Leden 2016

Cena za trpělivost

27. ledna 2016 v 20:11 | Lola Kiss |  Tvář démona
Nic nejde tak jednoduše, jak si všichni myslí. Anebo to jde velmi jednoduše, a přesto lidé volí tu nejsložitější cestu. Proč dělat něco jednoduše, když to jde složitě?

Démon si odfrkl a sledoval, jak se jeho nová oběť snaží odolat touze zabořit žiletku do kůže a sledovat, jak se červená krev žene ven a bere s sebou poslední zbytky bolesti.

Možná bych měl poskytnout další návod. Démon se usmál a soustředil se na gotickou puberťačku, která nemohla unést rozchod s přítelem.

Ve vodě to méně bolí. Teplá voda. Uklidní tě. A pak stačí trochu přitlačit. Nic neucítíš. Bude se ti to líbit.

Démon nepřestával dorážet, dokud si dívka nezačala napouštět vanu. Sáhla pro ručník a do skříňky. Vytáhla z ní krabičku.

Démon se opřel o stěnu a sledoval její počínání.

To je ono.

Dívka se pomalu svlékla a černá řasenka a stíny jí dělaly šmouhy na obličeji. Démon se usmíval víc.

Bude to tak nejlepší.

Ano.

Démon se zazubil, protože právě v ten moment se dívka dostala za hranici, odkud není návratu.

Ruka se jí třásla, když sahala po krabičce. Vytáhla z ní žiletku a sledovala, jak se ve světle leskne. Vypadala tak hezky. Zářivá malá věcička. Blýskává.

Ano. Žádná bolest. Nic. Nebudeš cítit nic.

Démon se přiblížil a sledoval, jak se voda začíná barvit do červena. Pomalu. Koncentrovaně. Dívčiny slzy osychaly.

A jeho práce skončila. Zhnuseně se ušklíbl, když dívka naposledy vydechla. Poslední výdech. Poslední pohnutí hrudníku.

S potěšením zaznamenal, že řezy na rukou byly hluboké. Šikovná holčička.

Démon se odvrátil a veškeré vzrušení, které prožíval odeznělo. Nezbylo mu nic, než touha najít si další hračku. Adrenalin opustil jeho tělo. Zamračil se. Potřebuje něco většího. Možná více najednou.

The League #9 Born of Betrayal

26. ledna 2016 v 21:15 | Lola Kiss |  Zahraniční literatura
Born of Betrayal od Sherrilyn Kenyon přivádí znovu na scénu Klan Hauků, konkrétně Faina, prostředního bratra. Děj se točí kolem pravidel rozsáhlé organizace pirátů Tavali a kolem planety Andaria. Vše se odehrává v Ichidianském vesmíru, ve Spojených systémech. Tenhle svět je momentálně ve válce s Ligou, organizací, která sestává z nájemných zabijáků. Důvody války vyvstaly na konci knihy Born of Silence http://lola-kiss.blog.cz/1512/the-league-6-born-of-silence.

Fain Hauk byl svou rodin vyděděn a pak doslova celou svou rasou označen za vyvržence. Důvodem bylo jeho manželství s lidskou ženou a zrušení zaslíbení s Andarionskou samicí. Andarioňané se netitulují muži nebo ženy, ale samci a samice. Mají přísná pravidla a hlavní slovo v rodině má žena. Porušit zaslíbení a vzít si kohokoliv, kdo není Andarioňan, je považováno za zneuctění rodiny. Jediný, kdo zůstal s Fainem v kontaktu, byl jeho mladší bratr Dancer (http://lola-kiss.blog.cz/1512/the-league-8-born-of-fury).

Po vypuknutí války, se Fain jako člen pirátů Tavali stal velitelem armádních sil, ale kvůli planetě Quill, kde mají hlavní slovo ženy, bylo potřeba dostat do vedení také ženského zástupce. Jako další velitel byla ustanovena vrchní velitelka andarionské armády Galene.

Galene Batur znala Faina od dětství, ona byla tou, se kterou byl zaslíben. A v den, kdy jí oznámil, že s ní končí, se Galene zhroutil svět. Svou rodinou byla zapuzena a ve společenském žebříku se propadla až na dno. Pomocnou ruku jí podala Fainova yaya (babička). Nakonec se však dostala z nejhoršího díky vstupu do vojenské služby a svému synovi.

Když Galene poprvé uviděla Faina, střelila ho přímo do srdce, ale Fain přežil, protože smrtelnou ránu zmírnilo brnění. Změna nastala, když šel Fain vyzvednout Galenu a narazil u ní doma na Talyna. Užíralo ho, že Galene má tak mladšího milence, dokud se nepodíval na diplom a nezačal počítat.

Ztuhl, když za sebou někoho vycítil. Otáčející se, uviděl Talyna v andarionském bitevním obleku. Talyna, který byl stejné výšky a postavy jako on.

Chlapcův pohled přešel za Faina na diplom předtím, než zavolal. "Hej, mami! Táta právě přišel na to, jak s pomocí matiky vypočítat můj věk a datum početí. Má kvůli tomu nějakou mrtvici nebo co. Myslím, že sem musíš přijít dřív než se podělá na podlahu. A jestli to udělá, já za to nemůžu, takže na mě nekřič. A nebudu to uklízet."

Fain nemohl dýchat, když Talyn potvrdil jeho obavy.

Mám syna.

Talyn Batur se narodil jako bastard, protože jeho otec byl vyvržencem. A právě proto bojoval a dělal víc, aby si získal to něco málo, co by bylo jeho. Záchrannou proti úplnému uzavření mu byla Felicia, Andarioňanka. Faina jako svého otce neuznával, protože je oba opustil. Byl ochoten ho tolerovat, ale nikdy to nebude vztah otce a syna. Ale to, co si na začátku myslel, nebyla tak docela pravda. Pomohla mu v tom Felicia.

Felicia si skousla ret tím nejvíc milujícím způsobem, když se podívala přes rameno na Faina. "Ehm Talyne? Od kdy máš otce?"

Talyn se zastavil a podíval zpátky na něj. To bylo poprvé, kdy Fain viděl něco jiného než opovržení a nenávist v synových očích, když se na něj díval. "V té minutě, kdy jsi prošla dveřmi." Políbil jí ruku a opustil místnost.

I když je tohle příběh o Fainovi a Galene, kteří hledají cestu zpátky k sobě, stejně se nezapomíná nebo neopomíjí postavy z předchozích knih. Poznamenala jsem si něco, co řekl Nykyrian http://lola-kiss.blog.cz/1512/the-league-1-born-of-night.

"Předtím jsi měla pravdu. Nezáleží na tom, jak moc si nalháváme, jak dobří lidé jsme uvnitř. Dříve nebo později, všichni jsme něčí noční můrou. Doufejme, pro dobro všech, že nás historie bude soudit podle mnohem vlídnějších nálepek, než jak jsme zvyklí soudit se sami."

Fain a Galene jsou konfliktní osoby a zváště v případě, kdy dojde na zvýšenou hladinu adrenalinu. Pár takových situací nastalo, když si Galene myslela, že ji Fain schválně zamkl do sprchy, když si myslela, že má Fain milenku, když viděla Dancerovu manželku Sumi, která byla sestrou Fainovy exmanželky a podobala se na ní - Galene si myslela že je to Fainova manželka. Jo, naštěstí to skončilo lépe než jejich první setkání.

"To je normální, vole." odpověděl LT.

19. ledna 2016 v 17:23 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Výměna nového koberce. Obyčejná záležitost, která zabere několik málo minut, když nepočítáte fakt, že nábytek jednoho pokoje vyklízíte dva dny. Proč vyměnit koberec hned, když nechat si okopávat palce nebo malíčky po dva dny je taková legrace.

Pozorovala jsem PS a LT, jak vyhodili z okna starý koberec, co smrděl jako popelnice.

Během minuty jsem si uvědomila, že tohle je něco, na co se nechci koukat a hlavně, co nechci slyšet. Jak to začalo? Docela nevinně.

LT přišel na PS textovku, že potřebuje helfnout. LT dorazil a spustil: "Zdar kámo!"

Za chvílí umlkl český hip hopový pokus o melodii a byla jsem nucena slyšet víc, než bych chtěla.

"Kde to mám chytit?"

"Třeba tady za ty boky, vole." (Mluvili o skříni.

"Počkej, vole." Skříň mu vyklouzla.

"Co děláš, vole?" ozval se PS.

"Ty vole, mě to nejde, vole." reagoval duchapřítomně LT.

Do místnosti nakoukla MS a zavrtěla hlavou. "Jste snad na pastvě?"

"Co?" ozval se PS.

LT se rozchechtal a MS musela odejít, aby se nedívala, jak PS urazil omítku na rohu.

"Ty vole, čum dyž se hejbeš." LT se sehnul a zametl omítku pod koberec.

"Ty vole, okamžitě to vyndej. Dělej vole. Tam bude skříň vole."

Ano. Tohle poslouchat je jako vnímat, jak vám umírají šedé buňky mozkové a veškerá slovní zásoba se scvrkává. Zbude pak z ní něco? Asi ne.

Vzpomínáš si?

12. ledna 2016 v 16:03 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Jestli si něco nikdy nevymažeme z paměti, pak je to právě ta doba, kdy jsme byli ještě povinní podle zákona poslouchat rodiče. Nebo neposlouchat. Záleží na tom, jak si definujeme to, že se potají vyplížíme z domu i přes zaracha. Nebo to, že říkáme ano, ale ve skutečnosti slyšíme a odpovídáme jen na ty části, které chceme slyšet.

Pak jsou ty dobré vzpomínky, které bychom nikdy nevyměnily za nic nebo bychom nahlas nepřiznali, kolik pro nás znamenají. Jsou to většinou maličkosti, které se zdají být normální, ale přesto mají něco v sobě. To něco, co nám říká, že navzdory všemu, budeme mít i období, které se prolíná s obdobím "útisku" od rodičů. Období, kdy jsme věděli, že by pro nás udělali cokoli. Kdykoli.

A stejně navzdory všemu, když mluvíme o tom, jaké to bylo, vytáhneme ty vzpomínky, které v nás vyvolávají pocit, že jsme nemohli nic dělat. Všechno nám zakazovali. Byli jsme skoro jako svázaní, protože jsme nedostali šanci dělat věci po našem. A to probouzelo pocity, že jsme jako malá děcka, která se o sebe neumí postarat a jiní musí rozhodovat za ně.

Cítit se takhle omezen nebo svázaný, probouzí beznaděj nebo vztek. V mém případě to byl spíš vztek, který jsem upouštěla pomocí běhu, plavání, malování nebo malého tréninku s boxovacím pytlem (byl to polštář, ale to není důležité). Každý si najde svou cestu, jak se z toho dostat. A dřív nebo později dostane ještě lepší možnost než je "odreagování se". Je to práce. Plat. Byt. A svoboda.

Daleko od cíle

4. ledna 2016 v 15:15 | Lola Kiss |  Tvář démona
Vita se posadila a zapila první prášek. Nový recept. Musela jít za doktorem a říct nahlas, že ji ty dosavadní prášky přestaly pomáhat. Věděla, že tělo se jim může po čase přizpůsobit. Vytvořilo si odolnost. A také dbala na lékařovo varování, že tyhle nové prášky jsou silnější a mohou mít horší vedlejší účinky.

"Vito, mohla bys vzít zítřejší směnu?"

"Ano." Vita kývla hlavou a doufala, že vypadá přesvědčivě.

Musela si vzít týdenní volno, aby se uklidnila. Potřebovala klid a ne nabádající hlas v hlavě.

Vrátila se k práci a čekala na první zákazníky dne. Kdyby byla věřící, modlila by se. Prosím, ať se tu neobjeví.

***

Nechápal, kam se ta zatracená husička poděla, ale dneska mu neuteče. Dostane ji na seznam. A za její smrt bude vysoké ohodnocení.

Prosím.

Ano, tohle byla ona. Otočil se a zamířil zpátky do té zablešené restaurace. To byla ta odporná servírka, co nedokázala vylézt na střechu a skočit. Tak jednoduchý pohyb. Další důvod proč ji nenávidět víc než ty ostatní lidské nicotnosti.

Oklepal se a auto srazilo chodce na přechodu. Mnohem lepší pocit. Ušklíbl se a sledoval rostoucí paniku. Jaký byl to byl pocit cítit radost namísto přívalu adrenalinu? Neměl zdání.

Posadil se ke stolu a díval se, jak ta holka čmárala do bloku objednávku. Nenávidím Tě.

Hra začíná. Promnul si ruce a sledoval, jak Vita zbledla, když ho uviděla.

Měla bys odejít a nadýchat se vzduchu.

"Dobrý den. Co si dáte?" Ani se na něj nepodívala. Nemohla.

"Specialitu dne. Červené víno." Vitě naskočila husí kůže.

Ano. Takhle se reaguje. Vita se snažila neošívat, ale nedařilo se jí zůstat v klidu. Démon na ní upřel pohled. Co na tom, že se mu nedívá do očí. Stačila i jeho fyzická přítomnost.

Potřebuješ dýchat. Běž ven. Nahoře je klid a čerstvý vzduch.

Vita se zprudka nadechla a rychle se omluvila. Utíkala do šatny a rychle se vrhla na krabičku prášků. Zapila další a posadila se. Sice nezabíraly hned, ale hlava se jí po nich točila.

Démon se díval na zavřené dveře a neslyšel nic, co by mu říkalo, že jde nahoru po schodech. Zamračil se a ozvala se rána.

Číšník upustil tác s polévkou a popálil hosta.

Měla bys jít. Nech to plynout. Nech tu bolest zmizet. Démon se díval na Vitu, která se vrátila a mluvila s kuchařem.

Jeho zamračení se prohloubilo. Křik na ulici prořízl ticho.

Démon sevřel ruku v pěst. Jestli tohle nedopadne dobře, celý tenhle dům mu spadne na hlavu.

***

Vita se uklidnila. Neslyšela nic. Vznášela se na obláčku blaženého ticha.

Něco tu nesedělo. Musí tomu přijít na kloub.

"Tady." Vita před toho cizince postavila talíř a podívala se do těch strašidelných očí zpříma.

Démon se na ni díval, ale neslyšel nic. Nemohl ji najít. Něco bylo hodně špatně.

Sledoval i její odchod a pořád nic. Bude muset jít do hloubky. Nechtěl se vracet k základům, ale nemohl si pomoct. Nikdo ho přes tři sta let nedostal. A to se nezmění ani teď.

Vita si oddechla a posadila se. Hlava jí začínala bolet, ale to bylo vedlejší. Neslyšela nic a to chtěla. Nikdy se nevrátí do toho dne, kdy málem přišla o všechno. I o svůj život.

Démon na Vitu mávl. Vita se pokoušela usmívat, ale úsměv ji mrznul na rtech.

"Přejete si?" Na chvíli se lekla, když se jeho tvář stáhla v záchvatu zuřivosti.

"Ano, Vito. To si přeju." Démon se na ni díval, když se jí rozšířily oči. Ano, tohle bude boj o tvůj život.

5 věcí

2. ledna 2016 v 19:04 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
1, Chci začít pravidelně cvičit. Skoro každý si tohle přidá na svůj malý seznámek, tváří se hrdě a chlubí se před kamarády, co si předsevzal. A když se ho zeptají, kdy chce začít? Ještě neví. Musí se přeci nejdřív najít posilovna. Ne že by jich v dnešní době nebylo tolik, že? A co takhle sport, který nevyžaduje koupi permice?

2, Chci zhubnout. A kolik že přesně? Jo jasně. Těch padesát kilo půjde dolů tak rychle jako se nebralo. A že bych se u toho musela pohybovat? Pohyb nebude zapotřebí. Vyřeší to pilulky, že jo. Na co se dřít v posilovně, když to může být uděláno bez zvednutí jednoho závaží? Koukněte na televizi, ty úžasné přípravky na hubnutí - pilulky, stahovací pásy, zahřívací pásy pro hubnutí...

3, Přestanu pít tolik alkoholu. A popíjení po večerech s kamarády, kdy si dáte jedno, ale pak ani nevíte, jestli jste doopravdy zpívali Pomádu? To bylo ojedinělé. Co je na tom, když je to jednou týdně pořádná pařba? To se nepočítá jako hodně alkoholu, když je to jednou za týden, že.

4, Ušetřím peníze, nebudu si kupovat blbosti. A co se udělá s první výplatou nového roku? Zůstalo docela hodně po vánočních prémiích, tak proč si nekoupit ten úžasný kávovar za deset tisíc? Jo, měl jsem si ho koupit dávno, stejně jako tu novou televizi, co byla zrovna o půlku levnější. Ta stávající byla zastaralá, stála na stolku asi rok.

5, Budu dodržovat svá předsevzetí. Tak tohle je nejčastější. Jak krásné říkat si, ale jak zbytečné plýtvat na to dechem. Tolik snahy a upevňování vůle a kvůli čemu?

Když něco chcete začít dělat, nečekejte na nový rok. Když čekáte, znamená to, že si nejste jisti, jestli to doopravdy chcete.

Monology

1. ledna 2016 v 9:47 | Lola Kiss |  Citáty
Každý moment se odehrává dvakrát: uvnitř a venku, a to jsou dva rozdílné příběhy.

Jeden úsměv začne přátelství.
Jedno slovo ukončí hádku.
Jeden pohled zachrání vztah.
Jeden člověk změní tvůj život.
- autor neznámý -