Dokonalý svět - 9. kapitola

8. dubna 2015 v 6:20 | Lola Kiss |  MY NOVELS Dokonalý svět
Zamrkala jsem po druhé a odehnala mlhu, která se mi rozprostírala před očima. Rozhlížela jsem se po neznámém pokoji a v hlavě se mi rojily všemožné scénáře, které nezahrnovaly nic dobrého. Ach ne!

Pokoj byl zařízený v šedé a nějaké divné hnědé, která se sem vůbec nehodila. Otočila jsem se na posteli a zadržela křik, který se dral ven.

"Ahoj." Pousmál se Jiří a posadil se ke mně na postel.

"Jak… Co… Kde?" Hlava se mi trochu motala, jak se můj mozek snažil vzpamatovat.

"Vzal jsem tě ke mně. Když jsem tě totiž šel ven hledat, viděl jsem, jak ses opřela o strom a pak se svalila na zem." Pokrčil rameny.


"Hm, asi bych měla říct díky?" Tohle nebylo jenom divné, bylo to přinejmenším super divné.

"Není zač." Pohladil mě po tváři a já si uvědomila, jak asi musím vypadat. Otřesně.

"Ehm, kde máš koupelnu."

"Tamhle." Ukázal rukou na dveře vedle příšerné hnědé komody.

Vystřelila jsem z postele a rychle za sebou zavřela dveře. A sakra!

V zrcadle se na mě díval mýval. Kruci! Zaklela jsem a hledala nějaký odličovací prostředek. A potom mi to došlo. V koupelně chlapa jsem hledala odličovák.

"Jsi v pohodě?"

"Jasně." Řekla jsem a rychle se postavila za dveře, aby nemohl otevřít. "Dám si sprchu."

"Ručníky jsou nahoře na polici."

Oddychla jsem si a šla se znovu podívat po něčem, čím bych se odlíčila. Cokoliv kromě sprcháče nebo holicí pěny.

Svlékla jsem se a spolu s krémem po opalování si vlezla pod teplou sprchu. Přesně tohle jsem potřebovala. Uvolnila jsem si svaly a vzpomínala.

Myslela jsem na Teodora, jak se tvářil, když jsem mu řekla, čím jsem si prošla. Ani to s ním neuhlo. Nic. Byl jako ta perfektní kamenná socha ze zámku Kuks.

Zavrtěla jsem nad tím hlavou a rychle tak ukončila hysterický smích, který ve mně bublal. Už je to za mnou. Brzy bude. Teodor a já nejsme nic víc než dva lidé, kteří žijí pod jednou střechou.

Teodor. Ani jsem si neuvědomila, že bych mu měla říkat… Ne! A dost! On není…

Nechala jsem to plavat a vzpomněla si na Elenu, se kterou si budu muset promluvit a omluvit se jí. A ona není jediná, komu bych se měla omluvit.

Jiří, tomu bych se měla omluvit především. Potom, co jsem mu řekla a jak jsem se k němu chovala. Zavrtěla jsem hlavou a dopřála si další dávku po opalovacího mléka, u kterého jsem si byla jistá, že ho tady nechala nějaká žena.

Jiří. Usmála jsem se a v osušce prohledala jeho věci. Potřebovala jsem si půjčit něco na sebe nebo bych mohla… Ne. Nejdřív omluva a pak…

Pousmála jsem se a zkoprněla. Tohle je jeho byt. V životě jsem se nikdy nespala u nějakého chlapa, natož, abych se hrabala v jeho věcech nebo dokonce používala jeho sprchu.

Natáhla jsem si jeho košili a tepláky a vydala se ho najít. Nebylo to těžké, protože jako většina moderních bytů, měl i tenhle propojenou společenskou místnost s kuchyní.

"Jíš špagety?"

"Huh?" řekla jsem a dívala se na jeho neformální oblečení. Vypadalo to tak zvláštně, tak domácky. Vždycky jsem ho viděla jenom v obleku s dokonalou kravatou nebo bez oblečení.

"Špagety?" Otočil se na mě a zhodnotil mou volbu oblečení. Černé triko s Batmanem a šedé tepláky se šňůrkou v pase.

"Jasně." Posadila jsem se na další strašnou béžovou židli a složila nohy pod sebe. Fascinovalo mě, jak si v kuchyni počíná. Sama jsem nic vařit nezkoušela, no, vlastně ano, ale nedalo se to jíst, takže se to moc nepočítá.

Tenkrát se Karina vrátila z nákupu, a když viděla tu spoušť, rychle mě vyhodila z kuchyně. Udělala jsem tam pěkný binec.

"Já, chtěla bych se…"

"Ano?" Otočil se a usmíval, nutilo mě to představit si, jak mu ten úsměv smažu.

"Nic." Poposedla jsem si a nelíbilo se mi, jak jsem se cítila.

"Ne, myslím, že jsi mi chtěla něco říct." Založil si ruce a vypadal opravdu komicky, protože v jedné ruce držel dřevěnou vařečku.

"Je tady něco vtipného?" Položil vařečku a naklonil se ke mně přes stůl.

"Jo." Usmála jsem se a věděla, že pro tentokrát není omluvy zapotřebí.

Naklonila jsem se k němu taky a dívala se mu do pobavených očí. Můj mozek se najednou soustředil na něco úplně jiného. A nebyla jsem sama, jak jsem si ověřila za chvíli.

"Měla bys zavolat domů a dát vědět, že jsi v pořádku."

Zamrkala jsem a zamračila se. Co? Žádné : vynecháme jídlo a půjdeme rovnou do ložnice nebo ještě lépe vyzkoušíme ten otřesný gauč v obýváku? Zamračila jsem se a vysloužila si jeho upřímný smích. Ale měl pravdu, sakra!

Zavolala jsem domů a doufala, že to zvedne Karina. Nikdo to nebral, a tak jsem zanechala vzkaz, že jsem na pár dní u svého přítele a rychle zavěsila, co kdyby náhodou…

"Dám si ty špagety!" Zavolala jsem na něj a vypnula mobil pro případ, že by se mi rozhodli zavolat zpátky. Teď jsem toužila po jediném, rozptylování a žádná rodina.

Musela jsem uznat, že je to poživatelné. Rozhodně to nebylo jídlo, jaké nosil do práce, ale nedostala jsem otravu, tak to považuju za dobré znamení.

Rozesmála jsem se, když jsem zpozorovala, jak si mě prohlíží. Nevadilo mu, že jsem si půjčila jeho věci, ale spíš ho to přivádělo na jiné myšlenky. Myšlenky, které jsem později hodlala povzbudit.

Ale k tomu jsem se měla dostat, až za hodně dlouhou dobu. Jiří byl pevně umanutý dostat svoje odpovědi, na které měl podle jeho slov nárok. Netušila jsem o čem to mluví, dokud mi nepřipomněl, že jsem ho nazvala jeho přítelem a tím pádem má právo se dozvědět, co se stalo.

Naprázdno jsem polkla a podívala se mu do očí. Tohle ne.

"Ne." Řekla jsem a jasně dala najevo, že se nehodlám svěřovat.

"Viděl jsem tě, když jsi poprvé odpadla. Vůbec jsi to nebyla ty. Byla to zničená lidská troska, která byla ochotná udělat cokoliv, jen aby se jí už dál neubližovalo. Vyděsila jsi mě k smrti, to ti teda povím."

No. K tomu jsem neměla co dodat.

"A pak, když jsem tě viděl, jak jsi přišla do firmy, uvědomil jsem si, že budou padat hlavy. Musel jsem tě nějak zastavit, ale ty´s mě odrovnala. V ten moment jsem tě nepoznával, už po druhé."

"Nechci o tom mluvit." Zatvrdila jsem se.

"Hej, myslíš, že potom, cos mi řekla, to jen tak přejdu? Ani náhodou."

"Nebudu se s tebou o tom bavit." Procedila jsem skrz zuby a odmítala podlehnout impulsu vzteku.

"Proč?" Přejel mi rukama po paži, jako bych potřebovala uklidnit. Počkat!

"Hele, já vím, o co se snažíš!" Vytrhla jsem se mu a rychle odstoupila jako by byl jedovatý had.

"Ne to teda nevíš, protože kdybys věděla, pochopila bys, že mi na tobě záleží. Nemusíš na to být sama." Další objetí, ze kterého jsem se nevykroutila. Cítila jsem… úlevu.

"Už nikdy nebudeš chtít usnout, květinko. Nikdy se nevrátíš do klidného světa, odkud jsem tě vzal. Nikdy na mě nezapomeneš." Cítila jsem, jak Jiří ztuhl.

"Co?" Zmateně se na mě podíval.

"Jeho poslední slova." Řekla jsem a opřela si hlavu o jeho rameno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama