Začátek

30. listopadu 2015 v 5:59 | Lola Kiss |  Tvář démona
S pohledem přikovaným na šedé ulice pod sebou sledoval barevné tečky, které se proplétaly, narážely do sebe, jedna druhou pohlcovala nebo jen příležitostně navázaly letmý kontakt.

Zmuchlal list dopisní papíru z kaligrafické sady a hodil ho dolů. Sledoval jak minul jeho komíhající se nohy a pozvolna se blížil k zemi. Takové nic nedělání.

Zvedl se a shlížel přezíravě na ty drobné tečky, které ani netušily, že dneska má prá z nich šťastný den. Šťastný? Kdepak.

Opřel se o zábradlí, které zapraštělo, když se jeho váha položila na kovové sloupky. Čekal ho perný den.

Obrátil se a vešel do místnosti, která vypadala jako nepovedená imitace Pekla od Danteho. Ušklíbl se nad vlastním odrazem v zrcadle a pozoroval svýma černýma očima tu pořád stejnou výraznou tvář. Kdysi si říkal, že mu pomůže, ale nyní pochopil, že díky ní přichází o pravou zábavu.

Je čas si hrát.

Venku byl zataženo, ale bez deště. Lidé pospíchali a vráželi do sebe. Ani se nenamáhaly s omluvou. Kdo by se staral o dobré vychování, že? K čertu s tím. Pousmál se a svižně si vykračoval po chodníku.

Lidé jsou tak prostí. Jejich mysl nikdy nepochopí rozdíly mezi hrou a pravdou. Jsou v podstatě jako nedovyvinutý živočišný druh. Procházel podél restaurací a kaváren, které okupovaly zdejší čtvrť a odvracel se od kolemjdoucích. Možná by mohl být na chvíli viděn, ale to není tak k popukání. To není ono, když přihlíží a podílí se. Ne. Raději si hraje na našeptávače.

Slastně se usmál, když si vzpomněl na včerejší večer. Tak slibné. Tak lákavé, že si nemohl pomoci. Nechtěl vzdorovat své touze. Našeptávat slovíčka a sledovat, jak vycházejí z úst, která by měla říkat opak. Bavit se nad výraz, když uslyšela ta zrádná slova. Měnit někoho a nechat ho tomu propadnout. Nádhera.

Za včerejšek stihl zkazit deset těch primitivních tvorů. Možná by měl vyhledat něco, kde by se tolik nenudil.

Zhnuseně se odvrátil, když před ním stanula mladá zamilovaná dvojice. Vlastně ne, nestála před ním, protože ho neviděli. Nikdo ho nemohl vidět. Ne, pokud se sám nerozhodne.

Potloukal se po náměstí, kde využil své nadání pro získání závislostí. Jak jednoduché nechat vyhrát znovu a znovu, až nakonec vsadí vše, a sebrat to. A pak? Co radí ten malý hlásek v jeho hlavě? Kde vzít peníze? Kde? Co takhle půjčka nebo snad, ten malý krámek na rohu. Mohl si vzít peníze? Stačilo by pohrozit, ukrást a odejít.

Muž, který doposud seděl v koženém křesle vyskočil rozčilen a prázdnou peněženku odhodil ko koše. Ano, to je ono. Opájel se vítězstvím, když pozoroval zoufalého muže, co se chystal vyloupit obchod.

"Prosím." Cukl sebou, jako by do něj udeřil blesk.

Nenáviděl to slovo. Kdykoli, kdekoli ho někdo pronesl v jeho přítomnosti, skoro se neovládl. V takových chvílích propukali po městě dopravní nehody, pohotovosti v nemocnicích měly napilno.

Prudce se otočil a mračil se. Pak zaslechl znovu ten hlas, který řekl to odporné slovo na P.

Mladá holka, tak dvacet let, pracovala jako číšnice v té drahé luxusní restauraci kde před týdnem zlomil barmana. Zastřelil se. Nebo to bylo před měsícem? Rokem? Neměl ponětí. Bylo mu to fuk.

Rázovala směrem k té holce, které je až příliš dobrá. Asi našel dnešní úkol. Promnul si ruce. Těšil se na to. Doslova se mu třásly nedočkavostí ruce. Ano.

Přiblížil se jí na dosah, zatímco si zapisovala objednávku. Začal našeptávat.

Mladá servírka trhla hlavou a snažila se mu vzdorovat. Cítil to. Líbilo se mu to.

Nic to není, jenom vyzkoušíš, jestli má voda dostatečnou teplotu.

Držel se krok za ní a pořád jí našeptával. Dostane ji, za každou cenu. Zlomit ty lidské bytosti je jednoduché. Někomu stačí moment štěstí, někomu radost, někomu strach a někomu bolest.

Vejdi do kuchyně a vyzkoušej šéfkuchařův nůž. Bude to rychlé a jemné.

Servírka si promnula spánky. pak zavrtěla hlavou a vytratila se za bar s omluvou, že si musí rychle odskočit.

To šlo snadno. Napůl zklamaně a napůl naštvaně a porozhlédl po další oběti.

Opřel se o stoličku u baru a díval se na ty komické postavičky, které žili své životy, jako by to bylo to nejdůležitější v jejich životě. Směšné. Tragické. Patetické. Nenáviděl je.

"Co si dáte?"

Trhl sebou a zíral na tu servírku. Co se to stalo?

"To je vše. Děkujeme."

"Prosím. Hezký zbytek dne." Seskočil ze stoličky a znovu na kůži cítil zásah elektrickým proudem.

To ne! Nemá žádné popáleniny! Žádné řezné rány! Zuřivě vydechl a tentokráte se nenamáhal udržet vzdálenost jednoho kroku. Ta malá mrcha.

Našeptával znovu, víc naléhal, ale nic. Ona se zavrtěla, promnula si krk, ale nic neudělala.

Zuřivě zařval, až se jeden host řízl o steakový nůž, jedna žena zakopla a zlomila si nohu, další se polil horkým čajem. Menší pohromy kolem něho, ale katastrofy po městě.

Na mě si krátká, ty malá potvoro! Na. Démona. Si. Krátká.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama