Březen 2015

Božský bastard - Christina Lauren

30. března 2015 v 14:52 | Lola Kiss |  Beletrie
Obálka knihy je povedená, tomu se nedá nic vytknout. Překvapivé bylo, že za knihu jsou zodpovědné dvě autorky, které se spolu vrhly do práce. Jejich pracovní pseudonym zní Christina Lauren, ale jejich jména jsou Christina Hobbs a Lauren Billings. A tady vidíme, odkud se vzalo umělecké jméno. Přestože kniha uvádí, že se ty dvě nikdy nesetkaly, a pracují přes emaily a telefony, kdo ví? m(´_´)m

Božský bastard Beautiful Bastard vyšel původně pod názvem The Office, a měl mít jinou podobu, neboť tato kniha byla značně přepracována - jak uvedl dovětek k anotaci.

Jakmile se člověk o knize vyjádří, že podle obalu je pěkná, vypovídá to o mnohém. A to platí právě v tomto případě. Když nemůžete říct něco pochvalného, raději mlčte nebo pokud mlčení není vaší silnou stránkou, pochvalte vzhled. V případě anotace jsem si pomyslela: "Cože?"

Ambiciózní stážistka.
Perfekcionistický šéf.
A to zavání pořádnou šikanou.
A sexem.

Ženská postava Chloe je ctižádostivá, cílevědomá žena, která si dokončuje titul MBA u firmy Ryan media, kde pracuje jako stážistka/asistentka/sekretářka Bennetta, syna majitele firmy. Jejich vztah je napjatý a kousavý. Jestli ji vadí chování jejího šéfa? Ano i ne. Na jednu stranu by ho nejraději zabila a zároveň ho přivázala do své postele.

Bennett, který má v knize na události svůj pohled, je zábavný a i když občas trochu děsný - ano, je to chlap -, bavila jsem se při čtení kapitol z jeho pohledu nejvíce. Připadalo mi to uvěřitelnější než z pohledu Chloe.

Je mi jasné, že jako kniha patří do erotiky, se nebude pyšnit nějakým úžasným příběhem, ale i tak jsem toto - hádám se a následuje sex, nekomunikujeme a následuje sex, nemám klid a následuje sex, tak si to ujasníme a následuje sex - přelouskala a došla k závěru, že z toho by rozbolela hlava každého.

Ukázka z knihy:

Zrovna jsem mířil do své kanceláře, když vstoupila dovnitř. Podle toho, jak včera v noci odešla, totiž prakticky prosprintovala, dveřmi, jsem si spočítal, že na mě čeká jeden ze dvou možných scénářů. Za prvé, bude na mě dělat oči a myslet si, že ta minulá noc něco znamenala nebo že mezi námi něco je. Nebo za druhé, mi ze života udělá peklo.

Kdyby se rozneslo, co jsme prováděli, nejenom že bych přišel o práci, ale taky bych ztratil všechno, na čem jsem celý život dřel. A přece, i když jsem ji tak hrozně nenáviděl, nedokázal jsem si představit, že by udělala něco takového. Pokud jsem o ní vůbec něco zjistil, pak to, že je spolehlivá a loajální. Možná to byla protivná semetrika, ale nemyslím, že by mě předhodila lvům. Pracovala pro Ryan Media Group od vysoké a z jakéhosi důvodu byla považována za cennou součást společnosti. Teď už jí zbývalo jen několik měsíců, než získá MBA, a pak si bude moct po libosti vybrat budoucí zaměstnání. Tohle by v žádném případě neohrozila.

Jenže ona mě k mému úžasu naprosto ignorovala. Vešla do kanceláře v trenčkotu po kolena, který zakrýval všechno, co měla pod ním, ale za to se mu fantastickým způsobem dařilo předvádět ty její úžasné nohy.

Ale do prčic... pokud má na sobě tyhle boty, je tu slušná šance... Ne, ty šaty ne. Prosím, pro lásku boží, ty šaty ne. Věděl jsem s jistotou, že na takovou kalamitu nemám dneska rozhodně dost silné vůle.

Zamračil jsem se na ni, když si věšela kabát do skříně a sedala ke stolu.

No to mě poser, ta ženská je faticky ta největší provokatérka na celém světě.

Byly to ty bílé šaty. Hluboký výstřih zdůrazňoval měkkou hebkou pleť jejího krku a klíčních kostí a bílá látka dokonale přiléhala k překrásným ňadrům. Ty šaty byly hotovým prokletím mé existence, nebem i peklem zabalenými do jediného úchvatného balíčku.

Ty, to ty jsi na vině!

26. března 2015 v 9:57 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Neexistuje lepší probuzení do reality, než křik člověka, kterého máte bezpodmínečně rádi. Člověk, který by vás měl podporovat, říkat vám věci, které potřebujete slyšet, pomáhá vám vybudovat si život. To si myslela i Aneta.

Jako starší sestra to neměla jednoduché, ale jako dcera, to neměla o nic lehčí. Její sestra Klára byla dítě štěstěny. Byla rozmazlovaná, hýčkaná, milovaná všemi, protože to byla ta roztomilá holčička podobná Shirley Temple.

"To ty! Ty jsi to udělala!" Křičela matka na Anetu, div že jí tím nevypíchla ukazováčkem oko.

"Mami. Já-"

"Přestaň! Podívej, cos provedla své sestře! Kvůli tobě teď sedí na vozíku!"

Aneta jí chtěla říct, že to není pravda. Ona nemohla za toho řidiče, který v opilosti sedl za volant a smetl jejich auto. Ona nemohla za to, že je Klára na vozíku. Nemůže za to... Tohle není její vina.

Ale matka potřebuje viníka, potřebuje někoho vinit, potřebuje ze sebe dostat tu bezmoc, že nic nemůže pro své dítě udělat.

"Sval si věci a vypadni!" Zařvala na svou osmnáctiletou dceru a výhrůžně se před ni postavila. "Nechci tě tu ani vidět. Nechci tě v blízkosti své dcery. Běž pryč!"

Aneta sebou cukla, jako by ji dala facku a rychle odešla z matčina dohledu. Nechtěla, aby ji matka viděla brečet. Ne, pokud by ji seřvala i za to.

Tohle neskončí dobře, protože odstrčením Anety dosáhne několika událostí: Aneta ji bude nenávidět, bude se stranit rodině a časem by ji napadlo, že matka má pravdu. Opakovaná lež se stává pravdou. Pravda má tři strany, tu vaši, toho druhého a tu mezi.

Dokonalý svět - 7. kapitola

26. března 2015 v 8:01 | Lola Kiss |  MY NOVELS Dokonalý svět
Procházela jsem se po městě a užívala si polední paprsky slunce. Cítila jsem se jinak, zvláštně, dobře zvláštně. Přemítala jsem, proč jsem na Jiřího neskočila dřív, když to bylo včera tak… velmi uspokojující. V tomhle ohledu měla Elena pravdu.
Domů se mi vracet nechtělo, ale byla jsem utahaná a nutně jsem se potřebovala podívat na nově nakoupené spodní prádlo. Pousmála jsem se a ujasnila si jednu věc - ne, nekoupila jsem si to jen kvůli němu.

Vracela jsem se domů a hned jsem zaslechla matčin a otcův rozhovor. Potichu jsem se přiblížila ke dveřím, kde jsem vyslechla konec debaty.

Bod odkud není návratu

23. března 2015 v 15:52 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
"Odkud jsi?"

S Danielem jsme seděli v obývacím pokoji a začali s dohodou, kdy jsem mu dovolila deset otázek, které mi může položit, a já na ně odpovím.

"Narodila jsem se v K…, a potom jsem vyrůstala v malém městě D… Měla jsem to tam docela ráda, ale přeci jenom jsem musela chodit do školy do velkého města H…"

Neobávala jsem se mu říct, názvy měst, kde jsem vyrůstala, protože otec i bratr dávno žili jinde.

"A co tvoje rodina?" Daniel se pohodlně uvelebil na pohovce, a sledoval mě jako nějaké zvířátko. Zase.

"Vyrůstala jsem s otcem, matkou a bratrem v malém domku, který obklopovala docela velká zahrada. S bratrem jsme byli nejlepší kamarádi a hodně jsme si spolu hráli. On byl také mou oporou, protože otec nebyl zrovna nejhodnější člověk. Často jsem slyšela, jak matku uráží, ponižuje nebo jí vytýkání, že špatně uvařila oběd nebo špatně uklidila dům.

Bylo to zvláštní, když jsem se o jeho chování jednou zmínila, nevěřili mi. Pokaždé říkali, jak je okouzlující a vtipný, a jak je ochotný pomáhat. Zkrátka všichni si mysleli, že prostě lžu. Tak jsem o tom přestala mluvit. Otec byl venku úplně jiný muž než doma.

S bratrem jsme vždy drželi spolu, on je o šest let starší než já, a pokaždé když jsem zaslechla, jak otec matku ponižuje a nadává jí, mě bratr odvedl do jiného pokoje a tam mi říkal, že mě ochrání. Otec matku nikdy neuhodil, ale psychické týrání je mnohem horší než fyzické.

Jednou, když jsem sama sbratrem oslavila své patnácté narozeniny, vlastně jsme je neslavili, jen mi popřál. Ten den, kdy jsem se vrátila domů, viděla jsem… Zkrátka, matka už nedokázala dále snášet otcovo urážení a spáchala sebevraždu."

Bylo mi jasné, že jsem Daniela vyvedla zmíry, protože zůstal jako kamenná socha, neschopná jakéhokoli pohybu či slova. Pozorně jsem se mu dívala do očí a sledovala, jak se pomalu prokousával tím, co jsem mu odvyprávěla.

Trochu jsem se pousmála, a bezděky si připomněla, kolik jsem toho vynechala a byla za to ráda. Daniel by to nezvládl.

"Co… Jak reagovali přátelé?" Neklidně si poposedl.

"Přátelé? Mnoho jsme jich neměli, jednu matčinu přítelkyni, velmi blízkou, Marianu. To jsem si alespoň donedávna myslela, než jsem se o ní dozvěděla, že si vzala mého otce. Ale zpět. Ne, neměli jsme rodinné přátele. Otec měl mnoho svých přátel, ke kterým se choval zcela jinak, jak už jsem říkala. Asi si i pamatuješ, že jsem mluvila o svém bratrovi, věřila jsem mu, že mě před otcem ochrání, ale cosi se v něm změnilo. Poznala jsem to hned následující den po matčině pohřbu, když mi otec vynadal, že jsem stejně neschopná jako matka, a ještě mi navrch vrazil facku. Obrátila jsem se s důvěrou na bratra, který mi tvrdil, že mě ochrání. Tolik jsem mu důvěřovala, jenže on se ode mě obrátil, a ponechal mě otcovu hněvu. Teprve později jsem pochopila, proč otec nebil matku, ale mě ano. Já jsem byla jeho dcera, bral mě jako dítě, které může trestat, když něco provede. A když mi lidé nevěřili předtím, nebyl důvod, aby mi věřili po matčině smrti. Otec jim řekl, že matka byla alkoholička, a že byla velmi slabá, a taky psychicky labilní."

Odmlčela jsem se a raději nepokračovala, nechtěla jsem si připomínat svou minulost, která jak se zdá mě nepřestane pronásledovat. Špatné věci nezmizí, zůstávají a čekají na možnost projevit se.

Zvedla jsem pohled od skleněného konferenčního stolku a podívala se na Daniela. Nevím, jestli jsem očekávala spadlou čelist nebo nějaké poznámky, ale vím, že jsem nečekala jeho temný výraz. Nebyla to zuřivost, ne zcela přesně.
"Proč někdo nic neudělal? Vždyť se smrt tvé matky musela vyšetřovat."

Musela jsem se hořce pousmát nad Danielovou vírou v policejní systém. "Ten den, kdy jsme matku našli, nám otec přikázal, abychom zůstali v jedné ze zadních místností, dveře do ní byly schované za šatní skříní. Zůstali jsme tam celé dva dny, než se vše skončilo. Otec namluvil policii, že jsme odjeli za příbuznými do H… Nepátrali, jestli je to pravda, konec konců, proč by měli? Otec byl v jejich očích báječný chlap, neznali jeho pravou podobu.

A můj bratr? Jak jsem řekla, nepomohl mi. Zradil mě. Soudě podle tvého výrazu vidím, že ti došlo, jak se jmenoval. Jiří, říkala jsem ti o něm. Dříve jsem si neuvědomovala, co se to s ním stalo, ale otec si ho přetvořil k obrazu svému. Poukazoval velmi často na matčiny chyby a její slabost, stejně jako poukazoval na mou neschopnost, a dělal si ze mě legraci. Proto poznám rozdíl mezi škádlením a ponižováním.

Bratr byl velmi hrdý, a tak se není čemu divit, že otce poslouchal jako ovečka. Nemohla jsem to nikomu říct, protože kdo by uvěřil, že mě otec neváhá potrestat za cokoli, co se mu nelíbí a také mě ponížit, kdykoli dostane chuť. Bratr na mě ruku nezdvihl, ale to mu nebránilo mě urážet stejně, jako to dělal otec.

Ani si neumíš představit, jak jsem je nenáviděla a… nenávidím."

Daniel nebyl schopen slova, protože co byste měli říct na takovou zpověď. Viděla jsem, že Daniel bojuje s touhou mě k sobě přivinout a dál se nevyptávat. Nakonec jen pokýval neznatelně hlavou a zůstal sedět na místě. Poznal mě natolik dobře, že si uvědomil, že nepotřebuju berličku.

"Takže, ehm, kdy jsi odešla zdomu?"

Viděla jsem, že si nebyl jistý, jestli nepřekročil nějakou pomyslnou hranici, ale na to už bylo pozdě. Hlídala jsem dál svůj výraz a pokoušela se ho udržet zcela nezúčastněně, jako bych vyprávěla příběh cizí osoby a ne svůj. Vlastně tak trochu to byl příběh někoho jiného, někoho, koho jsem pohřbila v den, kdy jsem opustila ten malý domek.

"V domě jsem strávila ještě dva roky, než jsem našla otcovy schované peníze a matčiny šperky, které se u ní v rodině dědily. Jednou ráno, když otec odešel do práce a bratr mě přehlížel jako vždy, jsem se rozhodla, že tu nezůstanu ani minutu. Vyslechla jsem si další bratrovu nenávistnou přednášku o své neschopnosti a o mém vzhledu, a pak jsem musela polknout všechen strach a oznámit mu, že volal otec a vyžádal si ho, aby za ním přišel do práce. Bratr nebyl zvyklý klást otázky, otec ho již několikrát takhle pozval k sobě do práce, aby se jím mohl pochlubit. Riskovala jsem, když jsem uvedla svůj plán o útěku do pohybu, ale neměla jsem na výběr. Otec dlouho do noci nespal a ráno vstával brzo, takže jsem nemohla utéct, aniž bych nevzbudila pozornost.

Bratr spal v obývacím pokoji na pohovce a já spala vkuchyni na lavici, kde byla vždycky děsná zima. Byla jsem uvězněná mezi nimi a nemohla bych v noci z domu odejít, aniž bych vyvolala nějaký hluk. Tak jsem musela utéct ve dne. Nebyla jsem plnoletá a nemohla jsem jen tak odejít. Riskla jsem to tedy, a jakmile bratr zmizel za rohem ulice, utekla jsem."

Vynechala jsem další podrobnosti, které Daniel nemusel vědět, a které by ho bezpochyby rozhodily ještě víc. Viděla jsem, že už takhle je toho na něj opravdu hodně. Znovu jsem se pousmála, protože teď má, co chtěl, a bude to jeho věc, jestli se nedokáže smířit s tím, co jsem mu řekla. Kdo jsem.

Danielovi se v hlavě honila spousta otázek, ale raději vybral lehčí otázku, alespoň podle něho.

"Kde jsi pracovala, bylo ti přeci jen… sedmnáct?"

"Ano, bylo mi sedmnáct a věř mi, že nebylo lehké sehnat si práci. Vlastně to nebylo lehčí ani později, i když jsem měla nějaké ty zkušenosti.

Začala jsem pracovat v jednom penzionu, ve městě L… Když jsem tam přišla, měla jsem sotva dost na ubytování. Řekla bych, že jsem měla obrovské štěstí, protože ten penzion vlastnili starší manželé, a ti mi nabídli bydlení i stravu, a k tomu jim budu v penzionu vypomáhat. Poté, co jsem se osvědčila, mi nabídli malý plat, a já souhlasila. Strávila jsem u nich ani ne rok, než museli penzion zavřít. Dostala jsem poslední výplatu, a potom odešla do velkoměsta, abych si našla nějakou práci.

Dělala jsem hodně věcí, abych se na začátku uživila, a na některé věci nejsem zrovna dvakrát pyšná, ale měla jsem dostatek peněz a matčiny šperky.

Nějaký čas trvalo, než jsem si vydělala tolik, abych mohla definitivně začít žít nový život někde daleko. Jak si domyslíš, mou poslední zastávkou je právě tohle město. Našla jsem si tady práci a pomalu vybudovala život."

Nedala jsem mu přímou odpověď, ale musel se spokojit s tím málem, jež jsem mu poskytla. Tak jako předtím jsem nepřipustila možnost, že bych mu pověděla víc podrobností. I tak to stačilo, a připadala jsem si, až moc zranitelná.

"Dáš si skleničku?" zeptala jsem se ho a přešla k baru, kde jsem nám připravila pořádnou dávku zlatohnědé tekutiny Tulamore.

3. Objetí noci - Sherrilyn Kenyon

22. března 2015 v 9:59 | Lola Kiss |  Beletrie
Třetí díl ze série Temných lovců je tentokráte zaměřen na dalšího zabijáka démonů, Talona (překlad v knize Drápa). Kelt, který prodal svou duši Artemis za nesmrtelnost a pomstu těm, kteří mu způsobily křivdu.

Talon měl jako temný lovec jednoduchý život. V noci zabíjel démony, spal se ženami nebo se poflakoval s kamarády. To platilo do doby, než ho srazil alegorický vůz Dionýsa a jedna žena ho nezachránila. Talon sice nemohl umřít, ale potlučený do krve byl pořádně.

Sunshine vzala Talona alias Drápa k sobě a hned jí bylo jasné, že je to velmi sexy chlap, což je pro ni, umělkyni, blaženost. Sunshine není puritánka a nestydatě si probuzeného muže prohlíží. Talon se poprvé stydí, což je pro něj novinka.

Aby toho nebylo málo, kromě "nehody" s alegorický vozem se ti dva znají i z jiného života. Otázkou je, jestli se bude minulost opakovat nebo se osudu dá uniknout. A od čeho jsou druhé šance, že?

Ukázka z knihy:

Dráp se probudil v Sunshinině posteli krátce po západu slunce. Ospale, slastně se usmál, když na své kůži ucítil vůni terpentýnu a pačuli.

Sunshine.

Stále ležela uvelebená v jeho náručí a tvrdě spala. K vlastnímu překvapení ucítil, že začíná znova tvrdnout.

Po tomhle odpoledni by měl být uspokojený přinejmenším na den nebo dva, pokud ne na celý týden.

Kromě toho by se teď měl stěží hýbat.

Přesto měl chuť vzít si ji znova. Hned teď. Toužil cítit, jak ho objímá rukama i nohama, jak ho k sobě tiskne, a ztratit se v rytmu pronikání do jejího těla.

Takto se cítil jen s Nyniou. Když šlo o ni, byl naprosto nenasytný. Zatoužil po ní, sotva se na ni podíval.

Nikdy si nemyslel, že by potkal další ženu, která by ho tak silně přitahovala. A přesto si teď nepřál nic jiného než strávit zbytek noci se Sunshine. Cítit její dech na svém krku, až se zaboří do její vlhkosti a pak znova a zas.

Ale to nemohl. Měl na Jackson Square schůzku s Acheronem.

Nemluvě o tom, že ulice byly plné daimónů připravených zabíjet a on musel chránit nevinné lidi.

"Drápe?"

Zatrnulo v něm, když uslyšel její ospalý hlas. Doufal, že se potichu vypaří, zatímco bude spát.

Hlučné odchody neměl rád.

"Hezký večer, lásko," zamumlal a políbil ji na čelo.

Věnovala mu oslnivý úsměv. "Odcházíš?"

"Ano. Musím jít, mám schůzku."

"Fajn," odpověděla.

Vstala z postele a ovinula kolem sebe přikrývku. "Moc ráda jsem tě poznala, Drápe. Díky za úžasný den."

Pak odešla a nechala ho samotného.

Dráp se zamračil. V tuhle chvíli jeho milenky obvykle prosily, aby zůstal aspoň o chvíli déle. Říkaly mu, že je ten nejlepší milenec, co kdy měly, a plakaly při pomyšlení, že už ho nikdy neuvidí.

Sunshine však jeho odchod zjevně nijak nevadil. Nevypadala ani trochu smutně.

Co mělo tohle znamenat?

Vyhrabal se z postele, vyšel z ložnice a našel ji v kuchyni. Držela mezi zuby rýžový chlebíček a nalévala si jakýsi růžový džus.

"Sunshine, jsi v pořádku?"

Vytáhla chlebíček z pusy a podívala se na něj. "Jo, je mi fajn." Pak zbledla. "Panebože, nezačneš teď vyšilovat a dělat si na mě nároky, že ne? Prosím, řekni, že nejsi jeden z těch chlapů, co mi o nich vyprávěla Trina. Takových, co si po trošce sexu myslí, že jim žena patří."

Trošce sexu?

Trošce sexu!

Dráp nebyl schopen slova. Zvykl si, že své milenky opouští, ale tak snadný odchod ještě nezažil. Bylo to divné.

Znepokojivé.

Pokořující.

Zvlášť vzhledem k tomu, co měli za sebou. Tohle byl ten nejlepší sexuální maraton, co kdy zažil. Bylo až k neuvěřitelné, jak dokázala držet krok s jeho vášní a vytrvalostí.

A teď jí nijak nevadilo, když za sebou prostě zavře dveře?

"Opravdu jsi v pořádku?" zeptal se znova.

"Podívej, je to v klidu, jo? Když jsem na to kývla, věděla jsem, že tady nezůstaneš, až skončíme. Nejsem pitomá. Jsem už velká holka. Ty jsi velký kluk a určitě máš svůj život, ke kterému se chceš vrátit." V očích jí bleskl úlek. "Panebože, nejsi ženatý, že ne?"

"Ne, nejsem ženatý."

S úlevou vydechla. "Pak můžou být všichni spokojení."

Přešla k lednici a vrátila do ní džbán s džusem.

Legíny + džíny = džegíny

22. března 2015 v 9:59 | Lola Kiss |  Co nosit/nenosit
Tak je to oficiální. Lidé jsou vynalézaví a zároveň na hlavu. Nestačili tepláky, do kterých jste doma vklouzli po dni stráveném v kostýmku, a mohli relaxovat. Ne, to nestačilo. Museli jsme teplákům dodat něco navíc. Ubrali jsme na volnosti, pozměnili materiál a utáhli je tak, že těsně obepínají nohy i zadek. Ale už to nejsou tepláky, ale legíny.

Legíny jako malá odnož kalhot a příbuzní telpláků odkrývají bezchybně dlouhé nohy a tvarovaný zadek nebo opak, zadek narvaný do o číslo menších legín a nohy, které v balerínách vypadají otekle. Jo, fuj! Hlavní plus legín? Na jaře i na podzim, kdy je teplo leda tak k kalhotách na lyžování, vyřeší věčné dilema - nebude mi zima v šatech? S nimi nikoli. Hurá! :-D

Ani s legínami jsme spokojení nezůstali, tak snadno se natahují, žádné knoflíky, zipy - ach! A co takhle udělat je ještě lepší. Co takhle džíny, které by byly stejné? Jasně, jdeme na to. A na místo skinny džínů tu máme džegíny. Křížence, kterého nosí všichni a milujou ho všichni. Co na tom, že se k nim nenosí pásky a vytáhnou se. Až se to stane, koupíme si nový. Jsou levnější než džíny a pevnější než legíny.

Jak na tom budeme za pár let? Raději to nechci vědět...

24. Son of No One - Sherrilyn Kenyon

22. března 2015 v 9:50 | Lola Kiss |  Zahraniční literatura
Ach jo. Asi něco bude na tom, když se říká, že ženy mají slabost a tendence zachraňovat muže nebo je ochraňovat v nemoci a tak dále. Jo, asi to máme naprogramované v mozku.

Tak nějak jsem si připadala při čtení této knihy, Son of No One od Sherrilyn Kenyon. Je to již 24 kniha, kterou jsem od ní přečetla. A lituju? Ne.

Josette je ohromující a její povaha a slovní zásoba směle konkuruje dr. Houseovi. Není se tedy čemu divit, že jejím protějškem je válečník Cadegan, který jí rozumí tak každé třetí slovo, protože je více než tisíc let zavřený v démonní dimenzi.

Cadegan v sobě má krev démona ze strany otce a krev bohyně po matce. Co se stane, když se rozčílí? Jejda.

Josette přirostl Cadegan k srdci, takže je jasné, že ho v tom pekle nenechá. Ano, je doslova v pekle, žádná metafora. Problém je, že Cadeganova důvěra byla zrazena rodinou a věřit ženě, kterou zná asi tak dva dny není nejsnazší.

Btw, určitě stojí za pozornost Ash a Styxx, kteří se tu spolu objeví. Rozhodně je něco legračního na tom, jak se na ně dívají přátelé, protože ti dva jsou stejní, ale zároveň každý jiný. No, dvojčata.

Dokonalý svět - 6. kapitola

22. března 2015 v 9:44 | Lola Kiss |  MY NOVELS Dokonalý svět
Seděla jsem na zemi, nohy v tureckém sedu a s šálkem u pusy poslouchala Elenu, jak básní o novém objevu, svém Surfaři. Na jméno si nemohla vzpomenout - no spíše si nebyla jistá, a tak mu raději říkala přezdívkami.

Na mě tedy potom zůstalo se s ním potkat a představit se mu, aby Elena mohla zaslechnout jeho jméno. Rozhodně nebyla jedna z těch, která by se ho normálně zeptala, protože spolu byli už týden.

"A co ty a ten idiot?" Šlehla po mně Elena očima a vypadala jako rarášek.

"Jiří." Opravila jsem ji v první řadě. V poslední době se naše vztahy zlepšily, především za to mohli společné obědy. Ta holka, co je vařila, je génius.

Dokonalý svět - 5.kapitola

20. března 2015 v 18:24 | Lola Kiss |  MY NOVELS Dokonalý svět
5. KAPITOLA

Celý den jsem se Eleně snažila vysvětlit, co se seběhlo s Jiřím. Tou pozměněnou verzi a trochu vylepšenou.

"Tak ti to zopakuju naposled. Zrovna jsem sbírala odvahu na to, jak otci řeknu, že znám pravdu. V mysli jsem si přehrávala konverzaci, kterou bych s ním vedla a no, tak nějak jsem se z toho rozbrečela. A on zrovna vlezl dovnitř a no viděl mě."

Kousala jsem si nehet a doufala, že mi to zbaští.

"Chápu. Udělej to jednoduše. Jdi za ním do kanclu, až tam bude sám a jednej s ním na rovinu. Věř mi, že ta trapná atmosféra, která nastane, až se vy dva v pondělí uvidíte, bude pak mnohem míň trapná."

"Ta trapnost nezmizí, co?"

"Ne."

Parka aneb stylově ze stáje

20. března 2015 v 9:13 | Lola Kiss |  Co nosit/nenosit
Podívám se do výlohy obchodů v Pláže, jdu si koupit snídani do Lidlu a kouknu do regálu s oblečením Esmara, a bum! Látková bunda s kapucou olemovanou chlupem. A první myšlenka? Zabte mě!

Tahle látková věc, je to nejvíc podobné nevkusnému hadru, že už jen z toho pohledu mě přechází chuť k jídlu. Jo, raději nejíst než běžet na toaletu se zvednutým žaludkem. Vážně, co se na tom lidem líbí? Chcete vypadat jako luxusní homeless people? Do toho.

Setkala jsem se s partičkami, kde tak dávali najevo svůj street style, ale! To není důvod nebo omluva vypadat, jako byste právě vylezli z korby traktorů vašeho souseda z balíkova. Omlouvám se vesnicím, ale tak to funguje.

Chcete do přírody něco pohodlného s hodně kapsami a nemají to být kalhoty? Vezměte si tuhle bundu/kabát = parku. Možná promoknete, ale bude jako pravý horal/sedlák z Horní Dolní.

Můžou být parky příjemné? Co já vím?! Klidně ať jsou, ale do města nepatří. Chcete ukázat, že ovládáte styl: ráno vstanu, něco na sebe natáhnu a stejně vypadám skvěle? Nechte tuhle "věc" doma ve skříni jako kostlivce.

Jedete na víkend na chatu do divočiny, kde dávají lišky dobrou noc? (Babovřesky 3 - tu scénku s liškou nezapomenu :-D) Sbalte parku s sebou a udělejte si přehlídku, co na tom, že jste jediný účastník.

Chraňte dobrý vkus a tyhle věci nechte doma v černočerném koutě.

Já chci, a co chci to dostanu!

19. března 2015 v 9:47 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
S čím se potkáte běžně? Mít možnost hrábnout po tom, po čem toužíte nebo být hodná milá holka? Jestli se rozhodnu pro mít, koupit si něco na sebe nebo vzít si poslední sušenku, stejně budu za potvoru, protože to, co jsem si koupila, si nikdo jiný koupit nemůže (nedostatek peněz), a ta sušenka byla čokoládová (všichni milují čokoládu).

Člověk závidí jako žádný jiný tvor, a tak se není čemu divit, že prahne po věcech, které mají jiní. A protože si řeknou, že oni to mít nemůžou (barák, auta, koně, vesmírnou loď), tak ti, co to mají jsou zlí. Strašně zlí. Ach ti sousedi!

Být hodná nestačí, když jste hodná, nedostanete nějaký dárek nebo nečekanou odměnu. Spíš dostanete - promiňte ten výraz - do huby. Milí lidi jsou fajn, ale nepoužitelní pro svět korupce, lichvářů, pasažérů jezdících na černo, opilců - jak je tady krásně! :-D

Co je lepší? Být hodná a milá a laskavá a hloupoučká, věřit na dobro světa a prince s koněm? Nebo mít realistický pohled na svět, mít zákony džungle v malíčku, rozlišovat podfukáře - potažmo šmejdy - a mít vlastní bílé fáro? Hlasuju pro druhou možnost. Jsem ošklivá potvora? Ne, jsem ta milá potvora.

Sázet se nebo ne?

17. března 2015 v 8:55 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Slunce zapadalo a na nebi se srpek měsíce roztahoval. Katy seděla na krémové pohovce a nohou naštvaně klepala o hranu stolku. Sakra, že nebyla zticha.

Podívala se na Daniela do kuchyňského koutu. Neměla se sázet.

Daniel se musel držet, aby se nerozesmál. Když se včera vsadili, věděl, že vyhraje. A teď jako bonus měl nabroušenou Katy, která se každou chvíli ptala:

"Tak už?" Houkla Katy a provrtávala ho pohledem.

"Ještě ne." Daniel tomu nemohl zabránit, takže Katy podle hlasu poznala, jak dobře se baví. Na její účet.

Katy frustrovaně praštila pěstmi do matrace na gauči. Neměla vyslovit ta dvě slova, měla mlčet, ale ona ne. Musela se nechat unést okamžikem a tím, jak se s ním cítila. A teď? Aby mu to nemusela zopakovat, vsadila se a prohrála.

Daniel uklidil poslední kousek talířů do skříňky, všechno, co by mohlo spadnout, vzplanout, rozbít se a skončit jemu na hlavě. Jedno se naučil, Katy v kuchyni není dobrý nápad. Dodnes nepochopil, jak se jí podařilo zapálit utěrku.

"Hotovo." Hlásil Daniel zvesela, utřel si ruce a vykročil ke Katy.

"Jsi hroznej." Oznámila mu a prošla kolem něho, jak nejdál to šlo.

Katy se podívala po kuchyni. Všechny věcičky měl Daniel schované a látkové utěrky nahradil papírovými. Hm, pamatoval si incident z minula. Chytrý.

Daniel se sice smál, ale při prvních dvou ranách mu bylo jasné, že to byl špatný nápad. V hlavě se mu honilo jediné: měl jsem trvat na tom, že mi ta slova má zopakovat nebo být spokojen aspoň s tím, že mi je vůbec řekla? Jako chlap v tom měl jasno, musel to slyšet. Jako vlastník firmy to prostě potřeboval mít pod kontrolou.

Katy zanadávala a hodila tu zpropadenou zlomenou vařečku do koše. To snad není pravda. Udělat bábovku přece není věda! A stejně se jí povedlo nemožné. Těsto se tak nějak smíchalo, ale to máslo v tom bylo znát. Takové divné hrudky a ani zamíchat to nejde, protože se to lepí a nejde s tím hnout.

"Jdu tam." Ohlásil Daniel, když uslyšel třísknutí nerezové misky o dlažbu.

"Už jsi spokojenej?" Vyjela na něj Katy, která měla na tváři šmouhu od kakaa a zády zakrývala svůj výtvor.

"Pojď sem." Daniel si ji přitáhl do náručí a podíval se na kuchyňskou linku. No do háje.

Jeho čistá linka, která byla původně tmavě šedá, byla nyní pokryta bílou vrstvou, celý dřez plný nádobí a odpadkový koš kromě utěrek skrýval i vařečku a kuchařku.

Katy chtěla Daniela odstrčit, ale raději zabořila hlavu do jeho trička. Sakra! Ten chlap se jí dostal pod kůži.

Daniel ji políbil do vlasů a spokojeně se uculoval. Kdyby ta dvě slova nemyslela vážně, tohle by pro něj neudělala.

Bratrstvo černé dýky a Andělé

10. března 2015 v 12:10 | Lola Kiss |  Zahraniční literatura
Tak jsem se nechala ukecat kamarádkou a zkusila novou autorku, J. R. Ward. Nadšení pro nové čtení ze mne vyprchalo velmi rychle. Bylo to jako: "Ano, ano... Ne". Pořád to nebylo ono, a když už jste si zvykli na styl, jakým to bylo podávané, autorka najednou obrátila o 180° a vy jste stihli jenom mrknout.

Autorka J. R. Ward vytvořila sci-fi svět, ve kterém bych se nebýt slovníčku, ztrácela. Prostě to nebyl můj šálek kávy, chybělo tam to něco, co by vás upoutalo. Snažila se nacpat několik dějových linií do jednoho příběhu a trochu to vázlo.

Postavy, které se v knize objevují mají opravdu trefná jména:

- král upírů Wrath vystihuje své jméno dokonale (wrath = hněv)
- upír Rhage má na zádech jako trest tetování démona, do kterého se převtělí kdykoli se neovládá (rage = vztek)
- upír Zsadist býval otrokem, kterého několik staletí mučili i zneužívali, a to zanechalo následky (sadist = sadista)
- upír Phury, který drží celibát (purity = čistota)
- upír Vishous umí předpovídat budoucnost, ale neví, kdy se stane (vicious = zlomyslný)
- upír Tohrment má manželku jako jediný z nich je "jemnější" (torment = trápení)

Všechny tyto postavy jsou součástí tzv. elity upírů Bratrstva černé dýky, která funguje jako hlavní ochrana civilních upírů - normálních upírů - před nemrtvými lidmi tzv. bezdušší. Ne, není to komplikované, to se teprve děje až později. Upíří parta má společné i to, že když přijde na ženy, dokáží být najednou jemní a ne useknu-ti-ruku-pokud-něco-zkusíš. Uf, jaké to překvapení.

PŘEČETLA JSEM:

1, Bratrstvo černé dýky 1 Milenec z temnot
- hlavní postavu tvoří král upírů Wrath, který po smrti svého přítele Daria, se rozhodne pomoci jeho dceři, která se má proměnit na upíra, ale zatím o tom neví
- Elizabeth o svém původu neví, ale jakmile Wratha uvidí, nemám problém mu uvěřit, a rozhodně nezůstane jen u důvěry

2, Bratrstvo černé dýky 2 Milenec z věčnosti
- hlavní postava je Rhage a jeho ženská družka je člověk Mary
- Rhage byl potrestán za své chování, a dostal na záda tetoávní démona, který ho ovládne, kdykoli se Rhage neovdládne
- Mary překonala leukémii, ale když potkala Rhagea, doktorka jí oznámila, že se nemoc vrátila, a tak kromě Rhageova démona musí bojovat i s nemocí

3, Bratrstvo černé dýky 3 Probuzený milenec
- Zsadistovi a jeho bratrovi - dvojčeti - Phurymu se zalíbila jedna upírka, se kterou se seznámili díky Mary, Rhageově manželce
- Bella je upírka, která dokázala přimět Phuryho uvažova o zrušení celibátu, ale problém je, že Bella chce jedině Zsadista
- Zsadist je komplikovaný a rozhodně není v pořádku, ale Bella je ochotná mu pomoci, aby se odpoutal od krvavé násilné minulosti, a ani pro Bellu to nebude tak jednoduché jak si myslela

4, Padlí andělé 2 Chtíč
- hlavní postavou je anděl Jim Heron, který má zachraňovat životy v jedné nekončící bitvě
- další hlavní postavou je voják Izák Rothe, který dezerotval s přísně utajeného oddílu armády, který "eliminoval" nebezpečné lidské subjekty, a ven se můžete dostat jedině v rakvi
- právnička Grier se "náhodou" zaplete do případu s Izákem Rothem, když ho dostane ven z vězení kvůli nelegálním zápasům bez pravidel
- Izák a Grier po čase zjišťují, že nic není na první pohled jak se zdá a že jejich setkání bylo tak nějak plánované, protože její otec patřil a stále patří do stejné utajené armády jako Izák

A tím jsem skončila. Yup, konec zvonec. K tomuto žánru se nebudu vracet, podívám se na její další tvorbu. Stejně jako jsem se poučila v případě Meg Cabot, i tady jsem zabruslila jinam: http://lola-kiss.blog.cz/1507/srdce-ze-zlata.

Nejneoblíbenější otázka vůbec

9. března 2015 v 17:44 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Dnes je tomu přesně jedenáct let, kdy se mě jedna velmi chytrá a na druhou stranou hloupá paní učitelka zeptala: "Čím chceš být až vyrosteš?" V ten moment jsem uvedla to, co každý puberťák s tou trochou mozku. "Dospělou." Ano, vím. Velmi geniální odpověď, že? Ale co jiného by taky mohla holka odpovědět, když ani sama neví, na jakou by chtěla střední, nedej bože vysokou! Takže jsem si vysloužila smích ve třídě a vzdechnutí od paní učitelky.

Po dvou letech se nás ptali znova: "Kam půjdete na střední školu?" Odpověď se tentokráte lišila. Sice se vás ptali, kam chcete, ale když jste měli samé jedničky, v podstatě za vás bylo rozhodnuto. "Ta je chytrá, ta půjde na gymnázium." Jo, na tohle neexistovala správná odpověď, pokud jste nechtěli někoho zklamat. Známky rozhodnou za vás. Můžete se vzbouřit, ale proč? V mém případě se jednalo o naplánovanou záležitost od druhé třídy, kdy jsem složila talentové zkoušky na balet a malování.

Za rok, kdy jsem nastoupila do druháku, se nás ptali učitelé také, ale přesto jinak. "Vyberte si předměty, ze kterých chcete maturovat a zapiště si semináře." Tímto nám v podstatě řekli, vyberte si už teď, na jakou vysokou se chcete dostat. Žádné čtyři roky na rozmyšlenou, kam pak půjdu. Ani omylem! To nehrozilo. Jak zcestně jsem si tenkráte říkala, že na gymplu budu mít čtyři roky čas, než se rozhoupu pro jednu vysokou.

Nastoupila jsem na vysokou školu a říkala si, jak to bude super, že se začnu připravovat na budoucí povolání. Hm, nadšení ze mne vyprchalo rychleji než vzduch z prasklého balónku. Kromě toho, že na vás nasypali spoutu předmětů až vám šla hlava kolem, jste se v podstatě během jednoho týdne museli naučit drtící režim buď to chápeš nebo letíš. Do té doby jsem nevěděla, že nějaký syndrom vyhoření existuje.

Za rok jsem odešla z pajdy a vrhla se na novou vysokou školu, no spíše na vyšší odbornou, kde můžu prohlásit, že jsem si lépe vybrat nemohla. Víte, je mezi nimi rozdíl, protože na výšce je jedno, jestli nechodíte na určité přednášky, ale tady to sakra není jedno. Musím splňovat 80% docházku a také chodím na praxe. Za dva semestry stihnu dvě praxe a pokaždé slyším, že ti kteří srudují na školách jako já, mají daleko větší přehled. A důvod? Naučenou teroii si ověříme hned a nečekáme několik let než nás pustí do světa na zkušenou.

A životní poslání? Nepřemýšlejte o tom hned, to totiž nevymyslíte. Vlastně na to přijdete v průběhu, dokud si pár věcí nevyzkoušíte, nebudete najisto vědět, co to je. To pravé.

Nebezpečná láska - Kateřina Petrusová

8. března 2015 v 20:47 | Lola Kiss |  Beletrie
První díl, který jsem četla jako poslední. Vlastně jsem začala s posledním dílem, když to vezmu při retrospekci. Nebezpečná láska je název prvního dílu ze série Bavettovi od Kateřiny Petrusové http://lola-kiss.blog.cz/1407/katerina-petrusova. Pak následuje Nepřítel mého nepřítela http://lola-kiss.blog.cz/1407/nepritel-meho-nepritele a Zakázaná přitažlivost http://lola-kiss.blog.cz/1404/zakazana-pritazlivost.

Víte, na začátku to pro mě bylo trochu komické, no vlastně jsem se pořád musela smát a pak hihňat do ruky, když mi začala ve škole přednáška. Jestli se je na co těšit? Ano! Humor tady tryská z každé stránky. Autorka tohle prostě umí. Dokáže příběh podat a donutit vás culit se jako pitomeček a pak se otřásat smíchy.

Kniha je psána z pohledu Paige, ošetřovatelky, která se dostane na doporučení od bývalého zaměstnavatele do rodiny Italů - Bavettových. Její nový svěřenec je dospělý Michael, právník, který se po autonehodě probral ve stavu, že je malé 3- leté dítě, protože v podvědomí se nechtěl vrátit do svého světa.

Paige se starala o Michaela v domě jeho rodičů a pak mimo město ve srubu v přírodě, a jako malého velkého kluka si ho oblíbila. Postupem času přichází na to, že Bavettovi nejsou jen občané města New York, ale mafiáni. A v té době se Michael vrací do normálu, a přes noc se z něho stane opět osmadvacetiletý muž. A situace se zkomplikuje, protože si nejsou s Paige lhostejní.

Problém je, že z práce, kterou vykonává Michael se neodchází výpovědí, ale nohama napřed.

Takže kromě velké nebezpečné mafiánské rodiny, faktu že Paige zná dospělého Michaela teprve chvíli a také drobnosti, že její bývalý je policajt... Yup, nemají to jednoduché. A konec rozhodně nebude procházka růžovým sadem.

Ukázka z knihy:

"Asi omdlím," oznámila jsem Michaelovi, když mi došlo, kdo volá. Podal mi telefon a klidně řekl:

"Neomdlíš. Kdybys mu to nezvedala, přijel by. Nebo by sem někoho poslal." Ta představa mě vyděsila ještě o něco víc než jen telefon s Robertem. Pak jsem dostala spásný nápad:

"Zvedni to ty! Řekni, že jsem na záchodě!" Ale podle jeho výrazu mi bylo hned jasné, že to neprošlo. "Hlavně že ses kasal, jak jsi dobrý herec, viď," ušklíbla jsem se. Když jsem od něj brala mobil, zdálo se mi, že pálí. Nervozita dokáže s člověkem udělat divy. I tak jsem se nadechla a ze všech sil jsem se soustředila na to, abych zněla normálně. Pozdrav ale rozhodně nepatřil mezi ty běžné.

"Dobré..." Zmateně jsem se podívala na Michaela. Netušila jsem, kolik je hodin. Poledne, naznačil tiše. "Poledne?" Vážně jsem omdléváním a řešením svých děsů strávila několik hodin?

Robert se uchechtl.

"Dobré. Ruším tě při něčem?"

"Ne!" vyhrkla jsem příliš rychle. Michael mě konečně pustil, ale jen proto, aby mohl vstát, udělat dva kroky k oknu a rukou si projet vlasy. Rozhodně se nedalo mluvit o tom, že bych byla klidná. Zavřela jsem oči a snažila se vzpamatovat.

"Paige, děje se něco?" zeptal se Robert a jeho hlas rázem pozbyl veselosti. Na jednu dlouhou vteřinu jsem si byla jistá, že ví, co se děje. Že je mu to úplně jasné a za chvíli tu bude i s pistolí nebo nožem a ze mě zbude jen hromádka polámaných končetin. Potom jsem otevřela křečovitě sevřené oči a uviděla Michaela. Lehce se usmíval, zavrtěl hlavou a líně máchl rukou.

To nevadí. To je jedno.

Ale mně to jedno nebylo. Slíbila jsem mu trochu času, tak ho taky dostane! Robert je daleko, nevidí mě, nepozná, že lžu.

"Jo. Když to nutně potřebuješ vědět, byla jsem na záchodě. Tak se omlouvám, jestli nezním dostatečně nadšeně z toho, že mi voláš." Spustila jsem mnohem ostřeji, než jsem čekala, ale vlastně to bylo dobře. Když jsem s ním mluvila naposledy, bavili jsme se o erekci a on naučil svého bratra slovo pinďour. Při předposledním hovoru mi řekl, ať nedráždím hada bosou nohou. Vlastně jsem teď klidně měla nárok na to, cítit se uražená.

"Omlouvám se," řekl a už zase zněl jako ten milý Robert. Znovu jsem zavřela oči, tentokrát úlevou. Dokud se mi podaří udržet ho daleko, zvládnu to. Po telefonu to zvládnu. Hlavně nesmí přijet. Tváří v tvář bych se nedokázala ovládnout a nejspíš bych padla na kolena a hystericky prosila, ať mě nechá být, že vlastně dohromady vůbec nic nevím.

"Něco nového?" zajímal se.

"Vše při starém."

"A ráno...?" Nechápala jsem, na co přesně naráží. Ráno se Michael vrátil zpět do světa dospělých - ale to Robert neví!

"Ráno jsme vstali? Jako každý den?" Tázavá melodie mého hlasu ho slyšitelně pobavila.

"Myslel jsem spíš, jestli se opakovala včerejší příhoda," nadhodil. Jakmile mi došlo, co myslí tou příhodou, zakryla jsem si dlaní pusu, abych nezaúpěla nahlas. Michael tázavě zvedl obočí. Zvedla jsem oči v sloup a otočila obličej ke zdi, abych na něj neviděla. Teprve pak jsem byla schopná odpovědět:

"Jo. I dneska měl erekci." Předstírat, že ten tiše se smějící muž vedle mě je stále dítětem, bylo vážně příšerné. Rozhodla jsem se vybít si to na Robertovi. Měla jsem pocit, že když budu v offenzivě, budu víc sama sebou. Aspoň s přihlédnutím k posledním dvěma rozhovorům. "A mimochodem, děkuju, že jsi ho naučil říkat pinďour!"

"Pinďour!" zaryčel Michael u okna nadšeně. Na okamžik jsem se přestala soustředit a okřikla ho:

"Michaele!" Naštěstí jsem si uvědomila včas, že nesmím říct: Co to sakra děláš?! Snažíš se mě rozhodit? A dodala jsem: "To se neříká!" Ukázal mi zdvižené palce a tvářil se naprosto bezstarostně.

"Vidíš?" houkla jsem vyčítavě do telefonu.

"Omlouvám se," hýkl Robert vesele. Nesouhlasně jsem zamručela. "Mluvila jsi s někým z nemocnice?"

"Jo, s doktorem Stakesem," odpověděla jsem bez valného nadšení. Michael okamžitě zvážněl a zamračil se. Připomněl mi tím, že jsem se chtěla zeptat na ty jeho záchvaty vzteku.

"A?"

"A nic. Nic neví. Říkal, že se pravděpodobně opravdu vrací do normálu, ale netuší, jak dlouho by to mohlo trvat. Prý se to může stát z ničeho nic, nebo taky ne."

"To je mi novina," řekl Robert nespokojeně. "To vím i já a nepotřebuju kvůli tomu medicínu."

"Hm," broukla jsem, protože jsem nechtěla dál pokračovat v konverzaci o doktorovi, který evidentně vytáčel oba bratry.

"Teď se k vám asi pár dní nedostanu," prohlásil Robert a zněl kajícně. Hned jsem chtěla nadšeně vyhrknout, že to vůbec nevadí, ale uvědomila jsem si, že mi to vlastně vadit má. S radostí jsem na něj zavrčela:

"No, to jsem nečekala."

"Paige, já to nedělám naschvál!" Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl. Obdivovala jsem jeho trpělivost a pomalu mi začínalo docházet, že on si ode mě vážně nechá líbit nečekaně hodně. Jen díky tomu, že jsem se starala o Michaela. Asi na té zkazce o pevných rodinných poutech něco bylo. Nebyla jsem si jistá, jestli bych dovedla podobně vstřícně přijmout Peterovu slečnu, kdybych si o ní myslela, že je úplně pitomá.

"Ale mám dobrou zprávu. Vypadá to, že brzo bude definitivně klid. Vidím to tak maximálně na týden, pak už by mělo být všechno vyřešené a vy se budete moct vrátit domů."

Nevěděla jsem, jestli mě víc děsí to, že se opravdu blíží návrat do normálního života, nebo to, že to bude vyřešené definitivně. Tohle slovo teď pro mě mělo trochu jiný význam.

"Aha," hlesla jsem. Nezněla jsem nadšeně. Vlastně jsem zněla docela přiškrceně - a přesně tak jsem se i cítila.

"Nemáš radost?" divil se.

"Zrovna jsem si tu začínala zvykat," plácla jsem a Robert se rozesmál.

Bezpečný přístav - Nicholas Sparks

8. března 2015 v 9:24 | Lola Kiss |  Beletrie
Když vidíte film a čtete knihu, porovnáváte. Je to dobře? Tahle to být nemělo! A co tohle, mělo to být v ... Nikdo by nemohl být plně spokojen, protože nikdo nenakreslí dům stejně.

Jediný problém jsem měla s Alexovými bílými vlasy (šedivé), hm, cože? No jsem ráda, že se ve filmu od toho upustilo. Určitě se dostávám do bodu, kdy si budu chtít přečíst víc než jednu knihu od Nicholase Sparkse.

Postava Katie nebo-li Erin je propracovanější a dějová linie o něco složitější. Definitivně mě dostalo smýšlení jejího manžela Kevina. Nemyslím jeho omluvy, když Katie zmlátil, že si to zasloužila, to odpovídá přesně domácímu násilí, kde je agresorem chlap. Doslova jsem vyvalovala oči, když jsem četla Kevinovy náboženské pohnutky. Jako věřící si bral až moc doslova Bibli a neustále jsem měla obočí nahoře. Údiv, protože jeho asociace byly pro mě nepředstavitelné. Když jsem se nad tím zamyslela, ano, to se stává poměrně často, že jsou lidé, kteří si slova překroutí podle sebe.

Postava Alexe mi byla symptaická a to hlavně proto, že to byl ten typ muže, kterého by chtěla každá. Ví, kdy má mlčet, kdy poslouchat, kdy mluvit a kdy si má držet odstup. Yup, ideál. Možná za to mohlo jeho povolání - vyšetřovatel v armádě, se zaměřením na trestní právo a jeho hlavními případy bylo týrání, zneužívané ženy.

Ukázka z knihy:

"Zdá se, že jste se dobře bavili," poznamenal Alex.

Když se Kristen převlékala, také jí pomohl s drakem a potom přišel za Katie na břeh. Katie cítila, jak jí vítr čechrá vlasy.

"Josh je moc milý. A mnohem upovídanější, než by člověk myslel."

Alex pozoroval obě děti a Katie cítila, že jeho očím nic neunikne.

"Takže tohle podnikáte o víkendech, když odejdete z obchodu. Trávíte čas s dětmi?"

"Vždycky," přisvědčil. "Myslím, že je to důležité."

"I když se zdá, že vaši rodiče měli jiný názor?"

Zaváhal. "Tak by se to dalo snadno vysvětlit, že? Sám jsem měl dojem, že mě tak trochu přehlížejí, a tak jsem si slíbil, že jako táta budu jiný. I když to není úplně přesné. Popravdě řečeno, trávím s nimi čas, protože mě to těší. Užívám si to. Rád sleduju, jak rostou, a nechci to propást."

Při jeho slovech si Katie vybavila vlastní dětství a marně se pokoušela představit si svoje rodiče, jak sdílejí tyhle Alexovy pocity.

"Proč jste šel po škole do armády?"

"Připadalo mi to tehdy jako správná věc. Lákaly mě nové výzvy, chtěl jsem zkusit něco jiného a taky jsem to bral jako příležitost, abych odjel z Washingtonu. Kromě několika plaveckých závodů jsem nikdy předtím stát neopustil."

"Byl jste někdy...?"

Když se odmlčela, dokončil větu za ní: "Myslíte v bojové akci? Ne. Patřil sem jinam. Studoval jsem trestní právo a pracoval jsem ve vyšetřovacím odboru."

"Co to je?"

Když jí to vysvětlil, podívala se na něj. "Něco jako policie?"

Přikývl. "Byl jsem kriminální vyšetřovatel."

Katie mlčela. Prudce se odvrátila. Její tvář se v mžiku zachmuřila. Jako když se v průvahu zabouchnou dveře.

"Řekl jsem něco špatně?"

Neodpověděla, jen zavrtěla hlavou. Alex na ni upřeně hleděl a přemýšlel, co se děje. Na mysli mu hned vytanulo podezření o její minulosti.

"Co se děje, Katie?"

"Nic," trvala na svém, ale sotva to vyslovila, bylo mu jasné, že neříká pravdu. Možná někde jinde, v jiný okamžik, by pokračoval ve vyptávání, ale teď to nechal být.

"Nemusíme o tom mluvit," nadhodil tiše. "A kromě toho už vyšetřovatel dávno nejsem. Věřte mi, že v obchodě jsem mnohem spokojenější."

Přikývla. Alex cítil její úzkost. Věděl, že potřebuje trochu prostoru, i když nevěděl proč. Ukázal palcem za záda. "Poslyšte, zapomněl jsem přiložit. A jestli děti nedostanou sladkosti, budu to mít na talíři. Hned jsem zpátky."

Vzkaz v láhvi - Nicholas Sparks

3. března 2015 v 10:05 | Lola Kiss |  Beletrie
Kniha jako vánoční dárek potěší vždycky. A právě tahle byla jednou z nich. Nepsala jsem si seznam Ježíškovi, co si přeju pod stromeček. Kdepak! Na jednoduchou otázku byla jednoduchá odpověď. Kup mi třeba knížku. A voilá!

Vzkaz v láhvi znají všichni, protože stejně jako Zápisník jedné lásky nebo Poslední píseň nebo Bezpečný přístav, je autorem Nicholas Sparks.

Na začátku jsem přemítala, jestli je možné, aby někdo tolik miloval. Komu by se to chtělo dneska věřit, že? Theresa jako každá jiná matka miluje svého syna nade vše, ale chybí jí přítel. Zklamala se v manželovi, a tak se není čemu divit, když dopis vyplavený mořem, upoutá její pozornost. Dotkne se jí tam, kde to nepovažovala za možné.

Garret ztratil svou manželku, ale lásku k ní nikoli. Miluje ji stejně jako první den, a když je na tom nejhůře, píše jí. S Theresou se seznámí "náhodou", a dokud se ve vztahu neposunou dál, Garret nezjistí, proč přijela Theresa na dovolenou právě sem...

V každém detailu, příběhu, postavách si najdeme to něco, co nás okouzlí, díky čemu se cítíme pohnutě. A právě to něco přitahuje pozornost k Sparksově tvorbě.

Pohovor ve firmě na plasty a více

2. března 2015 v 18:34 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Hana se postavila před dřevěné dveře a naposledy se nadechla než vstoupila. Čekal ji první pracovní pohovor. Jasně, během vysoké absolvovala spoustu hodin na praxi, ale i tak se cítila, jako by se měla seznámit s něčím novým.

"Dobrý den." řekla a cítila, jak ji na obličeji naskočil ten úsměv. Úsměv, který použila vždy, když byla nervózní. Nesnášela ten úsměv a ještě víc nesnášela, že ho neuměla ovládat. Pokaždé, když byla nervózní, jako by neovládala svoje tělo.

"Dobrý den, posaďte se." Muž za stolem jí pokynul rukou a sám zůstal sedět za mahagonovým stolem, kde vypadal jako nedosažitelný obr.

"Jmenuju se Hana, dnes jsem přišla kvůli pohovoru o místo laboratorní asistentky." Hana předala obrovi své curiculum a ignorovala jeho rozšířené zorničky.

"Adam." Hm, tak Adam. A co dál? Kdo je? Hana se zavrtěla na židli a napjatě čekala, kdy jí začne pokládat otázky.

"Působivé. Povíte mi něco o sobě? Například, proč jste se rozhodla přihlásit k nám na pohovor?"

Hana sledovala jeho propletené prsty a snažila se nedat najevo fakt, že má pod jeho pohledem chuť uhýbat. Odpovídala tak, jak se předem připravila a odříkavála věty jako básničku.

Adam pozoroval tu mladou ctižádostivou holku, jak mu vykládá o zkušenostech a koníčcích a... Už ani nevěděl o čem, protože potřeboval vědět dvě věci. Ani na jednu z nich zatím neodpověděla.

"Jste si vědoma toho, že pracovní doba je flexibilní, ale nesmí se zneužívat?" zeptal se jí Adam a přemítal, jestli se takhle formálně chová pořád.

"A dokážete přizpůsobit svůj denní i víkendový program?" Adam pokračoval se svou druhou otázkou, protože na tu první Hana měla odvahu jenom kývnout.

"Ano. Tahle práce je zároveň mým koníčkem, nebudu mít problém s pracovní dobou, náplní práce i jinými požadavky."

Adam se uculil a Hana si uvědomila, že to vyznělo tak trochu jako nabídka. Okamžitě zadržela dech a zrudla, popotahovala se rukáv.

Adamovi se líbilo, že na chvíli ukázala svou pravou povahu a ne nacvičený číslo Jak zvládnout pohovor na výbornou.

"Děkuji, že jste přišla." Tentokráte se Adam postavil, obešel stůl a podal Haně ruku.

Hana se necítila dobře, když od ní stál necelý půlkrok, ale přinutila se stát na místě a neodstoupit. Nebylo by to slušné.

Adam se dobře bavil, když pozoroval Hanu, jak se rychle klidí z jeho dosahu a zanechává za sebou ve vzduchu vůni parfému. Bude se jim dobře spolupracovat.