Zamilovaná - 9.kapitola, část 2

5. května 2015 v 21:47 | Lola Kiss |  MY NOVELS Zamilovaná
"A škody zaplatíte."

Nestačila jsem udělat jeden malý krok ke Gabrielovi, když mě Michaelův trhaný smích přimrazil na místě.

Uvědomila jsem si, že jsem před pár minutami měla možnost poznat Gabrielovu další stránku. Nevím proč nebo jak, ale Michael mě nepřekvapil. Tušila jsem, že takový může být nebo takový je. Ale Gabriel? To pro mě byla novinka.

"Ty zatracený bastarde!" štěkl Gabriel na Michaela a zle blýskl úsměvem. Michael se okamžitě přestal smát.

Ozvěna té nadávky stále visela ve vzduchu a oni u ž byli zase v sobě. Aby toho nebylo málo, museli pánové k ranám pěstí a ke kopancům přidat i popelnice.


"Okamžitě toho nechte! Gabrieli! Michaeli! Sakra poslouchejte!" zařvala jsem na oba. Počkala jsem, až se narovnají a umoudří.

"Dost! Nejste malí kluci! Tak toho nechte a chovejte se jako dospělí rozumní lidé!" Stále jsem na ně křičela.

"Michaely, měl bys jít do nemocnice." Ze rtu mu tekla krev, měl potrhané triko a držel se za břicho. Vyděsilo mě to.

"Proboha." Pozornost jsem věnovala Gabrielovi. Z rány nad obočím mu tekla krev a trochu kulhal na jednu nohu. Smoking měl zničený. Dokonce mu chyběl jeden rukáv.

"To nic není." Gabriel odstrčil mou ruku a bolestí zkřivil ústa.

"Chceš do nemocnice?"

"Ne. Jsem v pořádku. Nemocnici nepotřebuju." Namáhavě mi dal paži kolem ramen.

"Gabriely." Rychle jsem se sehla, abych se mu podívala na nohu.

"Klaudie," Zvedl mě nahoru, ale neubránil se bolestnému výrazu. "Zanecháme prohlídky, dokud nebude ve tvém bytě. Tam si můžeš zahrát na paní doktorku."

Gabriela jsem za volant nepustila. Přesto, že se tak vehementně snažil, nasoukala jsem ho na zadní sedadlo.

Dalo mi práci dostat Gabriela na postel. Doufala jsem, že nemá žádné vnitřní zranění. Pomalu jsem mu sundala sako. Nechtěl, abych zavolala doktora.

Ráno na tom byl lépe, ale zhrozila jsem se, když jsem viděla modřiny. Na tom oku byla asi nejhorší. Dorazil mě tím, že řekl, že si musí jít zabalit na cestu. V tomhle stavu se chystá na služební cestu.

Michaela jsem neviděla. Ptala jsem se protivného správce domu a ten mi řekl, že na pár dní odjel. Prý vypadal příšerně. Jako po bouračce.

Čekala mě práce, celé týdny práce. Musím točit film. Peníze se hodí vždycky, i když můj předchozí film Annino srdce má úspěch.

Naplácala jsem si vitamínovou masku na obličej a vzpomínala na paní režisérku. Paní Natálie Skleničková. Zatím jsem pracovala jenom s muži. Ale od prvního pohledu jsme si padly do oka. Nebudeme mít spolu problémy.

Přestala jsem vzpomínat a šla si dát něco k jídlu. Celý den pořád něco dělám a na jídlo není čas. Mám hrozné stravovací návyky.

Snědla jsem pár kousků ovoce a přemýšlela, jak zvládnu natáčení. Budu stát před zeleným plátnem. Pak se tam počítačem přidá dané prostředí. A ostatní detaily.

Režisérka Natálie Skleničková mi řekla, že natáčení odhaduje na zhruba padesát dní. Přesně to vyjde, abych pak mohla odjet na dovolenou s kamarády. Zatím všichni potvrdili účast. Bude to skvělý. Já si odpočinu, načerpám nové síly. A pak se vrátí i Gabriel, který je touhle dobou v Miami.

Čas mi ubíhal rychle. Těšila jsem se na kamarády.

Než jsem se nadála, film skončil a premiéra se přesunula na březen.

Poslední dny před odjezdem jsem věnovala nákupům dárků. Z toho jsem měla největší radost. Nezapomněla jsem si koupit i něco pro sebe.

Konečně přišel den s velkým D.

Dojeli jsme do středu města, kde jsme si pronajali skútry a ty nás vyvezli až nahoru. Nahoru do chaty. Kategoricky jsme odmítli bydlet v hotelu. Sjezdovky jsou moc daleko a navíc, bydlet v chatě je bez diskuze nejlepší. Sjezdovky leží přímo pod námi.

Ráno jsme všichni koukali z oken, jak sluneční paprsky se odráží od metrových vrstev sněhu. V Krkonoších je opravdu nádherně.

Přímo vedle naší chaty je první vlek. Můžeme sjet rovnou na něj nebo na další dva pod ním. Anebo na třetí, zkratkou přes les.

Jednou ráno mě Pavlína upozornila na černého lyžaře.

Ten muž v černém byl výborný lyžař. Neuniklo mi, že se po mě dívá a já neměla důvod, proč bych mu pohledy neoplatila. Gabriel tu nebyl a platilo to přísloví, co oči nevidí, to srdce nebolí.

Bylo trochu nepříjemné, dívat se do černých brýlí. Lyžař byl totiž celý zakuklený. Celý v černém. Já měla taky brýle, ale nebyla jsem zakuklená. Jednou jsem mu oplatila pohled i usmáním a zamáváním rukou. A následek byl vtipný. Lyžař se na mě podíval a málem se vyboural. Přehlédl nakupený sníh. Ale ustál to.

Další den bylo na sjezdovkách nejvíc lidí. Byly tak dlouhé fronty, že jsem si myslela, že to s kamarády vzdáme. Pak jsem si to ale rozmyslela. Uviděla jsem toho záhadného lyžaře. Nedalo mi to a snažila jsem se postupovat pomaleji, chtěla jsem s ním jet na vleku. Chtěla jsem si s ním promluvit. Fascinoval mě.

Můj plán se vydařil. Temný lyžař se ke mně přiblížil a bylo víc než jasné, že spolu pojedeme nahoru. A že je to dlouhá cesta.

Počkala jsem pár minut, abychom byli pryč od lidí. Aby nás nikdo nemohl slyšet. Naposledy jsem si promyslela, co bych měla říct.

"Všimla jsem si, že dobře lyžujete, vy jste odsud?" Podívala jsem se a byla ráda, že mám dneska taky černé brýle. Ani jeden z nás si neviděl do očí. Někomu to vadí, ale mě tedy ne. Je to výhoda, můžete daného člověka prozkoumat a nebát se, že budete přistiženi.

"Ne. Ale jezdím sem každou zimu. A co vy?" Trochu jsem se zarazila nad zvučností jeho hlasu. Měl takový s nádechem chrapotu.

"Já nejsem odsud. V Krkonoších jsem podruhé v životě." řekla jsem a podívala se na zlomek sekundy na jeho ruce.

"Takže turistka?" řekl a zdálo se, že nechce, aby vázl rozhovor.

"Přesně tak. Bydlíme támhle nahoře." Ukázala jsem na naši chatu.

"To je náhoda, já bydlím hned v té vedle." Ukázala na chatu vlevo. Všimla jsem si, že má značkové hůlky. Velmi drahé značkové hůlky.

"Jste tu sám?" zeptala jsem se a zalitovala. Snad to nebylo moc vlezlé.

"Jsem tu sám. A vy?"

"Já jsem tu s kamarády."

Navrhla jsem tykání. Přijal to, a já znala jeho jméno. Tomáš. Než jsem se nadála, byli jsme nahoře. Zklamaně jsem si povzdechla. Jízda skončila a tím skončil i rozhovor.

Nina s Pavlínou na mě čekaly nahoře, takže viděly, s kým jsem přijela. Hned mi navrhly, abych jim to povyprávěla.

Nina s Pavlínou dychtivě poslouchaly, ale byla zima na to, abychom stáli na místě. Řekla jsem, že pojedeme a já jim budu vyprávět. Jely jsme všechny vedle sebe a povídaly si.

Lukáš a Zdenda na nás netrpělivě čekali dole. Samozřejmě jsme neřekly, proč jsme se zdržely. Chudáci dole při čekání mrzli.

Celý den jsme prožili na sněhu, odpoledne se nikomu nechtělo jít lyžovat, takže jsme se šli ven koulovat. Každý proti každému. Taky jsme si postavili sněhuláka. Smála jsem se jako ostatní, když Zdenda vykřikoval, že ten sněhulák je jeho královna, jeho miláček.

Dny ubíhaly rychle. Tomáše jsem nikde neviděla.

Celá naše parta byla v radostné euforii z Vánoc. S holkama jsme si vyzdobily pokoj. Kluci nás mile překvapili. Přinesly do našeho pokoje ověnčený stromeček. Byl umělý, to ano. Živý jsem zakázala rovnou, když o něm mluvili. Jsme v chráněné oblasti.

Po společné večeři v hlavním sále jsme se rozutekli na pokoje. Kluci si šli připravit dárky a my taky. Navíc jsme museli ještě pouklidit v pokoji.

"Můžeme?" Nahrnuli se dovnitř s dárky a lahví v ruce.

"Páni! Máte to tu fakt luxusní." Zhodnotil Zdenda a podíval se po pokoji.

"Dárky dejte tam a pak si připijeme." řekla Pavlína a chopila se lahve, zatímco jsem donesla skleničky.

"Šťastný a veselý!" Sklenice zazvonily.

Zdenda seděl na kraji a rozdal nám všem dárky. Letošní Vánoce se opravdu povedly. Celým pokojem se nesly nadšené výkřiky. Tu noc jsme se hodně nasmáli. Dobrou náladu jsme si udrželi až do jedné, kdy jsem řekla, že bychom měli jít spát. Byla jsem unavená. Kluci neradi souhlasili, ale opustili náš pokoj se srdečnými díky.

Jak jsem říkala, že jsem unavená, náhle se ukázalo, že to pravda tak úplně nebyla. Prokecaly jsme další dvě hodiny, než jsme usnuly.
Ani další dny jsem Tomáše neviděla. Blížil se Silvestr a to znamenalo, že pojedeme domů. Né hned, ale pár dní potom.

Lyžovali jsme každý den bez vynechání. Na Toma jsem skoro zapomněla. Připomněla jsem si ho, když kolem projel jezdec v černém, ale nebyl to on. Postupem času jsme sledovali spolu s kamarády, jak se Pec pod Sněžkou chystá na Silvestra. Rakety, prskavky, nějaké ty fontány a spousta další pyrotechniky.

Jako obvykle jsme se sešli u nás v pokoji. Nevím, ale kluci nás nechtěli pustit k sobě. Tvrdí, že nemají uklizeno. Bohužel tohle je nevýhoda. Tady v chatách neexistují pokojové služby. A taky sprchy nejsou na pokojích, ale jsou společné pro všechny ubytované. Ale to nevadí.

A dnes večer je Silvestr!

"Přípitek, připravit se na přípitek!" zahlásil Zdenda a Lukáš nás nahnal do kruhu.

"Za kolik?"

"Za minutku." Zdenda jako jediný tady s sebou měl hodinky. Samozřejmě s sebou mám mobil, ale nehodlám ho hledat. Přece jenom, úklid se přeceňuje. Jednou byl tam, pak jsem ho dala tam pak ani nevím, kde jsem ho vlastně nechala ležet naposled.

"Máte nějaké předsevzetí?" zeptal se Lukáš a podíval se hloučku kamarádů. Všichni jsme stáli v kruhu a měli ten samý tajnůstkářský výraz.

"Lepší prázdniny jsem už dlouho dobu nezažila." řekla jsem a mínila to upřímně.

"Souhlasím." řekly Pavlína a Nina unisono. Všichni jsme se rozesmály.

"Tři dva jedna."

"Šťastný Nový rok!" Skleničky zacinkaly a vypili jsme je na první pokus až do dna. V tu chvíli vylétli do vzduchu první rakety.

"Mám malý předsevzetí." přihlásil se ke slovu Zdenda a já měla tušení, že to, co vypustí z pusy, bude stát za to a taky že ano.

"Musím vás všechny políbit. Tedy kromě tebe Lukáši. Ty nejsi holka." Položil skleničku. Chytl Ninu a v záklonu - napodoboval staré filmy - jí vlepil pusu. Ani já jsem mu neunikla. Nakonec chytil i Pavlu.

Opravdu se to povedlo a já se podívala ven na krajinu, která pod výbuchem rakety dostala zářivý odstín. A uviděla jsem Tomáše. Stál tam na louce u chaty a zamával. Pak byla tma a při další vystřelení rakety byl pryč. Zamrkala jsem.

Zachtělo se mi jít za ním. Omluvila jsem se, že potřebuju na záchod a šla jsem ven. Nemohla jsem si vzít bundu, to by vypadalo divně. Musela jsem si vystačit s mikinou, trikem a slabými kalhoty. Byla jsem ráda, že alespoň boty mám teplé.

Vyběhla jsem ven před chatu a tam se rozhlédla. Právě včas, abych viděla mizející tmavou postavu v místnosti na dříví. Ohlédla jsem se, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Rychle a potichu jsem dohupkala do úschovny na dřevo. Spíš jsem se brodila v tom sněhu. Napadlo dobrých třicet čísel.

"Hej, Tome!" zakřičela jsem a byla ráda, že na malinkou chvilku bylo ticho. Tmavá postava se otočila a já byla ráda, že je to on.

"Klaudie?" Znělo to překvapeně. Pamatuje si mě vůbec?

"Jo jsem to já. Ta holka z vleku." řekla jsem a sundala si kapucu. To bylo docela praktické. Usmála jsem se a viděla toho samého zakukleného člověka jako tenkrát.

"Jo, ahoj. Já si tu schovám lyže, je to tu nejbezpečnější. A navíc zadarmo." Usmál se.

"Aha." řekla jsem a popošla k němu ještě víc. Teď na mě nefoukalo. Bylo tu docela teplo.

"Kdy odjíždíš?"

"Zítra."

"To je mi líto." řekla jsem a přemýšlela, jestli by mi splnil jedno malé předsevzetí. Riskla jsem to i s důsledky.

"Víš, s kamarády jsme se nahoře bavili o předsevzetí a mě napadlo. Nesplnil bys mi jedno?" Sepjala jsem ruce do prošení a podívala se mu do brýlí.

"Pokud to bude v mojí moci." řekl a přestoupil z nohy na nohu.

"No myslím, že každý jednou v životě viděl Spider-mana. A mně se líbí nejvíc ta scéna, kdy ta Mary-Jane políbí Spidermana. A napadlo mě, jestli bych tě taky mohla políbit."

"Já se dolů hlavou věšet nebudu." To bych nebyla já, kdybych neměla připravenou pohotovou odpověď.

"Ne, to jsem nemyslela. Jenom ti trochu poodhrnu masku. Fakt, nic víc a nic míň." Sakra, co to plácám za nesmysly? Nic víc a nic míň? Že bych se praštila do hlavy ve spánku?

Tom váhal a tak jsem toho využila. Pomalu jsem k němu přistoupila a poodhrnula mu masku. Prstem jsem obkreslila jeho rty a políbila ho. Nic tak vzrušujícího jsem v životě nezažila. Blikalo mi varovné světýlko. Toma vůbec neznám. Ale zapomněla jsem na to, když začal kladně reagovat. Naše rty se pohybovaly ve stejném tempu. Takovou vášeň jsem ještě nepoznala.

Nebyla mi zima, když mi zajel rukou pod triko. Ani mi to nevadilo. Zajímala jsem se jen a jen o jeho rty. A o dravé a zároveň jemné dotyky. Tiskla jsem se k němu, jak nejvíc to šlo. V jeden moment jsme opisovali stejnou křivku, když vytáhl mou nohu nahoru. Obtočila jsem si ji kolem jeho. Ucítila jsem, že Tom je opřený o sloup, který držel přístřešek.

Vychutnávala jsem si kouzlo našeho tajného setkání. Schovaní v tmavé noci a v ještě tmavší místnosti. V hlavě mi zablikalo další světýlko. Tentokrát jsem ho nemohla ignorovat. Gabriel. Vzpomněla jsem si na Gabriela. Vymanila jsem se Tomovi z teplého objetí.

"Já nemůžu." řekla jsem a byla překvapená, že oba dýcháme na stejné úrovni. "Musím se vrátit." řekla jsem a chtěla odejít. Tom mě zastavil.

"Zůstaň." Políbil mě a bylo to jako předtím. Opět jsem znovu cítila ten žár, tu spalující touhu, pod kterou se mi tříštily myšlenky a varovná světýlka. Znovu jsem se k němu tiskla. A tak jako předtím jsem si vybavila Gabriela.

"Musím jít." řekla jsem, ale zůstávala u něj jako přilepená. Říkala jsem pravý opak toho, po čem jsem toužila. Chtěla jsem tu s ním zůstat.

"Tak alespoň poslední polibek." Řekl. Tomu nešlo odolat. Tiskla jsem se k němu a snažila se ho vychutnat si tenhle okamžik co nejvíc. Tom se ale odlepil příliš brzy. Takhle jsem nechtěla skončit. Než jsem to stačila promyslet, zavolala jsem na něj.

"Tomáši, počkej!" On se zastavil a já ho rychle políbila. Tentokrát jsem to byla já, kdo polibek ukončil. A spokojeně jsem odběhla jako vítěz.

S hlavou plnou Toma jsem se zastavila venku před chatou, kde stále ještě bouchaly poslední rakety. Ty nejhezčí.

Tohle je určitě ten nejlepší Silvestr! Usmála jsem se a zavzpomínala jsem na tu sílu, která mě táhla k Tomovi. Tu která mě tak vábila a poutala, abych s ním zůstala. Pocítila jsem drobný osten. Gabriel. V tuhle chvíli jsem ale nelitovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama