Nebezpečná láska - Kateřina Petrusová

8. března 2015 v 20:47 | Lola Kiss |  Beletrie
První díl, který jsem četla jako poslední. Vlastně jsem začala s posledním dílem, když to vezmu při retrospekci. Nebezpečná láska je název prvního dílu ze série Bavettovi od Kateřiny Petrusové http://lola-kiss.blog.cz/1407/katerina-petrusova. Pak následuje Nepřítel mého nepřítela http://lola-kiss.blog.cz/1407/nepritel-meho-nepritele a Zakázaná přitažlivost http://lola-kiss.blog.cz/1404/zakazana-pritazlivost.

Víte, na začátku to pro mě bylo trochu komické, no vlastně jsem se pořád musela smát a pak hihňat do ruky, když mi začala ve škole přednáška. Jestli se je na co těšit? Ano! Humor tady tryská z každé stránky. Autorka tohle prostě umí. Dokáže příběh podat a donutit vás culit se jako pitomeček a pak se otřásat smíchy.

Kniha je psána z pohledu Paige, ošetřovatelky, která se dostane na doporučení od bývalého zaměstnavatele do rodiny Italů - Bavettových. Její nový svěřenec je dospělý Michael, právník, který se po autonehodě probral ve stavu, že je malé 3- leté dítě, protože v podvědomí se nechtěl vrátit do svého světa.

Paige se starala o Michaela v domě jeho rodičů a pak mimo město ve srubu v přírodě, a jako malého velkého kluka si ho oblíbila. Postupem času přichází na to, že Bavettovi nejsou jen občané města New York, ale mafiáni. A v té době se Michael vrací do normálu, a přes noc se z něho stane opět osmadvacetiletý muž. A situace se zkomplikuje, protože si nejsou s Paige lhostejní.

Problém je, že z práce, kterou vykonává Michael se neodchází výpovědí, ale nohama napřed.

Takže kromě velké nebezpečné mafiánské rodiny, faktu že Paige zná dospělého Michaela teprve chvíli a také drobnosti, že její bývalý je policajt... Yup, nemají to jednoduché. A konec rozhodně nebude procházka růžovým sadem.

Ukázka z knihy:

"Asi omdlím," oznámila jsem Michaelovi, když mi došlo, kdo volá. Podal mi telefon a klidně řekl:

"Neomdlíš. Kdybys mu to nezvedala, přijel by. Nebo by sem někoho poslal." Ta představa mě vyděsila ještě o něco víc než jen telefon s Robertem. Pak jsem dostala spásný nápad:

"Zvedni to ty! Řekni, že jsem na záchodě!" Ale podle jeho výrazu mi bylo hned jasné, že to neprošlo. "Hlavně že ses kasal, jak jsi dobrý herec, viď," ušklíbla jsem se. Když jsem od něj brala mobil, zdálo se mi, že pálí. Nervozita dokáže s člověkem udělat divy. I tak jsem se nadechla a ze všech sil jsem se soustředila na to, abych zněla normálně. Pozdrav ale rozhodně nepatřil mezi ty běžné.

"Dobré..." Zmateně jsem se podívala na Michaela. Netušila jsem, kolik je hodin. Poledne, naznačil tiše. "Poledne?" Vážně jsem omdléváním a řešením svých děsů strávila několik hodin?

Robert se uchechtl.

"Dobré. Ruším tě při něčem?"

"Ne!" vyhrkla jsem příliš rychle. Michael mě konečně pustil, ale jen proto, aby mohl vstát, udělat dva kroky k oknu a rukou si projet vlasy. Rozhodně se nedalo mluvit o tom, že bych byla klidná. Zavřela jsem oči a snažila se vzpamatovat.

"Paige, děje se něco?" zeptal se Robert a jeho hlas rázem pozbyl veselosti. Na jednu dlouhou vteřinu jsem si byla jistá, že ví, co se děje. Že je mu to úplně jasné a za chvíli tu bude i s pistolí nebo nožem a ze mě zbude jen hromádka polámaných končetin. Potom jsem otevřela křečovitě sevřené oči a uviděla Michaela. Lehce se usmíval, zavrtěl hlavou a líně máchl rukou.

To nevadí. To je jedno.

Ale mně to jedno nebylo. Slíbila jsem mu trochu času, tak ho taky dostane! Robert je daleko, nevidí mě, nepozná, že lžu.

"Jo. Když to nutně potřebuješ vědět, byla jsem na záchodě. Tak se omlouvám, jestli nezním dostatečně nadšeně z toho, že mi voláš." Spustila jsem mnohem ostřeji, než jsem čekala, ale vlastně to bylo dobře. Když jsem s ním mluvila naposledy, bavili jsme se o erekci a on naučil svého bratra slovo pinďour. Při předposledním hovoru mi řekl, ať nedráždím hada bosou nohou. Vlastně jsem teď klidně měla nárok na to, cítit se uražená.

"Omlouvám se," řekl a už zase zněl jako ten milý Robert. Znovu jsem zavřela oči, tentokrát úlevou. Dokud se mi podaří udržet ho daleko, zvládnu to. Po telefonu to zvládnu. Hlavně nesmí přijet. Tváří v tvář bych se nedokázala ovládnout a nejspíš bych padla na kolena a hystericky prosila, ať mě nechá být, že vlastně dohromady vůbec nic nevím.

"Něco nového?" zajímal se.

"Vše při starém."

"A ráno...?" Nechápala jsem, na co přesně naráží. Ráno se Michael vrátil zpět do světa dospělých - ale to Robert neví!

"Ráno jsme vstali? Jako každý den?" Tázavá melodie mého hlasu ho slyšitelně pobavila.

"Myslel jsem spíš, jestli se opakovala včerejší příhoda," nadhodil. Jakmile mi došlo, co myslí tou příhodou, zakryla jsem si dlaní pusu, abych nezaúpěla nahlas. Michael tázavě zvedl obočí. Zvedla jsem oči v sloup a otočila obličej ke zdi, abych na něj neviděla. Teprve pak jsem byla schopná odpovědět:

"Jo. I dneska měl erekci." Předstírat, že ten tiše se smějící muž vedle mě je stále dítětem, bylo vážně příšerné. Rozhodla jsem se vybít si to na Robertovi. Měla jsem pocit, že když budu v offenzivě, budu víc sama sebou. Aspoň s přihlédnutím k posledním dvěma rozhovorům. "A mimochodem, děkuju, že jsi ho naučil říkat pinďour!"

"Pinďour!" zaryčel Michael u okna nadšeně. Na okamžik jsem se přestala soustředit a okřikla ho:

"Michaele!" Naštěstí jsem si uvědomila včas, že nesmím říct: Co to sakra děláš?! Snažíš se mě rozhodit? A dodala jsem: "To se neříká!" Ukázal mi zdvižené palce a tvářil se naprosto bezstarostně.

"Vidíš?" houkla jsem vyčítavě do telefonu.

"Omlouvám se," hýkl Robert vesele. Nesouhlasně jsem zamručela. "Mluvila jsi s někým z nemocnice?"

"Jo, s doktorem Stakesem," odpověděla jsem bez valného nadšení. Michael okamžitě zvážněl a zamračil se. Připomněl mi tím, že jsem se chtěla zeptat na ty jeho záchvaty vzteku.

"A?"

"A nic. Nic neví. Říkal, že se pravděpodobně opravdu vrací do normálu, ale netuší, jak dlouho by to mohlo trvat. Prý se to může stát z ničeho nic, nebo taky ne."

"To je mi novina," řekl Robert nespokojeně. "To vím i já a nepotřebuju kvůli tomu medicínu."

"Hm," broukla jsem, protože jsem nechtěla dál pokračovat v konverzaci o doktorovi, který evidentně vytáčel oba bratry.

"Teď se k vám asi pár dní nedostanu," prohlásil Robert a zněl kajícně. Hned jsem chtěla nadšeně vyhrknout, že to vůbec nevadí, ale uvědomila jsem si, že mi to vlastně vadit má. S radostí jsem na něj zavrčela:

"No, to jsem nečekala."

"Paige, já to nedělám naschvál!" Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl. Obdivovala jsem jeho trpělivost a pomalu mi začínalo docházet, že on si ode mě vážně nechá líbit nečekaně hodně. Jen díky tomu, že jsem se starala o Michaela. Asi na té zkazce o pevných rodinných poutech něco bylo. Nebyla jsem si jistá, jestli bych dovedla podobně vstřícně přijmout Peterovu slečnu, kdybych si o ní myslela, že je úplně pitomá.

"Ale mám dobrou zprávu. Vypadá to, že brzo bude definitivně klid. Vidím to tak maximálně na týden, pak už by mělo být všechno vyřešené a vy se budete moct vrátit domů."

Nevěděla jsem, jestli mě víc děsí to, že se opravdu blíží návrat do normálního života, nebo to, že to bude vyřešené definitivně. Tohle slovo teď pro mě mělo trochu jiný význam.

"Aha," hlesla jsem. Nezněla jsem nadšeně. Vlastně jsem zněla docela přiškrceně - a přesně tak jsem se i cítila.

"Nemáš radost?" divil se.

"Zrovna jsem si tu začínala zvykat," plácla jsem a Robert se rozesmál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama