Zamilovaná 1. Kapitola, část 1

6. listopadu 2014 v 12:24 | Lola Kiss |  MY NOVELS Zamilovaná
Přítel nebo nepřítel

Za týden budu mít svoje první opravdové natáčení. Moje první hlavní role, a to hned v historickém filmu. Historické filmy patří do mojí kategorie filmů, které mám nejradši, protože se podle mě hrají nejsnáze.

Ležela jsem ve své růžově povlečené posteli a brouzdala po internetu. Snažila jsem se najít něco, co by mi padlo do oka. A zároveň jsem se snažila zkrátit si čas, než mě přijedou vyzvednout kamarádi na párty.

Říkala jsem jim, že po nich nechci, aby to nějak oslavovali, ale oni jinak nedali, než že se má hlavní role musí náležitě zapít. A sama proti nim nemám šanci.


Povzdechla jsem si a převalila se na záda, abych se zbavila nutkání poškrábat se na obličeji, kde mi právě usychala vitamínová pleťová maska.

Civět do stropu mi trochu pomohlo. Přemítala jsem, kdo může být ten slavný autor, který napsal knihu, podle které se točí film, a já mám hlavní roli. Mám hlavní roli! Nemůžu tomu uvěřit! Tím se mi do hlavy vloudila nepříjemná část. Budu muset vydržet hrát se svou sokyní Terezou.

Není to vlastně ani tak sokyně jako spíš holka, se kterou bychom se v jedné místnosti navzájem povraždily. Nemůžeme spolu najít stejnou řeč. Ona je hrozně arogantní a sebestředná. A hned se ke každému lísá, aby u něj získala dobré mínění.

Bývala doba, kdy jsme my dvě spolu trávily neskutečné hodiny a nikdy jsme se nenudily a měly jsme si pořád co vyprávět. Dodnes nepochopím, jak naše přátelství mohlo trvat tak dlouhou dobu.

Jednou jsme se spolu v jedné jediné věci neshodly, už ani nevím, co to vlastně bylo, a pro naše přátelství to byla poslední kapka. Předtím jsme se jen tak popichovaly a smály jsme se tomu, ale pak se to zvrtlo.

Hrát s ní mi nepřinese nic dobrého. A to má vlastně taky skoro hlavní roli, protože bude hrát mou sestru. Brr! Původně roli měl dostat někdo jiný, ale Tereza si tu roli prostě vydupala pomocí své arogantnosti, která na muže působí jako šarm? No, zkrátka tam všechny pobláznila a tak ji svěřili tu druhou "hlavní" roli.

Skoro jsme se kvůli tomu pohádaly před celým štábem, když oznamovali bližší obsazení, protože budeme muset předstírat, jak moc se máme rády. Br! Brr! Brrr!

Rozmrzele jsem vstala z postele. Na takové myšlenky zrovna teď nemám ani chuť, ani náladu, ani čas. Čeká mě párty a potřebuji se vyzbrojit pozitivní náladou.

Šla jsem se zchladit sklenkou limonády s bublinkami. Nic mi nedělá víc dobře než Mattoni s příchutí hroznového vína. Pokaždé, když se rozčílím jako by ve mně něco vzplálo a popuzovalo mě to k vzteku, který zahrnoval ničení nábytku nebo čehokoli v mojí blízkosti. Tenhle dílek, který bohužel patřil do mojí povahy, se mi zamlouval nejméně. Moje horká hlava mi nadělala hodně nepříjemností.

Ruka se sklenkou se mi přimrazila u pusy. Pohled mi přikovalo na ledničku červeně zakroužkované datum. Pavlíniny narozeniny! Úplně jsem na ně zapomněla.

"Kruci!" zaklela jsem a strhla jednotýdenní kalendář a rovnou ho jako malou papírovou kuličku vyhodila do koše. Nic pro ni nemám.

Pavlína je moje velmi dobrá a blízká kamarádka. Seznámila jsem se s ní, když jsem začínala s aerobikem. Původně jsem chtěla cvičit jenom na přístrojích a aerobik jsem brala jenom okrajově. Snažila jsem se mu vyhýbat, jak jen to šlo, protože už od malička, kdykoliv se o něm někdo zmínil, naskočila mi husí kůže a dělalo se mi špatně.

Jednou mi můj agent řekl, nebo spíš doporučil, že bych se měla hlavně věnovat aerobiku.

První hodina nebyla tak hrozná, ale ani tak průměrná jak bych si přála. Nemohla jsem udržet rytmus, nevycházely mi nohy, a když už jsem se něco naučila, nějaký ten krok, tak se přešlo na další a nastaly ty samé problémy znova. Trpěla jsem a pak ještě víc, když jsem měla mít další trénink.

Jednou po cvičení ke mně Pavlína přišla, ona totiž vede naší skupinu a vysvětlila mi pár základní kroků a doporučila mi nějaké kazety pro začátek a tak se z nás staly kamarádky.

Dneska už jsem na stejné rovině s ostatními a vůbec, cítím se mnohem lépe než kdykoli předtím. Nechápu, z čeho jsem měla předtím takový strach.

Možná to bylo z doby, kdy se moje kamarádka Lucka rozhodla provozovat zdravé cvičení a jednou při aerobiku mě nechtěně srazila na zem svou rukou. Musela mě vzít do nemocnice, aby mi sešili obočí.

Při té vzpomínce jsem si sáhla na levé obočí. Dneska tam mám jenom malou jizvičku, kterou dobře překryji tužkou na obočí. Lucku to moc mrzelo a s aerobikem přestala, pokud jsem byla nablízku.

Dneska bydlí se svou rodinou v Itálii. Asi se jí tam líbí. Občas si něco napíšeme, ale ani jedna nemáme moc času.

Na gauči mi přemýšlení o dárku pro Pavlu nepomohlo, a tak se není čemu divit, když jsem shodila na zem rozečtený katalog. Pro člověka, který má všechno, se těžko koupí něco, aby to dokázalo vyvolat překvapení. Ptát jsem se jí nechtěla, protože by to nebylo žádné překvapení.

Naštvaně jsem rukou shodila celou hromádku katalogů z druhé strany stolu na podlahu. Vadí mi, když na něco nemám odpověď.

Podívala jsem se na hodinky. Čas sundat masku. Alespoň něco mi zabránilo propuknout v depresivní náladu, která se může lehce zvrtnout ve vztek. Hranice je tenká.

V koupelně jsem přemítala, co si upatlám k večeři, protože vaření není moje nejsilnější stránka. Pravděpodobně to bude celozrnný rohlík se sýrem a nějaká zelenina nebo ovoce. Potřebuju stabilitu do žaludku.

Zoufalství a panika vyvolané pocitem, že nemám dárek pro kamarádku, mě ještě nepustily a tak jsem se rozhodla zahnat je osvědčeným způsobem. Sáhla jsem pro ovladač od hifi-soupravy a pustila muziku nahlas.

Nálada se změnila, tancovala jsem a vybírala nové módní kousky, které ještě nebyly oceněny a hodily by se na dnešní párty s kámošema.

Něco třpytivého, něco tmavého, něco, co bije do očí a patří nepostradatelně do nočního klubu. Díky velikosti šatníku si mohu dopřát cokoli. Miliony kombinací.

Těžká chvilka přišla až s botami. Vysoký podpatek nebo nižší? Boty co ladí ke kabelce, pásku, k tričku nebo k bundičce?

Kousala jsem se do rtu a spásná myšlenka přišla včas a zachránila mi tak rty. Když jsem nervózní, mám sklony si je klidně i rozkousat, bolet mě to začne až potom. Strašný zlozvyk. Hm… Boty budou pasovat k topu. Utvrdila jsem se pokýváním hlavy.

Nadšeně jsem poskakovala a stavěla vybrané věci vedle sebe na hromádku na fialový pult, který tvořil nedílnou část mojí šatny. Skoro tak velké jako ložnice.

Při pohledu na srovnanou řadu, mi něco chybělo. Nemohla jsem si vzpomenout co. Pak jsem se plácla do čela a uvědomila si, že tu nemám kabelku.

V rychlém rytmu jsem dotančila před komodu u dveří a nestihla jsem ani zvednout ruku, když mě vyděsilo hromové bouchání na dveře.

Nahodila jsem si srdce a kukátkem se podívala, kdo se mi to tu snaží prolomit dveře. Stál tam nějaký cizí chlap. Nikdy jsem ho tu nezpozorovala. Asi nový soused po té holce, co se odstěhovala za lepší prací. Ztišila jsem hudbu a pootevřela dveře. Líbil se mi. Tmavě hnědé vlasy, pečlivě nagelované, hodně vysoký a zelené oči.

Na okamžik ztuhl, ale následnou rekci jako úvod jsem nečekala a původní náklonnost, kterou bych si k němu bývala vytvořila, mě zchladila jako kbelík ledové vody v létě.

"Můžete mi laskavě říct, jak si to představujete? Copak je normální rušit v noci lidi, kteří potřebují pracovat?! Například mě!" Obličej se mu zbarvoval do ruda. Snad mě nepoprská. Abych se tam na místě nerozesmála a vystačila si s cukáním koutků úst, vybuchla jsem na něj taky. Nemá žádný právo tady u mých dveří na mě křičet.

"Moment! Laskavě tady přestaňte na mě křičet!" Vyštěkla jsem a chytila se okraje dveří.

"Já na Vás nekřičím, jenom Vám vyšším hlasem oznamuju, že byste si měla ten kravál ztišit nebo v lepším případě úplně vypnout." Vychládal, ale donutil mě ucuknout pod jeho skoro vražedně spalující silou zelených očí.

"Dám volume doleva, ale příště se mi nesnažte rozbít dveře! A nekřičte na mě!" Na konci věty se mi hlas vymkl kontrole a vylétl nahoru. Chtěla jsem mu zabouchnout dveře před nosem, ale jeho tón, horší než předtím mi zabránil, nechat ho vyřvat se na moje dveře.

"Klepal jsem se zvýšenou silou, protože normální klepání pro Vás není dostatečné."

Otevřela jsem pusu a chtěla mu něco nepěkného povědět. Plála jsem vztekem ještě víc než předtím. Nechtělo se mi držet plamenný jazyk na uzdě. Než jsem však stačila něco říct, práskl dveřmi s velmi zvučnou ozvěnou - brněly mi z toho uši.

Napodobila jsem ho, jako by to taky mohl slyšet, a zabouchla dveře. Hudbu jsem ubrala jenom o pár stupňů.

Nadechla jsem se a snažila položit se do víru tanečních decibelů, ale nedařilo se. Radši jsem se navečeřela a šla se připravovat na odjezd do klubu.
V
šechno mi přesně vycházelo. Obléknutí, učesání, nalíčení, uskladnění nezbytných věciček do kabelky, zamknout byt, sjet výtahem dolů a nastoupit do auta. Tam mě nic nemůže vytočit.

"Ahoj Klaudie!" Sborové přivítání mi vnuklo myšlenku: Jak dlouho tohle vřelé jednohlasné uvítání cvičili?

"Zdar parto. Kam dneska razíme?" V mžiku jsem byla připoutaná.

"To bys asi neuhodla, dám ti …"

"Nechci nápovědu. Už to mám! Růžový panter."

"Správně, jsi poklad." Objala mě Nina, která seděla se mnou vzadu mezi mnou a Zdeňkem.

Ninu jsem poznala při nákupu svetru v obchodním centru, kde radila lidem, co se k nim hodí. I když to třeba lidem neslušelo, podnik potřeboval, aby se věci prodávaly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama