Stránka jedné knihy - 1. kapitola, část 2

1. října 2015 v 11:44 | Lola Kiss |  MY NOVELS Stránka jedné knihy
Před usnutím jsem probírala v hlavě svůj šatník, abych si vybral něco vhodného na sebe, protože moje matka si potrpí na vybrané chování, slušivé decentní šaty a včasný příchod.

Ráno jsem fungovala podle zaběhnutého režimu. Sprcha, káva, čtení novin a pošty a pak do města na nákup. Se svou profesí jsem si mohla dovolit ten luxus, že jsem měla spoustu času. Nemusela jsem vstávat v sedm ráno do práce a vracet se pozdě domů. I tak jsem potřebovala nějak zabíjet čas a přebytek energie. Chodím vypomáhat jako dobrovolník do psího útulku nebo na místní uměleckou školu a angažuje se v literárním kroužku.


Než jsem se nadála, byl už večer a chtě nechtě jsem jela na rodinnou sešlost, která znamenala jen nepříjemnou povinnost jako placení účtů.

Na mojí rodině je krásné, že poznáte vztahy mezi jejich členy podle přivítání. Nadechla jsem se a zaklepala.

"Pan a paní jsou v obývacím pokoji." Služebná mě pustila dovnitř, takže jsem jen zdvořile přikývla. Musela tady být nová, protože jsem neznala její jméno.

"Ahoj Lilian."

"Ahoj mami." Kývly jsme na sebe a následně se z knihovny vynořil i otec.

"Ahoj dcero."

"Ahoj tati." Další pokývnutí a načež jsme se posadili, já do křesla a oni spolu na pohovku.

Chvíli vládlo ticho, protože nikdo nevěděl s čím začít. Nakonec to byla matka, která se rozhodla prolomit to dusivé ticho.

"Dneska přijedou na večeři i moji rodiče a Evička. Konečně se mi to dítě vrací domů."

"To je skvělé." Vyjádřila jsem se uctivě a podívala se na hodinky.

Konečně zazvonil zvonek a pan a paní Vampovi vstali jako jeden.

"Evičko!" vykřikla matka a honem si pospíšila, aby ji mohla obejmout a otec jí pak vřele stiskl ruku a políbil na tvář.

"Jsem tak ráda doma!" Znovu objala matku a pak se podívala na mě.

"Čau ségra."

"Ahoj, Evo." Vyměnily jsme si kývnutí a pak se posadila s rodiči na pohovku, zatímco já zůstala v křesle.

Dívala jsem se na ně a viděla obrázek dokonalé rodinky Vampových, kde jsem já byla ta černá ovce rodiny.

A než jsme se nadáli, dorazili i prarodiče. Uvědomila jsem si, že ta nejtěžší část večera teprve přichází.

"Evičko, ty moje zlatíčko!" Matčina matka si ji přivinula a pořádně objala a děda ji napodobil.

"Lilian, dlouho jsme tě neviděli." Pronesla babi a podala si se mnou ruku. Děda její způsob zopakoval. Měla jsem nepatrný pocit, že měl o něco víc opravdový úsměv.

Konečně jsme se mohli přesunout do jídelny, která se mohla rovnat rozlohou malé restauraci na pláži. Pořadí u stolu bylo jednoznačné. Otec a matka v čele stolu, každý na opačném konci, já a Eva vedla sebe po matčině pravici a prarodiče naproti nám.

"Tak Evičko, jak to vypadá se studiem?" začala babi, když jsme dojedli předkrm a čekalo se na podávání polévky.

"Báječně, babi. Je to samá legrace, ale taky je tam spousta práce. Jenom si představ, že jsme pitvali jednu mrtvolu a tam jsme…"

"Ale Evičko, právě večeříme." Pokárala ji matka a Eva se na ni zazubila a svět byl rázem v pořádku.

"Jsem ráda, že se ti tam líbí, drahoušku." Konverzace ustala, protože nám přinesly zeleninovou polévku a k tomu opražené tousty.

Netušila jsem, jestli to přijde divné jen mě nebo i někomu jinému, ale za celou dobu, kdy jsme večeřeli, se mě nezeptali na jedinou věc. Všimla jsem si dědy, že se na mě občas pokradmu podíval, ale jinak jsem tam vůbec pro ně nebyla.

Zhluboka jsem si oddychla, když večeře skončila a já mohla jet domů, abych se uklidnila. Cítila jsem takovou úzkost, až jsem se obávala, že se rozbrečím jako malá holka.

Musela jsem si vzít prášek na uklidnění a pak si zabalit věci. Cítila jsem tu potřebu odjet víc než kdy dřív a musela jsem něčím zaměstnat svůj mozek, abych se nevracela k detailům večeře.

Ráno jsem byla na nohou ještě před šestou hodinou a pobíhala po bytě v pyžamu a připravovala se na odjezd. Věděla jsem, že utíkáním se nic nezlepší a ani od toho neuteču, ale musela jsem změnit prostředí. Bylo to jako bych lapala po vzduchu, kterého se mi nedostává.

K mé smůle jsem se nemohla radovat dlouho, protože jsem dostala neobvyklou poštu. Pozvánka na oslavu Evina příjezdu domů, která se bude konat dnes večer od pěti hodin. Měla jsem chuť hlasitě zařvat, ale místo toho jsem jen zmuchlala drahou pozvánku a hodila ji do koše.

Erika mě jako dobrá kamarádka vytáhla ven a zavolala i Petrovi s Adamem, ale nemohla mě zbavit myšlenek na to, co se bude dít. Jako bych ještě potřebovala dostávat víc najevo, že Eva je to úžasné dítě, které to dotáhne nejdál a bude z ní paní doktorka. A já budu jenom spisovatelka, která vystudovala obyčejnou školu, kam se dostane každý, jak mi oznámila matka.

I přes veškerou snahu kamarádů vykouzlit mi na rtech úsměv, se jim podařilo jen malé pousmání, když Adam vyprávěl, jak ho vyhodili z restaurace po té, co tam ztropil scénu se svou přítelkyní.

Domů jsem se vrátila po čtvrté hodině a měla jen patnáct minut na převlečení a rychlý odjezd do domu rodičů.

Evina oslava na uvítanou se neobešla bez večerního dress codu. Vzala jsem si oblíbené safírové šaty s tenkými ramínky za krk a vlasy nechala volně spadat na ramena.

Boty na podpatku jsem si v autě položila na sedadlo u spolujezdce a raději si obula spolehlivé Conversky. Neměla jsem problém řídit v podpatcích, ale tenhle večer jsem byla velmi rozrušená.

K rozlehlé vile rodičů jsem dorazila s deseti-minutovým zpožděním, což je podle matky velký prohřešek, a vypovídá to o mém špatném chování.

Neobtěžovala jsem se klepat, protože dům byl otevřen hostům a další nová služebná mi vzala šál.

Rozhlédla jsem se kolem a uviděla rozdělení společnosti podle obvyklého pořádku. Rodiče a jejich přátelé v hlavní místnosti, v obývacím pokoji postávali Evini kamarádi a její věrná sekta, bez které se nikam nehnula, a pak tu byli lidé, kteří se společně poflakovali každou noc, takže tvořili největší skupinu v hudebním salónku.

Povzdechla jsem si a šla sníst pár jednohubek, které byly jediným jídlem před započetím velké hostiny na počest Evina příjezdu domů ze školy. Takové pocty se mi nikdy nedostávalo, tak jsem raději trávila prázdniny u Eriky.

Procházela jsem se prvním pokojem a pár lidí poznávala, oni mě také. Stále jsem však cítila jakousi bariéru, když jsem mluvila s Vanesou, dcerou majitele yacht klubu. Nebo když se k nám přitočil Saša, synovec naftového magnáta. Viděla jsem dokonce i Marii, ale ta byla zabraná do rozhovoru s Dorianem, což bylo ve skutečnosti jeho pravé jméno.

Dorianovi rodiče mají smysl pro humor, a když byl malý, jeho jméno pro něj znamenalo jen utrpení, protože do podoby, kterou vykreslil Oscar Wilde, měl daleko. Jenomže jak šel čas, začal se mu podobat a to nejen co se týče fyzického vzhledu.

Procházela jsem pomalu místností a pozorovala lidi kolem sebe. Lidi, které jsem dobře znala, ale oni na mě skoro zapomněli. Vyhýbala jsem se jedinému místu, a sice knihovně, ve které se schovávala moje sestra. Bohužel jsem se jí nemohla vyhýbat dlouho. Služebná zacinkala, což byl signál k zasednutí ke stolu podle kartiček na talířích. K mé smůle jsem seděla vedle Evy z jedné strany a vedle matky s druhé.

Všimla jsem si, že se naproti mně posadil Jakub Větvička, jehož rodiče zbohatli v chemickém průmyslu, a on si mezi kamarády nechával říkat Dealer. Co jste chtěli, to vám sehnal za poloviční cenu.

"Narovnej se, Lilian." zamumlala matka a já seděla jako s pravítkem v zádech. Nesnášela jsem to.

"Prosím o pozornost." Otec zacinkal na skleničku a vyčkával, dokud se i poslední příchozí neposadil na své místo.

"Děkujeme za Vaši dochvilnost, pane Bolmonte." Otec sklidil od publika smích a pak mohl v klidu začít pět ódy na mou sestru.

Dívala jsem se do talíře se zlatým lemováním a zkoumala dnešní menu na jídelníčku. Všechna Evina oblíbená jídla, včetně brusinkového želé, které nesnáším.

Vůbec jsem neposlouchala, co otec říká, dokud jsem nezaslechla svoje jméno.

"Jo, to je její sestra, Lilian."

"Nevěděl jsem, že má sestru." To už jsem se dívala přímo na něj, ale on si z toho nic nedělal. Jenom se pousmál a já měla sto chutí skočit přes stůl a pocuchat mu tu jeho vizáž.

Okamžitě jsem věděla, o koho se jedná. Benjemin Bolmont III. Jeho rodina si díky nějakým vzdáleným předkům podržela šlechtický titul, z čehož mi bylo na zvracení, už jen jsem na to pomyslela.

"Ona od rodiny odešla. Nebo ji její rodina vykopla." Cítila jsem, jak rudnu, ale ne studem, spíš vzteky. Pak jsem si uvědomila, že je to zbytečné trápit se tím, protože tohle už není můj svět, do kterého bych se toužila vracet.

Modlila jsem se, abych byla co nejdříve doma a mohla se zavrtat do bezpečí své postele.

Ozval se potlesk a služebné začaly podávat večeři. Ulevilo se mi, protože lidé na mě přestali zírat jako na zvířátko v kleci a věnovali se jídlu nebo rozhovoru mezi sebou.

"Evičko," zašeptala matka. "Myslím, že se tomu Bolmontovi líbíš." Zamrzla jsem v pohybu, protože tuhle větu musel nepochybně slyšet i on a lidé kolem nás. Tohle byla celá matka, jakmile měla možnost předvést svou krásnou dceru Evu, udělala to, i když to nebylo zrovna vhodné.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na Evu, která se sladce usmívala a mrkala jako panenka. Neodolala jsem a podívala se i po dotyčném a světě div se, on si to užíval. S kamarádem si něco pošeptávali a pak se smáli.

Dojedla jsem předkrm a zadoufala v brzký konec bez dalších poznámek. Sedět ve společnosti, která vás odsuzuje jen proto, že jste odmítli zůstat pod rodičovskou střechou a využívat jejich finančních prostředků se mi nezdá jako pádný důvod pro jejich chování.

Otec i matka se mnou neprohodili jediné slovo, což jsem pokládala za štěstí i za velkou nespravedlnost.

Celý večer jsem měla rozmazaný a bylo mi úplně jedno, co se stalo a kdo co dalšího řekl. Chtěla jsem jen jediné, být co nejdříve doma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama