Zamilovaná 5. Kapitola, část 2

21. prosince 2014 v 17:44 | Lola Kiss |  MY NOVELS Zamilovaná
Natoč koně sem a potom zase sem, ať udělá pár kroků doprava. Člověk to ještě skousne, ale zkuste si tohle na koně, který na něco takového není zvyklý a má svou vlastní tvrdou hlavu. Spiritovi se to brzy přestalo líbit a umínil si, že to dá jasně najevo. Přímo se mnou v sedle.

"Chyťte toho bláznivého koně!" zavolal Karel. Než se stačila přiblížit posila vedená Michaelem, koník si to namířil ze zámku ven. Přesně naplánovanou cestou pro záběry. To bude průšvih. Tam jsou připraveni kameramani!


Kůň uháněl tryskem pryč od zámku. Sílu rychlosti jsem slyšela podle šumění větru okolo uší. A ucítila ji, když si Spirit usmyslel projet se pod listnatými stromy s nízkými větvemi. Pak následovaly jehličnany. Bolelo to.

Kůň uháněl a krajina se měnila. Pohupovala jsem se jako list ve větru.

Spirit začal únavou zpomalovat. Proti cestě, která se vinula neustále jen do kopce, neměl dlouho šanci. Někdy se při takovém tempu musel unavit a zůstat stát. Zkoušela jsem ho sama zastavit, ale málem jsem z něho spadla.

Přešel do kroku a pak úplně zastavil. Drsně odfukoval. Začala jsem ho jemně hladit a probírat mu prsty hřívu. Počkala jsem a pomalu se spustila dolů. Nepřestávala jsem ho držet za otěže. Hloupost - jeho bych ho mohla udržet. Líbilo se mu hlazení po krku. Díval se na mě svýma chytrýma očima. Promlouval ke mně a skoro jsem mu rozuměla. Omlouval se za svoje chování a zároveň je i zdůvodňoval.

Zvesela si odfrkl a pobrukoval, když jsem ho pohladila po lysince a tiše jsem k němu mluvila. "Musíme se vrátit, aby si nedělali starosti." řekla jsem nakonec a nasedla zpátky. Trochu protestoval, ale podřídil se. Zpátky jsme jeli pomalu.

Divila jsem se, jakou dálku jsme ujeli. A přitom to vypadalo jako chvilička. Cestu do zámku nebylo těžké najít, na zemi zůstávaly věrné otisky Spritových podkov. V kostýmu mi začínalo být trochu horko a navíc mám roztrhlý rukáv na kabátku.

"Vrací se!" Někdo nás zřejmě viděl dalekohledem.

"Nic se nestalo!" zavolala jsem na nashromážděné obecenstvo. Vypadali docela vyděšeně. Dojela jsem před hloučky polekaných tváří a nestihla ani slézt, když se ke mně přihnal Michael a hned vyváděl.

"Není ti nic? Nebolí tě to?" Skoro bych mu věřila ten náhlý zájem, tu náhlou starost o mou osobu, kdybych ho neznala.

"Je mi fajn." řekla jsem, odstrčila jeho ruku a nevnímala ostatní hlasy. "Proč se vůbec staráš." odsekla jsem mu a strčila mu do napřažené ruky otěže. Vadilo mi, když na mě sahal. Šla jsem ke Karlovi a druhému kameramanovi, zeptat se, jestli scénu musíme opakovat, protože v tom případě potřebuju nové šaty.

"Vidím, co máš na obličeji." Michael nedal pokoj, a když mě chytil zase za ruce, vylítla jsem na něj.

"Nic mi není a tak na mě nesahej!" Vytrhla jsem se mu a zakymácela.

"Klaudie, jste v pořádku?" Chytil mě nějaký další člověk.

"Jasně, proč bych nebyla." Postavila jsem se a podívala se kolem sebe. Všichni na mě vystrašeně zírali. "Co je?" Zmateně jsem se otočila dokola.

"Máš tady …" řekl Michael a ukázal na místo nad obočím.

"Nějaké škrábance. Já vím." Skočila jsem mu do řeči. To není žádná novinka. Cítila jsem to, když jsme vyjeli od těch jehličnanů.

"Máš tam plno krve." řekl Lukáš.

Sáhla jsem si na hlavu a podívala se na bílou rukavici, na které byla krev. Věděla jsem, že mi poteče, ale tolik. Překvapilo mě to množství. Ale nevyděsilo mě to jako ostatní. Na hlavě i menší škrábance pořádně krvácí.

"Zrcadlo." řekla jsem a Katka mi ho okamžitě podala. Zůstala jsem ohromená. Kolem obočí mi stékala krev. Trochu mi ušpinila kostým. Kdyby na mě všichni stále nezírali, neděsila bych se. Hodně mi situaci ztěžovali a zhoršovali.

"Asi se půjdu převléct." řekla jsem a šla s Katkou, ale někdo mi zastavil. "Co zas?" Otočila jsem se, a naštvaně se vyškubla.

"Nechceš doprovodit?" řekl a narovnal se. Já toho Michaela jednou uškrtím.

"Ne." Odcházela jsem, ale někdo mě stejně chytil za ruku. Chtěla jsem Michaela pořádně zpražit, ale byl to Karel.

"Převleč se a pak se uvidí. Přijde za tebou i lékař." Kývla jsem hlavou a čekala, až mě propustí. Odešla jsem, s Katkou po boku.

"Bolí to?" zeptala se ustaraně Katka a podala mi bílý kapesník. Pomohla mi sundat těžký kabát a zkoumala červenou skvrnu.

"Ne. Ani jsem to necítila." Začalo mě to bolet po přitisknutí kapesníku.

"To je úleva. Bylo v tom děsný horko." řekla jsem a posadila se v dlouhém županu na židli k zrcadlu. Zkoumala jsem si zranění. Tak hrozné to není. Jenom trocha krve. A jsem pěkně rozcuchaná. Hrůza! Lesní porost se mi zachytil ve vlasech a udělal pěknou paseku.

"Jdu to odnést, hned jsem zpátky." řekla Katka a podívala se na mě. "Nic nevyváděj a nesundávej si ten kapesník." Zdvihla varovně prst.

Opatrně jsem sundala kapesník a podívala se. Neteklo to. Vzala jsem pár ubrousků a pomalu utírala. Nebude to ani na šití.

"Klaudie! Co se ti stalo?" Poznala jsem ten hlas a nechtělo se mi otáčet. Gabriel. Toho bych tu potřebovala ze všeho nejmíň. Gabrielovi se z krve dělá špatně.

"Ale nic." Plácla jsem si kapesník zpátky a zabolelo to.

"Jak to že nic, vidím krev, tak ukaž." Vzal mi za ruku a sundal ji spolu s kapesníkem.

"Bude ti špatně." Vrátila jsem ji zpátky, ale on mi ji znovu sundal a podíval se.

"Jsi snad doktor nebo co?" řekla jsem a nechala ho. Když se mu udělá špatně - moje chyba to nebude.

"To ne, ale mám zdravotnický kurz. Nikdy nevíš. A z krve se mi špatně nedělá."

"Aha. To jsi mi zapomněl nějak říct ne?!"Zamračila jsem se na něj a hned povolila. Au!

"Hm. Na šití to není. Stáhne se to a zalepí." Jemně prohmatal okolí rány.

"Jak je na tom?" řekla Katka.

"Jsem v pořádku. A nemluvte o mně jako bych tu nebyla." podotkla jsem a podívala se, co přinesla. Jenom lékárničku. Pochopila jsem, když ji podala Gabrielovi. Takže on je tady lékař. Nakukal jim, že je doktor a přitom má jenom zdravotnický kurz. To mě radši odvezte!

"Neškubej sebou." Gabriel si očividně myslí, že tu asi jen tak budu sedět, když mi ta odporná desinfekce páchne přímo pod nosem. Kdybych mu jí shodila na zem - samozřejmě nechtěně -, přestal by mi čistit už tak dost čistou ránu.

"Ani to nezkoušej." Zamrkala jsem. Podívala se z desinfekční lahvičky na něj a zazubila se. Zná mě moc dobře. Dal ji stranou a naklonil se ke mně víc. Příjemně voněl. Pomalu mi přilepil náplast.

"Katko, mohla byste to prosím odnést zpátky? Díky." Nechala nás o samotě.

"Hotovo?" zeptala jsem se a chtěla otočit, ale nedovolil mi to. "Co…"

"Můžeš chvilku zůstat na místě?" Očima mě přikoval k židli a ruce si položil na opěradla. Trochu se to se mou zhouplo, vahou opírajícího se těla.

"Musíš na sebe dávat pozor. Jsi pro mě velmi důležitá." Pohladil mě po tváři a usmál se. Přemítala jsem, na co asi myslí. Políbil mě na zraněné místo, ale já si jeho rty přitáhla na své. Chvilku byl zaražený, ale ochotně mi polibky vracel. Přitulila jsem se k němu a omotala mu paže kolem krku.

Oba jsme si to užívali, dokud se nám nepřipomněla další osoba v místnosti. Katka. Asi nepochopila, že by měla přijít o trochu později.

"Nechci rušit, ale po Klaudii se ptá Karel … a ostatní." Podívala se stranou a čekala. Gabriel mě rychle políbil a odešel.

"Co dneska budeme dělat?" řekla jsem a čekala, až se režisér rozhoupe.

"Ty dneska nic. Radši si jdi odpočinout, nechci riskovat." Posadil se do židle a díval se do kamery. Poznala jsem sebe na divokém Spiritovi.

"Tohle je fantastický. Potom dotočíme návrat."

"Ale já jsem v pořádku, je to jenom povrchové. Chci dál pokračovat."

Prozkoumal mě pohledem a zamyslel se. "Dobře."

Šla se připravit, zatímco Katka dostávala informace. Pravděpodobně se pojede dál jako předtím podle plánu.

Měla jsem pravdu. Pracovali jsme až do večera, tedy dokud bylo světlo. Měla jsem menší potíže s kloboukem, protože mi tlačil na zranění. Dalo se to vydržet. Nemusela jsem nic říkat, jen se tvářit šťastně, potom smutně a potom přišlo to těžší.

Jedeme s Lukášem vedle sebe a on mě má přetáhnout k sobě. Nastal ovšem problém, s kterým nikdo nepočítal. Spirit se neměl rád s tím druhým hřebcem, Blackem. Přímo se nesnášeli, takže spolu závodili a bylo téměř nemožné je dostat k sobě. Pokaždé se snažili jeden druhého kousnout.

Vyřešilo se to sestříháním. Takže jsem se ani nemusela snažit myslet na to, jak mám dopadnout k Lukášovi, až mě stáhne z koně k sobě. Dobře jsme se bavili. Hlavně při našem krátkém dialogu. Ty přeřeky stály zato. Nebo když jeden z nás zapomněl text.

Karel nás párkrát okřikl, a když to s ním vypadalo nahnutě, snažili jsme se víc.

Večer za mnou přišel Gabriel, povídali jsme si a skončili až u vzpomínek na dětství. Dobrali jsme se i k dnešnímu dni.

"Ale copak můžu do klubu, když vypadám jako příšerka?" namítla jsem, ale on se jen rozesmál.

S Michaelem jsme se chytli znovu při večeři, kdy mě "náhodou" polil a já jsem ho na oplátku "nechtěně" strčila na stůl s omáčkami. Michaelova košile to odnesla stejně jako moje oblíbená fialová halenka. My dva spolu nikdy nedokážeme vycházet dobře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama