Zamilovaná 4. Kapitola, část 1

1. prosince 2014 v 12:07 | Lola Kiss |  MY NOVELS Zamilovaná
Gabriel a Michael

Od toho společně stráveného večera s Gabrielem, při sledování natočeného materiálu, se začal chovat divně. Prohodí se mnou sotva pár slov. Jediné co zatím funguje, je komunikace Michaela se mnou. Hádáme se jedině při zkouškách a to se pak musí všichni klidit z místnosti.

Dlouho jsem o tom všem přemýšlela a rozhodla jsem se tomu učinit přítrž. Gabrielovo chování nehodlám už déle trpět.


Když jsem ho viděla, jak si to mířil směrem do své kanceláře - měl v ruce nějaké papíry - naskytla se vhodná příležitost.

"Ahoj. Máš na mě chvilku?" Mile jsem se usmívala a nepřestávala žasnout nad jeho náhlým chladnějším postojem.

"Podle toho, co u tebe znamená chvilku?" Odsekl mi a to mě rozčílilo. Líbit si to nenechám.
"Jenom pár vteřin, abych ti mohla říct: Co to s tebou sakra je?!" vyštěkla jsem na něj a rychlým krokem odešla.

Po pár minutách jsem zaslechla těžké kroky. Schovala jsem se vedle rámu dveří do malého úzkého prostoru a číhala na svou kořist. Jestli se Gabriel lekne, má špatné svědomí. A bude mi to muset říct. Odseknout mi, to se zkrátka nedělá.

Kroky se přiblížily a to byl můj nejvyšší čas. Vyskočila jsem a přimáčkla dotyčnou osobu na dveře. Pozdě mi došlo, že to není Gabriel ale Michael.

"Co to vyvádíš?" řekl spíš naštvaně než polekaně. "Počkej, už mi to dochází. Nevěděla jsi, jak mi máš dát najevo, že se ti líbím, tak jsi to zkusila takhle - Praštit se mnou o stěnu?" To měl být sarkasmus?

"Ha ha ha. Čekala jsem na někoho jiného." řekla jsem. "Tolik si nefandi."

"Aha, už bys mě mohla pustit, ne?" A sám kolem mých drobných zápěstí vytvořil ze svých rukou pouta.

"Pustila jsem tě a teď je řada na tobě." Ucukla jsem, ale jediná věc, které jsem dosáhla, byla, že se odlepil od stěny a přitiskl ke mně. Zákon akce a reakce.

"Michaeli, jsi tady?" křik Terezy se nesl ozvěnou ze salónku.

"Zatraceně." Zamyslel se a pak se podíval na mě. "Když mi od té kyseliny pomůžeš, nebude pro tebe další scéna se mnou těžká, protože se na všem domluvíme. Nebudu se hádat." Naléhavost byla u něj trochu nezvyklá, a proto jsem se rozhodla ho potrápit a nechat Terezu ještě jednou vykřiknout. Věděla jsem předem, že s ním budu souhlasit. Budu ho držet v šachu.

"Souhlasím." Ta těžká scéna bude postelová, takže to ani pro jednoho z nás nebude lehké.

"Ty potvoro."

"Dej si pozor, abych si to nerozmyslela."

"Jenom mě obejmi. Líbat tě nebudu. Slibuju."

Trochu mi vadilo být u něho v takové blízkosti dobrovolně, ale dalo se to vydržet při pomyšlení, že se spolu zkusíme domluvit. Opřel si jemně svou tvář o mou, a šeptal mi do ucha.

"Nejsem hloupá tak toho nech." Odsekla jsem a rukama ho objala kolem krku.

"Hm." Přitáhl si mě a jemně hladil po zádech až k pasu. Dál si nedovolil, a to bych mu ani neradila. Překvapovalo mě, že je celý takový jiný, jako jemný a né hrubiánský.

"To snad ne!" zařvala Tereza. Michael se se mnou otočil. Sice jsem chtěla o kousek odstoupit od něj, ale nedovolil mi to. Málem jsem se na něj utrhla, ale uklidnila jsem se, když jsem viděla výraz Terezy. Tohle stálo za to.

"Co to tady s ní děláš?!" Chovala se, jakoby jí patřil a já jí vzala oblíbenou hračku. Byla rudá vzteky a málem jí vypadly oči z důlků.

"No co myslíš." Tuhle příležitost jsem si nemohla nechat ujít. Pohladila jsem Michaela po tváři a přitáhla ho k sobě.

"Pche!" Odfrkla si a s nosem nahoru odešla do jídelny.

"To se nám povedlo." řekl s úsměvem a pustil mě.

"To se musí nechat." Uznala jsem a plácla si s ním. "Takže kdy a kde se spolu domluvíme?" Pro mě ta hlavní část. Moje druhá odměna. První byl Terezin výraz.

"Co takhle v pět u tebe?"

"Platí." Potřásli jsme si rukama a každý se vydal svou cestou.

Tereza už v jídelně nebyla. Pravděpodobně odešla jinudy, aby nás znovu nemusela potkat. Super! Nemusela jsem poslouchat její řeči ohledně mého stravovacího návyku. Večeřím do pěti hodin pár kousků pečiva a k tomu ovoce. Potom v nutném případě si vezmu i zeleninu.

V dobré náladě jsem se vracela zpátky do pokoje. Karel nám všem dal pro dnešek volno.

Procházela jsem okolo Gabrielovy pracovny, když jsem zaslechla hlasy. Gabriel a ještě někdo. Přišla jsem až ke dveřím a poslouchala. Michael s Gabrielem?

"Asi nikdy nebudeme na stejné lodi, mám pravdu?" poznala jsem Gabriela.

"Říct ti, že máš pravdu, se stane asi jenom dneska a to poprvé v mém životě."

"Jaké máš úmysly?"

"Nevím, co myslíš."

"Víš to tak dobře jako já."

"Aha. Tohle. Mimochodem, co hodláš dělat ty?"

"Do toho ti nic není. Já mám na rozdíl od tebe výhody."

"Nápodobně."

"Co tím myslíš?" Gabriel se trochu vytočil.

"Každý má svoje tajemství."

"Ano to má, ale…" Musela jsem se o něco opřít, rozhovor vypadal na dlouho, ale to jsem neměla dělat. Stolek, o který jsem se opřela, ujel a narazil do stěny. Ozvala se menší rána. Slyšeli to, protože přestali mluvit.

"Dokončíme náš rozhovor příště." Kroky se blížily ke dveřím. Musela jsem se rychle schovat, ale kam? Panikařila jsem. Do oka mi padla malá pohovka otočená ke krbu, takže bych neměla být vidět. Skočila jsem do ní. Dveře se se zavrzáním otevřely. Zticha jako pěna jsem poslouchala. Počkala jsem pár minut a potom se jako voják vyplížila ven.

Doklopýtala jsem do pokoje. Zavřela jsem dveře a svalila se na postel. Hlavou mi projížděly všechna slova. To museli mluvit zrovna v takových hádankách? Obvykle ten kdo poslouchá za dveřmi, ví všechno.

Za půl hodiny bude pět a já nemohla najít text. "Kam jsem ho jenom mohla dát?" Mluvit si sama se sebou mi pomáhalo, ale vadilo mi, že mi nikdo neodpovídá.

Prohrabala jsem všechny kufry, přerovnala polštáře na pohovce i na křeslech a výsledek nulový. Ani pod postelí nebo pod otomanem, nic. Stála jsem uprostřed místnosti s rukama na hlavě a snažila jsem se rozpomenout. Scénář se přece nemohl propadnout do země.

"Ťuk, ťuk, ťuk." Michael. Přišel dřív. To mi ještě scházelo.

"Dále." Nebudu se obtěžovat jít otvírat dveře. Stejně jsou odemčené. Znovu, asi tak po sté jsem se šla podívat pod pohovku.

"Děláš generální úklid?" Michael se zatím posadil na postel a čekal, až se uráčím konečně mu věnovat pozornost. Ani neměl potřebu se mě zeptat, jestli se smí posadit. To jeho chování bylo na pěst.

"Jenom něco najdu." Jemu může být ukradené, že pokoj obracím vzhůru nohama jako nějaký blázen.

"A nemá to něco, co chceš najít, náhodou velikost formátu A4 a nějaké růžové klikyháky?" Při zmínce o růžové moje hlava automaticky vystřelila jeho směrem.

"Jak jsi věděl, kde je?" Podezřívavě jsem si od něj vzala ty listy a projela je očima, jestli jsou pořád stejné. Je tu sotva pár minut a už mi vyřešil problém trvající půl hodiny? Nesmysl, to by nikdo nedokázal. Sherlock Holmes je dávno po smrti.

"Sedl jsem si na postel a něco mi tlačilo, tak jsem se podíval." Pokrčil rameny.

"Nevěřila bych, že to někdy budu myslet upřímně, ale díky."

"Zatím mi neděkuj." Usmál se a rukou mi nabídl, že bych se k němu mohla posadit.

"To máš pravdu, zatím ti děkovat nebudu, dokud nebudu vědět, jak jsi to všechno naplánoval."

"Já jsem nic neplánoval, myslel jsem, že se na tom právě tady domluvíme, ne?" Páni! Vážně se snaží mezi námi nevyvolat žádnou hádku.

"Dobře. Začneme, ne?" Vzala jsem si do ruky scénář.

"OK. Kde začneme?" Rovněž se postavil a podíval, kde jsem mu ukázala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama