Zamilovaná - 15.kapitola

4. srpna 2015 v 16:55 | Lola Kiss |  MY NOVELS Zamilovaná
PROSTĚ TO ŘEKNI

"Jo. Beru to." Dotelefonovala jsem se svým agentem. Našel mi roli v nějakém romantickém filmu.

V hlavě mám děsný zmatek. A to nejen kvůli Gabrielovi, ale i kvůli Michaelovi.

Michaela jsem několik dní nepotkala a ani po tom netoužím. A Gabriel? Věřím, že jsem udělala správnou věc, když jsem se s ním rozešla.

No, vlastně jsem se s ním nerozešla tak úplně. Řekla jsem mu, že by bylo fajn dát si na chvíli pauzu.

"Ahoj Pavlo. Něco od tebe potřebuju." Vyložila jsem jí celou svou situaci a ona souhlasila.

Když mě Gabriel ten den doprovodil ke dveřím, řekl, že Michael odjíždí do New Yorku a pravděpodobně se nevrátí. Jako správná herečka jsem na sobě nedala nic znát.

Rozhodla jsem se. Michael nesmí odletět. A jelikož mám auto v servisu a potřebuju se dostat na letiště, musela jsem poprosit Pavlu. Ona jediná je ve městě a má auto.

Během deseti minut jsme vyrazily. Pavlína zářila optimismem, ale nepromluvila. Jen se soustředila na cestu.

"Takže, na letiště?"

"Jedeme tam, protože jeden můj kamarád odjíždí a já se s ním chci rozloučit."

"Aha. Znám ho?"

"Myslím si, že ne." Snad to stihneme.

"Aha."

Pavlína pustila rádio a já byla vděčná. Přiblížily jsme k odbočce na letiště.

Konečně jsme zaparkovaly. Navrhla jsem Pavlíně, že tu na mě může počkat, odmítla. V patách s kamarádkou jsem vešla do hlavní haly. Tolik lidí.

Rozhlížela jsem se kolem dokola a přestávala doufat.

"Nedáme si něco v občerstvení? Nesnídala jsem."

"Támhle je!" vypískla jsem, když se Pavlína posadila s táckem naproti mně.

Opravdu to byl on. Seděl v čekacím křesle pod letovou tabulí. Ulevilo se mi. Pavlíně jsem řekla něco jako počkej tady a vystřelila jsem ze židle.

"Ahoj." Usmála jsem se a posadila se naproti němu.

"Co tady děláš?" Chladný.

"No já…. Vlastně ani sama nevím."

"Aha." Podíval se na hodinky.

"Neleť." hlesla jsem.

"Co? Proč?" Předklonil se a složil rozečtený časopis.

"No… Prostě neleť."

"Promiň, ale mám práci." Opřel se do křesla a podíval se na tabuli.

"Já nechci, abys odjel." řekla jsem a podívala se mu zpříma do očí.

"A proč?" Znovu jsem opřel o kolena.

"Protože to chci. Teda nechci, abys odjel. Teda…" Zamotala jsem se do toho.

"Tvrdíš mi, že víš, co chceš, ale pravdou je že to netušíš." Usmál se a posbíral si věci.

"Odcházíš." Nebyla to otázka.

"Sbohem. Sbohem navždy." Políbil mě na čelo a zmizel.

Pavlína mě podpírala a odvedla do auta.

"Bylo to správné." řekla, i když neměla páru o tom, co se stalo a co se se mnou děje.

Pravdu jsem si uvědomila až příliš pozdě. Touhle dobou je Michael na cestě na opačnou polokouli a měla bych mít jiné pocity. Ale nemám. Chybí mi, protože… protože… protože ho… miluju. Sakra!

Tak dlouho mi trvalo si to uvědomit. Ta zatracená dvě slova, vážící snad tunu. Teď to dává smysl. Ten pocit prázdnoty, že mi něco chybí. Sakra! Pořádně jsem to zvorala.

Pavlína nepromluvila jediné slovo. Poslouchala jsem nějakou zamilovanou písničku z rádia a bylo mi hůř. Sakra!

Podívala jsem se do bočního zrcátka a raději uhnula pohledem a uklidnila se. Viděla jsem děsný obličej. Mračící se ústa, lesklé oči a tak strhaný výraz. Sakra! Žádná sebelítost! Ne! Jsem hrdá a tohle si nesmím dovolit. Nebudu a nechci vypadat jako želva. Ne. A dost! Sakra!

V poslední době nějak více nadávám. To musí přestat. Sak.. Okřikla jsem ten protivný hlas v hlavě, a podívala se okýnkem ven do slunného dne.

Pavlína mě vysadila doma a jako správná kamarádka, kterou se snažila být, mi nabídla svou společnost, ale odmítla jsem ji. Neměla jsem na nikoho náladu.

Zabalila jsem do deky a lehla si na pohovku s kávou a scénářem. Zítra mám natáčení. Budu moct předstírat, že jsem někdo jiný. Kdo nemá tyhle problémy.

"Hahahahaha!" Hystericky jsem se zasmála, že si právě pročítám list, kde se dva spolu rozchází. Paráda. Víc ironie tu být ani nemohlo. Moje práce je vážně někdy legrační.

Začetla jsem se tak pilně až jsem usnula. Probudila jsem se v deset hodin večer. Hladová.

S lehkým zeleninovým salátem jsem zamířila k pohovce a zapnula televizi. Spát se mi nechtělo a doufala jsem, že dávají nějaký horor. Ale nic.

Rozhodla jsem se pro večerní zprávy. A OMG! Gabriel! Byl ve zprávách. Byla jsem natolik ochromená. Viděla jsem, jak Gabriela odvádí v poutech.

Zůstala jsem dlouho civět na televizi, i když už dávali nějaký pořad. Pro mě byl důležitý fakt, že Gabriel byl v televizi. Byl odváděn v poutech jako nějaký zločinec. Sak… Ne, klít jsem si zakázala.

Do rána jsem nemohla dospat. Hodlala jsem se jít na něj podívat, ale práce volala.

V práci jsem nebyla výkonná. Hlavu jsem používala na něco jiného než na opakování replik z papíru. Všimli si toho a dostala jsem pauzu na pět minut.

Popíjela jsem si kafe a přemýšlela, co udělám. Ale bylo rozhodnuto za mě.

"Slečna Klaudie Ledová?" To mě podržte. Policajt. S pravým odznakem. Sakra!

"Pojďte s námi."

"Co se děje?" Věděla jsem to, ještě než mi odpověděl.

"Jde o Gabriela Hrstku." Víc ani říkat nemusel.

Rychle jsem se převlékla a nechala být ty pohledy od mých kolegů.

Cestou na policejní stanici jsem přemýšlela, jak zlé to může být a co po mě můžou chtít.

Překvapilo mě, že to není jako ve filmech, kde si Vás chtějí podat. Ne. Bylo to docela příjemné, dokud ty otázky nebyly příliš… Lhala jsem a to byste policajtům neměli. Ale já jsem to udělala kvůli Gabrielovi. On sám jim řekl, že jsem nevěděla nic o jeho aktivitách. No a já jsem to prostě jenom odkývala.

Pak přišla otázka, která mě odrovnala.

"Znáte pana Michaela Tmavého?" Jako pro idiota mi poslal po stole jeho fotku.

"Ano. Je to můj soused. Proč? Co on s tím vším má společného?" Nechápala jsem, co by Michael mohl udělat… Sakra! Co když on věděl co Gabriel doopravdy dělá?! To proto se tak neměli rádi. Sakra!

"Znáte ho dlouho?" Další otázka, na kterou bych raději neodpovídala.

"Ani ne." Poškrábala jsem se na ruce a musela se zeptat znovu. "Co s tím má on společného?"

"Pan Michael Tmavý je bratr pana Hrstky."

Myslím, že byl ten pan policajt spokojen. Můj výraz hovořil jasně, že jsem o ničem nevěděla. Totálně ohromená jsem zůstala sedět na zadku s pusou dokořán.

"To je vše. Můžete jít." Jako ve snu jsme vstala a nevnímala okolí. Hlava se mi snažila ta předložená fakta popřít. Ale dávalo to smysl.

Ty hádky. Ty nadávky. Žádná slova nebyla volena jen tak. Oni si nenadávali, oni se uráželi a ponižovali. Jak to, že jsem na to nepřišla už předtím? Jak to, že jsem neznala Michaela jako Gabrielova bratra? Sakra! Je to jeho bratr. Oni jsou bratři! Udělalo se mi špatně od žaludku.

Na vzduchu se mi udělalo o něco lépe, ale cítila jsem se stejně hrozně. To je jako ze špatného filmu. Nepodařeného filmu. Sakra! Sakra! Sakra! A je to tu znovu. Zase začínám klít.

Zavolala jsem si taxi a jela rovnou domů. Tohle mi musí pořádně vysvětlit. Proč mi to neřekl?! Ani Gabriel ani Michael nic neřekli. A to se přitom dušovali, jak mě mají rádi. No, dobře tohle zrovna není to, co mám na mysli. Ale zůstává neměnnou pravdou, že Gabriel mě to měl říct jako první.

Jsem tak naštvaná, že jsem schopná udělat jakoukoli blbost. Sakra! A do toho všeho začínám znovu klít. Paráda!

Promyslím si to, ale musím mluvit s Gabrielem. A to co nejdřív. Abych si nelámala hlavu s dalšími otázkami, přesvědčila jsem samu sebe, že výhodnější bude rabovat ledničku. Přeci jenom jsem byla nedávno nakupovat a jídlo, jak je všeobecně známo pomáhá v takovýchto vypjatých situacích.

Telefon zazvonil a plechová konzerva mi vyletěla z ruky. Vážně nemám špatné svědomí.

"Prosím. U telefonu Klaudie Ledová." řekla jsem a odpověď se mi líbila i nelíbila.

"Ahoj. Volám Ti… Zkrátka byl bych rád, kdybys za mnou přišla. Právník to zařídí." Gabriel.

"Taky bych si s tebou ráda promluvila osobně. A taky bych chtěla…"

"Počkej. Povíme si to z očí do očí. Mám povolený hovor jenom na pár minut. Musím končit. Takže přijď zítra na stanici a tam na tebe bude čekat můj právník. Dobře?"

"Fajn. Budu tam na osmou."

"Těším se. Ahoj." A telefon ohluchl. Opravdu pospíchal. Nebo si myslel, že náš telefon odposlouchávají a myslel si, že s ním chci mluvit o jeho práci? Začínám být paranoidní.

Naštěstí mi práce začíná až od desíti. Měla bych to stihnout. Každopádně jsem moc ráda, že mám co dělat. Učit se scénář.
Byla jsem utahaná, ale zároveň jsem nechtěla usnout. Tolik očekávání.

Ráno jsem opravdu vstala velmi brzo. A vzhledem k volnému času jsem surfovala po internetu a hledala nějaké články ohledně Gabriela. A našla. Popisovali ho jako největšího zloděje, kterého práskl jeden bývalý klient. A samozřejmě ho nejmenovali.

Gabrielova právníka jsem poznala snadno. Toho chlapa jsem u něj už jednou viděla. Jsem si jistá, že i on mě tenkrát viděl. Po spoustě formalit a půlhodině čekání jsem se setkala s Gabrielem.

"Ahoj." řekl a políbil mě slušňácky na tvář.

"Ahoj."

"Jsem rád, že jsi tady. Rád bych ti něco řekl."

"Začnu první, mám na tebe několik otázek." Složila jsem si ruce na stole a přemýšlela, čím začnu. "Proč jsi mi neřekl, že Michael je tvůj bratr?"

"A… Nemáme mezi sebou dobré vztahy."

"Toho jsem si všimla sama. Kdy jsi mi to hodlal říct? Nebo spíš chtěl si mi to vůbec říct?"

"Ne. Nechtěl jsem ti to říct." Hnědé oči se na mě upíraly.

"Co? Proč?"

"Prostě jsem nechtěl, abys to věděla."

"Tss. Prostě ses rozhodl, že mi zamlčíš tak podstatnou věc, jako je bratr?" A protože Gabriel nic neříkal, sebrala jsem se a odešla.

Sakra! Byla jsem pořádně naštvaná. Všechno, co se stalo, je jako z nějakého slaboduchého hororu.

Byla jsem totálně vytočená na Gabriela, který mi tolikrát říkal, že mi nelže.

A byla jsem taky naštvaná na Michaela. Ten… Nebudu sprostá, protože to není hezké.

Sakra! Asi to bude moje oblíbené slovo dne. Potřebuju kofein a pak posilovnu. Musím ventilovat svoje emoce, jak nejlépe to půjde? Kafe a posilování. Potřebuju pár těch hormonů štěstí, které se uvolňují při sportu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama