London Road - Samantha Young

24. dubna 2015 v 17:22 | Lola Kiss |  Beletrie
Je skvělé mít kamarádku, se kterou si rozumíte, ale už to tak skvělé není, když vás donutí přiznat, že se vám styl, jakým píše autorka Samantha Young líbí. A donutí vás k tomu nahlas na velmi ne-soukromém místě jakou je nacpaná tramvaj. Ano, je fajn mít i takovéhle kamarády.

London Road je druhý díl z trilogie románů (eng. Dublin Street #2), a také druhá kniha v pořadí, kterou jsem přelouskala za asi tak dva dny? Jop, čte se to rychle a dobře. Samantha Young umí psát s citem, protože její příběhy nejsou jen o sexu na každé stránce, kdepak! Jde o vývoj vztahu, který se potýká s reálnými problémy a jako bonus knihy prostupují humorem.

Camerone - Cam - pracoval jako grafik, ale musel si najít novou práci. Práci barmana získal díky ženě, kterou na první pohled odsoudil jako zlatokopku. Díky Johanně, zkráceně Jo.

Jo bydlí se čtrnácti-letým bratrem Colem, na kterého dohlíží, protože s nimi také bydlí jejich matka alkoholička. Jo vydělává sama a také chodí s milionářem, v životě hledá finanční jistotu.

Cam po několika týdnech zjistí, že kromě očividné vzájemné přitažlivosti s Jo, se v ní velmi mýlil. Soudit knihu podle obalu se nevyplácí, a stigma se také těžko odstraní.

Jo si uvědomí, že to co provádí se svým životem, je ničení sebe sama. Jestli by tak dál žila, skončilo by to s ní velmi špatně. A kdo jí popostrčil, aby si to uvědomila? Ten, kdo se spřátelil s jejím bratrem Colem, byl to Cam.

Ukázka:

Dveře byly otevřené a já s vykulenýma očima pozorovala, jak dva muži nesou konferenční stolek nahoru na podestu.

"Narazil jsi nohou do schodu." Vyšli do mezipatra a mimořádně vysoký tmavovlasý muž v ragbyovém tričku se na svého společníka ušklíbl.

Ten druhý byl o něco menší, se širokými rameny a rozcuchanými vlasy vykukujícími zpod čepice. Když se obrátil, aby se na přítele vesele usmál, pochopila jsem, že jsem v přítomnosti sportovce a hráče. Byl úžasný a jeho úsměv mi napovídal, že ví co s tím. "Nevšimne si toho."

"Dřevo je trochu naštíplé."

"Aspoň má osobitý ráz."

Popošla jsem o další krok a přitáhla tak jejich pozornost. Letmo jsem pohlédla na otevřené dveře bytu a žaludek se mi neklidně stáhl. Měli jsme nového souseda. Souseda, který bude muset snášet matčino opilecké kvílení.

Skvělé.

Muž s čepicí se uznale usmál a přejel mě pohledem od hlavy až k patě. Rychle jsem se zadívala na jeho přítele a zjistila, že podléhám jeho charismatu. Znovu se ve mně probudila koketa. Opětovala jsem jejich úsměv a zamávala prsty. "Ahoj."

Muž v čepici podepřel svou stranu konferenčního stolku a zeptal se: "Bydlíte tady?"

"V bytě nad vámi."

Rozmrzele zabručel, zavrtěl hlavou a obrátil se k svému příteli. "Cam měl vždycky štěstí."

Při zvuku toho jména jsem se napjala.

"Proč se s tím pářete tak dlouho?" ozval se z bytu hluboký a důvěrně známý hlas.

Právě, když jsem otvírala ústa, když Cam vyšel přátelům v ústrety.

"Came?" vyjekla jsem nevěřícně.

Překvapeně na mě pohlédl a rysy mu ochably úžasem. "Jo?"

"Ehm..." Vysoký přítel odvrátil hlavu ode mě a od Cama a zadíval se na svého společníka s čepicí. "Ten šťastlivec ji už zná."

Nevšímala jsem si jich. Srdce mi bušilo v hrudi a očima jsem probodávala Cama na podestě. Stál přede mnou v obnošeném tričku a džínsech, motorkářských botách, s rozcuchanými vlasy a kruhy pod očima. I když byl zjevně unavený, zdálo se, že překypuje energií, která mě vysávala. Jakmile vstoupil do místnosti, člověk vycítil jeho vitalitu a sílu. Jen málokdo na světě vyzařuje takovou auru. Jedním z dotyčných byl Braden Carmichael a Cameron MacCabe byl nepochybně další.

A stěhuje se zrovna do bytu pode mnou?

Při pomyšlení, jak je Cam blízko ke všem mým tajemstvím a hanbě, jsem nedokázala zklidnit pulz. "Stěhuješ se sem?"

Zalétl očima k podlaží nad námi. "Ty tady bydlíš?"

Jako by se mi v žaludku přesypaly kameny. "V bytě nad tebou."

"Ježíši." Cam vzdychl a vypadal, že ho to odhalení vzalo stejně jako mě. "Svět je malý."

Spíš tohle město. "Velmi malý," přisvědčila jsem. Jak se to mohlo stát? Copak mě osud tak nenávidí? Proč zrovna mně musí předhazovat do cesty takového otrapu?

"Začíná se to pronášet," postěžoval si vysoký muž a kývl na konferenční stolek.

Mrkla jsem na jeho bicepsy a pochybovala, že tu váhu vůbec cítí.

Cam pokynul k bytu. "Vemte to dovnitř, lidi. Díky."

"Kdepak." Muž v čepici zavrtěl hlavou a s očima stále upřenýma na mě se uculil. "Nejdřív nás hezky představ tady Miss Skotska."

Při té chvále mi zrudly tváře a nevrle jsem si uvědomila, že to Camův názor na mě ještě posiluje.

Cam se napjal a založil si ruce na hrudi. "Prostě to odneste."

Panebože, nebyla jsem hodna ani toho, aby mě představil svým přátelům? Potlačila jsem bolest, která mi svírala hruď, a usmála jsem se na muže v čepici. "Jsem Jo."

Oba otevřeli pusu. "Jo?" zeptali se překvapeně, jako by o mně už slyšeli.

Zmateně jsem svraštila čelo a vrhla na Cama tázavý pohled. Viditelně strnul a vrtěl na přátele hlavou.

Ti však jeho narážku odmítali pochopit. "Z baru?"

Cam o mně mluvil? Nepohodlně jsem se zavrtěla, poněvadž jsem si nebyla jistá, v jakém světle mě vylíčil. "To jsem já."

Široce se usmáli a muž v čepici na mě kývl. "Já jsem Nate a tohle je Peetie."

Nevěřícně jsem po mohutném obrovi pokukovala. "Peetie?" U někoho jeho velikosti člověk takové jméno neočekával.

Peetie měl milý, přátelský a upřímný obličej. "Gregor. Moje příjmení je Peterson."

"Chápu."

"Cam nám o vás všechno pověděl," pokračoval Nate, aniž si všímal přítelova zamračení.

Otřáslo mnou, že o mě Cam vyprávěl, a byla jsem zvědavá jak. Proto jsem usoudila, že je na čase odložit plachost a smířit se s tím, že je to můj nový soused.

Teď, když jsem o tom přemýšlela, došlo mi, že mluvil s Joss o tom, že hledá levnější byt.

Ale proč se musel nastěhovat zrovna do mého domu?

Nasadila jsem bezstarostný úsměv. "Nevěřte mu ani slovo." Nevšímavě jsem kolem Cama prošla a usmála se na jeho přátele. "Má politováníhodný zvyk vytvářet si názor dřív, než někoho opravdu pozná."

Nate přikývl. "Říkal nám, že se k vám zachoval hnusně."

To mě zastavilo uprostřed kroku. Obrátila jsem se a pohlédla na Cama.

S kamenným výrazem pokrčil rameny. "Omluvil jsem se ti."

Zalétla jsem očima k jeho rozesmátým přátelům a potom zpátky k němu. "No, v tom případě ti asi můžu věřit. Sousede." A s kývnutím na rozloučenou jsem opatrně začala scházet ze schodů.

"Vážně je to Jo?" zeptal se Nate hlasitě, když jsem zmizela z očí. Jeho hlas se za mnou linul dolů a já se neubránila tomu, abych nastražila uši.

"Sklapni," sykl Cam. "Radši odneseme ten zbytek věcí dovnitř."

"Bože všemohoucí, tak ty sis nedělal legraci. Jak dlouhý ty nohy má, krucinál?"

"Nate..."

"Vůbec se ti nedivím, kamaráde. Taky bych do ní byl blázen."

Ozvěna Camova zavrčení se donesla až ke mně. "Běž už, sakra, do toho pitomýho bytu!"

Práskly dveře a já, stojící v posledním mezipatře, jsem nadskočila. Co to mělo znamenat? Co jim o mě Cam navykládal?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama