Zamilovaná - 13. kapitola, část 4

20. července 2015 v 9:32 | Lola Kiss |  MY NOVELS Zamilovaná
Tak…" Michael dal sáček zpět k ledu a zvedl telefon. Poplašný alarm v mé hlavě se rozezněl. Sami dva. S jídlem. Navíc jsem na práškách. Kdo ví, co bych provedla!

"Popravdě, nemám hlad." Bylo mi trapně, že lednička zeje prázdnotou a spižírna neobsahuje ani základní typy potravin. A bylo mi ouvej při myšlence, že by tu se mnou měl strávit delší dobu.

"Objednám jídlo." Na souhlas nečekal a začal vytáčet. Nelíbilo se mi jeho chování. Nelíbila se mi jeho společnost. Nelíbilo se mi, že vypadám jako cukrová panenka, o kterou se musí postarat. Nelíbilo se mi, že si přehrávám vzpomínky na lekci o sebeobraně. Nelíbilo se mi, že se mi nelíbí, o čem právě přemýšlím.


Okřikla jsem se ve správnou chvíli. Michael mi zrovna něco říkal. Já ho ale neposlouchala. A reagovat nějakou vtipnou nebo rýpavou poznámkou by neuspělo. "…Měla by ses schovat, aby se tě poslíček nelekl."

"Hele," řekla jsem a opřela se do polštářů. "Vážně nemám dobrou náladu. Vážně mi není dobře a vážně, nemám chuť poslouchat ty tvoje hnusné poznámky. Takže buď tak laskav a vyprovoď se ke dveřím." zasyčela jsem. Měla jsem ho tak akorát dost. Chybělo jen malinko a svůj vztek na Terezu bych si vybila na něm. Sakra! Proč mi záleží na tom, jestli na něj budu protivná nebo ne? Dělám to znovu, a znovu se mi to nelíbí. Sakra! Začarovaný kruh! A k tomu všemu začínám klít. Paráda!

"Mám pro tebe novou chladící masku." Vrazil mi do ruky zeleninu na svíčkovou.

"Dík."

Vypadal jako by bojoval sám se sebou. Netušila jsem, co to znamená.

"Jak vypadám?" Inteligentní otázka, když na mě zírá jako na pokusného králíka.

"Popravdě se ti dělá modřina a máš to nateklé." Sebral chladící polštářek a vrátil se do kuchyně.

Šokovaně jsem za ním zírala jako idiot. Bez mrknutí oka mi řekl, že vypadám jako Zombie! Dotklo se mě to. Raději bych milosrdnou lež.

Šťastný zvonek ukončil moje trápení, co mi vadí. Michael převzal balíček, který zavoněl až ke mně. Pizza!

"Myslíš, že si ji zasloužíš? Říkala jsi, že nemáš hlad. Pokud mě paměť nešálí." Ucukl rukou i s krabicí a posadil se do křesla.

"Můj byt. Moje pravidla. Moje pizza." Natáhla jsem se a málem převrhl hrnek s čajem.

"Omyl. Moje pizza. Já ji zaplatil." Uraženě jsem našpulila pusu a dívala do koupelny na zelenobílý ručník na sprchovém koutě.

"Dohoda? Dneska já pozvu tebe a pak ty mě." Natáhl ruku.

"Platí." Plácla jsem ho. Rozum mi říkal, křičel, abych se vyhnula kontaktu delšímu než dvě vteřiny.

S polovinou snědené pizzy jsem se natáhla a zkoušela hlubokými nádechy a výdechy zmírnit bolest. Nefungovalo to. Zlostně jsem otevřela oči a přistihla Michaela na délku paže ode mě.

"Co je?" Posadila jsem se a stiskla si nechtěně zraněný nos.

"Vypadla jsi na omdlení." Stáhl se do křesla, k odchodu se očividně neměl.

"Kolik je hodin?" prohodila jsem jeho směrem a doufala, že indicii pro odchod pochopí.

"Třičtvrtě na jedenáct." Nepochopil. Uvelebil se jako doma a dopil minerálku.

"Půjdu spát." Neohrabaně jsem se vyprostila z polštářů a vehementně odmítla pomocné ruce. To by mi tak scházelo. Skončit mu v náručí.

"Půjdu." A bez dalších diskusí opustil byt.

Znovu se mě to dotklo. Ale co vlastně? Zacloumalo to se mnou, ale proč? Acho jo! Už to dělám zase. Dělám z komára velblouda. Nebo je to naopak. Z velblouda komára? Jsem po těch prášcích celá zpitomělá. Neměla jsem si je brát. Ani nevím, jaké jsem si vlastně brala. A brala?

Otočila jsem hlavu směr kuchyň a podívala se na přihrádku vedle nožů. Vysypaná lékárnička. Jo, brala.

Než bych dál rozpitvávala bolest nosu a divné vibrace z Michaela, dala jsem přednost sprše a posteli. Teplé a měkké.

Dřív než jsem byla ochotna připustit, Gabriel odjel na další služební cestu. Teď, když vím, jaká je pravá povaha jeho práce - vyvádí mě to z míry. Napadají mě otázky, které by trápili většinu lidí.

Zabil někoho? A jestli jo, tak kolik jich bylo a jak to, že ho nechytili? Za ty poslední myšlenky, bych si nafackovala. Ale jsou důležité a nemůžu je ignorovat. S Gabrielem spolu chodíme a tajenství bychom před sebou mít neměli. A další rána.

Některá ano. Ve vzpomínání, co jsem provedla a co jsem neřekla, že jsem provedla, mi bylo špatně. Sakra! Proč mě teď zajímá, jaká byla minulost! Co bylo, bylo. Basta! Konec!

Zatímco jsem se utápěla v lítostivých událostech, Tereziin smích mi připomněl skutečnost. Nepříjemnou skutečnost.

Sedím v klubu s kamarády a s onou nepříjemnou a nelidskou osobou - Terezou. Celou dobu, co jsme tady nezavřela pusu. Mele a mele.

Se smutným ujištěním se situace nezměnila. Kamarádi byli jako unešení a já tam jen tak seděla a s naprostým nezájmem sledovala ostatní. Z jejich úst vycházela slova, ale já je neslyšela.

Byl to přesně měsíc, kdy jsem měla nehodu a pak i pěkné problémy. Ale nemusela jsem film dodělat. Naštěstí. Díky nějakému dodatku ve smlouvě. Mám šikovného agenta. Ale teď nemám do čeho píchnout a vadí mi to.

"Mějte se." Ledově jsem pozdravila kamarády a odešla. Zavolali na mě, ale neslyšela jsem je. Nechtěla jsem je slyšet. Jedinou osobou, kterou jsem chtěla vidět a slyšet, byl Gabriel.

Neotálela jsem a taxíkem se za ním rozjela. Chyběl mi a potřebovala jsem ho.

Gabriel mi otevřel dveře i svou náruč. Umínila jsem si, že se příště nechám dovézt až před dům, abych nemusela takovou štreku - od vrat k domu -, po svých.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama