Zamilovaná - 12.kapitola, část 3

7. června 2015 v 19:59 | Lola Kiss |  MY NOVELS Zamilovaná
"Zas tak moc se nestalo." řekla jsem a přidala na tempu. Michael očividně na nic nečekal a vyrovnal se mi.

Cestou jsme oba zrychleně dýchali a snažili se porazit jeden druhého. Poznávala jsem všechno i přes ty změny. Jedna velká hlavní silnice a spousty menších uliček. Stará velká budova, která sloužila jako skladiště, ale teď zeje prázdnotou a chátrá. Další opuštěná budova, kde sídlila společnost na ochranu přírody. V této části města skoro lidé vymizeli.

Za dalším rohem jsem viděla opuštěnou farmu, která je z poloviny zarostlá lesním porostem. Pozemky jsou příliš drahé a tak si je nikdo nekoupil.

Pozorně jsem se rozhlédla a uviděla pár přeživších maloobchodů. Jak se to tu změnilo. Jen příroda se tolik nezměnila. U protější ulice stále stojí čtyři statné duby, zakrývající zašlou vilu.


Minuli jsme psychiatrickou léčebnu s železným plotem a zahradou s kaštany. Zatočili jsme do postranní uličky a zastavili na místě.

Rozpadající se budova, která kdysi patřila k nejvyhledávanějším ve městě pro trávení volného času. Pokud se jednalo o sportovní aktivity.

"Mám známého a ten mi dovolil tady trénovat." Michael odemkl postranní vchod a ocitli jsme se v tmavé chodbě. Následovala jsem Michaela do malé místnosti s žebřinami, žíněnkou a zrcadlovou tyčí. V pravém rohu visel boxovací pytel.

Michael chystal náčiní a já se rozhlížela kolem sebe. Venku ten barák vypadá děsivě, že by dovnitř vešel jenom blázen a přitom uvnitř je to paráda.

"Čím chceš začít?" Michael mě odvedl do malé místnosti. Zrcadla, žíněnka, tyče a boxovací pytel.

"Chodíš sem často?" Propastné ticho jsem porušila jako první.

"Ano. Dělal jsem tady malou rekonstrukci." Pověsil si mikinu vedle dveří a přitáhl vybledlou hnědou žíněnku.

Netrpělivě jsem napodobila Michaela a pověsila si mikinu. "Začneme?"

"Řeknu ti něco málo o …"

"Ne." Skočila jsem mu do řeči. "Žádné povídačky. Rovnou na věc." Založila jsem si ruce a umíněně zvedla bradu.

Michael k nohám přitáhl žíněnku. Vytřeštila jsem oči.

"Děláš si legraci?"

"Ani v nejmenším." Napřímil se a začal s rozcvičkou.

"Myslíš, že ji budeme potřebovat?" Zavrtěla jsem hlavou a protahovala se.

"Nikdy nevíš." Michael se očividně bavil.

"Fajn." Zahučela jsem.

"Začneme oťukáváním." Michael naznačil. To s ním mám jako boxovat či co?

Po pár minutách jsem svěsila ruce. "Už mě to nebaví." Narovnala jsem se a srovnala si vlasy v culíku.

"Dobře. Takže základní pravidlo. Pevný postoj a ruce před sebou." Michael uznale kývl. Usmála jsem se a připravila.

Další oťukávání nám zabralo dalších několik minut, než mě to přestalo bavit. Opakované výpad a návrat do původní pozice není nic pro mě.

Michael mě pochválil a vysvětlil mi následující cvičení. Nečekala jsem, že to bude pro mě tolik stresující. Netušila jsem, že budu muset strpět Michaela a jeho dotěrné poznámky tak blízko u sebe. Michael tomu říkal sebeobrana. Já tomu říkala potupa.

"Je to nutné?" Otráveně jsem povzdechla. A nedala najevo své skutečné pocity. A Michael mi za vteřinu předvedl praktičnost žíněnky.

"Au." Ulevila jsem si a marně se pokusila pohnout rukama. Michael mi je přišpendlil k zemi.

"Jednoduché zneškodnění." Poznamenal a uvolnil mi ruce. Stále však nade mnou zůstal klečet.

"A jak z toho ven?" Nadzvedla jsem se rukama. Michael zareagoval až moc rychle. Znovu mě přišpendlil k zemi.

"Ukážu ti jak někoho složit." Zazubil se a vytáhl mě na nohy.

Michael se postavil za mě a začal mi říkat, co a jak bych měla správně udělat. Nejsem hloupá. V mysli se mi zformovala jasná představa, ale realita trochu pokulhávala. A než jsem se nadála, válela jsem se znovu na té nechutné tvrdé podložce.

Michael zdusil smích a tak jako předtím mě vytáhl na nohy. Pokračovali jsme, dokud jsem Michaela dvakrát nepřišpendlila k zemi.

Michael pro jednou zůstal ležet na žíněnce. Nabídla jsem mu pomocnou ruku. V tom momentě mi bylo jasné, že ten úsměv něco znamená. Ten lišácký úsměv.

Michael škubl a s jekotem jsem na něm přistála. Místnost se rozezvučela ozvěnou.

"Co to sakra…" Sbírala jsem se a nemohla popadnout dech. Cítila jsem se naštvaná a uražená. Jak mě mohl dostat na takový starý trik?

"Nemluv sprostě." Položil mi prst na rty a odhrábl rozcuchané vlasy z obličeje. Těkavý oční kontakt. Ou. Nebezpečná situace.

"Chci si zastřílet." Zamrkala jsem a postavila se. Pod nutností upravit si kalhoty jsem se vyhnula dalšímu očnímu kontaktu.

Podle Michaelova příkladu jsem si znovu oblékla mikinu a šla za ním dolů do další malinké místnosti. Teplo tam zrovna nebylo. A malinká tak nebyla.

Zhodnotila jsem a vypadala to jako na policejní střelnici. Tedy, vypadala jako v televizi.

Michael mi vysvětloval, co po mě chce. Ale nějak jsem tomu nevěnovala pozornost. A proč taky? Nejlepší je vždycky samotná prezentace než jen povídání. Ale ochotně jsem Michaelovi vše odkývala.

Po prvním výstřelu jsem se trochu roztřásla. Zapomněla jsem totiž na zpětný ráz. Michael se dobře bavil, ale zkontroloval, jestli se mi nic nestalo.

Michael mi pak ještě něco vysvětloval, ale já jsem byla unešená z té střelby. Těšila jsem se na další.

Terč sice nevypadal, že by potřeboval vyměnit, ale byla jsem spokojená, že jsem se trefila. Dvakrát z osmi ran. Ale napoprvé.

S Michaelem jsem se rozloučila v momentě, kdy jsme se znovu dostali do nepříjemné situace. Tedy pro mě nepříjemná byla. Omluvila jsem se mu, že mám ještě něco na práci a poděkovala mu.

Celou dlouhou chodbu jsem prolétla jako blesk a pak utíkala domů. Začínala jsem mít hlad a podle hodinek na zápěstí bylo kolem půl druhé hodiny odpoledne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama