Stránka jedné knihy - 1. kapitola, část 1

30. září 2015 v 9:39 | Lola Kiss |  MY NOVELS Stránka jedné knihy
Pokud stále dokola opakujeme stejnou lež, začneme jí sami věřit.
Stává se pak ta lež pravdou?


1. Den, kdy to všechno začalo


Dívala jsem se na malou prosluněnou kancelář, která skýtala pohled na řeku a rozprostírající se město po obou březích. Stočila jsem pohled zpátky na široký ořechový stůl, kde se krčila nad hromadou papírů moje agentka, Anna Sýkorová.

Bude tomu už šest let, kdy jsem se s ní poprvé setkala na křtu knihy. Chodila jsem tenkráte se svým profesorem na literaturu. Oficiální spolupráce s Annou začala před nedávnou dobou, kdy jsem se přestěhovala. Potřebovala jsem utéct před svou vlastní rodinou, především před matkou.


Ten den, kdy jsem se rozhodla definitivně odejít z rodinného domu, si pamatuju až příliš živě a bojím se, že na něj nikdy nezapomenu.

Stála jsem ve vstupní hale a moje matka na mě křičela, protože jsem podle ní přišla domů pozdě, a ona nevěděla, kde jsem byla, s kým jsem byla a co jsem tam dělala.

"Jak si to představuješ?! Přitáhnout domů tak pozdě! Neomluvíš se, jen tady stojíš a čumíš!"

Byla jsem zticha, protože kdybych jí odpověděla, jak jsem chtěla, dostala bych facku.

"Nemáš snad co říct?" Přistoupila blíž, ale zastavila se dostatečně daleko.

"Byla jsem opatrná a dala jsem ti vědět, že jsem v pořádku." Hlesla jsem a ovládala se.

"To mě ale nezajímá. Jasně jsem ti před odchodem řekla, že se mi to nelíbí. A ty jsi odešla a na mě si nebrala ohledy!"

"Dobře, no tak promiň." řekla jsem a schovala ruce za záda, zatnuté v pěst.

"Neomlouvej se! Já ti jen říkám, že se mi vůbec nelíbí, co jsi udělala." Založila si ruce v bok a dívala se na mě jako na vyvrhele společnosti.

"Tak co chceš, abych ti řekla?" zeptala jsem se.

"Nic. Velice jsi mě zklamala. A teď jdi do svého pokoje."

Vzdala jsem pokus o další vysvětlování, kde bych se jí snažila říct, že jsem dávno plnoletá, a že mám právo na svůj vlastní život a svá rozhodnutí, ať už se jí líbí nebo ne. Ale věděla jsem dopředu, že jedinou odpovědí by bylo, že jsem nezodpovědná.

Práskla jsem dveřmi od pokoje a vysloužila jsem si další přednášku ohledně vhodného chování. Ignorovala jsem ji a následujících několik hodin strávila hledáním bytu.

Zamrkala jsem a vrátila se do přítomnosti a poděkovala Anně za chválu, kterou pěla na mou knihu.

"Na shledanou." Rozloučily jsme se.

Zavřela jsem dveře a s úsměvem odcházela domů. Těšila jsem se na nejlepší kamarádku Eriku Severskou, která měla dorazit za hodinu.

Kamarádíme se spolu už od střední a na vysoké škole jsme chodily na stejné předměty. Ona byla ta, která mi říkala, že bych měla upustit od svého románku s mým profesorem na literaturu, Bedřichem Himlem. Jenže tehdy jsem si nemohla pomoci, moc se mi líbil a dobře jsme si spolu rozuměli. Erika to jen tak nenechala, a když mi oznámila, že je ženatý a má dvě děti, můj pohled se trochu změnil.

Myslím, že jsme to oba, já a Bedřich, brali jen jako románek. Trápily mě výčitky svědomí vůči jeho ženě, ale bylo mi s ním tak dobře, že jsem se rozhodla s ním zůstat, i když jsem věděla, že je to jen na dobu určitou.

Zaparkovala jsem u chodníku a pohladila své nové autíčko Ford Fiesta z roku 2012. První věc, kterou jsem si koupila, když mi vyšla kniha a začala se prodávat. A hned po autě následoval byt v horní části města, pár bloků od centra.

Když si uvědomíte, že už nemáte kam jít, kde se dál rozvíjet, začnete někde jinde. A přesně to jsem po matčině představení udělala. Strávila jsem doma týden, než se mi povedlo sehnat si byt za rozumnou cenu a odstěhovat se.

Doma se strhla hádka, ale bylo mi to jedno, konec konců jsem svou vlastní paní a jsem nezávislá osoba. Bohužel jsem musela přijmout otcovu podmínku, a chodit k nim každou neděli na večeři.

Víte, na otci je zvláštní jedna věc, pokud mu chcete odporovat, můžete, ale setkáte se s lhostejným člověkem, který vám odpoví jedinou větou: "Prostě to tak bude." Nic ho nepřivede k názoru, že nemá pravdu, nebo že je to nepatřičné.

Takže jsem každou neděli chodila pravidelně k rodičům, zatímco má mladší sestřička Eva studovala medicínu a bydlela na koleji. Nemám ji bůhví jak ráda, protože je to taková ta dokonalá kopie panenky Barbie - dlouhé blond vlasy, zelené oči a hodně make-upu. O její garderobě ani nemluvě.

Rodiče jí dávali přede mnou přednost, takže jsem byla vždy ta, která byla zodpovědná za její hlouposti. Starší sestra může za všechno, a proto se není čemu divit, že ji nesnáším. Z kostela, kam jsme jako malé musely chodit, vím, že je to špatné, ale tak to prostě je.

Nejhorší na tom všem je, že se tuto neděli vrací domů, protože má prázdniny a přijela je strávit domů s rodinou. Nepochybovala jsem, že bude pořádat jednu párty za druhou, a navíc bude chtít po rodičích další kupu peněz.

Eva je jejich miláček a dávají jí to najevo nejen rodiče, ale i moji prarodiče z matčiny strany. Určitě pro ni připravili párty na uvítanou: Evičko, vítej doma!

"Ahoj srdíčko." Erika mě rychle objala a pak vtančila s dnešní večeří do rohové kuchyně.

"Čau, copak máme dneska?" Nakoukla jsem jí do tašek a ušklíbla se.

"Tohle je moje, ty masožravče." Erika mi podala černou plastovou krabičku, kde bylo křehké kuřecí maso a rýže, zatímco ta její krabička obsahovala nějakou zeleninu. Erika je vegetariánka.

Posadily jsme se na fialovou pohovku k televizi a na skleněný konferenční stolek s bílou plastovou nohou jsme položily sklenky červeného vína.

"Jak se má Stefan?" zeptala jsem se a Erika se rozzářila.

"Teď je trochu nevrlý, protože musí na služební cestu, jedou na nějaké setkání vedoucích pozic."

"Aha."

"Víš,…" Stefan Stodůlka je Eričin dlouholetý přítel a já pořád čekám, jestli se někdy vezmou, ale s Erikou je to těžké. Ona říká, že svatba je zbytečný cár papíru, který nepotřebují. Stefan pracuje jako manažer v jedné ekonomické firmě, a měří skoro dva metry, takže Erika se svými stopětapadesáti centimetry vedle něho vypadá jako trpaslík.

"To jo, v tomhle počasí. Naprostá hrůza." Souhlasila jsem se Stefanovým tvrzením a s chutí se pustila do jídla.

"A co ty?"

"Nic." Zavrtěla jsem hlavou ve snaze oddálit nadcházející téma.

"Žádný kluk na obzoru?" Erika do mě lehce šťouchla a já se musela pousmát. Byla celá nedočkavá, aby se mnou mohla probírat mého přítele, jenže jsem žádného neměla.

"Tak s tím něco provedeme."

"Eriko!"

"Ale no tak. Já mám dobrý vkus."

"Nejsem případ pro tvou charitu."

"To máš pravdu, to nejsi. Ty jsi první třída děvče."

Musela jsem se rozesmát, tohle byla ta naprosto nejvíc nesmyslná konverzace, jakou jsme kdy vedly.

"Půjdeš se mnou dneska na ten večírek k Tiffany?"

"Ne, rodinné povinnosti." Ten večírek pořádala mladá dědička Alžběta jako dobročinnou akci. Vzhledem k tomu, že byla neustále ověnčená šperky od Tiffanyho, dostala Alžběta nové jméno.

"Škoda." Pokývala jsem hlavou a myšlenkami zalétla domů, kde se bude konat nedělní rodinná večeře.

Shlédly jsme ještě film TopGun z roku 1995 a potom jsme se rozloučily. Obě máme spoustu práce, která nepočká.

Erika si před třemi lety zařídila kosmetickou firmu, díky penězům, které jí odkázali rodiče. Studovala sice češtinu jako já, ale jen kvůli rodině. Pak se vydala svou vlastní cestou. Chce pomáhat lidem ke kráse.

Přesně jako každý jiný večer jsem si sedla na pohovku s notebookem na klíně a rozhodla se pokračovat v psaní. A podobně jako jindy, jsem se nemohla soustředit. Myšlenky mi kroužily kolem Evina příjezdu domů a zítřejší rodinné večeře.

Naťukala jsem pár stránek, kde jako hlavní postava vystupovala Alžběta, ale pak jsem soudila, že používat jméno, které patří někomu, koho znám není nejlepší nápad, tak jsem musela místo jména používat tečky.

Naštvaně jsem zaklapla notebook a přemýšlela co dělat, abych stihla napsat knihu včas do termínu. Jednu jsem už Anně předložila, ale musím mít ještě jednu v záloze pro případ, že by ta první nevyšla podle mého očekávání.

Natáhla jsem se pro černé desky na stole a podívala se znovu na letáček, který jsem si vytiskla před týdnem. Jednalo se o malý letní domek k pronajmutí v klidné přírodě, daleko od hluku města.

Pronajímali ho nějací starší manželé Max a Hana Fordovi, a jak jsem se dozvěděla, podobnost se značkou aut, nemá s jejich jménem nic společného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 30. září 2015 v 10:19 | Reagovat

Matky s dcerami jsou velké konkurentky. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama