Zápisník jedné lásky - Nicholas Sparks

11. ledna 2015 v 11:16 | Lola Kiss |  Beletrie
První publikace byla vydána v roce 1996, a do dnešního dne se udržela v myslích čtenářů. Autorem není nikdo jiný než Nicholas Sparks. I u tohoto autora jsem se rozhodla pro četbu několika jeho děl, co dodat - patří k mým oblíbeným.

Čtyřicet devět let jsou spolu, a posledních pět let jim přineslo největší zkoušku.

Noah a Allie prožili první lásku, na kterou ani jeden z nich nemohl zapomenout. Allie se měla vdávat, ale nemohla zapomenout na Noaha. Novinový článek ji k němu dovedl, což vyústilo v jediné - oba se do sebe znovu zamilovali.

Allie diagnostikovali Alzheimera, a protože tohle není léčitelná nemoc, rozhodli se přestěhovat do pečovatelského domu. Noaha trápí revmatická artritída, Alliein stav se zhoršuje a Noah je ten, kdo jí připomíná, co pro sebe znamenají. Každý den jí čte příběh o mladých lidech, kteří se po čtrnácti letech setkají a uvědomí si, že nemůžou být s nikým jiným.

Je to tenká knížka, a jak to tak bývá i tady jsem nejdříve viděla film a pak četla. A jestli se dostavil pocit, že to není to pravé? Ne. Allieina nemoc je popsána tak, jak se s ní setkávám v reálném životě. Není proto divu, že se u filmu vyskytuje její odlehčená podoba.

Věci jsou o detailech, pokud je pozměníme, můžeme věci prospět nebo ji naopak pohřbít. Tady se detaily rozcházejí - ostatně to není novinka -, ale nepomyslíte si: "Hej, tak to přece nemá být!"

Ukázka:

Kdyby to skončilo takhle, byl bych šťastný člověk.

Ale neskončí. To vím jistě, protože jak čas uplývá, začínám na jejím obličeji pozorovat známky obav.

"Co se děje?" ptám se a ona tichounce odpovídá.

"Tolik se bojím. Bojím se, že na tebe zase zapomenu. To není spravedlivé... Prostě nemohu snést pomyšlení, že se toho budu muset vzdát."

Její hlas se ke konci láme, ale já si nevím rady, nevím, co na to říct. Uvědomuji si, že večer pomalu končí a že není v mých silách udělat něco, co by zastavilo nevyhnutelné. V tomhle jsem neuspěl. Nakonec jí říkám:

"Nikdy tě neopustím. To, co máme, je navždycky."

Ona si je vědoma, že tohle je všechno, co zmůžu, protože žádný z nás nechce prázdné sliby. Ale podle pohledu, který na mě upírá, se mi zdá, že by si přála něco víc.

Za oknem nám zpívají serenádu cvrčkové a my se pomalu dáváme do jídla. Ani ona, ani já nemáme hlad, ale chci jí jít příkladem, a tak mě následuje. Nabírá si drobná sousta a dlouho je žvýká - rád ji pozoruji při jídle. Za poslední tři měsíce hrozně zhubla.

Po večeři začíná narůstat můj strach, i když se tomu bráním. Vím, že bych se měl radovat, protože tohle nové poznání a spojení je důkazem, že se stále milujeme, ale zároveň jsem si vědom, že tenhle večer zazvoní hrana. Slunce už dávno zapadlo, ten zloděj se co nevidět objeví - a já ho nedokážu ničím zastavit. Tak se na ni jen dívám, čekám a v těchto posledních zbývajících okamžicích prožívám celý svůj život.

Nic.

Hodiny tikají.

Nic.

Beru ji do náručí a tiskneme se k sobě.

Nic.

Cítím, jak se chvěje a šeptám jí něco do ucha.

Nic.

Tenhle večer jí naposledy říkám, že ji miluji.

A pak se objeví ten zloděj.

Vždycky mě překvapí, jak rychle se to stane. I teď, pokolikáte už. Najednou v mém náručí začne rychle mrkat a třást hlavou. Pak se otočí směrem k rohu místnosti, kam dlouho upřeně zírá s obličejem zrůzněným strachem.

Ne! křičí to ve mně. Ještě ne! Ne teď... ne, když jsme si tak blízko! Dnes večer ne! Kteroukoli noc, ale dneska ne... Prosím! Ta slova mě uvnitř dusí. Tohle znovu nesnesu! Není to spravedlivé... tohle není fér!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama