Bod odkud není návratu

23. března 2015 v 15:52 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
"Odkud jsi?"

S Danielem jsme seděli v obývacím pokoji a začali s dohodou, kdy jsem mu dovolila deset otázek, které mi může položit, a já na ně odpovím.

"Narodila jsem se v K…, a potom jsem vyrůstala v malém městě D… Měla jsem to tam docela ráda, ale přeci jenom jsem musela chodit do školy do velkého města H…"

Neobávala jsem se mu říct, názvy měst, kde jsem vyrůstala, protože otec i bratr dávno žili jinde.

"A co tvoje rodina?" Daniel se pohodlně uvelebil na pohovce, a sledoval mě jako nějaké zvířátko. Zase.

"Vyrůstala jsem s otcem, matkou a bratrem v malém domku, který obklopovala docela velká zahrada. S bratrem jsme byli nejlepší kamarádi a hodně jsme si spolu hráli. On byl také mou oporou, protože otec nebyl zrovna nejhodnější člověk. Často jsem slyšela, jak matku uráží, ponižuje nebo jí vytýkání, že špatně uvařila oběd nebo špatně uklidila dům.

Bylo to zvláštní, když jsem se o jeho chování jednou zmínila, nevěřili mi. Pokaždé říkali, jak je okouzlující a vtipný, a jak je ochotný pomáhat. Zkrátka všichni si mysleli, že prostě lžu. Tak jsem o tom přestala mluvit. Otec byl venku úplně jiný muž než doma.

S bratrem jsme vždy drželi spolu, on je o šest let starší než já, a pokaždé když jsem zaslechla, jak otec matku ponižuje a nadává jí, mě bratr odvedl do jiného pokoje a tam mi říkal, že mě ochrání. Otec matku nikdy neuhodil, ale psychické týrání je mnohem horší než fyzické.

Jednou, když jsem sama sbratrem oslavila své patnácté narozeniny, vlastně jsme je neslavili, jen mi popřál. Ten den, kdy jsem se vrátila domů, viděla jsem… Zkrátka, matka už nedokázala dále snášet otcovo urážení a spáchala sebevraždu."

Bylo mi jasné, že jsem Daniela vyvedla zmíry, protože zůstal jako kamenná socha, neschopná jakéhokoli pohybu či slova. Pozorně jsem se mu dívala do očí a sledovala, jak se pomalu prokousával tím, co jsem mu odvyprávěla.

Trochu jsem se pousmála, a bezděky si připomněla, kolik jsem toho vynechala a byla za to ráda. Daniel by to nezvládl.

"Co… Jak reagovali přátelé?" Neklidně si poposedl.

"Přátelé? Mnoho jsme jich neměli, jednu matčinu přítelkyni, velmi blízkou, Marianu. To jsem si alespoň donedávna myslela, než jsem se o ní dozvěděla, že si vzala mého otce. Ale zpět. Ne, neměli jsme rodinné přátele. Otec měl mnoho svých přátel, ke kterým se choval zcela jinak, jak už jsem říkala. Asi si i pamatuješ, že jsem mluvila o svém bratrovi, věřila jsem mu, že mě před otcem ochrání, ale cosi se v něm změnilo. Poznala jsem to hned následující den po matčině pohřbu, když mi otec vynadal, že jsem stejně neschopná jako matka, a ještě mi navrch vrazil facku. Obrátila jsem se s důvěrou na bratra, který mi tvrdil, že mě ochrání. Tolik jsem mu důvěřovala, jenže on se ode mě obrátil, a ponechal mě otcovu hněvu. Teprve později jsem pochopila, proč otec nebil matku, ale mě ano. Já jsem byla jeho dcera, bral mě jako dítě, které může trestat, když něco provede. A když mi lidé nevěřili předtím, nebyl důvod, aby mi věřili po matčině smrti. Otec jim řekl, že matka byla alkoholička, a že byla velmi slabá, a taky psychicky labilní."

Odmlčela jsem se a raději nepokračovala, nechtěla jsem si připomínat svou minulost, která jak se zdá mě nepřestane pronásledovat. Špatné věci nezmizí, zůstávají a čekají na možnost projevit se.

Zvedla jsem pohled od skleněného konferenčního stolku a podívala se na Daniela. Nevím, jestli jsem očekávala spadlou čelist nebo nějaké poznámky, ale vím, že jsem nečekala jeho temný výraz. Nebyla to zuřivost, ne zcela přesně.
"Proč někdo nic neudělal? Vždyť se smrt tvé matky musela vyšetřovat."

Musela jsem se hořce pousmát nad Danielovou vírou v policejní systém. "Ten den, kdy jsme matku našli, nám otec přikázal, abychom zůstali v jedné ze zadních místností, dveře do ní byly schované za šatní skříní. Zůstali jsme tam celé dva dny, než se vše skončilo. Otec namluvil policii, že jsme odjeli za příbuznými do H… Nepátrali, jestli je to pravda, konec konců, proč by měli? Otec byl v jejich očích báječný chlap, neznali jeho pravou podobu.

A můj bratr? Jak jsem řekla, nepomohl mi. Zradil mě. Soudě podle tvého výrazu vidím, že ti došlo, jak se jmenoval. Jiří, říkala jsem ti o něm. Dříve jsem si neuvědomovala, co se to s ním stalo, ale otec si ho přetvořil k obrazu svému. Poukazoval velmi často na matčiny chyby a její slabost, stejně jako poukazoval na mou neschopnost, a dělal si ze mě legraci. Proto poznám rozdíl mezi škádlením a ponižováním.

Bratr byl velmi hrdý, a tak se není čemu divit, že otce poslouchal jako ovečka. Nemohla jsem to nikomu říct, protože kdo by uvěřil, že mě otec neváhá potrestat za cokoli, co se mu nelíbí a také mě ponížit, kdykoli dostane chuť. Bratr na mě ruku nezdvihl, ale to mu nebránilo mě urážet stejně, jako to dělal otec.

Ani si neumíš představit, jak jsem je nenáviděla a… nenávidím."

Daniel nebyl schopen slova, protože co byste měli říct na takovou zpověď. Viděla jsem, že Daniel bojuje s touhou mě k sobě přivinout a dál se nevyptávat. Nakonec jen pokýval neznatelně hlavou a zůstal sedět na místě. Poznal mě natolik dobře, že si uvědomil, že nepotřebuju berličku.

"Takže, ehm, kdy jsi odešla zdomu?"

Viděla jsem, že si nebyl jistý, jestli nepřekročil nějakou pomyslnou hranici, ale na to už bylo pozdě. Hlídala jsem dál svůj výraz a pokoušela se ho udržet zcela nezúčastněně, jako bych vyprávěla příběh cizí osoby a ne svůj. Vlastně tak trochu to byl příběh někoho jiného, někoho, koho jsem pohřbila v den, kdy jsem opustila ten malý domek.

"V domě jsem strávila ještě dva roky, než jsem našla otcovy schované peníze a matčiny šperky, které se u ní v rodině dědily. Jednou ráno, když otec odešel do práce a bratr mě přehlížel jako vždy, jsem se rozhodla, že tu nezůstanu ani minutu. Vyslechla jsem si další bratrovu nenávistnou přednášku o své neschopnosti a o mém vzhledu, a pak jsem musela polknout všechen strach a oznámit mu, že volal otec a vyžádal si ho, aby za ním přišel do práce. Bratr nebyl zvyklý klást otázky, otec ho již několikrát takhle pozval k sobě do práce, aby se jím mohl pochlubit. Riskovala jsem, když jsem uvedla svůj plán o útěku do pohybu, ale neměla jsem na výběr. Otec dlouho do noci nespal a ráno vstával brzo, takže jsem nemohla utéct, aniž bych nevzbudila pozornost.

Bratr spal v obývacím pokoji na pohovce a já spala vkuchyni na lavici, kde byla vždycky děsná zima. Byla jsem uvězněná mezi nimi a nemohla bych v noci z domu odejít, aniž bych vyvolala nějaký hluk. Tak jsem musela utéct ve dne. Nebyla jsem plnoletá a nemohla jsem jen tak odejít. Riskla jsem to tedy, a jakmile bratr zmizel za rohem ulice, utekla jsem."

Vynechala jsem další podrobnosti, které Daniel nemusel vědět, a které by ho bezpochyby rozhodily ještě víc. Viděla jsem, že už takhle je toho na něj opravdu hodně. Znovu jsem se pousmála, protože teď má, co chtěl, a bude to jeho věc, jestli se nedokáže smířit s tím, co jsem mu řekla. Kdo jsem.

Danielovi se v hlavě honila spousta otázek, ale raději vybral lehčí otázku, alespoň podle něho.

"Kde jsi pracovala, bylo ti přeci jen… sedmnáct?"

"Ano, bylo mi sedmnáct a věř mi, že nebylo lehké sehnat si práci. Vlastně to nebylo lehčí ani později, i když jsem měla nějaké ty zkušenosti.

Začala jsem pracovat v jednom penzionu, ve městě L… Když jsem tam přišla, měla jsem sotva dost na ubytování. Řekla bych, že jsem měla obrovské štěstí, protože ten penzion vlastnili starší manželé, a ti mi nabídli bydlení i stravu, a k tomu jim budu v penzionu vypomáhat. Poté, co jsem se osvědčila, mi nabídli malý plat, a já souhlasila. Strávila jsem u nich ani ne rok, než museli penzion zavřít. Dostala jsem poslední výplatu, a potom odešla do velkoměsta, abych si našla nějakou práci.

Dělala jsem hodně věcí, abych se na začátku uživila, a na některé věci nejsem zrovna dvakrát pyšná, ale měla jsem dostatek peněz a matčiny šperky.

Nějaký čas trvalo, než jsem si vydělala tolik, abych mohla definitivně začít žít nový život někde daleko. Jak si domyslíš, mou poslední zastávkou je právě tohle město. Našla jsem si tady práci a pomalu vybudovala život."

Nedala jsem mu přímou odpověď, ale musel se spokojit s tím málem, jež jsem mu poskytla. Tak jako předtím jsem nepřipustila možnost, že bych mu pověděla víc podrobností. I tak to stačilo, a připadala jsem si, až moc zranitelná.

"Dáš si skleničku?" zeptala jsem se ho a přešla k baru, kde jsem nám připravila pořádnou dávku zlatohnědé tekutiny Tulamore.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama