Čí je to sen? Nebo noční můra...

7. ledna 2015 v 18:06 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Běžela jsem domů a na sobě měla ty bílé šaty, na které mi matka půjčila. Každou chvíli jsem se v nich zatočila a pozorovala, jak se spodní lem zdvíhá nahoru a pozvolna klesá.

Připadala jsem si jako mladá dáma a podle toho jsem také vykračovala. Byla jsem hrdá, že jsem se převlékla už v nákupním centru a pořád měla šaty bez poskvrnky.

Znovu jsem se zatočila a pozorovala ty volánky, jak se mi znovu snáší k lýtkům. Až mě uvidí matka, bude si myslet, že její darebnou dceru někdo odnesl a zanechal ji tuhle princeznu.
Hlasitě jsem se smála a popobíhala a točila se.

Kousek od domu jsem strnula. Otec a bratr byli doma.

Zpomalila jsem krok a loudala se domů. Litovala jsem, že jsem si nepospíšila a prohlížela se ve všech zrcadlech v obchodě.

Vešla jsem dovnitř a slyšela otce, jak nadává v kuchyni. Potichu jsem zavřela dveře, ale ty zavrzaly a v kuchyni dopadli do dřezu prázdné láhve.

Cink, cink…

"Co sem lezeš?!" Otec mi zastoupil cestu a rozhlížel se ven oknem vedle dveří.

Chtěla jsem kolem něho projít, ale nemohla jsem. Pevně mě chytil za zápěstí a bolestivě mi ho zmačkl.

"Co…"

"Zavři hubu!" Prudce mě strčil do náruče k bratrovi, ale bylo pozdě. Viděla jsem to.

Na kuchyňské podlaze se válela červená jablka a překocená židle. Očima jsem zabloudila výš a spatřila, jak matka visí za tažné lano. Nehýbala se, měla otevřené oči.

"Zalez s ní dozadu a ať ani nepípne nebo jí jednu vrazím."

Matka se oběsila a její bledé tělo viselo dolů z trámu, kam věšela pánve. Na sobě měla svou oblíbenou dlouhou bavlněnou košili.

Bratr mě strčil k jedné zdi a sám si sedl ke druhé. Otce jsem slyšela šramotit v kuchyni. Připravoval divadlo.

Pohazoval kolem prázdné láhve od vína, rumu, vodky a dokonce se obtěžoval i s nalitím něčeho smrdutého do sklenice na stole.

Neodvážila jsem se ani pohnout, celou dobu jsem myslela na to, jak matka visí ve vzduchu a její nohy se nedotýkají země.

Ona je... Ona je... Ne! Ne! To není pravda!

Bílé šaty mě začaly děsně škrtit a svědit. Musela jsem si je svléknout. Musela jsem se jich zbavit. Musela jsem…

"Buď zticha!" zavrčel na mě bratr a mě došlo, že brečím. Schoulila jsem se a chtěla, aby to přestalo.

Musí to přestat! Snažila jsem se dostat ty obrazy z hlavy, až jsem začala křičet a probudila se.

Byla mi děsná zima a třásla jsem se jako osika. Jak jsem mohla zapomenout na tolik detailů! Zatraceně! Musím se dostat pryč, musím na vzduch, musím se nadechnout!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama