Zamilovaná - 17. kapitola. část 2

14. září 2015 v 17:58 | Lola Kiss |  MY NOVELS Zamilovaná
"Běž, a kdyby se tě policajti ptali, co víš o mých obchodech, o ničem nevíš."

"Gabrieli."

"Jdi." Gabriel ani nezvedl hlavu a stále sledoval tmavě zelený vzor na podlaze.

"Sbohem." Otočila jsem se, ale Gabriel byl pryč.

Nedalo mi spát to jeho "sbohem". Znělo tak konečně a ledově.

Až venku na chodbě mi oznámili, že to s Gabrielem nevypadá dobře. Mluvila jsem s jeho právníkem a ten mi řekl pravdu. Gabriel nemá šanci soud vyhrát. Půjde do vězení. Možná na doživotí. Přesné podrobnosti mi nemůže sdělit, dokud soud není u konce.


Vyšla jsem před policejní stanici a uvědomila si situaci. Tohle není fikce nebo film. Tohle je realita, která nekončí dobře. Za rohem nečeká happy end.

Gabrielův příběh mi dozníval v uších. Kolik si toho musel prožít, ale Michael za to nemohl. Jejich rodiče jsou takříkajíc viníky.

Vytřepala jsem z hlavy podobné myšlenky a soustředila se na výběr poledního menu. Restaurace byla přecpaná lidmi, kteří vesele švitořili a obědvali.

Vítr mi zvedal vlasy, ale nevšímala jsem si toho. Pevně jsem se rozhodla, že celou tu věc s Gabrielem a Michaelem musím nějak vyřešit. Na to je ovšem čas.

Po výtečném obědě jsem se rozhodla investovat nově získaný plat do kvalitních bot s podpatkem deset centimetrů. A vrátila jsem se do bytu, připravila si ve vaně horkou koupelovou lázeň s rozpustnými květinami. Nezbytnou součástí mé ozdravné kúry se stal mp3 přehrávač. Nechtěla jsem dál poslouchat svoje myšlenky, a tak jsem se raději soustředila na hudbu.

Vydržela jsem to dvě hodiny. Bříška prstů jsem měla úplně zvrásněná. Cítila jsem se odpočatá.

Později v novém fitku jsem uznala, že to nebyl zas až tak dobrý nápad.

Do sprchy jsem se dostala jen tak tak. A pak se ještě dostat domů, měla jsem toho za celý den dost. Člověk si neuvědomuje, že emocionální vyčerpání se projeví i na fyzické zdatnosti. Jediné, co jsem dneska potřebovala, byla postel a možná kapka alkoholu.

V noci jsem se převalovala a ne a ne usnout. Vzdala jsem to po další neklidné půl hodině. Otevřela jsem okno a dívala se ven na hvězdy.

"Půjdu ven." řekla jsem nahlas a uvědomila si tu nutkavou potřebu jít si pročistit hlavu. Nebyla jsem jediná, koho očaroval studený vzduch a bílé tečky na obloze.

Měsíc ozařoval mýtinku s fontánkou. Nevím, proč jsem si vzpomněla na Fráňu Šrámka a jeho dílo Měsíc nad řekou. I když se liší prostředí, stejně nasávám tutéž atmosféru. Okouzlující. Už mi chybí jenom milenec. Zasmála jsem se a vypustila podobné myšlenkové vlaky z hlavy. Proč si kazit takovou chvíli.

"Haló? Je tam někdo?" Slyšela jsem hluk zpod tmavého stromu kousek ode mě.

"Tys´ moje hvězda, co ve tmě září."

"Hej, okamžitě vylez!" v nejhorším případě jsem se chystala na úprk.

"Všechno ostatní potemnělo, když jsem tě neviděl." Sakra, milenec. Michael!

"Co tady děláš?" Chlad.

"Procházím se při měsíčku. A ty?"

"Do toho ti nic není."

"Proč jsi na mě naštvaná?" Blížil se.

"Prostě proto." Odsekla jsem a chtěla odejít. Chytil mě za paži. "Pusť mě!"

"Ne, dokud mi neřekneš, co to s tebou je." Ty jeho oči.

"A co na tom záleží!"

Zatřásl se mnou. "Prober se konečně!"

Plesk! Neměla jsem to v plánu, ale ruka mi uletěla. Chvíli jsme na sebe jen tak zírali.

"Já vím, co s tebou je. Miluješ mě a nechceš si to přiznat." Drze se usmíval.

"Pche! Ani omylem. Já tě nemiluju, já tě nenávidím." Vysmekla jsem se.

"Znáš to přísloví, od nenávisti krůček k lásce."

"Ale v našem případě to neplatí."

"Víš, už používáš slovo my."

"Ty jeden namyšlenej idiote!" Malým krokem jsem překonala vzdálenost a zuřivě se mu dívala do zelených očí.

"Tohle mi už nikdy neříkej." Pár centimetrů dělilo naše obličeje. Uvědomila jsem si to pozdě. Michaelova reakce byla rychlejší.

Vtom polibku bylo cosi povědomého. Ano, musela jsem si přiznat, že to jen ten polibek jako tenkráte v Krkonoších. S Tomem, vlastně Michaelem. Ale přeci to bylo jiné.

Víc vášně, víc touhy. Přiznala jsem si, že se mi to opravdu zamlouvá. Líbilo se mi to. Tiskla jsem se k němu a užívala si moment plným doušky.

"Miluju tě." řekla jsem a ztuhla. Opravdu jsem to řekla nahlas. Zatraceně!

"To už vím dávno." Michael mě políbil na čelo. "A taky tě miluju."

"Asi jsem zamilovaná." řekla jsem.

"Konečně."

A než jsem stihla něco namítnout, vášeň znovu rostla. Bylo to jiné a lepší. Stejně dobré jako v té místnůstce na dříví. Ne, bylo to mnohem lepší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama