Dokonalý svět - 8. kapitola

1. dubna 2015 v 9:55 | Lola Kiss |  MY NOVELS Dokonalý svět
Do pokoje prosvítalo šero a já byla vzhůru. Ležela jsem na zádech a dívala se na tmavé pruhy, které měnily barvu z černé na šedou a pak růžovou. Konečně bylo ráno. Čas kdy lidé vstávají do práce.

Posadila jsem se a odkopla na stranu nákup, který jsem včera rozmetala po pokoji. Cítila jsem i slabý závan alkoholu, když se ta pitomá sklenka roztříštila o zeď a ten mokrý flek, který ne a ne uschnout.

Otevřela jsem dveře pokoje a zařvala, že potřebuju v pokoji uklidit. Nenamáhala jsem se se jménem, protože v patře, kde mám pokoj, je jenom jedna nová, ta mladá dívka.

Klepání na dveře, žádné řeči a rovnou se pustila do práce.


V šatně jsem se oblékla a zkontrolovala, jestli vypadám dobře. Na setkání s otcem se musím připravit tak, abych se cítila dobře a sebejistě.

Na schodech jsem zaslechla matku, která po telefonu mluvila sfinančním ředitelem lázní Honey Spa.

"Ano, já vím. Ale ty peníze jsem potřebovala, protože ten šílenec držel moji dceru, bůh ví kde."

Ale, ale.

"Ahoj, drahoušku." Matka se ke mně otočila a usmívala se jak z plakátu na zubní pastu.

"Máš problémy ve firmě? Slyšela jsem tě."

"Ano, když mi tvůj otec řekl, že požadují moc velkou sumu za tak krátkou dobu, navrhla jsem tedy, že zaplatíme každý polovinu."

A bylo to tady. Ta historka, kterou otec matce namluvil, protože sám odmítal zaplatit za dítě, které není jeho. A matka tomu uvěřila, on je přece tak skvělý.

"Mám na tebe otázečku. Kdys mi hodlala říct, že není můj biologický otec?"

Nemohla jsem posoudit matčinu reakci, její upravený obličej nedal vzniknout žádným emocím. Na chvilku zmlkla, to ano, ale hned se rozmluvila.

"Nebuď směšná, drahoušku." Poplácala mě po ruce a pak mávla na rozloučenou.

To byla poslední kapka. Zaklapla jsem pusu a práskla vztekle dveřmi. Taxík naneštěstí už stál na cestě, takže jsem si nemohla aspoň trochu ulevit.

Před firmou jsem se nadechla a přidala do kroku, byla jsem vytočená a potřebovala jsem to ventilovat. Lidé předem mnou uhýbali a raději se dívali stranou, dokud byli v mém zorném poli. Tušila jsem jejich pohledy na zádech.

Podpatky se rozklapaly hlasitěji, když jsem došla do prvního patra, kde se konala schůze vedení, s otcem v čele.

Málem jsem vrazila do Jiřího, který vyšel ze své kanceláře, a hlavou mi blesklo slovo idiot. Vyhnula jsem se mu a pokračovala, dokud mě nedohnal.

"Musíme si promluvit."

Odfrkla jsem si a založila ruce. "Není o čem, mám práci."

Pokusila jsem se udělat krok, ale znovu mi zastoupil cestu. Ostře jsem se nadechla a cítila, jak se mi zvedá teplota. Hranice udržitelnosti byla nízko.

"Vypadáš jako nějaký anděl pomsty, to-"

"Cože?!" vyštěkla jsem na něj a viděla, jak se mu rozšířily zorničky. Takovou mě neznal.

"Hele, řekni mi, co se děje." Nesnáším slovo hele.

"To je moje věc." Zatvrdila jsem se a odmítala uhnout pohledem.

"Už pár dní ne. Ven stím."

Pokusil se na mě sáhnout, ale odtáhla jsem se a vybafla na něj: "Fajn!" Potřebovala jsem ho srazit na kolena.

"No?" Vypadal trochu pobaveně, což mě popudilo ještě víc, jako by si myslel, že se rozesměju nad svým chováním nebo že se budu chovat, co já vím…

"Celý týden jsem strávila spoutaná vnějaké odporně smradlavé díře se zavázanýma očima. Ten chlap mě sotva krmil a každý den mě nutil uvěřit, že se odtamtud nedostanu a umřu. A perličkou bylo poznání, že otec odmítl zaplatit výkupné, protože nejsem jeho dcera!"

Jiřímu spadla brada a zkameněl na místě. Zle jsem se ušklíbla a protáhla se kolem něj. Neudělala jsem ani dva kroky, když mě chytil za ruku.

Prudce jsem se mu vytrhla.

"Tohle už nikdy nedělej." Zavrčela jsem na něj a on spustil ruce podél těla.

Pohlédla jsem na telefon a viděla jméno volajícího - Elena. Vztekle jsem přešla na druhou stranu, kde na mě Jiří nemohl a zvedla to.

"Co je?"

"No, já-"

"Jestli budeš koktat, tenhle rozhovor hned končí." Pořádně jsem se vytočila, protože ona a Jiří znamenali další zdržení.

"Viv, moc mě to mrzí, chci si s tebou promluvit."

"Teď ne." Řekla jsem a vypnula telefon. Už žádné další pokusy mě zastavit. Už ne.

Zvuk klapajících podpatků se rozléhal chodbou a podobal se rytmu mého srdce. Ani jsem se nenamáhala mluvit s otcovou asistentkou.

"Teď tam nemůžete, má jednání." Zavolala, ale nestarala jsem se.

Bez klepání jsem otevřela dveře a všechny pohledy se upřely na mě. I ten otcův.

"Ano, copak se děje?" Zdvořilost, chladné profesionální zdvořilost prodchnutá doutnajícím hněvem.

"Musíme se promluvit, otče." Dala jsem na to poslední slovo zvláštní důraz a zvedla přitom bradu.

"Nechte nás o samotě." Žádné prosím, nebo budeme pokračovat za chvilku. On je tady jediný šéf. To on tady má hlavní slovo, jen on rozhoduje.

Počkala jsem, dokud dveře necvakly.

"Znám pravdu, už vím, že nejsi můj biologický otec." Řekla jsem a najednou se cítila v jeho přítomnosti malinkatá.

Sakra, sama jsem se necítila vůbec dobře v jeho přítomnosti.

"Hm." Podrbal se na bradě a zatvářil se trochu pobaveně a úlevně?

"Řekl mi to ten chlap, který mě unesl. Donutil mě na to nikdy nezapomenout." Cítila, jak se mi svírá srdce. Uvědomila jsem si, že jsem doufala, že se zachová jinak, ne takhle chladně a odměřeně.

"No, někdo to udělat musel. I když jsem překvapený, že si to pamatuješ. Policajtům si tvrdila, že nic nevíš." Propletl si prsty a položil je na stůl.

"Lhala jsem. Pamatuju si každý podělaný den. To, jak jsem na začátku myslela na tebe a na to, jak mě zachráníš. To, jak mě držel naživu jen s minimem, abych zůstala vzhůru. Mám vryté do paměti jeho výsměch, když mi řekl, že za bastarda nemáš důvod platit. Všechno, mám vryté do mozku."

"Hm. To je všechno, cos chtěla?" Jako bychom mluvili o obchodě, jako bychom byli cizí lidé.

"To nestačí?" V údivu jsem otevřela pusu nad jeho lhostejností a sledovala, změnu v jeho výrazu. Byl naštvaný.

"Podívej se, tvoje prolhaná matka zaplatila, a tím se to vyřešilo. Nevidím důvod se v tom dál pitvat. Je to bezvýznamné."

Jako by řekl, že já jsem bezvýznamná. Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy.

"Nemá smysl se o tom bavit. Takže pokud nechceš něco jiného?"

"Jak jsi mohl?! Jak jsi mohl říct, že prostě nezaplatíš? Jsem lidská bytost! Tušil si vůbec, co se mi potom stane?" První vlna slz se přehoupla přes okraj.

"Jak jsem mohl?" Uchechtl se. "Prosím tě. Nebuď směšná. A navíc, proč bych měl platit za něco, co není moje? Vždyť by to byl zbytečný výdaj." Já nebyla důležitá. Každým slovem mi zasazoval další ránu.

Litovala jsem, že jsem sem vůbec přišla. Litovala jsem, že jsem se rozhodla ho konfrontovat s tím, že znám pravdu. Litovala jsem, že mi matka neřekla pravdu. Litovala jsem, že jsem se narodila.

"Pokud nemáš něco důležitého, rád bych se vrátil k práci. Mám tu neodkladnou záležitost, která si vyžaduje mou pozornost."

Další slzy mi zkapaly ztváří a máčely mi hedvábnou látku ve výstřihu. Musela jsem se zeptat na poslední otázku.
"Měl jsi mě někdy vůbec rád?" Zoufale jsem potřebovala slyšet, že mě má rád pořád.

"Myslíš, než jsem zjistil pravdu?" Svraštil obočí a přemýšlel.

Dívala jsem se na něj a viděla, jak tam klidně sedí a přemítá, jako by počítal, kolik minut svého drahocenného času promrhá se mnou.

"No, možná ten den, kdy ses narodila. Asi tak jednu hodinu." Promluvil a podíval se na mě neúprosnýma tmavýma očima.

V těch očích nebylo nic. Byly prázdné a jen se na mě dívaly. Připadala jsem si jako nějaký obtížný hmyz.

Nemohla jsem dál mluvit a tak jsem rychle opustila zasedačku. Potřebovala jsem na vzduch, protože jsem nemohla dýchat. Dělalo se mi špatně a hrdlo se mi svíralo.

Přes slzy jsem skoro neviděla, a v hlavě se mi honila jeho slova. Tak hluboko uvnitř jsem doufala, přála jsem si, aby mi nepotvrdil, co říkal ten chlap.

Jenže on to potvrdil do puntíku. Cítila jsem se tak neschopná, když jsem sním mluvila. Nevěděla jsem, jak s ním mluvit. Všechen vztek se kamsi vypařil a já jsem byla jak hadrová panenka.

Štvalo mě, že jsem tam jen tak stála a nechala ho se mnou zamávat. Štvalo mě, že jsem se chovala jako zbabělec a nedokázala mu říct jedinou z vět, které mi vířily dnes ráno hlavou.

Venku jsem zalapala po dechu, když se do mě opřel studený vzduch a probudil další vzpomínky na toho chlapa, který mě psychicky mučil celý týden. Celý týden a jen kvůli němu, protože odmítl zaplatit za bezvýznamnou věc. Věc, kterou jsem byla já.

Opřela jsem se o strom a přes vzlyky nemohla dýchat. Kolena se mi podlamovaly a tak jsem se opřela o strom. Pokusila jsem se nadechnout, ale zbytečně. Nemohla jsem, nezvládala jsem to. Celá ta situace se mi vymkla z rukou, znovu. Zase jsem byla slabá, zase jsem nemohla nic dělat, zase jsem byla vydaná někomu na milost.

Bylo toho na mě moc, poslední, co jsem slyšela, bylo moje jméno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama