Zamilovaná - 11.kapitola

11. května 2015 v 19:34 | Lola Kiss |  MY NOVELS Zamilovaná
JAKO NA DRÁTKÁCH

Filmový večírek se povedl a já se chystala na domluvenou schůzku s Michaelem. Jenom kávu. Potom, co jsem ho vyhodila, když měl přijít Gabriel, se na mě trochu naštval. Uznal, že jsem měla právo ho poslat pryč.

Ale jak si člověk naplánuje tak se bohužel taky někdy nestane. A u mě to platilo taky. Když se v něčem daří, někde jinde se to musí projevit.

Bohužel moje pokusy s Michaelem vyšly na prázdno.

Jediný, kdo mi dělal radost, byla Pavlína. Spokojenost z ní sálala na míle daleko. Podařilo se jí lapit toho trenéra. Stále si nemůžu zapamatovat jeho jméno. Je Ital. Ale Pavlíně stačí, když mi může říkat, jak je skvělý a co všechno umí a co všechno dělá. Mám z ní radost.


Měli jsme se sejít na rande ve čtyřech - já a Gabriel a Pavlína a ten Ital. Ale nestalo se tak. Gabriel nemohl a já musela zůstat u Niny. Řekla, že se mnou potřebuje něco probrat.

Agent mi volal s nabídkou na práci. Nadšeně jsem souhlasila.

Najednou mi začal mobil znovu vyzvánět. Byla to Nina.

"Ahoj. Copak se děje?"

"Ahoj. Já dneska nemůžu. Musela jsem vzít práci za kamarádku. Je nemocná. Takže jsem se s tebou chtěla poradit alespoň tak. Dřív než budeme v klubu."

"To nevadí. Sejdeme se někdy jindy. Tak co pro tebe můžu udělat?"

"Víš, mám menší dilema, co se týká Zdeňka." Uslyšela jsem, že se jí zajíkl hlas.

"Nino, delší dobu jsem vás pozorovala a myslím si, že je super, že jste se dali dohromady." Na druhém konci bylo chvíli ticho.

"Jsem ráda, že se na to takhle díváš. Chtěla jsem znát něčí názor. Nechtěla jsem se ptát Pavlíny. Myslíš, že bych to s ním měla zkusit?"

"Jasně."

"Uvidíme se večer v klubu?"

"Samo sebou. Těším se. Ahoj." Sklapla jsem telefon a zamířila rychle domů.

Doma jsem se osprchovala a rabovala ve skříni ve snaze něco najít. Něco, co by se mi hodilo.

Celý den jsem měla co dělat. Agent mi znovu volal, že půjdu na kamerové zkoušky a pak se uvidí. Byla jsem nadšená, že to jde tak dobře. Celý den jsem se proto smála a nepřestala jsem se smát, ani když jsem potakala Michaela na chodbě.

Šla jsem nakupovat. Jasně - znovu - , ale tentokrát do drogérie.

Nechápu, proč na mě všichni tak koukají. A přitom jsem se oblékla normálně. Hezky jsem se upravila a vystylovala. Na tom není nic špatného. Že to někdo neumí, není moje chyba. Lidi by se častěji měli dívat na televizi. Konkrétně na pořady o módě nebo ať si pustí něco jiného, filmů je spousta. Nedokážu říct, které jsou moje oblíbené. Mám jich hodně. Ale asi to bude Ďábel nosí Pradu a Sex ve městě.

Při přehrabování ve věcech jsem narazila na mou milovanou mikinu. Taková stará a ošuntělá, ale je v ní neuvěřitelné teplo.
Takových blbostí, co jsem tam našla. Ale byli jenom vzadu nebo na dně šatníku. Často tam neuklízím a taky na co? Všechno své oblečení mám pověšené a není třeba, abych ho nechávala se válet po zemi. Jen ať hezky visí na ramínkách. Nikdy mě nebavilo si ho skládat do komínků. Br!

Vzpomenu si, jak mě k tomu nutila moje teta. Byla hrozná puntičkářka. Děsila mě tím. Jenom jednou jsem nepověsila ručník v koupelně, jak měl být a málem jsem se nedostala z domu. Hodlala mi dát domácí vězení snad napořád.

Teta byla tímhle chorobně nemocná a taky se bála bacilů. Nechápala jsem, kde se to v ní bere. Jakmile jí někdo podal ruku, hned se šla umýt nebo si utřela ruku čistým kapesníček, který pak vyhodila.

Příbuzné si člověk nevybere a rodinu už vůbec ne. Já jsem byla ráda, že ta moje je daleko. Nebo že já jsem od nich daleko. Ale komu by to vadilo, když má kamarády? A navíc tu mám i bezvadnou práci a tak. Nehodlám se toho vzdát jenom proto, abych byla s nimi. To ne. Rodinu mám ráda, ale nechci s ní trávit všechen svůj čas.

Přestala jsem se dál pitvat v rodinných vztazích a raději jsem ji vybírala, co si vezmu na sebe. Chtěla jsem být perfektní. Zároveň má ráda svůj chaotický pořádek. Zní to divně? Ale jednou mi kamarádka řekla, že může mít v pokoji nepořádek, ale protože je inteligent tak se v něm vyzná. Dala jsem jí za pravdu, protože jsem to vztáhla i na sebe a ona měla pravdu.

Tím jsem nechtěla ale říct, že si doma neuklízím. Samozřejmě! Jinak by tu nebylo k hnutí. Ale taky nejsem jako ta teta, abych všechno měla vyrovnané a vypucované. Všeho moc škodí a pro uklízení to platí několikanásobně. Stačí už jenom ty bolesti v zádech, když se vytírá podlaha.

Jak jsem se tím tak zaobírala, že bych si měla svůj chaotický pořádek ve skříni uklidit, dospěla jsem k tomu, že nemám moc času a raději bych se měla věnovat přípravám na večer. Zatím mi všechno šlo jako na drátkách. Soukromý život byl skvělý. V práci se mi vedlo taky skvěle a kamarády si nemůžu ani vynachválit. Dalo by se říci, že vedu spokojený život.

Příprava netrvala dlouho. Byla jsem hotová a byla jsem na sebe pyšná. Takovou kombinaci, co mě napadla, dneska stála za tu námahu.

Celou dobu se mi zdálo, že mám v bytě podezřelé ticho a tak jsem se rozhlédla a všimla si, že nemám puštěnou muziku. To se muselo změnit a za chvíli se pokojem nesly taneční rytmy. Líčit se mi šlo rychle od ruky. To mi vnuklo další vzpomínky.

Ten víkend s Gabrielem byl vážně fantastický, klidně bych si ho někdy v budoucnu ráda zopakovala. A to co možná nejdříve, ale teď mám zase práci a musím vydělávat peníze. Nájem se sám platit nebude. Sice mám na pár měsíců předem připraveno, ale na to se nechci spolehnout. Pracovat mi nevadí, takže proč ne?

Naposledy jsem se podívala na hodinky a protáhla si nad řasami černou linku. Tohle mi nikdy moc nešlo, ale čím víc jí používám, tím je to lepší. Stávám se v tom odbornicí.

Poznala jsem, že za malou chvíli mi bude na dveřích zvonit Pavla. Domluvila jsem se, že pojedeme spolu. Určitě se těší, až mi řekne novinky ohledně toho Itala.

Pavla ani nemusela zazvonit, protože jsem akorát otevřela dveře, než se její hbitý prst stačil dotknout zvonku. Její oči prozrazovaly to co úsměv. Obdiv.

"Taky ti to sluší." řekla jsem a nechala ji, aby se otočila a já ji viděla ze všech úhlů.

"Máš dneska svoje auto?" řekla jsem a podívala se, že nepřijela Lukášovým.

"Jo. Jo. Řekla jsem si, že by si taky zasloužilo nějakou pozornost." Přejela rukou po kapotě svého modrého miláčka a sedla si za volant.

"Bylo na čase." řekla jsem si a nastoupila. Nedočkavě bych se vrtěla na sedačce, ale Pavla by si ze mě dělala legraci. Ona má někdy trochu drsný humor a neumí dobře vážit slova. Pak toho lituje, ale to je pozdě jakmile něco vypustí s pusy.

"Konečně se zase sejdem všichni." Rozesmála se a pustila rádio nahlas.

"Dobře." řekla jsem, ale pochybuju, že mě slyšela. Celou dobu si něco broukala a mě nebrala moc na vědomí. Nevadilo mi to.

Ani jsem pořádně nevnímala společnost "upovídané" Pavly, jak se si prohlížela město. Stále to samé, ale mě se zdálo nové. Nevím, jako by se proměnilo v něco nového, něco lepšího. Musí to být jen mou náladou, že si všechno přikrášluju. Ale já nejsem romantik. A nežiju v období romantismu, kde idealizace prosakovala do každodenního života. V dnešní době, řekla bych, že stále platí realismus. Já jsem realista, ale mám sklony sklouzávat mezi romantismem a realismem jako sestry Brontëovy.

Nejsem sice vášnivý čtenář, ale četla jsem od nich pár knih a líbili se mi. Hlavně se mi líbilo Na Větrné hůrce od Emily Brontëový, která jí vydala pod pseudonymem Ellis Bell. Líbilo se mi, jak Kateřina, která milovala Heatcliffa to dokázala vyjádřit, jak to podala. A také se mi líbil Heatcliff. Kdo to četl, tak by si myslel, jestli jsem se náhodou nebláznila, ale je to tak. Sice byl tyran, ale přece jen dokázal milovat. Miloval Kateřinu a dokázal to v tu noc, kdy zemřela. Na ten jediný krátký moment dokázal projevit kladnou emoci. Lásku k ní.

Při vzpomínání na starý příběh z vřesovišť jsem zapomněla na realitu. Pavla dávno zastavila a dívala se na mě. Asi mi něco říkala, a když viděla, že nereaguju, nevšímala si mě. Asi měla hlavu plnou vlastních představ. Když jsem se na ní podívala, pochopila jsem, že celou cestu své věnovala sama sobě. Tak jako já.

Před klubem bylo jako obvykle narváno, ale díky známostem, jsme mohly projít dovnitř bez nějakých průtahů.

Využila jsem, že se Pavlína posadila, a tak jsem si mohla stoupnout před všechny a říct jim o té nabídce na další film. Budou mít ze mě radost a musím to udělat teď, dokud mě nezastíní někdo jiný. Jakmile si Pavlína pustí pusu na špacír ohledně svých vztahů, nikdo ji nezastaví.

"Lidičky, zítra jdu na kamerové zkoušky na další film." řekla jsem a dočkala se očekávaného výbuchu nadšení a nemístných poznámek od Zdendy.

"Paráda!" křikla Pavla a objala mě.

"Máš dobrou sezonu." řekla Nina a natáhla se ke mně přes stůl. Neuniklo mi, že se jí Zdeněk podíval na zadek.

"Gratuluju a copak to bude?" zeptal se Zdeněk.

"Trochu akční film." řekla jsem hrdě a posadila jsem se vedle Pavlíny.

"Navrhuju přípitek." Pronesl slavnostně Lukáš a pozvedl skleničku. Ostatní se k němu přidali. "Na Klaudii."

"Na nás." řekla jsem a přiťukli jsme si.

Večer se pozvolna začal rozjíždět, když jsme vylezli na tančení parket. Opět platilo naše, každý s každým. Vyměnili jsme si taneční partnery a potom jsem viděla, jak Nina a Zdenda si šli sednout.

Překvapení se mi dostalo od Lukáše, který mi řekl, že musí jít. Že má domluvenou ještě jednu schůzku, tak aby nezmeškal. Rozloučil se se mnou a pak zmizel. Hm. Zamrzelo mě, že odchází, když jsme se tu po dlouhé době všichni sešli, ale co se dalo dělat. I já se pak rozhodla vrátit domů. Nemusela jsem Pavlínu ani prosit. Šla se mnou. Nina a Zdenda zůstali sami spolu, ale očividně jim to nevadilo.

Doma jsem nechala čas plynout, ale spát se mi nechtělo. Raději jsem si zalezla do postele s dobrou knihou Ďáblovy kosti. Klidně přečtu jakoukoli literaturu. Nemám omezený výběr a to platí i ve stylu hudby nebo v celém mém životě. Nemám na to vyhraněný názor.

Ani si nepamatuju, kdy jsem usnula. Celou noc se mi zdály divné míchanice a nedávaly žádný smysl. Chvílemi bych se jich bála. Byly to skoro noční můry, ale než jsem stačila vykřiknout, celá scéna se změnila a bylo to klidné, tiché a pak nic. Probudila jsem se. A jedno pochopila. Nevyplatí se číst takové knihy před spaním.

Ráno jsem byla nezvykle čilá. Po celou dobu jsem nepřestala pobíhat po bytě. A to jsem si nesrkla žádného Redbullu. Nedá se upřít, že když se člověk vyspí, je mu lépe. I po těch nočních můrách, které se střídali s veselými obrázky.

Uchystaná a dobře naladěná jsem se v pohodě dostala do střediska, kde mi řekli, kam mám jít. Netušila jsem, že to pro mě bude mít takové následky. V jednu chvíli jsem naprosto sebevědomě a lehce nakráčela do místnosti, ale pak ten šok! Ze dveří naproti mně, kam jsem měla jít, vyšla Tereza! V tu chvíli jsem si myslela, že mě šálí smysly, že stále ještě spím, ale ne. Bylo to tak. Holá pravda.

Když zvedla hlavu, zaregistrovala mě a usmála se. Z toho šel mráz. Kráčela si jako královna a smála se mi rovnou do očí. Napadlo mě, že mi vyfoukla roli, ale jak by věděla... To je blbost.

Tereza zmizela a chlap, co vyšel, mě uvítal. Ten chlapík mi oznámil, že dostala tu roli, na kterou jsem byla pozvaná já. Ale abych se prý nebála, já dostanu automaticky tu druhou. Sice to není hlavní role, ale podle nich je stejně důležitá jako ta její. To, co jsem v tu chvíli cítila, se nedá popsat. Divím se, že jsem mu dokázala odpovídat. Ranní energie byla fuč a já se cítila totálně vyčerpaná. A najednou jsem o sobě nevěděla.

"Slečno Klaudie?" Uslyšela jsem příjemný hlas a zároveň i doteky na obličeji. Urychleně jsem otevřela oči. Trvalo mi, než jsem si uvědomila, kde jsem. V nemocnici.

"Co se stalo?" řekla jsem a rozhlédla se po okolí. Byla tam jedna sestřička.

"Omdlela jste." řekla a pomohla mi posadit se. Cítila jsem se totálně vyčerpaná. A bolela mě hlava. Asi jak jsem spadla. Musela jsem se uhodit do hlavy. Zatraceně! To je ale bolest.

"Je mi dobře." řekla jsem a hrála si na hrdinku. Sestřička si mě pořádně změřila, jestli mluvím pravdu, ale pak mi stejně dala nějaké prášky.

"Příště byste si měla rozmyslet a pečlivě vybírat diety." řekla a měla podrážděný tón. "Nepotřebujeme tady každou chvíli omdlívající modelky." Znovu se na mě podívala a já se cítila trochu polichocena, že si myslí, že jsem modelka. Pak mi to došlo. Já jsem zkolabovala.

Jen co ona vystrčila paty, hned se ve dveřích objevil doktor. Chvíli se na mě jen tak díval a pak promluvil. "Slečno, tím že celý dny nebudete nic jíst, nezhubnete. Vy ani nemáte co." Chvíli musel počkat, až se dám do kupy. Asi jsem na něj nechápavě zírala, protože jsem cítila, jak mi spadla brada a nemohla jsem se přinutit ji sklapnout.

"Aha." To slovo mi přišlo naprosto nevhodné, ale co jiného jsem měla říct? Ani mi to nepřišlo, že jsem se zapomněla najíst. Musela jsem vypadat jako naprostý blbec. Ale taky jsem se tak cítila. Měla jsem toho tolik co dělat, že jsem zapomněla na to základní. Najíst se. Asi je toho na mě moc. Je pravda, že jsem v poslední době trochu víc pila než jedla, ale nějak jsem si to neuvědomovala.

Doktůrkovi jsem pak musela slíbit, že mě tam vícekrát neuvidí. A taky že mě tam neviděli. Místo toho jsem se radši doma nacpala ovocným salátem a jogurtem. Cítila jsem se lépe, ale pak ještě hůř, když jsem si vzpomněla na Terezu a na mou ukradenou roli.

Volala jsem Gabrielovi, ale ten měl jenom hlasovou schránku. Takže jsem to vzdala a pozvala Michaela dál. Byl trochu v šoku, co mě to napadlo, ale mě to bylo jedno. Potřebovala jsem se někomu svěřit a bůhví jak jsem se rozhodla zrovna pro něj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama