Démon - Michail Jurjevič Lermontov

4. prosince 2015 v 10:42 | Lola Kiss |  Beletrie
Poprvé jsem o Démonovi slyšela na gymnáziu, asi v druhém ročníku, kdy nám profesorka na výtvarnou výchovu doporučovala knihy na četbu k maturitě. Ano, kromě výtvarky učila také češtinu. A jednou z doporučených knih byl právě Démon od Michaila Jurjeviče Lermontova. Profesorka S. se zmínila, že je to strašně tlustá kniha. :-D (Má celkem 53 stránek.)

Část první
O démonovi:
Tak přezíravě boží dílo
obhlédl z chladných zřítelnic
a přitom se mu nezračilo
na vznosném čele vůbec nic.

Až na vychladlou závist ale
lesk přírody už nevzbudil
v psancovi duši okoralé
vzmach nových citů, nových sil.
On lhostejně se díval na ni,
se záští nebo pohrdáním.

Démon je nesmrtelný a během věčnosti se potuluje po světě a škodí lidem. Nabádá je, aby propadli peklu. Vzpomíná na minulost před kletbou, na dobu před vyhozením z ráje. Pak uviděl jednu dívku...

Cítil, jak z hlavy pryč se ženou
proradná slůvka svádění.
Netoužil po zapomnění
a Bůh by nedal zapomenout.

Jeho cesta se na chvíli zastaví v Gruzii, v domě Gudala a jeho dcery Tamary. Zalíbila se mu, ale projevil se jako Démon, když zabil jejího nápadníka/ženicha. Poprvé promluvil na Tamaru:

"Už dost tu tvého pláče znělo.
Tvá slza pro bezduché tělo
se živou vodou nestane.
Tvář panenskou jen zbrázdí celou,
zrak zkalí, ten už nevzplane..."

Tamara v hlavě slýchala Démonův hlas, a pak ho jednou i viděla:

Nad ránem spánek vytoužený
jí zavřel víčka přece jen,
svůj prorocký a divný sen
jí však už vnukl do myšlení
návštěvník zvláštní, tichý hlas,
ten příslib nadpozemských krás,
jenž sklonil se jí nad pelestí
a v pohledu měl lásky štěstí,
a přitom takový zas žal,
jako by ji jen litoval.
To její anděl strážný nebyl,
jenž jinak žil by jenom v nebi,
vždyť krásnou, ale smutnou tvář
mu nevroubila svatozář.

Část druhá
Tamara slyšela Démonova slova, a chtěla s těmi hlasy něco udělat. Odešla do kláštera, ale marně. Démon ji tam následoval.

Tu Démon znovu křídla zdvih
a v bázni nejradši by zmizel.
Křídla se nehnou, jaká svízel!
Pak zázrak - z očí pohaslých
se koulí slza ve vší tíze.

Poslední čin, který měl Démona odradit od pronásledování Tamary, byl...

Hned ve dveřích se utká s ním
vyslanec ráje, cherubín.

Démon odehnal cherubína a dostal se do pokoje k Tamaře, tentokráte spolu mluvili naposled.

"... Má lásko, jsem tvým otrokem.
Jakmile prvně jsem tě viděl,
já svoji moc jsem nenáviděl
a nesmrtelnost nechtěl jsem.
Já věděl, úplná že není
slast pozemská, a já ji chtěl.
Jinak byl život k nesnesení,
žít bez tebe jsem neuměl..."

Démon vypráví Tamaře, proč je tím, čím je. Kolik jich bylo vyhnáno z ráje a jaké činy za tu dobu vykonal. Tamara mu nakonec propadá:

Buď, kdo buď, druhu nehledaný,
já navždy ztratím vnitřní klid,
tvé řeči nebudu se bránit,
budu z ní tajnou radost mít...

Démon slibuje Tamaře nesmrtelnost a společnost a i modré z nebe. A žádá za to od ní...

...Bohatství na dně moří skrytá
i ta, co se jen vznášejí,
vše snesu ti, co země skýtá,
jen miluj mě.

Tamara mu podlehne, Démon ji políbí a ona umře.

Co smrt si sevře do svých pout,
to jí už nelze vytrhnout.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama