Daleko od cíle

4. ledna 2016 v 15:15 | Lola Kiss |  Tvář démona
Vita se posadila a zapila první prášek. Nový recept. Musela jít za doktorem a říct nahlas, že ji ty dosavadní prášky přestaly pomáhat. Věděla, že tělo se jim může po čase přizpůsobit. Vytvořilo si odolnost. A také dbala na lékařovo varování, že tyhle nové prášky jsou silnější a mohou mít horší vedlejší účinky.

"Vito, mohla bys vzít zítřejší směnu?"

"Ano." Vita kývla hlavou a doufala, že vypadá přesvědčivě.

Musela si vzít týdenní volno, aby se uklidnila. Potřebovala klid a ne nabádající hlas v hlavě.

Vrátila se k práci a čekala na první zákazníky dne. Kdyby byla věřící, modlila by se. Prosím, ať se tu neobjeví.

***

Nechápal, kam se ta zatracená husička poděla, ale dneska mu neuteče. Dostane ji na seznam. A za její smrt bude vysoké ohodnocení.

Prosím.

Ano, tohle byla ona. Otočil se a zamířil zpátky do té zablešené restaurace. To byla ta odporná servírka, co nedokázala vylézt na střechu a skočit. Tak jednoduchý pohyb. Další důvod proč ji nenávidět víc než ty ostatní lidské nicotnosti.

Oklepal se a auto srazilo chodce na přechodu. Mnohem lepší pocit. Ušklíbl se a sledoval rostoucí paniku. Jaký byl to byl pocit cítit radost namísto přívalu adrenalinu? Neměl zdání.

Posadil se ke stolu a díval se, jak ta holka čmárala do bloku objednávku. Nenávidím Tě.

Hra začíná. Promnul si ruce a sledoval, jak Vita zbledla, když ho uviděla.

Měla bys odejít a nadýchat se vzduchu.

"Dobrý den. Co si dáte?" Ani se na něj nepodívala. Nemohla.

"Specialitu dne. Červené víno." Vitě naskočila husí kůže.

Ano. Takhle se reaguje. Vita se snažila neošívat, ale nedařilo se jí zůstat v klidu. Démon na ní upřel pohled. Co na tom, že se mu nedívá do očí. Stačila i jeho fyzická přítomnost.

Potřebuješ dýchat. Běž ven. Nahoře je klid a čerstvý vzduch.

Vita se zprudka nadechla a rychle se omluvila. Utíkala do šatny a rychle se vrhla na krabičku prášků. Zapila další a posadila se. Sice nezabíraly hned, ale hlava se jí po nich točila.

Démon se díval na zavřené dveře a neslyšel nic, co by mu říkalo, že jde nahoru po schodech. Zamračil se a ozvala se rána.

Číšník upustil tác s polévkou a popálil hosta.

Měla bys jít. Nech to plynout. Nech tu bolest zmizet. Démon se díval na Vitu, která se vrátila a mluvila s kuchařem.

Jeho zamračení se prohloubilo. Křik na ulici prořízl ticho.

Démon sevřel ruku v pěst. Jestli tohle nedopadne dobře, celý tenhle dům mu spadne na hlavu.

***

Vita se uklidnila. Neslyšela nic. Vznášela se na obláčku blaženého ticha.

Něco tu nesedělo. Musí tomu přijít na kloub.

"Tady." Vita před toho cizince postavila talíř a podívala se do těch strašidelných očí zpříma.

Démon se na ni díval, ale neslyšel nic. Nemohl ji najít. Něco bylo hodně špatně.

Sledoval i její odchod a pořád nic. Bude muset jít do hloubky. Nechtěl se vracet k základům, ale nemohl si pomoct. Nikdo ho přes tři sta let nedostal. A to se nezmění ani teď.

Vita si oddechla a posadila se. Hlava jí začínala bolet, ale to bylo vedlejší. Neslyšela nic a to chtěla. Nikdy se nevrátí do toho dne, kdy málem přišla o všechno. I o svůj život.

Démon na Vitu mávl. Vita se pokoušela usmívat, ale úsměv ji mrznul na rtech.

"Přejete si?" Na chvíli se lekla, když se jeho tvář stáhla v záchvatu zuřivosti.

"Ano, Vito. To si přeju." Démon se na ni díval, když se jí rozšířily oči. Ano, tohle bude boj o tvůj život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama