Zamilovaná - 16.kapitola, část 1

21. srpna 2015 v 13:16 | Lola Kiss |  MY NOVELS Zamilovaná
16. TRABLE

Trvalo mi týden, než jsem byla schopná normálně uvažovat. A další týden, než jsem byla schopná pracovat, logicky uvažovat a soustředit se.

Agent mi našel prácičku v seriálu Svět jako Ty, podle knižní předlohy od Stelly. Nebo to byla Shelly? Opravdu nevím.

Znovu jsem si pečlivě přelouskala úlohu mé postavy a její přínos. Moje ideální představa to zrovna nebyla, ale líbila se mi.


Větší radost mám ovšem z filmu, na kterém pracuji. Dobrodružství, potíže a samozřejmě láska. Klišé? Rozhodně ano. Ale přesto se tyhle filmy uplatní ze všeho nejlépe.

S nosem zabořeným do scénáře jsem nepostřehla, jakým směrem se ubírám. A do koho jsem narazila.

"Omlouvám se." řekla jsem a snažila se posbírat rozházené papíry na podlaze.

"Stýskalo se mi po tobě." Ve vteřině jsem byla na nohou a svírala náruč plnou zpřeházených papírů. Přímo přede mnou stál Michael!

"Co tady chceš?!" Uhnula jsem před jeho objetím. Zuřila jsem.

"Mohl bych říci, že jdu do svého bytu. Pokud ti to ušlo, tak bydliště mám psané zde. Ale to bych ti lhal. Přišel jsem za tebou." Znovu se mě pokusil obejmout a znovu jsem unikla.

"Nechci s tebou mluvit. A když mě omluvíš, musím do práce." Šla jsem pozdě. Riskovat nejedoucí výtah jsem odmítla a razantně jsme si to štrádovala po schodech dolů do přízemí.

Neslyšela jsem, co mi odpověděl. S naprostou jistou jsem ale věděla, že mi chybí první stránka scénáře.

V momentě, kdy jsem naivně věřila, že to nejhorší mám za sebou, jsem zjistila, že jdu pozdě. O celou hodinu. A to hned první den.

Po stovkách omluv a mojí proměně do své role jsem byla schopná pracovat. Vžila jsem se do své postavy. Byla jsem ona.

Hlavní důvod, kvůli kterému jsem se rozhodla přijmout roli je, že má moje postava své zlé dvojče. Jsou naprosto stejné podle zevnějšku. Ale povahou jsou každá pravým opakem.

Ovšem že chápu to riziko, že člověk pak má slony ke schizofrenii. V mém případě doufám, ale spíš vím naprosto jistě, že se mi nic takového nepřihodí.

Umím oddělovat pracovní a soukromé záležitosti.

Jestli jsem někdy použila filmovou repliku i ve skutečném životě? Ano.

Pracovala jsem dlouho a byla ráda, když byl konec.

Utahaná jako kotě jsem se vracela domů a přemýšlela, čeká-li mě na mě nějaké překvapení. Jedna část mého já po tom nesmírně toužila, ale druhá polovina se vzpírala ze všech sil.

Vyhrála vzpírající se část mého já. Ulevilo se mi, když jsem proběhla nepostřehnuta do dveří svého domova.

Roztažená na gauči jsem kontrolovala vzkazy na mobilu. Kromě potvrzení o objednání u kosmetičky a novinek od Niny, jsem nenašla nic zarážejícího.

Výjimku tvořila zpráva od mého věrného detektiva, kterého znám jako rodinného přítele. Už před nějakým pátkem jsem se ho ptala na Gabriela a jeho rodinu a také na Michaela. Ale nic se nenašlo. Dneska mi oznámil, že něco našel, ale nemá k tomu oprávněný přístup. Vysvětlil mi, že jeho šéf na tom přišel a pohrozil mu vyhazovem.

Spokojila jsem se s výsledky a přesvědčovala sama sebe, že nejlépe udělám, půjdu-li přímo za zdrojem. Za Michaelem.

U dveří mi zazvonil zvonek.

Stále jsem nechápala, proč si poslíček s jídlem dává tolik načas. S penězi v ruce a milým úsměvem na tváři, jsem otevřela.

"Ahoj."

"Co tady chceš?"

"To mě necháš stát ve dveřích?"

"Ano Michaeli. Nechám tě stát ve dveřích a nejen to. Nepozvu tě dovnitř."

"Přináším ti malý úplatek." Vytasil se s ohromnou kytkou. Musela jsem si v duchu připustit, že je nádherná.

"Růže pro věčnou lásku a lilie pro něhu." On ukradl větu z Mrtvénevěsty. Sakra, odkud ví, že tohle jsou mé oblíbené květiny.

"Co po mě chceš." Tohle nebyla zdvořilá fráze.

"Odjel jsem na pár dní a pak jsem si to uvědomil. Chyběla jsi mi."

Nepromluvila jsem ani slovo a jenom tak na něj zírala. Dělá si snad ze mě legraci? Copak on opravdu neví, kolik toho o něm vím. Tedy alespoň to málo.

"Fajn. Klidně pojď dál." Procedila jsem přes pevně semknuté rty, když se protáhl dovnitř a strčil mi pod nos květiny.

"Dáme si něco k pití?" Michael se ani nedovolil a šumoval v ledničce.

"Ne, nejdřívr chci slyšet vysvětlení." Zabouchla jsem ledničku a rukou mu pokynula na pohovku.

"O co jde?" Nevinnost sama.

"Nechceš mi to náhodou vysvětlit ty?"

"Znovu, o co jde?"

"Á, tak ty nevíš. Měla bych ti snad osvěžit paměť Michaely? Nebo to není tvoje pravé jméno?" Proč chodit kolem horké kaše.

"Aha. Tak o tohle tu jde. Jsem tu teprve pár hodin a už jsi mě prokoukla. No tak dobře, nemám důvod ti to dál zapírat."

"Výborně. Tak jak to tedy je?"

"Víš, prostě jsem nemohl snést pohled, jak s ním. Tolik mě to štvalo, že jsem se rozhodl s tím začít něco dělat."

"Ale…"

"Nepřerušuj mě. Jednoduše jsem také odjel na hory a vyhledal, kde bydlíš. Trochu jsem pátral. Věděl jsem, že kdybych se ti představil jako Michael, neuspěl bych. No a po pár dnech, přesně na Silvestra, jsi mi dala důkaz. Důkaz, že na Gabriela nemyslíš, jak jsem se obával. A…"

"Počkej, počkej. To jsi byl celou tu dobu ty?" Prudce jsem se postavila a vstřebávala fakt, který jsem se rozhodla jednou pro vždy zapomenout. Můj malý úlet s Tomem.

"Říkal jsem si, že Tom je docela pěkné jméno."

"Ty, já tě nenávidím!"

"Chtěla jsi znát pravdu, ne?"

"Okamžitě vypadni z mýho bytu!" Zuřila jsem. Adrenalin se hromadil.

"Vždyť jsi chtěla pravdu. Nevím, proč se tak chováš. Stejně jsi to věděla." Vykulené oči a pusa dokořán. Došlo mu to.

"Nebo ne?" Dveře zabouchly před jeho udiveným výrazem.

Měla jsem toho plné zuby a telefonát od mého agenta nemohl přijít ve vhodnější chvíli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama