Nadšení vyprchá a zůstane stereotyp

18. listopadu 2014 v 22:06 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Pamatujete si ty první pocity, když jste do rukou dostali řidičský průkaz a oficiálně jste se tím pádem mohli prohánět po silnici? Jaké to bylo, když jste poprvé vyrazili do ulic autem, a nemuseli se obávat policejní kontroly, protože jste v té době ještě neměli papíry? Ten pocit nezávislosti a spokojenosti. Tu radost, když jste se před kamarády převedli v nové roli, v roli řidiče. Takové chvilky patří k jedněm z mála, které si pamatujete navždy. Je to jako záplava endorfínů pro hodině spinningu, která časem vyprchá. S postupem času, kdy jezdíte autem do práce, na týdenní nákupy, na výlety, vyzvedávat kamarády, si uvědomíte, že vás to počáteční nadšení pomalu přešlo. Stále se vám líbí šoférovat vlastní automobil a dostávat se z bodu A do bodu B. Ale něco tomu chybí... Ještě jednou...

Říká se, že na první lásku se nezapomíná. Pro někoho tomu tak jistě je, pokud si svoji lásku vzal a jsou spolu doteď. Ale to není ten správný význam. Jde o ty prvotní pocity lehkosti a neskonalého štěstí, které v člověku projížděly jako vlny tsunami. A celý svět říkal, že tohle je to pravé, to věčné. To bušení srdce, když si představíte, že za chvíli se otevřou dveře a ten dotyčný bude stát za nimi. To vzrušení, které se rozvíří pokaždé, když se spolu uvidíte. Ten pocit klidu, které nás obalí jako teplá, kašmírová deka. Nikdy se nezapomene na první emoce, které poukazovaly na lásku k někomu jinému než k rodině. Nikdy to nemůže být stejné, protože tyhle pocity jste předtím nepocítili v takovém rozsahu. A jestli se zamilujete i po druhé, nebude to stejné, protože víte, jaké pocity ve vás budou narůstat. A člověk by chtěl... Ještě jednou...

Když někoho ztratíme, nejhorší na tom je uvědomění si, že spolu už nikdy nic nepodnikneme. Nepojedeme znovu do města na noční filmový maratón a pak se nezastavíme v hospodě. Nepromluvíme si o včerejším filmu, který dávali na kanálu se zvířaty. Nesejdeme se u kafe a neprobereme ty naše trable s partnery nebo špatnou kadeřnici v salónu na rohu. Nikdy už se neuvidíme. Začneme litovat, že jsme si na sebe neudělali víc času, že jsme nevěnovali tomu druhému větší pozornost. Zůstanou nám vzpomínky, ale v hlavě bude stejně dokonala znít jen to jediné. Kdybych tak mohla... Ještě jednou...

Každý den činíme rozhodnutí a volíme. Den za dnem se potýkáme s důsledky svých rozhodnutí. Volíme si, čím chceme být, kde chceme bydlet, kdo budou naši přátelé, komu dáme svou důvěru, kdo pro nás znamená nejvíc na světě. Volby jsou jako domino. Skládáme dílky vedle sebe a díváme se na směr, kterým se ubíráme. Měníme tahy a rozhodujeme se o následujících krocích. Nikdy se nedíváme do daleké budoucnosti za dvacet let, ale do té co bude za rok. Plány se mění a my s nimi. Můžeme se ohlédnout zpět, ale nemůžeme zasáhnout. Chyby posouvají člověka dopředu, ale stejně jako domino, stačí jedno špatné rozhodnutí a celá stavba se zřítí. Místo pohodového života se třesete nervozitou a nejistotou, co přinese další den. V ten moment člověka napadne... Ještě jednou...

Nejtěžší je, se rozhodnout. Vybrat si. To slyšíme často, ale je to pravda? Co je těžší? Zvolit si, nebo sledovat jaký dopad bude mít následující volba? Rozhodovat se nebo s volbou žít? Je horší vědět, že jsme se rozhodli špatně a zranili jsme tím někoho a doufat, že to v budoucnu snad neuděláme nebo se nerozhodovat vůbec a čekat? Ještě jednou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama