Stránka jedné knihy - 2. kapitola

12. října 2015 v 17:17 | Lola Kiss |  MY NOVELS Stránka jedné knihy
2. Nevracej se domů


Probudila jsem se do slunečného dne v novém domově na čtrnáct dní. Protáhla jsem se a zjistila, že jsem spala déle, než bych pokládala za možné. Bylo už devět hodin a sluníčko začínalo hřát.

Rozhlédla jsem se po pokoji a uznala, že vypadal mnohem lépe než včera večer, kdy jsem neměla možnost si ho prohlédnout.

Světlé růžové tapety se žlutými květy lilií a malými modrými ornamenty, bíle lakovaný toaletní stolek se zrcadlem, který stál přímo naproti posteli a velká skříň, která zabírala jednu polovinu stěny, vedle ní bíle natřená dřevěná sedačka s tmavě růžovou poduškou. Pokojík pro panenku nebo malou holčičku. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli se mi líbí nebo ne.


Do pronajatého domku jsem dorazila včera večer kolem dvanácté hodiny, takže jsem zatím nepoznala majitele. Klíče jsem našla přesně podle pokynů pod truhlíkem s vřesem na verandě.

Uvařila jsem si jednu kávu a pak se šla představit.

Zaklepala jsem na dveře a přišla mi otevřít starší paní v červené zástěře.

"Dobrý den, jmenuju se Lilian Vampová."

"Ach ano, jen pojďte dál. Já jsem Hana a tohle je můj manžel Max."

Stála jsem v kuchyni a potřásala si s rukou s mužem, u kterého jsem nevěděla, jestli je tak vysoký nebo já tak malá.

"Moc mě těší."

"Posaďte se přeci, slečno Vampová."

"Prosím, říkejte mi Lili."

"Dobře Lili, a teď se posaďte. Dáte si s námi snídani, ne?" Max mi odtáhl židli, takže jsem se posadila a byla zaskočená.

Hana právě dodělávala míchaná vajíčka a Max připravoval tousty. Oba vypadali tak spokojeně a přátelsky k někomu, koho neznají.

"Prosím berte si. Kávu nebo čaj?"

Hana mi nalila další hrnek kávy a Max jí pak přidržel židli. Na něco takového jsem nebyla zvyklá a Hana to musela poznat, protože se povzbudivě usmála.

"Líbí se vám domek, Lili?" Max si vzal už druhý toust a vypadal jako by právě mluvil s dlouholetým přítelem.

"Ano, je velmi hezký, přesně tohle jsem potřebovala, abych si odpočinula." Napila jsem se kávy a nemohla uvěřit, že tihle lidé jsou doopravdy tak hodní jak se na první pohled zdají. Takový pocit bezpečí, jaký jsem u nich cítila, byl zvláštní.

Když jsme se nasnídali, nabídla jsem, že Haně pomůžu, ale ta se jen zasmála a řekla mi, abych šla odpočívat, že jí pomůže manžel. Kdybych pak něco potřebovala, mám říct jí, nebo Maxovi.

Na tolik starostlivosti a vlídnosti jsem nebyla připravená. Erika by jejich přijetí okomentovala jinak. Odpověděla by mi, že se jedná pouze o zdvořilostní zájem, jak se mi líbí v tom domku. Jenomže jsem cítila, že oni takoví nejsou. Nemohla jsem dost dobře vysvětlit ten pocit, který z nich vyzařoval.

Posadila jsem se do houpacího křesílka na verandě letního domku a začala psát. Netušila jsem, kde se ve mně berou ta slova, kterými jsem vyjadřovala pocity na papíře, ale vystihovaly přesně to, co jsem sama nedokázala povědět jak rodičům, tak sestře. Psaním jsem si vynahrazovala to, co mi bylo celá ta léta opíráno ode dne, kdy přišla na svět Eva. Naslouchání a porozumění.

Soustředila jsem se na psaní a nevšímala si malé ikonky, která se rozblikala v levém dolním rohu na liště. Upozornění na nově příchozí email. Ukončila jsem rozepsaný odstavec, ve kterém hrdinka vybíhá staré prohnilé schody a podívala se na poštu.

Odeslala mi ho Anna, má agentka, která mi s velkou radostí oznamovala, že našla vhodného kandidáta na ilustrace mých knížek. Poslala mi jeho údaje, ale já z toho nijak nadšená nebyla, protože jak by muž mohl pochopit, co přesně znamená dobrý ženský román? Zavrtěla jsem nad tím hlavou, ale její nápad jsem ze stolu nesmetla.

Využila jsem, že mi poslala jeho emailovou adresu a odeslala mu návrh na osobní profesionální setkání. Vždycky jsem dávala přednost osobnímu střetnutí, protože kontakt s lidmi, se kterými pracujete, je nutný.

Než jsem se nadála, stala jsem se platným členem domácnosti Fordových. Čas mi ubíhal jako voda a polovina týdne byla pryč.

Ilustrátor Alexander Cenasso se mi konečně ozval s nabídkou setkání ve městě, kde jsem byla nyní ubytována. On se podle všeho nacházel nedaleko, a tak jsem souhlasila.

Dopsala jsem další stránku a šla se posadit s šálkem čaje na své oblíbené místečko, do houpacího křesílka na verandě. Přitáhla jsem si k tělu lehký svetřík a dívala se na Maxe a Hanu. Byl to takový idylický obrázek. Oba seděli na lavičce před domem, obklopeni záhony s tulipány a kousek od nich stál altánek, který jim poskytoval trochu stínu před sluncem. Hana si pletla a Max četl noviny a oba u sebe seděli tak blízko, že museli mít synchronizované pohyby, aby každý zvládl svou vlastní činnost. Byla radost se na ně dívat a někde vzadu v mysli jsem si říkala, že bych tohle také jednou ráda prožila.

Max zrovna něco ukazoval Haně, ta ho pak jemně pleskla a oba se rozesmáli. Líbilo se mi, dívat se na ně. Zároveň jsem z toho byla i smutná, protože moji rodiče nic takového nedělali. Nikdy v životě jsem je neviděla, že by smáli nebo se společně bavili - výjimku tvořili rodinné večeře a večírky.

Matka se s otcem shodla málokdy. Pamatuju si velmi jasně, jak na mě otec křičel, proč jsem uhodila svou sestru a matka tam jen stála. Když jsem na svou obhajobu řekla, jakými sprostými slovy mě Eva titulovala, otec se napřáhl a vrazil mi facku. Křičel, že v jeho domě se takové výrazy používat nebudou, a že nesmím lhát. Matka se nakonec přidala na jeho stranu a uložila mi trest za lhaní, protože Evička by nebyla schopná něčeho podobného.

"Lili, máte chvilku čas?"

Zamrkala jsem a podívala se na Hanu, která se mile usmívala a v rukou držela tác se sklenicemi domácího pomerančového džusu.

"Ano, jistě, pojďte."

Hana se posadila do křesílka vedle mě a podala mi sklenici. "Víte, Max a já bychom Vás rádi pozvali do místní hospůdky. Bude se tam konat malá slavnost, a my bychom byli rádi, kdybyste se k nám připojila."

"Páni, to zní báječně. Děkuji, hrozně ráda půjdu."


"Vyrazili bychom tak v sedm hodin, co říkáte?"

"Výborně. Děkuju za džus."

"Uvidíme se tedy v sedm. A nezapomeňte přijít na oběd. Max dneska vaří jeho speciální sýrové makaróny."

"Přijdu. A ještě jednou díky."

Hana mě poplácala po předloktí a pak zase odcupitala zpátky domů. Přistihla jsem se, jak se mi po tváři rozlévá úsměv. Za tu dobu si mě oba získali svou dobrotou a čistotou.

Strávila jsem příjemné dopoledne, a napsala pár dalších stran, až jsem konečně mohla dát dohromady finální úpravu pěti kapitol a vytisknout si je.

S Alexem Cenassem jsme se domluvili na setkání ve dvě hodiny v místní kavárně, kterou bylo jednoduché najít, stačilo se jen držet hlavní ulice, která vedla na malé kruhové náměstí. Tam, kde jste viděli budovu s nápisem Kavárna.

Netušila jsem, jak bych ho měla najít, ale on si našel mě. Jeho vzhled předčil moje očekávání. Vysoký, opálený s černými vlasy a tmavě hnědýma očima.

"Lili van Pooleová?" oslovil mě mým pseudonym, který jsme spolu s Annou vymyslely.

"Lilian Vampová, to druhé jméno je…"

"Pseudonym." Skočil mi do řeči a ukázal sněhově bílé zuby. Exotický motýl, napadlo mě.

"Prosím." Podržel mi židli, a já se neubránila pocitu, že bude mít kreditku od konta svých rodičů.

"Takže pane Cenasso…"

"Říkejte mi Alexi, prosím."

"Lili." Potřásli jsme si rukama a pak si objednali.

Chvíli jsme mluvili o jeho kvalifikaci a studiu, čímž mě překvapil, protože jsem ho slyšela zapáleně mluvit o jeho vzorech, díky kterým se rozhodl pro ten a ten obor.

"Lili, musím se Vás zeptat, Vaše příjmení nějak souvisí s Janem a Karolínou Vampovými?" Dlouhými prsty pozvedl hrnek a pořádně se napil černé kávy bez mléka a cukru.

"Ano, jsou to moji rodiče." Napila jsem se a dříve než mohl položit další otázku, která by se mohla, ale také nemusela týkat Evy, ptala jsem se já.

"Proč máte zájem o spolupráci se mnou?" Nebyla jsem si zcela jistá, jak to vlastně bude fungovat, protože jsem se podobnými věcmi doposud nezabývala.

"No, vrátil jsem se s rodiči z Itálie, otec je Ital a matka Češka, a já si uvědomil, že by bylo dobré, kdybych svoje vzdělání mohl nějak uplatnit. Rozeslal jsem si žádosti a dostalo se mi pár odpovědí. Nejzajímavější mi přišla odpověď od Anny."

"Četl jste aspoň nějakou mou knihu?"

"Četl jsem ty první dvě. Víte, pokud má muž číst romány určené spíše ženám, neměl by jich přečíst tolik. Lidé by si ho mohli špatně zaškatulkovat, pokud by řekl, že se tahle barva nehodí k té nebo pokud by vážně nesouhlasil s výběrem dekorací na letní slavnost."

Musela jsem se zasmát, protože konec věty byl z jedné mé knihy. Alex se pousmál a já měla pocit, jako bych mluvila s dlouholetým přítelem. S ním jsem měla pocit, že se můžu uvolnit.

"Udělal jste si zatím nějaké návrhy?" Dopila jsem kávu a podívala se do jeho pobavených očí.

"Ano." Najednou držel v ruce černé desky A4 formátu a podával mi je.

Otevřela jsem desky a Alex se přesunul vedle mě. "Tohle bylo to první, co jsem nakreslil, když jsem si přečetl Vaši knihu."

Prstem obkreslil skrčenou dívku u dveří kostela. Cítila jsem jeho drahou kolínskou i jeho teplo a nemohla jsem se rozhodnout, jestli se mi líbí nebo se mi líbí až moc. Tušila jsem, co by mi řekla Erika: "Toho si vem!"

"Zajímavé." uznala jsem a Alex se trochu odsunul zpátky.

"Tak, co myslíte? Dostanu možnost s Vámi spolupracovat?" Netušila jsem, jak to dělá, ale měla jsem nutkání sklopit pohled. Letmo jsem se podívala na černé desky.

Práci odvedl velmi dobrou a líbilo se mi i jeho vysvětlování, co proč a jak namaloval. Nakonec jsem to vzdala, protože to bylo jen zbytečné protahování.

"Ano, dohodneme se." Podali jsme si ruce a servírka přiběhla jako na zavolanou.

"Platit dohromady nebo zvlášť?" Oči neodtrhla od Alexe, který jí věnoval jen malý úsměv.

"Já platím." Zadržel mojí ruku, která vytahovala z kabelky peněženku a sám nechal servírce až příliš vysoké spropitné.
Vstala jsem a Alexe měla ihned po svém boku. "Doprovodím Vás."

Došli jsme mlčky k autu, zaparkovaném pod vysokou lípou, a Alex mi znovu připadal jako někdo zvláštní, v dobrém smyslu slova.

"A ještě něco." Naklonil se dovnitř staženým okýnkem. "Nešla byste na večeři, až se vrátíte do města?" Otevřela jsem pusu v údivu, a pak ji rychle sklapla. Vzpomněla jsem si znova na Eriku, jak ráda by mě s někým viděla.

"Myslím, že by to nebylo vhodné. Ale půjdu." Na tváři se mu usadil další široký úsměv a jeho bílé zuby vynikly díky tmavší pleti. Tarzan z džungle.

"Skvělé. Anna mi říkala, že tu bude ještě týden, co kdybych pak zavolala a my se domluvili?" Mrkl na mě a já se s ním pak rozloučila.

Za Hanou a Maxem jsem se vracela se smíšenými pocity. Nejraději bych mluvila s Erikou, než s Alexem podniknu něco dalšího. Na jednu stranu to byl vychovaný a upravený muž, ale na druhou stranu jsem z něho měla pocit nevyzpytatelnosti.
Hana a Max na mě čekali ve svém bledě modrém Wolkswagenu Polo, když jsem vylezla ven v červených šatech s bílými květy orchidejí a omlouvala se jim za zpoždění.

"V pořádku, máme čas." Tak tuhle větu jsem ani od rodičů nikdy neslyšela.

Max řídil a Hana mi zatím popisovala, co bych měla očekávat. Byla to lidová veselka, která se točila hlavně kolem oslavy založení hospody. Také mi říkala, abych nečekala bůhví jaký luxus, ale mně se v hospodě líbilo a ještě víc se mi líbilo, jak mě Hana a Max nenechali nikde stát samotnou a představili mě svým známými. Setkala jsem se s pár nesouhlasnými pohledy, ale jinak jsem viděla jen usměvavé tváře. Možná jsem byla trochu moc nastrojená, jak jsem slyšela říct jednu osmdesátiletou babču, ale Max mi řekl, že vypadám jako princezna a na tom není nic špatného.

Někdy kolem desáté hodiny mě Max pozval k tanci a já si uvědomila, že jsem nikdy se svým otcem netančila, protože jeho oblíbeným dítětem je Eva. Trochu jsem posmutněla, ale pak jsem to hodila za hlavu a bavila se.

Max a Hana spolu tancovali ten večer ještě několikrát a moc jim to slušelo. Navzájem se doplňovali. Přesně tak jsem si představovala dokonalý manželský pár.

Ten večer jsem se bavila tak dobře, jak už dlouho ne. Dokonce i Erika a kamarádi mě nikdy neslyšeli se tolik smát, a tak nahlas. Domů jsme se vrátili kolem dvanácté, a já si vysloužila první objetí od Maxe.

Doma jsem se nestihla zavrtat do polštářů a už jsem cítila slzy na tvářích, protože tolik pozornosti se mi už dlouhou dobu nedostávalo. Věděla jsem, že to na co myslím je špatné, ale toužila jsem, aby moji rodiče byli aspoň trochu jako Hana a Max.

Nakonec jsem přestala brečet a odešla do koupelny. Za tu dobu, co jsem tady, mi přirostli k srdci, a jediné na co můj rozum dokázal myslet, bylo: Nevracej se domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama