brzo se ukazuje, že jejich vztah bude buď tím, co přežije dlouho nebo rychle vyhasne. Na jedné z jejich prvních schůzek byli v sushi restauraci.

"Jaký je rozdíl mezi nigiri a maki suši?" zeptal se.

Sophia si také pročítala jídelní lístek. Když přišla servírka, objednala dvakrát japonské pivo Sapporo, pro každého jedno. Luke ani u piva netušil, jak bude chutnat. "Nigiri znamená, že ryba je položená na rýži," vysvětlovala. "Maki, že je zabalená do mořské řasy."

"Do řasy?"

Mrkla. "Je to dobré. Uvidíš."

Ira se snaží udržet při vědomí a společně s Ruth mluví o společném životě. Ve filmu je to formou dopisů, které Sophia předčítá Irovi. Tady se Ira sám pouští do vyprávění, které ho udržuje od myšlenek na to, že leží zaklíněný v autě, zasypaný sněhem a pociťuje prvotní příznaky vnitřního krvácení.

I Ruth napsala Irovi pár dopisů...

Zřejmě jí dodávaly klid a myslím, že to byl důvod, proč se mnohem později rozhodla mi také napsat. Našel jsem ten dopis až po její smrti, ale v mnoha ohledech mi zachránil život. Věděla, že to budu potřebovat, protože mě znala lépe, než se znal já sám.

Sophia doprovází Lukea na různé jízdy, ale přestane v momentě, kdy zjistí pravdu. Sophia ví, že je do něj zamilovaná, ale nemůže s ním být, pokud bude pokračovat ve své snaze se zabít. Podle doktorů k tomu nemá daleko a ani sám Luke nepřiznává, nakolik ho jízdy vysilují. Rozejdou se a Sophia se stáhne do sebe a soustředí se na školu. Lukeovi dala definitivu. A ultimáta nikdo nebere dobře. Sophiina nejlepší kamarádka jí nedokáže nabídnout útěchu, protože se dala do kupy se Sophiiným bývalým, který jí podváděl. Marcia ze začátku nic neřekla, ale Sophia se to dozvěděla a byla uražená a naštvaná.

Rozhovor mezi Irou a Ruth, který přehrává události krátce poté, co Ruth doma zemřela a Ira ji našel.

"Já o tom nechci mluvit."

"Proč ne?"

Můj chrčivý dech plní auto, když hledám slova. "Protože se stydím."

"Za to, cos udělal."

Zná pravdu, já přikývnu a bojím se, co si o mně myslí. Po chvíli zaslechnu její povzdech.

"Měla jsem i tebe velký strach. Po šivě, když všichni odešli, jsi nic nejedl."

"Neměl jsem hlad."

"To není pravda. Celou dobu jsi měl hlad. Ty ses rozhodl, že si toho nebudeš všímat. Hladověl jsi."

"Na tom teď nezáleží...," zajíknu se.

"Chci, abys mi pověděl pravdu," naléhá dál.

"Chtěl jsem být s tebou."

"Ale co to znamená?"

Konečně jsem otevřel oči, to dohadování mě už unavovalo. "To znamená, že jsem se pokusil zemřít."

Římané 1 Rány na cti - Anthony Riches

7. února 2016 v 20:47 | Lola Kiss |  Beletrie
Kniha jako vánoční dárek :-). Z počátku jsem byla trochu skeptik, přeci jenom četla jsem Pod znakem orla http://lola-kiss.blog.cz/1509/pod-znakem-orla-simon-scarrow a Vítězství orla http://lola-kiss.blog.cz/1511/vitezstvi-orla-simon-scarrow od Simona Scarrowa. Ale co naplat, šla jsem do toho.

Anthony Riches popisuje v knize Římané Rány na cti Anglii a Skotsko v roce 181 našeho letopočtu u Hadrianova valu, kdy se Římané brání útočícím kmenům s přezdívkou "modrý čumáci". Děj se odehrává kolem mladého Římana, jehož celá rodina byla vyvražděna císařem Commodem kvůli otcovým politickým názorům.

Co mě udivilo bylo, kolik sprostých slov zařadil autor do dialogů. Poprvé jsem to brala, bylo to součástí legračního rozhovoru, ale ke konci knihy jsem drtila zuby a chtěla konec. Co se historie týče, tak tam asi něco bude, ale jinak klesala úroveň dolů. Ani zápletka hlavního hrdiny nepomohla.

Marcus Valerius Aquila býval členem pretoriánské gardy než ho otec poslal do Anglie, aby ho uchránil před císařem. Ale nic nikdy nedopadne podle plánu. Vlivem historie, o které Marcus neví, se dostane k lidem, kteří mu pomohou a on tak může přežít. Ale musí se změnit. Změní své jméno. Popře svůj původ. Stane se Marcem Tribulem Corvem.

Jedním z těch, kteří mu pomohli, byli Quintus Tiberius Rufius a Dubnus. Rufius se přidal k stejné kohortě jako byl přidělen Marcus. Oba se stali centuriony a jak se ukázalo, devatenáctiletý Marcus dokázal překvapit veterána Rufia i Dubna, prince kmene, který pomáhá Římanům.

Marcus se stal centurionem Deváté legie a Dubnus vystupuje jako jeho optio.

Marcus se představuje své nové jednotce, která byla bez kázně, podvyživená a označována jako jedna z nejhorších. Marcus mluvil latinsky a Dubnus překládal :-).

"Vojáci 9. centurie, jsem váš nový centurio, Marcus Tribulus Corvus. Od téhle chvíle formálně přebírám velení a stávám se odpovědným za všechny vaše osobní potřeby, ale i kázeň, výcvik a bojovou přípravu."

Odmlčel se, pohlédl na Dubna a počkal, až se pomocník zhluboka nadechne a vychrlí příval slov v místním jazyce:

"Pamatujte si, vy čuráci, že jak se někdo z vás uprdne nebo se zachechtá, zmaluju mu touhle poddůstojnickou holí prdel tak, že si na ni už nesedne. Tohle je váš nový centurio a vy se k němu budete chovat s náležitým respektem, protože jinak to odserete zatraceně krátkým životem."

Domluvil a pohledem naznačil Markovi, že může pokračovat.

"Všiml jsem si zanedbaného stavu vašich uniforem, s čímž hodlám v co nejkratším čase něco udělat. Neznám dosud vaši bojeschopnost, ale ujišťuji vás, že budete plně vycvičeni v co nejkratší době. Nehodlám totiž velet centurii, která by byla všem ostatním pro smích!"

Dubnus věnoval tvářím před sebou pohrdavý úsměv a poté pokračoval v "překladu":

"Vy nejste vojáci, ale pytel sraček z vojenských menáží, jste hanba kmene Tungrů! Vypadáte jako hovna, smrdíte jako hovna a jste měkký jako hovna! Ale to se teď změní! Já vaše líný prdele vykopu do všech okolních kopců a zase dolů, dokud z vás neudělám chlapy a vojáky! Naučím vás zabíjet a dát se zabíjet pro čest naší centurie, rvát se oštěpem a mečem, a třeba i zuby a nehty, když to jinak nepůjde!"

Marcus tázavě pohlédl na svého pomocníka. Podvědomě vycítil, že jeho slova tak úplně přesně netlumočí, ale rozhodl se, že ho před mužstvem shazovat nebude.

A tak pokračoval proslov dál.

Co bylo pro všechny překvapením? Dva vojáci, kterým se ostatní vyhýbali obloukem - voják Antenoch byl přezdívaný zuřivec a chlapi z vlastní jednotky se ho báli a voják Augustín, Kyklop, staroval při každé urážce. Marcus je získal na svou stranu tím nejjednodušším prostředkem. Dal jim čistý štít. Choval se k nim v první řadě jako člověk.

Během bojové akce se dostala Markova kohorta do situace, kdy proti přesile vyrazili do boje, aby zachránili jejich jednoho muže. Naneštěstí to skončilo dobře. A jak vojáci reagovali další den na Markovo počínání?

"Tvoje eskorta je připravená."

Poněkud zmatený Marcus vyhlédl ze stanu. Venku se v šedém dešťovém oparu zubila čtveřice vojáků Deváté centurie. Každý z nich třímal jednu ze čtyř tyčí, mezi nimiž se pnula čtvercová nepromokavá plachta zvící půdorysu stanu pro desetičlenné mužstvo. Nejbližší tyč držel zvěd, kterému jeho druhové včera přispěchali na pomoc. Se slavnostním výrazem pokynul Markovi, aby vstoupil pod kuriózní baldachýn. Antenoch pobaveně konstatoval:

"Představ si, že ti blbci strávili půlku noci výrobou téhle kraviny. Říkal jsem jim, že kdyby tě nechali stát celý den v lijáku, příště by sis možná rozmyslel hnát centurii proti jízdní přesile, ale nedali si říct..."


Přátelé nade vše

6. února 2016 v 19:30 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Klára se posadila ke stolku a na volnou židli vedle sebe odhodila kabelku. Tereza zvedla jedno obočí nad kamarádčiným "uf".

"No, taky tě ráda vidím." odfrkla si Tereza a sledovala, jak se její kamarádka zamračila a pak zašklebila.

"Pamatuješ, jak jsi říkala, že bych měla dát na tvou radu?"

Tereza se narovnala a přemítala, kterou radu má její kamarádka na mysli. Řekla jí toho včera hodně a měla trochu upito, takže jí klidně mohla poradit, že nechat si udělat depilaci voskem do bikin vůbec nebolí.

"Ehm, ze včerejška?" odtušila Tereza a sledovala, jak se Klára uchechtla a zavrtěla hlavou. Ajaj.

"Včera jsi mi řekla, abych šla na to rande s tím klukem od pizzy."

"Toho od Augusta?" zeptala se Tereza a v duchu se probírala seznamem zaměstnanců.

"Jo. Tak jsem dala na tvou radu a kývla mu na pozvání." Klára se posadila a snažila se nemyslet na to, že by svou nej kamarádku nejraději zaškrtila.

"A?" Tereza měla pocit, že tohle nebude chtít slyšet.

"No. Ráno jsem vstala a zjistila, že jsem zaspala, takže jsem letěla do obchodu, abych si vyzvedla objednávku. Načež jsem zjistila, že jsem si doma zapomněla peněženku. A v ní kartu na tramku. Vystoupila jsem těsně předtím než se ke mně dostal kontrolor, který se pak za mnou hnal ven. Málem mě kleplo, když chytil za límec jednoho chlápka vedle mě."

Klára se zarazila a na svojí kamarádku vrhla vražedný pohled. "Nezačínej."

"Dobře." Tereza zvedla ruce. "To nezní hrozně."

"Jen si počkej." Klára se pohodlněji usadila, ale bylo to těžké se soustředit.

"Fajn. Rychle jsem utekla a domů doslova doběhla. Nejenže jsem neměla peněženku, ani jsem nebyla v tom obchodě, ale navíc jsem v tom spěchu, kdy jsem hledala peněženku, vytratila klíče! Musela jsem jít za sousedkou, tou nerudnou megerou, co mě pořád odhání k šílenství. Jo, je to správkyně. Dala mi klíč s tím, že si zaplatím za nové zámky. Načež jsem doma našla peněženku, ve které jsem měla lístek na toho kluka."

"A jaký bylo rande?"

Klára ji vraždila pohledem. "No, řekněme, že setkat se venku, když začalo pršet bez deštníku nebylo ono. Tam, kde jsem chtěli jíst, měli zavřeno kvůli rodinné oslavě. Zapadli jsme do toho malého bistra, kde byli hlavně kuřáci. To bych ještě přešla. Dokonce jsem se zasmála té ironii, že mě polil sklenicí s vodou, když se rozesmál, rozmáchl a a rukou ji sestřelil ze stolu."

Tereza nad kamarádčiným prohlášením vykulila oči.

"Stejně jsem byla promočená od deště." Odmávla to Klára a pokračovala. "Jenomže místo abych si pak vychutnávala jídlo, jídlo mi přistálo na klíně. Ten kluk se lekl pavouka, který podle všeho lezl po stole. Vyskočil a strhl ubrus. Bohužel jídlo skončilo na podlaze a na mě. Číšník, který procházel kolem uklouzl a rajská polévka se mu vysmekla z tácu."

Tereza se dusila smíchy a byla přesvědčená, že Klára vidí, jak jí lezou oči a sotva zadržuje slzy. "Neopovažuj se."

Klára se na ni zadívala a čekala, až se Tereza roztřeseně nadechne. "No a potom jsem toho měla tak akorát, když ještě prohlásil, že nebudeme platit půl napůl, protože to jídlo, co tak šikovně shodil ze stolu bylo moje. Jeho objednávku nedonesli. Takže se mi omluvil a odešel. Prostě mě tam nechal."

"Tak jsi... jsi šla... domů?" Tereza se sotva držela, když pozorovala Kláru, co vypadala jako tragéd.

"A kam jinam bych šla?!" Klára zrudla a ztišila se. "Vypadala jsem jako zmoklá slepice, která si sedla do rajčat!"

A to už se Tereza rozesmála. Naplno.

"Hej!" Klára vyprskla. "A víš co byla perlička, kterou jsem si uvědomila doma? Ne? Vzpomínáš si, jak si říkala, že depilace je brnkačka? Jo? No hádej co, včera jsem asi nebyla zrovna při smyslech. Celý den jsem se cítila divně a proč? Protože jsem si ji včera nechala udělat, jak jsem byla opilá. Tam dole... jsem úplně... holá."

A to už se Tereza lámala smíchy a chechtala se na celé kolo.

PLAYING FOR KEEPS (Neighbor from Hell #1) - R. L. Mathewson

3. února 2016 v 18:35 | Lola Kiss |  Zahraniční literatura
Nejprve jsem nehledala knihu, kterou bych mohla přečíst. Mám rozečtené asi čtyři. Ale pak jsem na http://goodreads.com objevila tuhle. A podle anotace se mi zamlouvala. Našla jsem si ji v angličtině a voilá. Playing for Keeps od R. L. Mathewson patří do série s názvem Neighbor from Hell. Až později jsem zjistila na http://cbdb.cz, že kniha byla přeložena do češtiny pod názvem Hra s láskou.

Děvetadvacetiletá Hayley Blaine pracuje jako učitelka na soukromé střední škole, a se svou rodinou se stýká pouze na slavnostních akcích. Jediná z rodiny, kdo Hayley neodsuzuje, je její prababička. Hayley odmítla rodinné peníze a dala se na kariéru učitelky. Není jako její sestry nebo matka, které patří mezi smetánku a nepracují. V jejich případě se jedná spíš o snoby. Po škole si našla skvělý domeček a zařídila si ho podle sebe. Se svým životem byla spokojená do doby před pěti lety, než se do sousedního domu nastěhoval nový soused z pekla. Hayley nemohla Jasona ani vidět a pokaždé prchala z jeho dosahu.

Jednatřicetiletý Jason Bradford pracuje na soukromé střední škole jako učitel. Je to stejná střední škola, kde pracuje Hayley, jeho stydlivá a plachá sousedka. Jason si uvědomuje, že jeho životní styl je hlučný a občas dokonce nevypočitatelný - rozbití Hayleyiných oken, zničení záhonu, rušení nočního klidu. Změna nastala v momentě, kdy si dal lehátko na záhon tulipánů a pro Hayley to byla poslední kapka.

Začátek kamarádství byl... Hayley viděla, jak Jason ničí její tulipány a polila ho hadicí s ledovou vodou. Jason byl naštvaný a když začal ty tulipány vytrhávat, protože byly na jeho polovině, Hayley se do něj pustila. V jeden moment se váleli na zemi a v další prchali do Hayleyina domu kvůli včelímu hnízdu.

Jason je pěkný nenažranec. Svým kamarádům tvrdí, že je pořád ve vývoji. A z Hayleyina talíře jí pokaždé ukradne pár sladkostí.

"Promiň, ale nemluvím mumlavštinou," řekl, zatímco hypnotizoval teplý jablečný muffin s cukrovo-skořicovou polevou, který vyndala z tašky. Sakra, jak mohl přehlédnout ten delikátní kousek?

Vypadalo to, že jeho ruka má vlastní život, jak se kradla k té chutné malé výzvě. Se zafuněním Hayleyina ruka zakryla muffin.

"Ovládej se!" zasyčela, když odlomila kousek a snědla ho. Jeho oči putovaly zpátky na muffin. Věděl, že slintá, když Hayley protočila oči a pokračovala v jídle. Zatraceně, kam se poděla láska? On je hladový muž. S povzdechem otevřel tašku a vyndal jednu ze tří kávových rolek a začal jíst, přičemž jeho oči sledovaly ten muffin.

"Jsi patetický," Hayley zamumlala s pohledem na rolku. Postrčila poslední půlku muffinu k němu. S širokým zakřeněním si strčil celou polovinu do pusu a vychutnával. Bylo to vážně tak dobré, jak to vypadalo.

Hayley se sice změnila a víc se prosazuje, ale Jason pořád nemůže skousnout, že by se Hayley tahala s těma ubožákama. A tak jí jednou vypomohl tím, že se přivázal na její posteli polonahý a dalšího dotěru odstrašil. Hayley, ale byla pořád trochu naštvaná za minule, a dostala nápad na malou pomstu.

"Řekl jsem, drž hubu!" vyštěkl Jason, když ukradl míč Bradovi, nejstaršímu kamarádovi, a hodil basketbalový míč do koše.

Brad si otřel slzy z tváří, jak přemáhal smích. Zklamal a dopadl na kolena, když už dál nemohl stát.

"Buď zticha!"

"Nemůžu... Nemůžu... uvěřit... že ti... oholila... nohy!" řekl Braden mezi záchvaty smíchu. Ten bastard. Díky bohu, že nosil tričko, aby zakryl jeho nyní oholenou hruď a podpaží. Ó, za tohle zaplatí.

"Taky snědla můj koláč!" řekl Jason, což v jeho mysli byla mnohem vážnější zrada. Nenechala ho ani olízat lžíci, a to se několikrát ptal. Zatracený pokušení. Ten koláč voněl tak dobře. Jeho žaludek kručel při pouhém pomyšlení.

"Chlape, pro někoho, kde je posedlý jídlem, máš štěstí, že nejsi tlustý," řekl Brad zatímco bojoval se smíchem. Díkybohu tentokrát byl schopný stát a Jason mu mohl nakopat při hře zadek.

"To není štěstí. Mám rychlý metabolismus a cvičím," řekl a znovu hodil.

"Jak dlouho tě držela přivázaného?"

Jason po něm šlehl pohledem. "Nevím, co ti na tom přijde legračního. Máš být můj nejlepší kamarád. Mělo by tě urážet, že někdo měl nade mnou takovou převahu. Kde je tvoje loajalita?"

Brad se najednou přestal smát a pozvedl obočí. "Najal jsi dvě striptérky na mou rozlučku se svobodou, aby mi udělaly brazilskou depilaci, když jsem odpadl."