Zamilovaná 1. Kapitola, část 2

11. listopadu 2014 v 21:19 | Lola Kiss |  MY NOVELS Zamilovaná
Vybrala jsem si jednu zvláštní barvu svetru, ale Nina mi řekla, ať si ho neberu, že v krámku za rohem mají ten samý za nižší cenu.

Byla jsem jí hodně vděčná, protože mi ušetřila pětistovku. Ale taky se jí to vymstilo, někdo práskl u šéfa, co udělala a on ji nemilosrdně vyrazil. Naštěstí jsem měla kamaráda, co hledal pomocnou pracovní sílu. S Ninou jsme se brzo skamarádily. Je to moc fajn holka.


"Musíme tvůj budoucí úspěch náležitě oslavit, aby se nestalo, že si na nás jako velká filmová hvězda už nevzpomeneš." ozvala se Pavla. Toho rýpnutí jsem si nevšímala. Dneska na ně budu milá, nebudu pichlavá až sarkastická. Ale důvody by byli. Sice by nesouviseli přímočaře s nimi, ale…

"Hm. Asi máš pravdu, budu toho mít moc. Nevím, jestli bych si na vás vzpomněla." řekla jsem a můj pohled se setkal s Lukášovým ve zpětném zrcátku.

Ucukla jsem a podívala se rychle ven z okýnka. Ty jeho oči mi pořád berou dech, i když už do něj dávno nejsem zamilovaná.

Lukáš je bratr Pavlíny a v té době, kdy se mi líbil, měl přítelkyni, takže jsem ho musela nechat plavat. Teď ho beru jenom jako kamaráda.

Na chvíli jsem se zadumala, takže jsem musela rychle vyvrátit své předchozí tvrzení, aby si to nevyložili jako fakt a ne, že si z nich utahuju.

Celý autem otřásla vlna smíchu. Ti kamarádi, copak neví, že bych bez nich nedala ani ránu?

"Tak co, zvládneš být vzhůru celou noc a udržet se na nohou?" Vyklonil se za Ninou Zdenda a zablýskal očima.

"Myslím, …" Zarazila jsem se s odpovědí a Zdenda se chopil šance.

"Oh, jasně že ti pomůžu, budu tě přidržovat." Zazubil se na mě. Mířilo to nebezpečným směrem.
Se Zdendou se znám ze školy, studoval filmaření, ale přestalo ho to bavit a vydal se na přímou dráhu. Docela mu to jde. Natáčí mimo město, někde pořád jezdí a doma se objeví zřídka kdy. Teď má menší volno.

"Ne, díky." Věděla jsem, že kdybych mu to dovolila, tak by měřil moje míry. Je to srandista, ale ne každý by ho vystál a pochopil smysl jeho vtipů.

Zdenda si něco pro sebe zamumlal, a pak se na celé auto rozesmál. Nina se k němu přidala, protože to jinak nešlo. Když se začne smát, automaticky se k němu přidají i ostatní. On má takový legrační smích.

Podívala jsem se na rozptýlení z okýnka a zavrtěla se. Už tam budeme.

Lukáš mi podržel dveře od auta a spolu s ostatními jsme vyrazili užít si dnešní noc.

S Lukášem v čele jsme vešli do modře a růžově osvícených dveří, nad kterými trůnil Růžový panter s drinkem v ruce, v pravém stylu nočního klubu. To se vidí jen zřídka kdy, takovéhle vybavení v našem městě.

Pomalu jsme se přesouvali houpavým tanečním krokem k našemu kruhovému boxu, vedle tanečního parketu.

"Tak panstvo, je na čase to tu pořádně rozjet!" Zamával na nás Lukáš a poslal pro obsluhu.

Nestačili jsme se ani usadit a obsluha už tu byla. Neušlo mi, že vysoký číšník pokukuje po Pavlíně.

"Dobrý večer, co to bude?" Přejel pohledem po nás všech a zastavil se pohledem na Pavle.

"To nejlepší šampaňský!" Zvýšila hlas, aby jí bylo slyšet přes muziku. Náš číšník se ale stejně rád naklonil blíž.

"Věnuje mi oslavenkyně první tanec?" Tomu nešlo odolat.

"Jasně."

Hráli mou oblíbenou písničku. S Lukášem se mi tancuje dobře. Není to žádné prkno, ale taky žádný střelený torpédo. Ví, kam až může zajít a co má kdy udělat.

Na začátku nové písničky se k nám připojil i konec party a všichni jsme tak vířili v kruhu na parketu.

Vůbec se nám nechtělo slézt z parketu, ale už mě bolely nohy a kamarádky taky. Jenom kluci tam zůstali a balili pár holek.

Šampaňský už bylo na stole a vedle něj i skleničky. Holky přivolali kluky a mohli jsme si všichni připít na mou, pokud možno dlouhou kariéru.

"Na naši velkou vycházející hvězdu!" zařval na celý sál Zdenda a přiťukli jsme si.

Akorát začali hrát písničku od Linkin Park a nikdo z nás neodolal. Všichni museli do kola. Skleničky nám v ruce zůstaly a to po celý večer až do rána.

Tu noc toho všichni hodně vypili. Přestala jsem počítat při páté lahvi šampusu a po znělce z filmu Růžový panter, která ohlašovala půlnoc. Samozřejmě se nejelo domů autem, ale přivolaným taxíkem. Byli jsme na mol, takže aby někdo řídil, nepřicházelo v úvahu.

Zdenda a Pavla mi pomáhali do bytu. Děsně se nám pletly nohy. Málem jsme netrefili do výtahu. To vyvolalo záchvat smíchu, až jsme se složili na podlahu výtahu.

S cinknutím jsme se jen tak tak postavili na nohy. Kamarádi mi pomáhali ke dveřím, nebo to bylo naopak? Pomáhala jsem kamarádům? Nevím. Tohle mám trochu rozmazané.

Z pohybu se mi dělalo špatně, ale to nejhorší mě teprve čekalo.

"Ať žije naše hlavní hvězda!" řval Zdenda a Pavla se k němu přidala. Ozvěna otřásala celou chodbou.

"Pš!" Mírnila jsem je. "A pozor na kytičky." zašeptala jsem, když nastupovali do výtahu. Raději jsem měla mlčet. Ti dva znovu vyprskli smíchy a museli se chytat zdí, aby neupadli na zem. Nedalo mi to a přidala jsem se k nim. Řehtali jsme se společně na chodbě ještě dobrých pár minut, dokud se výtah nezavřel.

Pomalu jsem popadla dech - smích nepřestal - a soustředila jsem se na hledání klíčů v kabelce.
"Ups." Spadly mi na zem a tak jsem se pro ně sehla a spadla na zadek. Celý svět se se mnou zatočil. Stejně jsem se smála a zvedat se mi nechtělo.

Pomalu jsem se vrávoravým pohybem postavila.

Nemohla jsem se strefit do zámku. Zapřela jsem se o dveře a soustředila se na klíč a zámek. Překazil mi to nakvašený hlas.

"To jste zase vy?!" zahřmělo za mnou.

"Co je?" řekla jsem popuzeně a prudce se otočila, že se chodba rozmazala. Stát rovně mi připadalo nemožné a záchranu mi poskytly dveře. Teprve teď se mi podařilo zaostřit na rozčilený obličej, ze kterého sálal hněv. Zuřivost.

"Vy jste opilá?!" Nevěřícně zamrkal. Vystřídal ji děsný vztek, který jsem pocítila až později.

"Ne, ne. Já jsem jenom malinko bumbala." Rozesmála jsem se a ukázala mu to na prstech. Znechuceně si odfrkl a já přešla do dalšího záchvatu smíchu. Vypadal tak komicky.

"Nechám to na ráno." Zazubil se na mě a práskl za sebou dveřmi.

"No,… to je toho!" Zařvala jsem na zavřené dveře, mávla nad tím rukou, a odemkla si na pátý pokus. Málem jsem se zabila o vlastní nohy.

Doklopýtala jsem k pohovce a svalila se na ní jako pytel brambor. Přetáhla jsem si přes sebe deku a snažila se usnout. Na vanu jsem se necítila, a hrozilo by nebezpečí, že v ní usnu nebo tam někde upadnu.

Než jsem stihla zvednout těžkou hlavu a podívat se na hodiny v kuchyni, spánek mi zavřel oči. Nic se mi nezdálo. Jenom vzpomínky na oslavu a pak nic.

Vzbudila jsem se kolem poledne a hlava mi třeštila a žaludek jsem cítila úplně jinde. Dokonce i při nepatrném pohybu se mi dělalo hrozně špatně. Jako přejetá parním válcem.

Myslela jsem, že zůstanu ležet tak do večera, dokud se to nespraví, ale někdo si usmyslel, že mně tu chvilku odpočinku nedopřeje.

"Už jdu!" Rozčileně jsem vytáhla svoje tělo z teplého vyhřátého místečka, a udělalo se mi špatně. Nemohla jsem se orientovat. Hlava mi bolela, jako kdyby do mě píchaly jehly a to nepřetržité bušení na dveře tomu taky moc nepomáhalo. Málem jsem upadla.

Došourala jsem se ke dveřím a pomalu otevřela dveře. Se slovy co je. Znělo to otráveně.

"Přišel jsem Vám popřát dobré poledne!" Ty poslední dvě slova na mě zakřičel. Au! Přitiskla jsem si ruce na uši.

"Mohl byste na mě laskavě přestat křičet?" Zakňourala jsem, protože jakýkoli hlasitý zvuk mi porcoval hlavu na miliony kousků. Taky bych ho mohla pozvracet.

"To bych tedy nemohl. Alespoň budete vědět jaký to je, když někdo potřebuje absolutní ticho a toho se mu nedostává!" Pořád na mě řval a v obličeji mu bylo vidět, že mu dělá radost, takhle mě potrápit.

"Fajn." Zabouchla jsem mu dveře přímo před nosem a neušlo mi, že se mu obočí zdvihlo a vyvalil oči. Stačila jsem dojít ke kuchyňskému dřezu a bylo hotovo. Neulevilo se mi, žaludek jsem měla jako na vodě.

Protáhla jsem se, ale každý pohyb mě jenom bolel, tak jsem to vzdala a podívala se do zrcadla. Chyba! Naprosto velká chyba! Vypadala jsem jako strašidlo z hororu. Vlasy mi vstávaly na hlavě v podivných tvarech, kolem očí jsem měla černé kruhy. Katastrofa. Divím se, že se tomu nesmál.

Doklopýtala jsem do kuchyně a zakopávala o vlastní nohy. Byly tak těžké. Podařilo se mi najít si aspirin. Br! Kocovina! Proč vůbec existuje?!

Poslouchala jsem šumivý zvuk při rozpouštění zázračné tabletky a šla si připravit koupel. Asi horkou. Než jsem si stihla vzít aspirinový koktejl, musela jsem rychle na toaletu.

Ve vaně jsem nakonec usnula. Pak mi na dveře zaklepala zásilková služba. Takže jsem musela v ručníku ke dveřím. Neměla jsem ani potuchy o tom, co to je.

Později mi došlo, že to byl dárek, který jsem objednala pro Pavlínu, když jsem byla opilá.

S kamarády jsme se ještě jednou rozloučili a tentokrát jsem se vyhnula pití obloukem. Hlavně kvůli kocovině a potom taky kvůli videu, co mi ukázal Zdenda. Jak jsem vyváděla v klubu. Ostuda to nebyla, ale nejlepší nápad taky ne.

Tancovala jsem spolu s Pavlínou na stole a všichni se dobře bavili. Trochu jsme to tam rozjely. Lukáš se u toho vehementně dobře bavil a prohlásil, že takhle senzačně netancovaly ani ve filmu Divoký kočky.

Se sousedem jsme spolu ještě několikrát diskutovali, ale vyhýbám se mu. Občas je to horší a lepší. Jako na houpačce. Nevím, co si o něm mám myslet, protože většinu svého času tráví zavřený u sebe doma. Skoro ani nevychází a nikdo za ním nechodí. Vlastně jenom jeden a ten samý člověk, který mi někam uteče pokaždé, když se ho snažím na něco zeptat.

Ten člověk, který mi pořád někam utíkal. Jasně! Můj soused je mafián. To mi tak ještě chybělo. Teď mi všechno dává smysl. Přišla jsem na to tajemství, které se snaží držet pod pokličkou.

Budu si muset dávat pozor, abych si sousedské vztahy udržela na lepší úrovni. Nechci přijít k úrazu nebo nacházet výhružné dopisy a mrtvá zvířátka a … Fantazie mi vyrazila tryskem kupředu.
Mám na programu jiné úkoly. Musím si dobalit věci a vyrazit s osobním řidičem na cestu. Zítra natáčím. Ubytování je na hradě nějakého milionáře, který bude určitě hodně starý, protože kdo jiný by v dnešní době udržoval něco takového? Nikdo!

"Crrr!" Rozezvučel se nahlas a kvapně zvonek, u dveří čeká řidič, aby mi pomohl se zavazadly k autu. Pět kufrů je málo.

Posledním pohledem na sousedovy zavřené dveře jsem se ujistila, že mi žádný nervový šok a ani jiný druh nebezpečí nehrozí.

Při vybírání pošty mi pusa klesla a nemohla jsem odrhnout oči od vedlejší schránky. Sousedova schránka, ale jmenovku tam předtím neměl. Až dneska. Michael Tmavý. Takže je to natuty mafián. Utvrdila jsem se.

V hlavě mi zůstala ta nedůležitější otázka. Mám ho mít za přítele nebo nepřítele? Rozhodně by bylo dobré si to zodpovědět, ale na to mám času víc než dost. Michael Tmavý. Hm…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama