Druhá šance - 18.kapitola. část 1

19. října 2014 v 14:02 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
18. BUDOUCNOST


V práci se za mnou všichni otáčeli jako to dělali předešlé dny a přece se jejich pohledy v něčem lišily. Nedívali se na mě soucitně nebo lítostivě. Smály se.

Tony měl velkou radost, když jsem se smála jeho vtipům nebo legráckám, zářil víc než kdy jindy. Svět mi po Dlouhé době připadal o trochu lepší. Neměl už tolik té ponuré barvy v sobě. Všimla jsem si, že se stromy zbarvují do zelena, všude kvetou a voní kytky. Nebe je do modra. Bez mráčků. Snad tam odněkud se shora na mě dává pozor. Nejsem věřící a nikdy jsem si na tohle nepotrpěla, ale nedovedla jsem si představit, že by Sam jen tak přestal existovat. To nešlo. Musel někde být, někde jinde.


Po dlouhé době jsem si koupila v automatu snídani. pomalu jsem se vracela k ostatním stereotypům mého pracovního života. Bylo to docela příjemné. Vědět, co čeká nebo co právě teď budu dělat. Uklidňující, že mě nemůže nic překvapit.

Posnídala jsem a vypravila se do ateliéru k Zuzce. Už potřebuju ty fotky a ona mi je poslední dobou nechává na stole, takže je ani nebudu muset hledat a rovnou si je odnesu, hodilo by se mi z práce odejít dřív tak jako včera. Potřebovala bych si nakoupit nové oblečení, protože to co mám doma, jak jsem zjistila je mi trochu velké. Za ty měsíce jsem poněkud zhubla. Na jednu stranu se mi taky nechce, ale musím si pro něco dojít. A taky jsem si slíbila, že se pokusím žít jako předtím. Podobně.

V myšlenkách, kam půjdu na nákupy, jsem vešla dovnitř a nevšimla si, že je tma někdo se mnou. Zaregistrovala jsem dotyčnou osobu, až když na mě promluvila. Nebyla jsem jistá jak bych měla správně reagovat.

"Ahoj. Chtěl bych se ti omluvit za ten včerejšek. Nevěděl jsem, že Sam je, vlastně byl tvůj snoubenec. Promiň. Já nevím, co mám říct." Celý kompletně zrozpačitěl. Litovala jsem ho, ale jenom trochu. Nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou.

"To je… Ok. Beru to." řekla jsem mu, protože vysvětlovat mu jak mě to hodně zranilo by asi ani nemělo cenu. Sesbírala jsem si fotografie a odcházel, když mě znovu zastavil.

"Víš, napadlo mě, jestli ba jsi třeba se mnou nešla na večeři, myslím, že by jsi to brala jako omluvu." Znovu zrozpačitěl, ale už na něm bylo znát, že si je téměř jistý výsledkem.

"Rozmyslím si to." Odcházela jsem a podívala se na něj přes rameno a on se usmál. Myslím, že tohle bude brát jako ano. Kývla jsem a odešla. Zuzka a Amanda budou mít radost, že někam po dlouhé době jdu. Alespoň mě nebudou hecovat, že nikam nechodím.

"Tak zatím ahoj." Zavřela jsem za sebou dveře a přemýšlela jak mu oplatit, že si mě do ateliéru odnesla jako pytel brambor. Takhle se s dámou nezachází. Potom uvidíme jestli se mnou bude chtít jít ještě na večeři. Jsem to ale hlavička, alespoň ho nemusím odmítat přímo. Vymyslela jsem to.

Šla jsem do bufetu a tam požádala kamarádku Míšu, které tu je nová. Její předchůdkyně šla na mateřskou dovolenou, aby dala tenhle prášek do sklenice Danielovi, až si sem přijde dát oběd. Potom se napůl v polospánku odloudá do svého ateliéru, protože bude unavený a pak na scénu přijdu já a udělám z něj dokonalou Danielku.

Přichystala jsem si výbavičku a těšila se na svůj čas. Nebude se mít šanci podívat se do zrcadla, protože mu zavolám, že s ním chci mluvit o té večeři. Dokonalý plán. Elegantně z toho vycouvám, potom, co mu za pár minut provedu, bych si tipla, že si ode mě bude držet odstup. Docela se mi to zamlouvalo. O polední pauze bude venku nejvíc lidí.

Pár minut před pauzou jsem došla do bufetu a dala pokyny Míše. Souhlasila, když jsem jí řekla že s tím počítá a sám mě o to požádal a taky jsem jí zakázala, aby mu to řekla. Protože si nerad připouští, že potřebuje vitamíny. Ha. Spolkla to a teď už jenom zbývá aby přišel a dal si pití.

Na dveře mi zaťukala Zuzka a pozvala mě na oběd. Další bod v plánu, který mi vychází. Budu mít alibi.

"Jdeš na oběd?"

"Jasně." Dřív by mi tahle otázka připadala divná, ale v posledních měsících jsem opravdu o stravu moc nedbala.

Usadily jsem se na našem obvyklém místě, ze kterého máme dokonalý přehled o dění. Obě jsme si vzaly kávu a dívaly se po okolí. Zuzka prolomila ticho se zvláštní otázku. "Čím to je že dneska taková jiná, neuraz se, ale myslím, že jsi dneska taková šťastnější. Víš, dřív jsi se hodně uzavřela do sebe, skoro jsi nekomunikovala a pořád jsi byla myšlenkami někde jinde. Bála jsem se o tebe."

"Hm. Ta doba už je částečně za mnou." Usmála jsem se a byla ráda, že se mi snaží zvednout náladu a nenutí mě, abych se jí o sobě rozpovídala, jak se teď cítím. Ona nebyla ten správný typ člověka, který by mohl dělat vrbu. To ne. K ní mi to prostě nesedlo. A ani taková nebyla.

"To jsem moc ráda, ale měla by jsi začít taky trochu žít, myslím společensky, někam si vyrazíme, třeba." Nabídla se mi, ale neuměla jsem si nás představit jak spolu něco podnikáme, protože takovým tím pojítkem mezi námi byla Linda, která tady teď není. Teď se mi ta výmluva s večeří hodí.

"Bohužel tě musím odmítnou, program už mám. Jdu s Danielem na večeři, protože včera mi něco provedl a tak se mi chce tímhle omluvit."

"Takže to, jak jsi včera utekla z budovy s pláčem ti způsobil Daniel?" Pusa se jí otevřela dokořán.

"Jak o tom víš?"

"Ráno mě Tony odchytil a ptal se mě, jestli nevím, proč jsi včera vyběhla z výtahu jako raněná srna." To je celý Tony. Lepší by bylo, kdyby se do toho nepletl. Ale zase oceňuju, že má o mě starost.

"Skončila jsem v práci dřív a jela jsem výtahem, jenomže do něj nastoupil i Daniel a ten výtah se zasekl jenom na chvíli mezi patry, takže jsme nemohli vystoupit a museli jsme počkat, až se znovu rozjede." Zvedla jsem prst, že nechci být rušena v rozhovoru, abych se její mysl nedostala na špatný kanál a mě by se z toho pak špatně vycouvalo. "No a on se mě zeptal, jestli bychom mohli uzavřít příměří a popovídat si, že ho něco zajímá nebo tak podobně to řekl. A…"

"Na co se tě zeptal?" Vylítla Zuzka vzrušením. Chtěla jsem tím pokračovat, ale její povaha se prostě nedá zadržet.

"Říkala jsem, že nechci vyrušování. Ale to je jedno, prostě se mě ptal na Sama. To jistě chápeš. No a…"

"Valentýno, ty jsi vyslovila jeho jméno!" Radostně mě objala. Uvědomila jsem si, že má pravdu, poprvé jsem před ní řekla jeho jméno a necítila přitom neovladatelný pocit ostré pronikavé bolesti. Srdce se mi zatřáslo jenom v místech, kde nemohlo být nikdy spraveno.

"Hm. Jo. Ale teď mě pusť nebo mě zadusíš." Zasmála jsem se a posadila se na svou židli.

"Donesu nám nějaké pití, musíme to zapít." Zvedala se ze židle, ale zastavila jsem ji.

"V pracovní době?"

"Kdo se o tom doví?" Nic jsem nenamítala. Dopředu prohraná bitva. Pokud se pro něco na rozhodne tak jí to nic a nikdo nevymluví. V tomhle jsem jí obdivovala. Já se dala ovlivnit.

Prázdná ruky mi spadla na stůl. Očima jsem sledovala, jak si potajmu bere od Míši bere dvě skleničky a nalévá do nich alkohol. Hm. To nikdo nepozná. Připomíná to vzdáleně jablečný džus. S jistým úhlem pohledu. Možná zasvětím Zuzku do svého plánu, aby náhodou nepřišla nevhod nebo mu to nějak nedala najevo. Uvidím.

"Tak tady to máme. A připíjím na samé dobré zprávy." Nestačila jsem si s ní ani pořádně ťuknout a skleničku už ona měla v sobě. Určitě jí o tom plánu řeknu, ona je pro každou srandu.

"Když jsem i těch dobrých zpráv, pamatuješ si na to, jak mě Daniel odnesl k sobě jako pytel brambor?"

"Samozřejmě." Chechtala se, ale přestala, protože jí v hlavě něco docvaklo, muselo. A odpověď nebo spíš reakce to potvrdila.

"Co máš v plánu?" Naklonila se ke mně a zvědavě třeštila oči. Div že jí nevypadly z důlku. Komická představa.

"Víš, rozhodla jsem se mu pomstít, právě teď pije kousek prášku na spaní. Potom se za ním dostavím do ateliéru a řekněme, že to už pak nebude Daniel ale Danielka. A ne abyste mu něco řekli. Znám vás s Markem." Zvedla jsem varovně prstem, ale asi to neviděla, protože se podívala na Daniela.

"Už se těším a nezapomeň na důkladnou rtěnku." Poznamenala a tlačila mě před sebou do ateliéru, protože Daniel tam došel omámený, hodilo se to.

Vklouzly jsem do dveří a Zuzka šla informovat Marka, aby nic neříkal. ale on je velký dobrák a ještě mi půjčil sexy rtěnku, zářivě rudou. Samozřejmě jsem jim taky řekla, že až on půjde, tak ať dělají, že mají něco na práci, aby je neosočil, že mi pomáhali. To kamarádům neudělám. Souhlasili s podmínkou, že se na něj podívají až to dokončím, a udělají foto? To ne. Takhle to bude stačit.

"Běžte, nebo se mi bude třást ruka a neudělám to." zašeptala jsem jim a rozestavěla si věci na stole. Přemítala jsem dokud bych měla začít a rozhodla jsem se pro make-up. Základ je základ. Nepřehnala jsem to, ale jenom jsem ho v tom nemohla poznat. Když spal, vypadal úplně jinak. Začala jsem ho srovnávat se Samem, ale to jsem si hned zatrhla. Nedělalo mi to dobrotu.

"Pojďte se podívat." Doklusala jsem pro ně a daleko jsme ani nemusela. Stáli hned za rohem v pozoru. Jakoby si mysleli, že nepochopím. Mark dal Zuzce ruku na pusu a tak zastavil její chechot, který by Daniela a teď vlastně Danielku, probudil. Sám ale měl co dělat. Byla jsem na sebe hrdá.

Sbalila jsem si věci a odebrala sek sobě, teď ho probudím telefonem. To uslyší. Sice s podobnými žertíky nemám zkušenosti, ale to půjde.

V kanceláři jsem se usadila a snažila se udržet si nevzrušený hlas. "Danieli, rychle jsem přijď. Je to moc důležité. Týká se to dnešní večeře."

"Jasně, už letim." Zněl rozespale, asi se tomu chudák diví. No co. Vrátit se to nedá.

Stoupla jsem si ke dveřím a nevěřila vlastním uším. Bylo ticho. Pořád bylo ticho, až jsem to napětím nevydržela a podívala se. To jsem neměla dělat, Daniel vyšel právě teď. Všichni, kdo se vraceli z oběda, takže celá redakce, se trhaly smíchy na kusy. Daniel to nechápal, ale pak se podíval do zrcátka, co mu podala jedna novačka a na ten výraz nezapomenu.

"Valentýno!" zařičel a běžel ke mně. Já jsem měla na tváři pořád ten výraz, děsně jsem se smála. Nestačila jsem ani zamknout dveře a Daniel se do nich napasoval. Protáhl se dovnitř a bouchl dveřmi.

"Ty ale vypadáš…." Chtěla jsem ještě něco dodat, ale musela jsme se smát na celé kolo. Nešlo to zadržet, vypadal tak, tak legračně.

"Tos mi udělal ty!" Neříkal to jako otázku, ale jako hotovou věc. Protože jsem neodpovídala a jenom jsem se smála, potvrdil si to kývnutím hlavy.

Náhlé mu výraz změnil obličej, tvářil se jako vítěz. To mi zastavilo myšlenky, které se toužila smát jak mi to dobře vyšlo, a přimělo je to uvažovat, co to má znamenat?

"Ale tu večeři stejně nezruším." Pusa mi sklapla, tohle jsem ale neměla v plánu zahrnuto. Mělo ho to odradit. "A víš co mě teď napadá, máš tu docela hezké fixi." S lstivým úsměvem po mě šlehl s očima a sebral mi černý fix ze stolu. Okamžitě jsem vylítla ze židle a postavila se naproti němu přes stůl, aby na mě nemohl.

"Co to děláš?" Srdce mi bušilo rychle, ale přece jsem cítila, že na tváři mám nějaký přiblblý úsměv, asi jako on?

"Taky umím hezky malovat." Pohnul se o krok mým směrem a já ho udělala opačným. Málem jsem oběhli jedno kolo okolo stolu, když mě napadla spásná myšlenka.

"Černým ne, vem radši červený." Zmátla jsem ho, uskočila ke dveřím a křikla, než jsem vyběhla : "Protože červené máš na obličeji nejvíc." Vylítla jsem a protože jsem neslyšela zabouchnout dveře došlo mi, že bych se neměla zastavovat. Pronásledovatele mám v patách. Vlítla jsem na dámské záchody, v domnění, že tam budu v bezpečí, ale to ne. Daniel tam vlezl za mnou, a bylo mu jedno kde jsme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama