Den jako každý jiný

2. června 2015 v 7:23 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Vítejte ve světě podivností!

Byla první myšlenka, co prolétla Chrissy hlavou. Jestli někdo umí vymyslet téma, které u někoho dokáže vyvolat dojem zajímavého psychického stavu, pak je to její kamarád Tad.

Chrissy si strčila do pusy bobuli hroznového vína a znovu se pokusila napsat první větu její slohové práce.

Krucinál! Tužka číslo 2 letěla přes kuchyň a dopadla do odpadkového koše. No super!

Chrissy se zvedla a došla pro tužku. Škoda, že nemá po ruce dezinfekci.

Posadila se ke stolu a zírala na prázdnou stránku. Jak se ocitnout v jiném těle, posmíval se jí nadpis.

Deset minut seděla Chrissy potichu a mučila se přemítáním, co má sakra napsat. Říká se, že vám v hlavě blikne žárovka, rozsvítí se. Chrissy na to šla přes knihy.

Jeden den Ivana Děnisoviče od A. Solženicyna.

Pokaždé, když čtěte příběh, který je psaný v první osobě čísla jednotného, stáváte se jeho součástí. Ať chceme nebo ne, ať si to připustíme či nikoli, stáváme se tou postavou a prožíváme stené věci jako ona. Důvod? Je to stejné jako naše vtniřní řeč, kdy si říkáme: "Nezapomněla jsem na..., Vzala jsem..., Co kdybych...?"

S každou postavou si něco odnášíme, nové poznatky a vědomosti, nové zážitky. Dobrá kniha vám uvízne v paměti, ale skvělá kniha se nedá odložit. Prostě ji čtete, neboť toužíte vědět, co se bude dít dál. Je to tak napínavé, že nedokážete od stránky odtrhnout oči. A proč? Vtáhlo vás to do děje, jste do toho zažraní a napadá vás slovo: "Páni." Na danou chvíli se stáváte tou postavou. Jste v jejím světě, v jejím těle.

Chrissy se uchechtla a došlo jí, že Tad asi nebude tak úplně na hlavu, ale přemýšlí trochu jinak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama