Zamilovaná - 12.kapitola, část 1

2. června 2015 v 7:49 | Lola Kiss |  MY NOVELS Zamilovaná
ODHALENÍ

Během posledních několika dní se mi všechno, na co jsem sáhla, pokazilo. Začínala jsem být z toho pěkně mrzutá.

Vracela jsem se loudavým krokem z nákupu a náladu jsem měla příšernou. Opravdu pod psa. Na nic jsem neměla chuť a nikoho jsem nechtěla vidět.

"Ahoj." řekl a omluvně se usmíval.

"Co tady děláš?" řekla jsem a můj hlas zněl naprosto cize. Sama jsem se ho lekla.

"Jdu se ti omluvit." Usmíval se a já cítila, jak taju. Negativní emoce a nálada mě opouštěly.

"Doufám, že máš hodně dobrý důvod, proč ses mi neozval." Přitáhla jsem si nákup k tělu a přešla s klíči v ruce ke dveřím.


"To mám. A doufám, že ti to nebude připadat jako nesmysl." Gabriel vešel dovnitř a zavřel dveře. Neuniklo mi, že něco schovává za zády.

"Uvidíme, tak mluv." Vyzvala jsem ho chladný hlasem, ale uvnitř jsem si představovala, jak ho políbím.

"Musel jsem narychlo odjet za klientem. Po cestě k němu jsem ti chtěl zavolat, ale…" Pečlivě jsem zkoumala jeho rysy v obličeji a usoudila, že mluví pravdu. Tolik mi chyběl. Po celý ten dlouhý čas, kdy jsem ho neviděla, jsem cítila, že mi něco chybí. Poznala jsem, že se mi po něm neuvěřitelně stýskalo. "… A teď to víš."

"Chyběl jsi mi." Pomalu jsem se natáhla přes kuchyňský pult.

"Ty mě taky." zašeptal a naklonil se. Naše rty se spojily a ucítila jsem příjemné teplo a vzrušení z opětovného shledání.

"Abych nezapomněl, mám tu pro tebe…" Vytáhl schovanou ruku a položil mezi nás velký pugét. Lilie a růže. Uvědomila jsem si.

"Díky." Znovu jsem ho políbila a dala květiny do vázy.

"Já bych měl poděkovat tobě, že se na mě nezlobíš." S neodolatelným úsměvem mě pohladil po vlasech a znovu jsme se políbili.

"Co se děje?" Zmateně jsem zvedla obočí a dívala se na něj.

"Víš, byl bych rád, kdybys přijala moje pozvání a šla se podívat ke mně domů."

"Ráda se půjdu podívat." Rozzářila jsem se.

S úsměvem na rtech a ruku v ruce jsme opustili můj byt v centru města. Spokojeně jsem nasedla a nepřestala se usmívat.

Sice jsme s Gabrielem celou cestu mlčeli, ale ani jednomu to nevadilo. Nebylo to totiž to trapné ticho a ani nepříjemné ticho.

Mohla jsem si nerušeně prohlížet okolí. Opravdu se toho za poslední dobu hodně změnilo. Z centra jsme dojeli na okraj, na rozrůstající se předměstí. Míjeli jsme nové luxusní domy a jejich rozsáhlé pozemky.

"Bydlíš tu dlouho?"

"Bude to pár měsíců."

Líbilo se mi, co vidím.

Poznala jsem cíl naší trasy, když Gabrielovo auto naposledy zatočilo doleva, k poslednímu domu na konci ulice.

Neudržela jsem se a brada mi spadla. Gabrielův dům nebyl dům, ale hotové královské sídlo. Vynikal nad ostatními vilami svou rozsáhlostí pozemků. Dům měl největší pozemek v celé čtvrti.

"Další věc, kterou mě oslňuješ." podotkla jsem a prohlížela si velkou železnou bránu, otvíranou hlídačem. Celý pozemek obklopoval vysoký plot.

,,Kdybych se tě snažil oslnit, vypadalo by to jinak."

"Máš chuť na malou prohlídku?" Vzal mě za ruku a písek pod našima nohama zakřupal.

"Hlavně mám žízeň." řekla jsem a vystoupala s ním po schodech k masivním dveřím.

"Co si dáš?"

"Co mi nabídneš?" Zasmála jsem se a poslouchala ozvěnu.

"Víno?"

Kývla jsem a podala mu svou bundu.

"Chovej se tu jako doma." A odběhl.

Porozhlédla jsem se. Naproti vchodovým dveřím bylo schodiště. Vlevo ode mě jsem spatřila modře zařízený pokoj a vpravo bíle zařízený. Pod schody z obou stran vyčnívaly tmavé dveře. Na stěnách viseli obrazy.

Prošla jsem do velké bílé místnosti, vpravo ode dveří. Pan bože! Samé moderní vybavení a samé technické novinky. A bezvadně uklizeno.

Z oken jsem viděla na příjezdovou cestu a pak druhým na zahradu s tenisovým kurtem.

Pomalu jsem přecházela po světle vybavené místnosti a došla do zadní části domu, do malého pokojíku.

Z pokojíku vedly dvoje bíle dveře a jedny na kamennou terasu. Za terasou se třpytila modrá hladina bazénu a výhřivky. Podívala jsem se dál a myslela, že mě šálí zrak. Za bazénem se tyčily vysoké nepropustné túje a tvořily bludiště.

"Jak se ti to líbí?" Nadskočila jsem. Gabriel mi s lehkým úsměvem podal skleničku a zadíval se ven.

"Musím přiznat, že v porovnání s tímhle," rozmáchla jsem ruce, "je můj byt jenom malinkatá komůrka."

"Co takhle prohlídku ve dvou?"

Gabriel mě provedl celým přízemím a pak po schodišti jsme se dostali do prvního patra. A to bylo něco! Přízemí se s prvním patrem nemohlo rovnat.

Dole v přízemí převažovali módní novinky v jakémkoli směru, ale tady vládla historie. Starožitný nábytek. Už jsem měla na jazyku poznámku ohledně vkusu, když jsem si povšimla i moderního vybavení. Oddechla jsem si.

"Máš to tu opravdu…" Nevěděla jsem co dodat.

"Díky." Vzal mi skleničku z ruky a položil ji na stůl. Omotala jsem mu ruce kolem krku a přitiskla se na něj. Pevně mě objímal, ale vyrušilo nás cizí drsné odkašlání. Naše hlavy se otočily za zvukem.

"Máme menší problém." řekl vysoký ramenatý chlápek a napřímil se. Nelíbil se mi.

"Hned budu v pracovně." Gabriel mu pokynul hlavou, ale jeho ruce mě nepouštěly.

"Máš práci?" Posmutněla jsem, ale zároveň se i naštvala.

"Za chvilinku budu u tebe." Dlouze a jemně mě políbil a pak se mi stejným způsobem vysmekl. "Chovej se tu jako doma."

Naposledy jsme se setkaly pohledem a pak zmizel za rohem. Otočila jsem se kolem dokola, pusto a prázdno. Žádného člověka jsem nezpozorovala. Pokrčila jsem rameny a vydala se prozkoumat první patro.

Upoutala mě místnost, která měla prosklenou celou jednu stěnu. Nebyly tu dveře, vcházelo se rovnou z chodby. Vpravo ode mě stál rohový bar, pohovka, kulatý stůl, komody, regály a na stěně obrazy. Celý fialovočerný pokoj osvětlovalo jenom slunce zvenku. Stěnou jsem viděla ven na tenisový kurt a to znamenalo, že jsem nad bílým pokojem v přízemí.

Minula jsem další pokoje jako knihovnu, malou kuchyňku, obývací pokoj a ložnici s koupelnou. Všimla jsem si i ostatních dveří, ale ty mě nezaujaly tak jako výhled na zahradu za domem.

Na chodbě, před cestou k poslednímu pokoji, jsem se zastavila a vytušila, že tohle je Gabrielova pracovna. Uslyšela jsem odtamtud zvuky, ale jinak nic. Prošla jsem do posledního pokoje a dívala se ven. Nádhera!

"To snad není pravda!" Prudce jsem se otočila a uslyšela Gabriela. Stála jsem naproti posuvné stěně. Srdce mi zrychleně bušilo a nechtělo se umoudřit. Teď bylo naprosté ticho. Chtěla jsem se posadit, ale omylem jsem shodila vázu. Ozvala se velká rána a béžové posuvné dveře se rozlítly.

"Co tu sakra děláš?!" zařval ten chlap, co vypadal jako Rambo. Viděla jsem, jak měl ruku zastrčenou v saku. Jako nějaký policajt, co se chystá vystřelit. Než jsem stihla promluvit, ozval se klidný Gabriel.

"Filipe! Nech nás." Ten ramenatý svalovec se otočil a zmizel dalšími dveřmi.

"Promiň. Šla jsem se porozhlédnout a shodila jsem tu vázu." zašeptala jsem a sehnula se pro červenou vázu, naštěstí nezničenou.

"Stejně jsem ti chtěl ještě něco říct." Gabriel se krátce odmlčel a zamkl se se mnou v pracovně.

"Řekneš mi, že máš ještě nějaký další obrovský dům?" Gabrielovi zacukaly koutky a naznačil mi, abych se posadila na koženou židli v čele dlouhého stolu.

"Ne. To ne."

"Gabriely, ať mi chceš říct cokoli, je mi to jedno. Já tě znám a mám tě ráda." Vycítila jsem, že konverzace se bude ubírat vážným tématem.

"To, co ti řeknu, slib mi, že si to necháš pro sebe." Upřeně se na mě podíval.

"Gabriely…" Začínaly mi cukat koutky. Celé mi to přišlo směšné.

"Prosím, slib mi to." Naléhal.

"Dobře, slibuju." Zašklebila jsem se nad posledním slovem a nad napjatou atmosférou.

"Pamatuješ si, jak jsem ti na zámku vyprávěl, že mám spoustu podniků a tak? Není to úplně pravda."

Cítila jsem, jak z něho sála napjatý postoj. Jako když čekáte, že se stane něco špatného.

"No, čekala jsem něco mnohem horšího." Naklonila jsem se k němu, abych zmenšila ten odstup a nerozesmála se na celé kolo.

"Klaudie," naklonil se s vážnou tváří, kterou jsem u něj ještě nezaznamenala, "snažím se ti říct, že nemám jenom tenhle druh práce."

"Gabriely, co mi to tu naznačuješ? Nechoď kolem horké kaše a vyklop to. Víš, že nemám trpělivost na rozdávání." Mou podrážděnost by ucítil každý. Celé tohle divadlo mi začínalo jít na nervy.

"Dobře, většina lidí se téhle práce bojí a je spojována většinou… No, zkrátka lidi té práci, kterou dělám, říkají…. Prostě označují to jako… mafie." Na poslední slovo kladl velký důraz. Bavila jsem se, jak se potýkal se slovy a pomalu mi docházelo, co mi právě řekl.

V hlavě mi to rotovalo na plné obrátky. Takové povolání existuje přece jenom ve filmech. V dnešní době to nemůže být pravda. To by prostě nešlo. Jak by to asi tak dokázali ututlat? Už samotné to slovo mi přijde jako vymyšlený výraz.

Přemítala jsem, jaké filmy o mafii jsem viděla a co všechno jsem si pamatovala, že provozují za obchody. Ale Gabriel takový není. Nemůže být. Nikdy tomu nic nenaznačovalo.

Dumala jsem a přemítala nad společně strávenou dobou a tak. Nepřestala bych, kdyby další osoba v místnosti mi nepřipomněla svou přítomnost. Gabriel mě celou dobu pozoroval.

Na další minutu jsme si vyměnily pohledy. Seděl na židli napnutý jako struna. Chtělo se mi zasmát.

"Teď určitě čekáš, že ti na to něco řeknu."

Gabriel mlčky kývl a ostražitě mě pozoroval. Netušila jsem na co myslel a ani jsem se to nepokoušela zjistit. Zhluboka jsem se nadechla a srovnala si to. Bojím se ho? Ne. Vadí mi jeho práce? Ne. Je v něčem problém? Ne.

Podruhé jsem se zhluboka nadechla a přidala k tomu dramatický výraz. "Gabrieli, popravdě mi to připadá děsně…sexy."

"Ty jsi ale…" Gabriel nestihl dokončit větu a v návalu radosti a vzrušení mě drtivě objal. Když se odtáhl, viděla jsem ten nejzářivější úsměv v životě. Nikdy jsem ho tak neviděla.

"Zatraceně, tohle mi už nedělej." Opřel se zpátky do židle. Znatelně se mu ulevilo.

"Víš, co mě teď napadlo? Mohli bychom vyzkoušet tu výhřivku." Chytila jsem ho za ruku a kreslila mu na kůži ornamenty.

"Ale venku je hrozná zima." Bradu posunul směrem ven na kývající se stromy ve větru. Asi je ještě trochu zmatený, protože mu nedošlo, že nemyslím tu venku.

"Nemluvila jsem o té venkovní." Naklonila jsem se k němu a lišácky se zazubila.

"Nestačím se divit. Všechno má naplánováno." Gabriel na nic nečekal a v následném okamžiku jsme se k sobě tiskli.

Gabrielův horký dech a rty mě zašimraly v důlku na krku.

"Gabriely…" Nestihla jsem dokončit větu, když mi jeho rty sebraly slova z úst.

"Copak?" Vzal mi hlavu do dlaní a palcem mi obkresloval tvar spodního rtu.

"Tady?" Podotkla jsem a podívala se směrem na dlouhý stůl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama