Druhá šance - 18.kapitola, část 2

26. října 2014 v 10:45 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
"Sem nesmíš!" vykvikla jsem na něj, celá polekaná, když jsem se otočila a on stál za mnou. Děsně se na mě culil a bylo to očividně jedno. Nic si z toho nedělal. Jako malý kluk.

"A víš, že je mi to docela jedno? Tak se nech na oplátku jenom trochu upravit a budeme si kvit." Sundal víčko z fixy a opravdu měl pořád v ruce ten černý, který jde dolů ze všeho nejhůř. To už jsem jednou poznala, když na mě tehdy prasklý fix vytekl. Musel jsem oblečení vyhodit a sebe jsem drbala hodně dlouho.


"Ale já se nechci nechat upravit, jsem takhle spokojená." Pozadu jsem zacouvala na záchod a chtěla se tam zamknout, ale on stál v mžiku u mě. Oba jsme stáli ve dveřích, neschopni pohybu. Stáli jsem tam tak blízko, že ani jeden z nás se nemohl skoro pohnout.

"To uvidíme." řekl a viděla jsem mu na očích a z postavení jeho těla jsem pochopila, že se mu tahle situace zamlouvá. A pak mi to došlo. Dech mu trochu zpomalil, a očima mi těkal ze rtů zpátky do očí, několikrát za minutu. Chce nebo se chystá mě políbit. Vykolejilo mě to. V mozku jsem si rabovala a hádala, co mám teď dělat?

Přešlápl si z nohy na nohu a přiblížil se. Musím se rozhodnou, teď nebo nikdy. Chci aby mě políbil nebo ne? Těžká otázka. Posunula jsem se o centimetr dozadu a zaklonila hlavu. Co teď? Nadechla jsem a odkašlala si. Měla jsem tak sucho v krku.

"Neuzavřeme příměří?" Podařilo se mi vyklouznout a přesunout se na druhý konec místnosti k umyvadlům se zrcadly.

"Jasně." Zahodil fix někam za sebe, a stoupl si vedle mě k umyvadlu. "Co s tím mám dělat?" Ukázal si na obličej.

"Stačí, když si to umyješ jenom vodou, víc to nebudeš potřebovat. Malovala jsem jenom lehce." Podala jsem mu papírové kapesníky, zatímco si omyl obličej. Musel to ale udělat vícekrát, protože mu rtěnka od Marka nechtěla pustit. "Vypadáš líp." Podotkla, když mu z obličeje zmizela poslední stopa po make-upu.

"To jsem rád, bál jsem se, že takhle budu muset jít na tu naši večeři. Takže v kolik tě mám vyzvednout?" Otřel si ruce do ručníku, takže než se na mě podíval jsem si stihla upravit výraz v obličeji. Doufala jsem, že to po tomhle zruší, ale on udělá pravý opak a ještě si domluví v kolik hodin, mě má vyzvednout.

"V osm, bydlím…"

"Ne ne, to vědět nepotřebuju, ž jsem se informoval předtím než jsem tě pozval." Zasmál se.

"A kdo ti to dovolil?" Mírně jsem na něj zaječela, ale nepřehnala to. Pořád nevím jestli je ochotný mi nepočmárat nebo něco jiného.

"Já sám." Takže se měj. Rychle mě chytil a políbil na tvář a pak se vypařil ze dveří. Chvíli jsem tam ještě stála jako socha než se mi srovnaly myšlenky a mohla jsem zase normálně fungovat. Otřepala jsem se.

Po chodbě se na mě všichni dívali trochu zvláštně a já si nedovedla vysvětlit, co to má znamenat. V kanceláři mi to napadlo. Byli jsme tam asi docela dlouho. Trochu mě zamrazilo, že někdo mohl dospět k takovému názoru. Ale lidi jsou prostě lidi a drbou o čem se jenom dá. To znám.

Zuzka ke mně hned přiběhla, jen co měla volnou chvilku a ptala se, co se stalo. Potřebovala jsem její odborný názor a tak jsem jí řekla, že mě asi Daniel chtěl políbit. Její reakce mě šokovala. Vymazala mi slova z hlavy.

"A proč jsi ho nepolíbila?" Před očima mi prolítlo hodně obrázků a skoro všechny obsahovaly Sama. Vzpomněla jsem si taky na všechny rady od kamarádek.

"Nevím, nějak jsem prostě nemohla. Mohla by jsi prosím tě jít, mám tu ještě spoustu práce. Pak ti všechno povím, až nebudu tolik vytížená." A taky až budu znát správnou odpověď. Ale to jsem jí říkat nechtěla. Začal by se pitvat ve větách a rozebírat je do podrobna.

Od Amandy jsem slyšela, že se říká, že kdy vám život nabízí novou šanci, máte po ní skočit a neohlížet se na nic a na nikoho. U mě byl ale jeden problém. Já jsem ale najednou nevěděla jestli vůbec něco takového chci a jestli si to zasloužím.
Přehrabovala jsem se na stole v papírech a opět se dívala na ručičky do hodin. Neúprosně se přibližovaly ke konci pracovní doby. Proč zrovna dneska musejí chvátat kamsi dopředu? A jindy se zase vlečou, že by se člověk ukousal nudou? To není fér. Stačila jsem odeslat emaily s články a k tomu připojit pár vtipných emailů pro Amandu do práce a Lindě poslat do zahraničí a hotovo. Nebylo co na práci a pracovní doba mi skončila. Vzala jsem si věci a vyrazila směr domov. Po dlouhém a zábavném dni člověk potřeboval trochu klidu a soukromní. Do osmé hodiny mám času dost.

Po nastoupení do výtahu mě překvapila panika. Co si mám vzít na sebe? Křičel na mě rozum. Hm. Něco na sebe hodím a je to. Nebudu to řešit. Ale stejně jsem v povědomí věděla že mi to tak lehce neprojde. Budu stát před šatníkem a tupě do něj zírat. Znám se velmi dobře.

S Tonym jsem si vesele popovídala. Měla jsem dobrou náladu, která se každou chvíli měnila s plynoucím časem. Byla jsem z toho nesvá.

A jak jsem předpověděla tak se také stalo. Se založenýma rukama a pohledem kamsi do neznáma jsem bezradně postávala před přeplněným šatníkem. Dilema se dostavilo. Vztekle jsem shodila polštáře z křesla a sedla jsem si. Můj veliký šatník mi připadal nedostatečně. Nějaký malinkatý.

Zalechtalo mě cosi na noze a já vykřikla, ale bylo to zbytečné, to se jenom Barbie přišla ke mně pomazlit. Dlouho jsem se ji nevěnovala a věděly jsem to obě. Vzala jsem jí do klína a poslouchala jak příjemně přede. Vždycky se mi přitom chtělo usínat. Dneska ale moje víčka držely nahoře. Možná bych i spánek uvítala. "Musíš mě nechat, panička půjde dneska ven." Opatrně jsem si ji sundala z klína a posadila na křeslo.

"Hm." Rukama jsem projížděla trendy kousky mých oděvů na léto a přemítla, co si vzít na sebe. Poslední věc na kterou by mě napadlo pomyslet byly moje letní šaty, žluté letní šaty na oslavy, které jsem měla na sobě jenom jednou v životě, na oslavě u svatby u Debry. Jemná látka mi uvízla v prstech přivála dlouhý závoj vzpomínek.

"Co myslíš, Barbie? Měla bych si je vzít?" Vytáhla jsem bílý vak, ve kterém prosvítaly z jedné strany a vykukoval ten cíp, kterého jsem se dotkla. Ani bych je nemusela vyndat, vím přesně do detailů jak vypadají. Kočička na mě koukala, ale spíš si myslela : Proč se ta moje panička chová dneska tak divně? Nemám jí to za zlé. Sama nevím, co to tu dělám.

Položila jsem pytel a šaty na stůl a dlouhou dobu na ně koukala. Přišlo mi to jako dobrá volba, šaty za nim nemůžou, neměly by se mi jen tak válet v šatně. Na nich by přece neměl padat žádný prach. Nejdřív se podívám, jestli tu náhodou někde nenajdu boty. To by bylo docela praktické. Klekla jsem si a boty zůstávaly stále v té bělomodré krabici. Naposled jsem zapřemýšlela a vytáhla jsem je. Risknu to. Škoda jenom, že tu nemám nikoho na kritiku. Amanda je s Tonym, Zuzka je na výletě s Adamem, Linda v Anglii a já tady stojím sama a dumám nad úplnými nesmysly. Obleču si je a musím překonat ten strach, že dělám věci, které mi připomínají Sama.

Pečlivě jsem se nalíčila, učesala vlasy a nemohla se donutit k tomu, abych si ty šaty oblékla. Nešlo mi to. Uklidni se. Uklidni se. Jsou to jenom šaty. Povedlo se mi to až s polekaným pohledem na hodinky. Daniel dorazí každou chvíli. Popadla jsem šaty do volné ruky a pospíchala dolů po schodech. Najednou mi záleželo být dole včas. Zbývala mi jenom minuta. Zamknout byt, lehký svetřík přes sebe, kabelku a je to. Přivolala jsem si výtah a uvnitř se zkontrolovala. Oči mi svítily vzrušením. Tak dlouhou dobu jsem nikde ve společnosti nebyla. Konkrétně na oslavě, večeři nebo někde jinde. Vyhýbala jsem tomu jak jen to šlo. I kamarádky jsem odmítala, protože hrozilo, že bychom šli do podniku, kde jsem si mohla vybavit chvilky se Samem. Tehdy to nepřicházelo v úvahu. Snad si to můžu dovolit.

Před domem vládl klid. Zamlouvalo se mi to. Daniel se opíral u auta, které mi vyrazilo dech. Bylo černé, nablýskané. Okamžitě jsem si vybavila Sama a jeho auto a málem jsem se už i složila, kdybych si nevšimla, že to není mercedes, ale BMW.

"Ahoj. Sluší ti to. Vypadáš…"

"Dobře." Dokončila jsem za něj větu a oddychla si. "Ahoj." Nasedla jsem do otevřených dveřích, které mi zdvořile přidržel. Oběhl a auto a celý zářil. Těšil se snad víc než já? Možná.

"Kam máme namířeno?" Připoutala jsem se a počkal, až se na mě otočí.

"To je překvápko."

"Jen to ne!" Skoro jsem na něj vykřikla a hned jsem toho zalitovala. "Promiň, ani nevím proč jsem to udělala." Ale vím, Sam mi jednou řekl něco podobného.

"Aha. Tak když ho nemáš ráda, tak jedeme do malé restaurace mého strýce." Zavrtěl hlavou a nechal to být. Autem jel docela rychle. Další zběsilý řidič, co má požitek v rychlé jízdě. Taky jsem to nechala být, i když jsem každou chvíli kontrolovala okolní dění.

Město se pomalu rozsvěcovalo, jak dlouho jsem se nedívala jak to všechno vypadá hezky. Za pár odboček jsem viděla víc světel a taky cítila jak naše auto zpomaluje. Budeme brzo na místě. Trochu jsem se těšila, že potkám nové lidi.

Vystoupili jsem a Daniel vedl kupředu. Chtěl mi podat ruku, jako se to dělá, ale mu jí nepodala. Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla a místo toho jsem se rozhlédla po okolí. Nic povědomého. Daniel oslovil několik lidí a všichni se s ním znali. Ušetřil mě i představování, na to opravdu nemám náladu, přestože mám nové lidi ráda.

Posadili jsem se s výhledem do zahrady. Nádhera, ale trochu mi to i děsilo. Všechno mi připadalo až moc povědomé. Ale stejné to nebylo. Věci se změnily. Málem jsem se nanovo dostala do deprese, ale Daniel mě vyrušil.

"Co si dáš?" Podal mi přes mrňavá stolek jídelní lístek a mě jeho obsah udivil. Samé pizzy. Přimělo mi to se pořádně podívat kolem sebe. "Nevadí ti to? Chtěl jsem tě vzít někam, kde to mám nejradši." Vychrlil ze sebe omluvu.

"Ne vůbec. Jenom jsem překvapené, netipovala bych tě na pizzu." Pousmála jsem se a sklopila oči do menu. Cítila jsem se divně.

Když přišel číšník, vybrala jsem si hned to první, na co mi pohled naposledy padl. "Vezmu si pizzu Extra." Číšník jenom pokýval hlavou a po připojení Danielovy objednávky odklusal.

"Uzavřeme tedy oficiálně příměří?" Navrhla jsme jako první, protože už jsem to nemohla vydržet a potřebovala něco říct.

"Beru to. Nechci čekat, kdy mě zase zmaluješ a přitom ani nevím, za co to bylo."


"Bylo to za to, že jsi mě jednou do svojí kanceláře odnesl jako pytel brambor." V odpovědi se odrazila moje uraženost při té vzpomínce. Ani když jsem se mu pomstila mi to nepřišlo vtipné.

"Aha. Tak promiň." Napřáhl ke mně ruku.

"Ty mě taky za to zmalování." Vložila jsem svojí ruky do té jeho a ucítila, že je příjemně teplá. Já měla ruce jako led. To ho trochu poplašilo. "Není ti zima?"

"Ne. To já takhle občas mívám." Pokrčila jsem rameny.

"Nechceš si jít zatancovat, než nám to přinesou?"

"Ale není hudba." řekla jsem a ona se hned rozezněla. Daniel ke mně napřáhl ruku se zdviženou dlaní a čekal. Jako dávno, když se princezny žádalo o tanec. Jako z pohádky.

"Dobře." Vzala jsem ho za ruku a nechala se odvést na parket. Cítila jsem se zvláštně. Bylo mi dobře i špatně zároveň. Ale dobře převažovalo. Hráli pomalou písničku, takže to mi moc prostoru nedalo. Pohupovali jsme se do pomalého rytmu s odstupem, který se pomalu zkracoval. Nesnažila jsem se couvnout. Přítomnost někoho jiného mi dělala dobře.

"Pěkně tančíš." řekla jsem a zvedla hlavu a podívala se tak úplně poprvé přímo do jeho očí. Krásné oči. Takové živé, zalité světlem od rozsvícených lamp.

"Díky." Stále držel tempo, ale poznala jsem, že nad něčím dumá. A brzo to řekne nahlas. "Víš, chtěl bych něco zkusit, ale nesměla by jsi se odtáhnout, protože mi na tobě záleží, ale facku bych unesl." Přitáhl si mě opatrně k sobě, až jsem úplně přestali tancovat. Políbí mě. V hlavě jsem se opět sama se sebou hádala, jestli to chci nebo ne. Nevěděla jsem, začínala jsem panikařit. Jednou jsem se otřásla, Daniel si toho nevšiml. Díval se mi přímo do očí. Už jsem nemohla couvnout. Když jsme se přiblížili natolik, že jsem cítila na rtech jeho dech, uvědomila jsem si, že mi na něm záleží. Není mi lhostejný.

Když se naše rty zlehka o sebe otřely jsem zavřela oči. Poznala jsem, že na Danielovi mi záleží víc než jako na jiném kolegovi. Cítila jsem, že se mi srdce o stupínek oteplilo. Pookřála jsem. Myslela jsem, že tohle už nikdy neucítím, ale všechno se mi vracelo. Z pomalého oťukávacího líbaní jsem přešli na rychlejší. Bylo to na mě. mohla jsem Daniela hned na začátku odmítnout, ale pokračovala jsem a teď jsem pochopila, že je to dobře.

Přestali jsem se líbat a jenom jsem se jeden druhému dívali do očí. Pohupovali jsme se pořád stejně. Tu noc jsem si uvědomila, že Daniel nemůže nikdy Sama nahradit nebo se mu vyrovnat, každý je úplně jiný. Nemůže je srovnávat. Ale jedno vím jistě. Daniel mi pomůže slepit porouchané srdce, aby už dál nekrvácelo. A další věc, kterou musím udělat, musím dojít na hřbitov. Musím tam donést Samovi květiny a popovídat si s ním. Daniel mi to všechno pomůže zvládnout. Všechno se v mém životě začalo pozvolna vyrovnávat a smutné stránky mi nahrazovaly nové a příjemné. Nikdy nezapomenu, co všechno jsem prožila. Sam mi v srdci zůstane napořád. Ale už to nebude tolik bolet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama