Zamilovaná 6. Kapitola

4. ledna 2015 v 21:11 | Lola Kiss |  MY NOVELS Zamilovaná
Konec v začátcích

Otok kolem zranění mizel stejně jako natáčecí dny v exteriérech. Bylo to dobré i špatné zároveň.

Dobré, protože s Gabrielem vycházím perfektně jak u ž dlouho ne. Naše přátelství by mohlo být i víc.

Špatné, protože jsem měla další otřesnou hádku s Michaelem. Hádali jsme se a já to už nemohla vydržet. Sáhla pro nějakou těžkou vázu a chtěla ji po něm hodit. Zastavil mě Gabriel a moje napřažená ruka klesla. Ta váza nebyla váza, ale urna.


Osobně mi na tom pramálo záleželo, ale zpopelněnému člověku uvnitř by se to asi nelíbilo. Koho by taky napadlo, že tady budou přechovávat lidský ostatky! Br!! Gabriel mi později všechno vysvětlil.

"Vážně, to musí být zrovna dneska?" otráveně jsem se dívala na rozložené papíry před sebou. Zrovna dneska. Zrovna dneska po příšerné hádce bude postelová scéna, kterou jsme cvičili před týdnem.

"Jo. Jo." Katka se usmívala, ale nebylo to upřímné. Nechápala jsem její náladu. Neměla by se mnou soucítit?

"Zvládnu to sama." Snažila jsem se, ale zapínání mi dělalo problémy. Smála jsem se, ale nešlo mi to od srdce. Úsměv mi spadnul při příchodu na plac.

Zadumaně jsem pozorovala své živé okolí. Všechno fungovalo v ustáleném chaosu. Všechno bylo v pořádku. Přesto jsem si všimla jedné změny. Michael. Nebyl to přesně on sám, ale to jeho chování nebo ta atmosféra, kterou kolem sebe šířil. Připadal mi podrážděný a to není dobré znamení - hlavně pro mě.

"Připravit, tři, dva a jedna… Akce!" Soustředila jsem se na rozhovor a na domluvené detaily. Rozčílilo mě, když je Michael porušil.

"Co to sakra děláš?!" Odstrčila jsem ho a málem mu dala facku. Ovládla jsem se. Další scény s rozsáhlými následky nikomu nepomůžou. A Karel by mohl dostat infarkt, kdyby nás měl znovu odtrhnout od sebe.

"To na čem jsme se domluvili, se Karlovi nelíbilo, takže máme nový systém." Všichni mu ten jeho nevinný kukuč určitě baští, ale já ho mám prokouknutého. Tentokrát tu špatná nebudu já, ale on. O to se postarám.

Založila jsem si ruce na prsou a držela rty pevně semknuté. Slyšela jsem okrajově Karlův hlas, který urychleně vysvětloval vzniklou situaci. Nepotřebuje další zdržení v záběrech.

"…tak všem je to jasné, pustíme se znovu do práce." Asistent kameramana si mnul ruce a mě šlehaly z očí blesky. Michael se usmíval.

"Takže znova." Karlova změna tónu v hlase se mnou zacloumala. Vyzařovalo z něj napětí spolu s úzkostnou radostí, jak to půjde se záběrem.

Scéna se rozběhla kupředu. Snažila jsem se potlačit averzi vůči Michaelovi a pokusila se ho vnímat jako každého jiného kolegu. Překvapilo mě, když jsem uslyšela Karlův hlas a zvolání: "Stop!"

Nic jsem neprovedla. Rabovala jsem si v hlavě a přehrávala si předchozí čtyři minuty. Moje chování k Michaelovi bylo lepší než obvykle. Žádné odmítání, hádky.

"Klaudie, takhle to nepůjde." Zakroutil Karel hlavou a poškrábal se rukou na šíji. "Nevyzařuje z toho žádná vášeň, ale to není jenom z tvojí strany. A Michaeli, musíš to udělat jinak." Přešlápl z nohy na nohu a řekl, co po nás chce.

"Dobře." To snad není pravda.

"Znovu. Akce!"

"Jestli si myslíš, že na to nemáš. Neumíš hrát." Jedna malá pichlavá poznámka, která mě zasáhla ostře a hluboce. Tohle si dovolovat nebude.

Nečekala jsem na nic a na Michaela jsem bez varování prudce skočila a strhla ho sebou na postel.

Počkala jsem na pravou chvíli, kdy se rty spojily a Michaelovi - samozřejmě nechtěně - jsem zaryla dlouhé nehty do holé kůže na hrudníku.

Michael bolestně sykl a odlepil se. Usmála jsem se zlým úsměvem, spíš jsem se zašklebila. Slovně mi to nikdy nevyjde, tak proč to neudělat jinak.

On neudělal nic, bez skandálu, bez dalšího urážení. Prostě pokračoval dál. Ale ne podle pokynů. Začínala jsem toho mít plné zuby a přerůstalo mi to přes hlavu.

V duchu jsem se začala smát, brzo přijde mé dlouho očekávané: Stop! Chvíli bylo ticho, slyšela jsem jen zrychlený dech a srdce.

"Stop!" Konečně! Oddechla jsem si a vymanila se z Michaelova objetí. Na hrudi byli vidět věrné otisky mých nehtů. Kdybych přitlačila víc, byla by tam i krev. Obrátila jsem pozornost a viděla záplavu nadšení. Přímo sálala z postávajících skupinek.

"Výborně. Konečně. Přesně tohle jsme potřebovali." Karel se radoval, málem skákal až ke stropu. "Bylo to jako doopravdy, no a ta vášeň." Rozplýval se.

"Pokračujeme." Tolik se nad tím výkonem rozplýval. Nechápala jsem tu praštěnou logiku.

"To nestačilo?" Zajíkla jsem se a zvedla obočí. Posadila jsem se na posteli, co nejdále od Michaela a přemítala.

"Ne. Potřebujeme ještě pár záběrů." Karel si nevšiml nebo si nechtěl všimnout změny na mém obličeji.

Na posteli jsem cítila drobné otřesy. Musely patřit jedinému člověku, pro kterého byla tahle vzniklá situaci míchanicí radosti a potěšení.

Za nic na světě jsem se teď na něj nechtěla podívat. Rozhlédla jsem se po hloučku okolo stojících lidí a uviděla Katku.

"Kamera, světla, akce!" Nejhorší slovíčka za posledních pár minut. Michael mě jemně políbil a podíval se na mě zkoumavým pohledem. Musím se ponořit do své role.

Vnímala jsem jeho těžkou postavu a soustředila se na stupidní detaily jeho bezchybné figury. Potlačovala jsem v sobě záporné emoce, které ničily psychiku.

Ticho narušila hlasitá rána. Pohledy všech směřovaly na viníka. Radost a naštvání bojovalo proti sobě a ani jeden nevyhrával.

"Katko, co to prosím tě bylo?" Karel se nasupeně díval, jak sbírá rozházené šminky.

"Omlouvám se." Tohle by jí nikdo neměl vyčítat.

"Fajn. Pokračujeme. A akce!" Neprotestovala jsem a nechala se unášet fantazií. Jedno jsem Michaelovi musela nechat. Umí skvěle líbat. Jakmile jsem došla k tomuhle poznatku, najednou mi jeho dotyky nepřipadaly odpuzující. Přestávaly mi pálit na kůži. Přistihla jsem se, jak mu pomáhám rozepnout svoje šaty.

Přestala jsem poslouchat okolí a zaměřila se na smělé pohyby jeho hbitých prstů. Když mě Michael líbal na krk a na rameno, vyrušila nás z koncentrace další rána.

Všichni kmitli hlavou jedním směrem. Překvapivě to nebyla Katka, ale Tereza. Na zemi ležela jedna osvětlovací lampa.

Karlovi došla trpělivost. Skoro si vyřval hlasivky: "Stop!! Co to má sakra být!" Tereza zbledla a mlčela. Nechápala, co se děje a proč na ni křičí.

"To snad ne!" Karel se chytal za hlavu a krokoval po místnosti jako lev v kleci. Tereza si z toho nic nedělala a odešla. Náhle se Karel zastavil uprostřed pohybu. Děsilo mě to.

"Má ještě někdo v plánu rušit natáčení?" Ironicky se díval a po tiché chvilce vrátil do práce. Určitě bych slyšela spadnout špendlík na zem.

"Akce!" Asistent bez průtahů srovnal vzrušený dav a Karel stál jako napnutý luk.

Michaela jsem nevnímala. Měla jsem vygumováno a v hlavě mi vířily myšlenky, které nedávaly smysl. Jediné, co mohlo vzniknout, byl chaos.

"Vidím a cítím, že ti to není proti srsti." Michael prostě ví, jak mi dokáže vrátit rozum. Zase ho nesnáším. Domýšlivec jeden! Co si o sobě vlastně myslí?! Přitáhla jsem si ho blíž a v polibku ho jednoduše kousla. Reakce se projevila podle očekávání.

"Au!" pípl a odlepil se ode mě. Tíha svalnaté postavy zmizela.

"To snad není pravda! Tohle je vrchol!" Karel se rval za vlasy.

"Michael si jen popletl signály." Hrát si na neviňátko fungovalo.

Karel se začal hystericky smát a musel to za něj vzít asistent. Katka ho posadila na židli a dala mu napít. Ještě to s ním klepne.

"Tak! Připravit!" Pevný a přísný hlas toho člověka mě děsil.

"Akce!" Ten si na nějaké výstupy nepotrpí.

Od Michaela jsem čekala jakoukoli odplatu, ale on předčil moje očekávání. Nevím, čím to dokázal, ale rozběhl můj temperament na plné obrátky. Zasypával mě letmými svěžími polibky, až jsem se neovládla a musela ho políbit. On to čekal. Naše rty se setkaly a mezi námi to jiskřilo. Dech se brzy srovnal podle našeho tempa. V tom okamžiku jsme se podívali jeden druhému do očí. A to byl konec! Automaticky jsem se vzpamatovala. Odtrhli jsme se ve chvíli konečného: "Stop!"

"Výborně. Všem vám mockrát děkuju." Vyhrabala jsem se z postele a utekla pryč. Vzpomínky mě drtily jako přicházející lavina.

"Klaudie!" Michaelův hlas doléhal z dálky. Musela jsem urychleně ven. Hodit na sebe džíny a tričko mi trvalo vteřinu. Nedivila jsem se. Ten korzet byl rozepnutý velmi hluboko. Hodila jsem šaty přes křeslo a vyběhla dalšími dveřmi.

Vytočená k nepříčetnosti a hlavně naštvaná sama na sebe jsem dorazila do zahrady. Do přístřešku pro odpočívání. Vztekala jsem se a nechápala proč.

Posadila jsem se do měkkého křesla a rozhlížela se. Vřela ve mně krev a na vině byl jedině Michael. Tak hrozně jsem na něj alergická, že to zaráží.

Jak jsem tak poklepávala prsty o dřevěnou desku stolu, spatřila jsem obraz, u kterého se mi zastavilo srdce. Na cestě u starých vysokých stromů stálo auto a vedle nějaký sexy chlapík. Při podrobnějším zkoumání jsem rozpoznala Gabriela. To mu to ale seklo. Kdyby tady nikdo nebyl, klidně bych si ho sem zatáhla. Mytí auta by muselo počkat.

Odrbané džíny, rozevlátá košile bez rukávů, přesto upravené vlasy. Sklapla jsem pusu. Jasně viditelné prsní a břišní svaly, které schovává pod úřednickými kalhotami, nažehlenou košilí, s kravatou a sakem. Prostě studený čumák.

Zamyšleně jsem si kousala ret a uvažovala, proč takhle nechodí častěji. V následujícím momentu jsem pochopila. Jedna služka šla kolem a plně ho hltala očima, že si ani nevšimla zahradního nářadí. Málem se natáhla. Na tu dálku jsem nepoznala, jestli se Gabriel usmál.

Gabriel na mě zamával. Nepřestávala jsem žasnout. Byl doslova k nakousnutí. Stálo by za to se s ním pochlubit. Například u bazénu. Už vidím, jak by holky koukaly, a kluci by byli naštvaní. Snění mi překazil vetřelec v přístřešku.

"Chci si s tebou promluvit." Michael mi zablokoval výhled. Stále mi bude hatit plány.

"My spolu nemáme o čem mluvit." řekla jsem a chtěla ho odtlačit stranou. Nepovedlo se. S povzdechnutím jsem to vzdala.

"Fajn." Chladně jsem se na něj podívala. "Co chceš?"

"Proč jsi utekla a vyhýbáš se mi?" Neuhnul pohledem ani postojem.

"Zaprvé, neutekla jsem, ale odešla. Za druhé, nevyhýbám se ti, ale mám spoustu jiné práce, která s tebou nesouvisí." Napodobila jsem ho a nehodlala se podívat jinam jako první.

"Vážně? Nechce se mi tomu věřit." Vzdala jsem to a podívala se na dřevěný sloupek. Pak jsem kmitla očima na Gabriela. Byl zaměstnaný jinde.

"Je mi úplně jedno čemu věříš a nevěříš." Chtěla jsem se protáhnout, ale uchopil mě za paži.

"Mě teda ne." Tvrdě se mi díval do očí. Všimla jsem si Gabriela, který jde směrem k nám.

"Máš bujnou fantazii. A koukej mě pustit." Trhla jsem sebou, ale nepustil mě. Naopak. Chytil mě oběma rukama a na zádech jsem cítila hranu sloupku. "Okamžitě mě pusť nebo…"

"Nebo co? Hmmm?" Ten tón se mi nelíbil stejně jako moje postavení. Všechno se ve mně hromadilo a čekalo na prostor k výbuchu.

"Nebo ti támhle Gabriel dá co proto. Mimochodem, jde přímo sem." V okamžiku nepozornosti jsem se vytrhla a vítězně zasmála.

"Vážně?" Michael se otočil zpátky ke mně. Zlomyslný úsměv se mi nelíbil. Než jsem stačila zareagovat, v záklonu mě políbil. Seběhlo se to tak rychle, a když jsem si to uvědomila, bylo už pozdě.
Rázně jsem se mu vymanila a zasadila pořádnou facku.

"Jestli to zkusíš ještě jednou, vyškrábu ti oči!" křičela jsem na něj. Cítila jsem se trapně a tak nějak divně. Opustila jsem krytou venkovní verandu a nechala tam vysmátého Michaela.

Hledala jsem Gabriela a našla ho. Chtěla jsem mu vysvětlit tu protivnou situaci. Bohužel s Michaelem za zády.

"To zvládnu, určitě mu to vysvětlím." povídala jsem si pro sebe a soustředila se, jak to vysvětlím. Z filmů vím, že to není vždycky lehké a nemusí to hned vyjít.

"Myslím, že je mu to jedno a nezajímá ho to." Zřejmě nepochopil, že jsem schopná zfackovat ho na místě.

"Nech mě sakra být. A okamžitě odsud odejdi!" řekla jsem mu a strčila jsem do něj, aby toho aspoň na chvíli nechal. Lezl mi na nervy čím dál víc.

Šla jsem rovnou za Gabrielem, abych mu to vysvětlila. Jakmile mě spatřil - tím si nejsem jistá - chytil Terezu a začal se s ní líbat.

"Tady máš důkaz, že mu to nevadilo. Je mu to úplně jedno." Za takovou jistotu v hlase, bych mu nejraději provedla něco velmi nepěkného, ale v okolí se nacházelo příliš mnoho svědků. Vystačila jsem si jenom s ignorováním. Nevydržela jsem se na ně dívat, musela jsem se schovat za roh. A samozřejmě jsem nezůstala sama.

"Ty jsi tak hrozný sobec a sebestředný člověk."

"Co?! Okamžitě toho nech a dej mi pokoj!"

"Nenechám, ty potřebuješ znát pravdu." Nehodlal dodržovat můj osobní prostor. Začala jsem se zlobit. Hodně zlobit.

"Pche! Od kdy mě znáš líp než já!" Ta slova pobuřovala a zasahovala mě víc než bych si chtěla připustit.

"To jsem nikdy netvrdil."

"Tak si ty kecy ušetři. Už toho bylo dost a tebe mám taky dost."

"To nejsou kecy, ale holá fakta, jenom konstatuju."

"Ne, jsou to kecy a nekonstatuješ. Žádný konstatování. A přestávám se s tebou bavit. Takže končím naši konverzaci. Konec!" Založila jsem si ruce a odešla druhou stranou.

"Ne, to je teprve začátek." Slyšela jsem jeho poslední poznámku, ale přikládat jí nějakou váhu, mi přišlo v daný moment komické. Stejně by to vyústilo další hádku.

Domů se mi odjíždělo s velikým potěšením. Tonda byl jako obvykle nemluvný a cesta trvale déle než bylo možné. Snad to byly věky. Hryzalo mě svědomí a to se mi nelíbilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama