Zamilovaná 2. Kapitola

13. listopadu 2014 v 18:51 | Lola Kiss |  MY NOVELS Zamilovaná
Zámek Lockwald

Cesta mi ubíhala rychlostí nudného filmu, a milá společnost na tom také měla svůj podíl. Seděla jsem v autě, které šoféroval Tonda. K upovídaným lidem rozhodně nepatří. Ale na dlouhých cestách jako je tahle, musím mít někoho, s kým bych se mohla podělit o svoje myšlenky.

S Tondou není radno zůstávat o samotě. Hrozí nebezpečí, že se člověk od něj nakazí zakyslostí. Mlčení s ním mi bylo nepříjemné, skoro na mě nepromluvil. Pouze jednou a to měl hloupý dotaz, jestli si nepotřebuju někam odskočit. Jako bych byla malé dítě.

Soustředit se na něco jiného, kromě stále stejné krajiny mi dalo práci. Jsem člověk, který má rád nové a nové věci a ne pořád zelenou a zelenou a zelenou.


Kolem okénka se míhaly zelené stromy, zelené keře, zelená tráva a spousta dalších zelených předmětů. To bylo normální. Zrak mi pak upoutaly obrovské novostavby. Sice trochu kazily ten staromódní dojem dřevěných chaloupek z pohádek, ale mě to nevadilo. Pro mě víc znamenaly důkazy moderní civilizace.

Po chvíli mě to stejně začalo nudit a sbíhalo se to všechno do jedné rozmazané šmouhy. Možná z nudy nebo únavy mi proudy myšlenek vířily okolo toho zámku, kam se chystáme. Vědomí, že se zámek nachází v takovémhle zapadákově, mi čím dál víc utvrzovalo představu o starém zámeckém pánovi. Starý vetchý stařeček, který potřebuje svůj klid. Žádná zábava, a do města daleko. Takže verdikt zní, nuda.

Přestala jsem si tím zatěžovat hlavu a raději jsem se soustředila na příjemnější věci.

Zavřela jsem oči a představovala si scénu. Z fantazírování mě vytrhl fakt, že necítím slunce na tváři. Zmateně jsme otevřela oči a uviděla, že jsme vjeli do lesa. Tmavého a hlubokého lesa. Výška stromů se mohla rovnat dinosaurům. Spousta keřů a nekonečně táhlé koberce mechu.

Ještě víc mě zneklidnil fakt, že jedeme příliš pomalu, ale po prvním zhoupnutí jsem pochopila, co se děje. Asfaltové silnice se propadly do země a místo nich tu zůstaly prašné cesty s drobnými kamínky. A když jen trochu zaprší, bude z toho hnědá, blátivá a točitá klouzačka, která číhá se smrtí v každém stromě u cesty. Snad nebude pršet.

Náhle jsem si uvědomila, proč by se poslední scéna filmu měla natáčet tady. V hustém lesním porostu. Kočár jedoucí po cestě v pološeru, kde na stromy dopadají poslední zlatavé sluneční paprsky skomírajícího slunce. V kočáře jede nešťastná žena, která se snaží uniknout před nemilosrdným snoubencem a s pláčem popohání koně. Nejpozoruhodnější scéna ve filmu.

Vrátila jsem se zpátky do doby, kdy jsem se učila jezdit na koni. Nechtěla jsem se v nebezpečných situacích nechat zastoupit, ale pojišťovna všechno krýt nemůže. Jednou jsem slyšela jak režisér někomu říká, že jsem typ správného herce, který do všeho jde a nebojí se. Jiní by třeba odmítli, ale já ne.

Zamrkala jsem dlouhými řasami, když jsem si všimla, že na této lesní stezce nejsme sami. Za námi jeli i ostatní karavany. Musíme být hodně blízko. Pocítila jsem nutkání se Tondy zeptat, kdo je ten starý pán.

"Jak se vlastně jmenuje to místo, kam jedeme?" prohodila jsem.

"Na zámek Lockwald, slečinko." Typická odpověď. Morous jeden. Zkusila jsem to znovu a doufala, že jeho další odpověď, pokud se mi ji vůbec uráčí dát, nebude procítěná nechutenstvím.

"Aha. A viděl jste toho chlápka?"

"Ne, neviděl sem ho, ale můžete si bejt jistá, že se s nim uvidíte, von se nám přijde představit." Tonda se zašklebil a já si říkala, kolik ho tahle dlouhá věta stála úsilí. Takhle odsekávat nemusí. Měla jsem jenom poslední otázku.

"Předpokládám, že znáte jméno?" Zvedla jsem to raději do otázky.

"Vim to. Je to nějakej Gabriel Tiggerer." Moje pusa zůstala dobrou chvíli otevřená. To jméno mi bylo až moc povědomé.

Gabriel Tiggerer. Zopakovala jsem si to pětkrát za sebou. Býval to můj kamarád z dětství. Byl o dva roky starší. Dobře jsme si spolu rozuměli.

Jsem zvědavá - jak asi vypadá teď? Dřív býval o kousek menší než já. Taky měl baculatější postavu. Těším se, až ho uvidím, ale bude si mě vůbec pamatovat? Vyrojily se mi vzpomínky a já si přitáhla ty nejlepší. Nejistota se rozplynula jako pára nad hrncem.

"Sme na místě." Zavrčel Tonda a přísahala bych, že si chtěl odplivnout.

Hemžení kolem mě přestalo existovat, všechno v mé hlavě se točilo kolem dávno ztraceného kamaráda a nyní znovu objeveného. Tak dlouhá doba, tolik let.

Nestačila jsem se ani pořádně postavit nohy na pevnou zem, jak zámek zapůsobil. Nebo to byli představy o jeho pánovi? Zamrzla jsem uprostřed pohybu. Do reality mě vrátil protivný chechtavý smích Terezy.

"Dávej si pozor." Zavrčela jsem na ni a její protivný smích ustal.

"Ts! Aspoň tu nestojím jako nějaký trdlo." Strčila do mě a šla za ostatními herci přes velmi obrovské nádvoří, které mi připomínalo letištní plochu. Tereza se nesla jako vznešená pávice.

Zámek vyvolával příjemné pocity. Všechno tu bylo pečlivě uklizené a prostorné. Připomnělo mi to Schönbrunn ve Vídni. Kolektiv kameramanů, kaskadérů, režisér a grafici a ještě hromady další lidí, byli o velký kus napřed, takže jsem si musela pospíšit. Nestačila jsem udělat ani krok, když jsem uviděla Gabriela. Ten se ale změnil! Stála jsem jako socha.

Gabriel se v tu chvíli střetl s mým pohledem a poznal mě. To bylo jasné. Na tváři se mu objevil ten známý šibalský úsměv. V očích se mu odrážely stále stejné jiskřičky. Byla jsem překvapená sama ze sebe, že si to pamatuju.

"Klaudie?" zeptal se a v očích se zračilo ujištění.
"Gabrieli?" Vyrostl z něj kus chlapa.

"Rád tě vidím." Podání ruky mu nestačilo. Vyrukoval s přivítáním z dob dávno minulých. Rozpřáhl mohutnou náruč jako medvěd a přimáčkl mě k sobě.

"Myslíš si, že když mě tu rozmačkáš. Myslíš si, že nepoznám, jak ses změnil?" Vydechla jsem přiškrceně.

"Jsem rád, že sis všimla." Vzal mě kolem pasu, a kdybych mu to dovolila, býval by se se mnou zatočil dokola.

"Je nutné mě držet tak pevně? Já ti neuteču a navíc, co tam ta ruka dělá?" Neušlo mi, že se mu to poměrně dost zamlouvá.

"Asi se jí tam líbí." Zazubil se.

"Překvapuješ mě, že si s tím vyrukoval. Kdo by od tebe čekal, že si to budeš pamatovat." Přešel to bez poznámek, ale malý úšklebek si neodpustil.

"Měla bych si pospíšit za bossem. Hned první den si udělat zářez…" Chtěla jsem se mu vykroutit, ale něco ho rozesmálo a nepustil mě.

"Co je?" Odklonila jsem se, abych mohla podrobněji prozkoumat obličej.

"To jsi říkala vždycky, myslím to, že mi neutečeš když tě pustím. A víš, jak to dopadlo?" Nadzvedl obočí a hrdě posunul bradu.

"Už ani nevím." Pamatuje se moc dobře. Vždycky jsem mu utekla, aby mě mohl znovu chytat. Tenkrát to byla velká zábava.

"Ale." Na oživení paměti mě zvedl ze země a nehodlal pustit. "Jsi jako peříčko." Zasmál se.

"Co to děláš?" vyjekla jsem, a snažila se vyprostit.

"Vím, kam jdeme." Další debata už nebude. Povzdechla jsem si, ale nevzdám to. Nechci vědět, co by si mysleli ostatní, kdyby nás takhle viděli.

"Už jsme tam?"

"Ne." Loudá se. Nevadilo mi to, alespoň jsem si prohlédla okolí. Tajně jsem doufala, že ho to unaví a pustí mě dolů. Vždycky mu vadilo moje fňukání, nemohl to poslouchat.

"Už jsme tam?" V duchu jsem se smála.

"Ne."

"Už jsme tam?"

"Ne."

"Už jsme tam?"

"Jo."

"Vážně?"

"Jo." Cítila jsem mírně otřesy smíchu, které s ním lomcovaly. Na tohle měl odpovědět ne, ne? Pak jsem se otočila a uviděla to co on před chvílí.

Stála tam většina lidí, které budu potkávat každý den. To se muselo rychle napravit. Gabrielovi je to konec konců jedno, co si myslí tito lidé, ale mě tedy ne.

"Víte, tenhle pán mi pomohl, protože jsem si vyvrtla kotník." Stará dobrá výmluva. Jasný, že mi to nebaští.

"Zapomněla si trochu na tu nohu pajdat." zašeptal mi Gabriel. Plácla bych ho, kdyby zůstal stát na místě. Všem se hned představil, pak se ho ujal Karel a společně odcházeli.

Z počátku jsem zaslechla nepříjemné poznámky, ale uklidnilo se to. Atmosféru na zámku a natáčení jsem si užívala plnými doušky. Náladu mi pokazila ostrá hádka s Petrem, který hraje bratra snoubence mojí postavy. Jediný Karel ukončil hádku.

Otrava! Jedna scéna ve filmu, která trvá sotva pár minut a natáčela se celý den. Jediné štěstí bylo, že se tam Petr neochomýtal dlouho.

Gabriel se přišel párkrát podívat na natáčení a bavil se u toho dobře. Jediné, co mu dělalo potíže skousnout, byli milostné scény. Problém mu dělala scéna v trávě, kde je moje postava a její snoubenec.

První týden mi na hradě uplynul jako voda. Po večerech se kontrolovaly snímky. Pro mě ta nejlepší část. Člověk se u toho dobře pobaví. Je to velmi zvláštní vidět samu sebe na plátně a hodnotit se u toho. Asi bych na to měla být tak nějak zvyklá, pár rolí už mám za sebou.

Celý tenhle poklidný režim narušila zpráva o příjezdu autora románu. Všichni herci jsou víc nervní než obvykle. Je to nějaký cizinec, alespoň podle jména, Rafael Diablo.

Gabriel se ke mně chová víc než pozorně. Nosí mi dárečky, flirtuje se mnou a jednou jsem ho dokonce přistihla, jak si mě prohlíží jako lovec číhající na svou kořist.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama