Dokonalý svět - 5.kapitola

20. března 2015 v 18:24 | Lola Kiss |  MY NOVELS Dokonalý svět
5. KAPITOLA

Celý den jsem se Eleně snažila vysvětlit, co se seběhlo s Jiřím. Tou pozměněnou verzi a trochu vylepšenou.

"Tak ti to zopakuju naposled. Zrovna jsem sbírala odvahu na to, jak otci řeknu, že znám pravdu. V mysli jsem si přehrávala konverzaci, kterou bych s ním vedla a no, tak nějak jsem se z toho rozbrečela. A on zrovna vlezl dovnitř a no viděl mě."

Kousala jsem si nehet a doufala, že mi to zbaští.

"Chápu. Udělej to jednoduše. Jdi za ním do kanclu, až tam bude sám a jednej s ním na rovinu. Věř mi, že ta trapná atmosféra, která nastane, až se vy dva v pondělí uvidíte, bude pak mnohem míň trapná."

"Ta trapnost nezmizí, co?"

"Ne."


Zavěsila jsem a hryzala si dál nehet. Nelíbilo se mi to a měla jsem z toho špatný pocit. Mohla bych předstírat, že se nic nestalo, ale jistý smysl mi říkal, že by to nevyšlo.

Šla jsem do kuchyně, ale matčina kamarádka Simona mě odchytila a spolu s Alexandrou mě posadily mezi sebe na pohovku.

"Viviane, muselo to pro tebe být strašné, být unesena tím zvrhlíkem." řekla Denisa a soucitně se usmála.

"Ano, chudáčku, muselo ti být hrozně." Přidala se Alžběta a usrkla čaje.

"Ale naštěstí je doma." řekla matka a nalila si další šálek.

"Víte, kdyby se mně stalo něco takového, že by mě unesli, já bych to nepřežila." Dodala Vanda a dramaticky zavrtěla hlavou.

"Viviane je teď naše hrdinka. Přežila ve zdraví a vrátila se domů." Ukončila debatu Denisa.

Amen, pomyslela jsem si.

"Pamatuješ si na něco z toho-?" Alžběta se odmlčela a naznačila posunkem.

"Ne." Pousmála jsem se. "Nic si zté doby nepamatuju."

"Ach, aspoň něco dobrého na celém tom únosu." Povzdychla si Simona a odložila šálek.

Ohlídala jsem si výraz a nemohla uvěřit vlastním uším. Co to sakra povídají?! To se snad zbláznily?! Jak můžou mluvit o tom, co se mi stalo, jako by to samy prožily?! Chytla mě zlost a nemohla jsem si ničím ulevit.

"Ach, Viviane, drahoušku, měla jsi vidět svého otce, jak pochodoval po domě a zuřil." řekla matka a její kamarádky pokývaly souhlasně hlavami. Nepřekvapilo mě, že toho byly svědkem. Neopustily by jednu z nich, když jí unesli dítě.

"Ano, Amélie má pravdu. Když jsem přišla, viděla jsem, jak mu z očí metají blesky."

"Přesně tak. Pokud promluvil, znělo to tak chladně a necivilizovaně." Reagovala Denisa na Alexandřínu poznámku.

"Já se ho raději na nic neptala a ani mu nemohla vyjádřit, jak moc je mi to líto." Prohlásila Vanda a dopila čaj.

"Omluvte mě." řekla jsem a rychle odešla do kuchyně. Potřebovala jsem vzduch.

Otec se nevztekal, protože mě unesli, ale protože jsem nebyla jeho, protože se opovážili chtít peníze za bastarda. Ano, to byl ten důvod, proč běsnil.

Bohužel, než jsem odešla zdoslechu, zaslechla jsem Alžbětinu větu: "Chudinka holka. Musíš to mít teď opravdu těžké, Amélie."

Pohár přetekl a já utekla na zahradu. Zhluboka jsem v předklonu dýchala. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Uklidňující mantra.

Ráno jsem se probudila s jasným cílem na obzoru. Musím si promluvit s Jiřím a uvést věci na pravou míru. Nikomu o tom nesmí říct a ani on nesmí vědět, co se to tam přesně stalo. Budu muset lhát, a to pořádně.

Vzala jsem si své nejvíc sexy šaty na ramínka spotiskem velké květiny na pravém rameni a zhodnotila se v zrcadle. Elena by ze mě měla radost. Do práce v kanceláři to není zrovna vhodné, ale taky ne zakázané. Přípustná mez.

Celou dobu jsem byla netrpělivá, ale nemohla jsem to dál odkládat. Lidé začínali chodit do práce. Nadechla jsem se a zaklepala na jeho dveře.

"Dále."

Vešla jsem a počkala, až zvedne pohled. No, očividně se taky necítil jako doma.

"Přišla jsem si vyjasnit tu situaci z pátku."

"Dobře." Pokynul mi, abych se posadila, ale raději jsem si stoupla k oknu.

"To, co jsi viděl, byl bohužel nedostatek spánku a trocha rozrušení. Nebylo to nic vážného, jenom jsem byla vyčerpaná, protože jsem se zapomněla najíst. To je všechno."

"Hele, já se v tom nehodlám šťourat, takže, co kdybych to prostě - ehm, zametli pod koberec."

Zastavila jsem se na odchodu a pohlédla na něj. No, nelíbil se mi způsob, jak to řekl, ale hlavně že to nebude šířit po firmě.

"Nikomu ani slovo." Dodal, když jsem váhala potřást si s ním rukou.

"Ano, protože to nic neznamenalo." Podotkla jsem a v mysli mi vytanula matka, která by mě zavřela na psychiatrii.

Potřásli jsme si rukama a nastala trapná chvilka, kdy ani jeden z nás nevěděl, co teď.

"No, tak se měj." řekla jsem a vyprostila ruku.

"Jo, a hele, co kdyby sis se mnou dala dneska oběd? Jako kolega a kolegyně."

Jako bych to potřebovala upřesnit.

"Jo, proč ne." Přikývla jsem a rychle se vytratila. Co jsem to právě odsouhlasila? Zavrtěla jsem nad tím hlavou a přemítala, jak moc je to se mnou v háji.

Vrátila jsem se do příjímací kanceláře a dodělávala poslední detaily před oficiálním předáním. Vypadalo to dokonale, až na jeden malý detail.

"Kde je ta skříňka, kterou jsem u Vás objednávala?" promluvila jsem do telefonu a poslouchala samé omluvy.

"Koukejte ji sem do dvou hodin donést nebo si ponesete následky na nedodržení smlouvy, udělám Vám nepříliš pěknou reklamu pro veřejnost a navíc…"

Nemusela jsem pokračovat, muž na druhé straně svatosvatě slíbil, že skříňka tam bude v jednu hodinu a dostanu na to i slevu, že jsem musela čekat.

Položila jsem telefon bez rozloučení a usmála jsem se. Ano, líbila se mi ta moc, kterou jsem měla. Cítila jsem se tak nezávislá a schopná postarat se sama o sebe.

Narovnala jsem ramena a balila svoje materiály a podklady. Bylo na čase se přesunout do zasedačky, kterou jsem měla rozvrhnutou a zavolat Eleně. Měla jsem tři zmeškané hovory.

"Ahoj, copak?" zeptala jsem se, a Elena mi vylíčila, že zapomněla jméno nového kluka.

"A jak jsi mu teda říkala?" Snažila jsem se jí osvěžit paměť. Přezdívky obvykle vybírala podle podoby se jménem.

"No, asi Surfař." Asi? Jo, asi s ním moc nemluvila.

"Asi ti neporadím, holka." Posadila jsem se a čmárala si do diáře.

"To neva, ale co ty a ten idiot?" Cukla jsem sebou, když ho tak nazvala.

"Mluvila jsem sním a podle jeho slov, to zameteme pod koberec."

"Problém vyřešen. Tak se měj, kočko."

"Měj se." Utnula jsem hovor právě včas.

Do kanceláře nakráčel Jiří a v rukou nesl plastikové krabičky a zabalené příbory. Zavřela jsem dveře a ukázala mu ke stolu. Jenže on měl vlastní hlavu.

"Co to je?" zeptala jsem se, a sedla si na koberec.

"Přece oběd. Přítelkyně mojí kamarádky Líby tvrdí, že jíst se musí. Tak mi Líba uvařila její specialitu. Zdravou variantu na asijskou kuchyni nebo něco takovýho." Pokrčil rameny a vyndal ubrousky.

Na sekundu jsem zaváhala, ale nakonec jsem si taky sedla na koberec a podívala se, co donesl. Bylo to barevné, bylo v tom maso a vonělo to úžasně. Polkla jsem sliny.

"Mimochodem, jsem Vivi." Vzala jsem si nabízenou krabičku a natáhla před sebe nohy.

"Jirka."

Pousmála jsem se a uvědomila si, že se prolomila zeď, která tam dřív stála.

"Udělala jsi tu pořádný kus práce, prokouklo to." Poznamenal a ukázal na dřevěnou dekoraci v rohu místnosti.

"Jo, jsem prostě dobrá."

"A skromná."

"Asi jako ty." Oplatila jsem a dál se věnovala jídlu.

Jídlo bylo vynikající, takže jsem se ptala, jak to bylo stou jeho kamarádkou, kterou zmínil. Povídali jsme si a já postřehla, že to není tak hulvátský idiot. První dojmy občas bývají mylné, stejně jako v tomto případě.

Domů jsem se vracela usměvavá a s dalším cílem. Musím probrat šatní skříň a vyházet staré šatstvo a to, které nenosím. Musím si udělat ve svém životě pořádek a nejlépe je začít rovnou s šatníkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama