Fantom opery - Gaston Leroux

14. listopadu 2015 v 20:22 | Lola Kiss |  Beletrie
Viděla jsem film, kde si zahrál Fantoma Opery Gerard Butler a Christinu Daáe Emmy Rossum, a stejně jako všechny, mě ten film uchvátil. Co na tom, že ne všichni herci byli zpěváci? Pche! Stejně mě to vzalo za srdce a musela jsem uznat, že odvedli skvělou práci. Fantom byl doopravdy vrah, ale také ten, jehož genialita hraničila se šílenstvím. Na internetu jsem pak také našla píseň, kterou zpíval Fantom Opery No One Would Listen a došlo mi, že kdyby tuhle scénu zařadili do filmu, změnil by se celý pohled na Fantoma. Jak dobře, že to neudělali!

A viděla jsem i Fantoma Opery jako muzikál v Praze, Divadlo Music Hall Goya. A musím říct, že to byla velkolepá show, kterou bych si klidně znovu zopakovala. Kostýmy, make-up, světelné triky a mlha. Když jsem viděla, jak loďka s Fantomem a Christinou pluje po jevišti - na tohle se nezapomíná. A víte, jak v úvodní scéně zvedali ten poškozený lustr? I tohle nechybělo - jak by také mohlo - a byla to paráda, protože jsme lustr měly přímo nad hlavami. :-)

A kniha? Je vyprávěna jako souhrn událostí, jež byly zaznamenány v novinách, memoárech, dopisech. Christina je schovankou u staré paní, Raoul má bratra, ředitelé opery jsou hudebníci. Opera bývala kdysi vězení, Fantom připomíná kouzelníka.

A jak to bylo doopravdy? Fantom měl jméno - Erik. Když o sobě mluvil, nepoužíval jméno Erik, a když mluvil o Erikovi, mluvil ve 3. osobě, č. j. Jeden člověk o něm znal pravdu - Peršan.

Erik jako dítě utekl z domova a stal se z něho mistr propadlišť a milovník tajných dveří. Erik byl iluzionista a dokázal, že může předvádět krásu i to nejhorší z lidské mysli. Většinu své krutosti si vytříbil právě v Persii.

Jak skončil? Tři týdny po propuštění Christiny zemřel. Zlomený, když poznal jaké to je, být milován.

Raoul poprvé spatřil Fantoma Opery na hřbitově, kam šla o půlnoci Christina k hrobu otce. Raoul toto vyprávěl policejnímu inspektorovi: "Spěchal jsem. Stín strčil do dveří a vnikl do kostela. Měl jsem křídla, stín měl plášť. Rychle jsem uchopil cíp jeho pláště. V té chvíli jsme byli, stín a já, právě před hlavním oltářem a měsíční paprsky padaly velkým oknem apsidy přímo před nás. Protože jsem plášť nepouštěl, stín se obrátil. Plášť, do kterého byl oděn, se pootevřel a já jsem viděl, pane komisaři, tak jako teď vás, hroznou umrlčí hlavu. Vrhla na mne pohled, v němž hořely pekelné ohně. Myslel jsem si, že je to sám satan, a před tímto záhrobním zjevením mi srdce vzdor veškeré odvaze vypovědělo..."

A jak vzniklo okouzlení Andělem hudby? Raoul naslouchal v Christinině šatně: Hlas bez těla se dal znovu do zpěvu a Raoul opravdu ještě nikdy na světě neslyšel takový hlas, spojující v jednom okamžiku jedním dechem takové krajnosti: hlas co nejsvobodnější a bohatýrsky nádherný, co nejvítěznější, co nejjemnější v síle, co nejsilnější v jemnosti, a konečně co nejodolatelněji triumfující. Dokonalé akcenty, zpívané mistrovsky, musely jistě při pouhém poslechu vzbuzovat vznešené pocity u smrtelníků, cítících, milujících a vnímajících hudbu.

Hádka o identitě fantoma vygradovala, a mě zaujal odstavec (str. 173): Ztrácí rázem sílu, kterou by potřeboval v této těžké chvíli, aby vyvrátil tak opovržlivé obvinění. Ti nejnevinnější, zaskočení ve svém pokojném srdci, náhle blednou nebo se červenají pod ranou, jež je zasáhne, napřimují se nebo se hroutí, protestují nebo mlčí, když mají mluvit, nebo mluví, když mají mlčet, nebo zůstávají klidní, když se mají potit, nebo se potí, když nemají - a vypadají pak najednou jako viníci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama