Havran - Edgar Allan Poe

8. listopadu 2015 v 8:30 | Lola Kiss |  Taháky na literaturu
Havran je neznámější básní s prvky romantismu od Edgara Allana Poea.

Havran vypráví o chladném večeru, který umocňuje básníkovo neštěstí nad ztrátou Leonory.

Toužil jsem po kuropění,
marně hledal těchy v čtení,
na Leonoru zapomnění,
andělů již na tisíc
zářnou děvu ´Leonora´
andělů zve na tisíc -
Zde již nemá jména víc.

Básník slyší klepání na dveře, částečně i blouzní, a když se podívá naposledy ven, spatří tam černého havrana. Když se někde objeví havran, lze ho brát i jako symbol poznání nebo můžeme havrana vnímat jako posla z druhého břehu.

Osudu za ranou rána,
takže duše jeho štvána,
v refrén jeden zoufajíc
pohřbila svou všecku Naděj,
v truchlý refrén zoufajíc,
v refrén: "Nikdy, nikdy víc!"

A když na básníka dolehne poznání, které si dosud nedokázal plně připustit.

V domněnky jsem upad zcela,
duše má se zamlčela,
zřítelnice ptáka zřela
v srdce moje hárajíc;
zvědět víc má chuť se nesla,
skráň má pohodlně klesla
v měkký samet mého křesla,
lampy žár kam šlehajíc,
fialový samet křesla
osvítila šlehajíc,
kam nesedne Ona víc!

Básník je nakonec vyčerpán a upadne do neutěšeného stavu.

A tak Havran neslét, sedí,
stále sedí, na mne hledí,
Pallady dál sochy bílé
černým křídlem cloní líc;
jeho očí zář mne svírá,
takto snící démon zírá,
lampy zář jej obestírá,
jeho stín kol vrhajíc,
a má duše z toho stínu
nevzchopí se zoufajíc,
nevzchopí se - nikdy víc!



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama