Druhá šance - 17.kapitola

5. října 2014 v 21:23 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
17. A CO DÁL


Jak jsem později zjistila, Daniel má příjmení Tichý jako jeho povedený starší bratříček. Myslela jsem si, že je to jenom náhoda, ale Zuzka mi potvrdila, že jsou to bratři. tohle bych si nedokázala představit ani ve snu. Děsně mě to štvalo. V duchu jsem odhadovala, jestli bude stejný jako Max nebo je jiný. To, že jsou bratři bych ještě skousla, ale dvojčata? Jasně, nejsou si podobní, ale přesto to jsou dvojčata. Max je narozený o pár minut dřív.


Daniel má jinou barvu vlasů, něco mezi blond a hnědou, oči mají taky každý jiný, Daniel je má takové, zvláštně modré. I postavami se liší. Připadám si proti nim jako trpaslík. Daniel je o hlavu vyšší než Max. Klidně by mohl hrát basketball.

Pořád jsem spolu nemohli najít společnou řeč a bylo to mnohem horší tím, že se blížil den, kdy jsem byla s Amandou na oslavě u Debry a potkala jsem tam jeho. Stále nedokážu vyslovit jeho jména, ale možná bych to dokázala, jenom se snažím si ulehčit od bolesti, ale přece jenom mi to okolí taky ulehčuje. Nikdo nejmenuje. Všichni se ke mně chovají zdrženlivě a dávají si dobrý pozor na to, co budou říkat. Trochu mi to vadí.

Ráno mi budík zapípal přesně a já se pomalu loudala dolů po schodech za další zvukem od kávovaru, alespoň tohle mě těší. Káva. Ranní káva, která člověka dokáže probudit. Vím, že je nezdravé jí pít každý den, ale asi bych to bez ní nezvládla.Za poslední měsíce jsem se na ní hodně upínala. Hm. Moje závislost, kterou omezím jedině v práci nebo s kamarády.

Z šatníku jsem zírala na vyházené věci, které jsem nebyla schopná uklidit, věděla jsem, že když otevřu skříň, co tam bude. Papírová krabice, plná vzpomínek a dárků, které jsem od něj dostala. Zvláštní. Už tomu bude půl roku a já se z toho nemůžu vzpamatovat, ale taky mě napadá, jde to vůbec? Může se zlomený člověk zase dát dohromady? Může se dát zničená půda obnovit? Ne. Alespoň ne sama. Někdo jiný jí musí pomoct, ale přesto už nikdy nebude stejná.

Oblékla jsem se a pospíchala dolů k autu, kde jsem opět marně vyhlížela mercedes. Tak jako každý den mě zabolelo. Chtěla jsem všechno změnit, práci, bydlení, jiné město, ale došlo mi, že bych to sama nezvládla. Nemělo by to asi ani cenu. Na to abych e odstěhovala jsem moc velký zbabělec.

Viděla jsem snad stovky filmů, kde byly podobné situace, ale přesto se mi zdály vzdálené. Dobrý herec by nedokázal ztvárnit jak se někdo jiný v takové situaci cítí. To prostě nejde, pozná to, když to sám zažije. Ale nepřála bych to nikomu. Zavrtěla jsem hlavou a vyhnala si podobné myšlenky. Hrozilo by nebezpečí, že bych někam narazila nebo někoho srazila to bych nezvládla. Život mi dal velmi tvrdou a krutou lekci, na kterou nikdy nezapomenu. Pořád si dokola kladu otázky, typu - proč? Co jsem vlastně v životě udělala tak hrozného, že se mi stalo zrovna tohle? Nejhorší otázky jaké vyvstanou a já si na ně neumím odpovědět. To bolí za všeho nejvíc. Ta nevědomost.

Říká se, že nevědomost zabíjí. Částečně je to pravda. Ale jenom duševně, pro mě. Dneska jsem neměla žádnou červenou a přesto se mi do práce nechtělo ani náhodou, snad proto, že budu dneska celý den v ateliéru u Zuzky a potkám se i s Danielem? Ta druhá část představy se mi nelíbila.

Ráno jsem si nechala věci jako obvykle u sebe a vyrazila za Zuzkou. ta tam ovšem nebyla, ale byl tam Mark a Daniel, kterého nemohu vystát.

"Dobrý ráno." Usmála jsem se na Marka a po Danielem hodila ignorujícím pohledem.

"Ahojky zlatíčko Val." pozdravil mě mile Mark a začal hodnotit můj vzhled, tohle už dlouho nedělal. Chybělo mi to. Jeho objektivní kritika od profesionála. "Vypadáš kouzelně, ale mohla sis vzít nějaké náušnice." Zavrtěl hlavou jak jsem mohla na tak důležitou věc zapomenut. Zabolelo mě u srdce, protože slovo kouzelné použil i někdo jiný. Ztěžka jsem polkla.

"Díky. Marku a příště se polepším." Dotkla jsem se jeho paže a usmála se. Překonala jsem se vyčarovala si na tváři výraz trochy dobrý nálady. Všichni nemusí vědět jak se cítím.

"Máš pravdu Marku. já bych akorát pozměnil trochu styl barev." Vetřel se nám do konverzace Daniel, kterého jsem ignorovala, ale přesto věděla, že tu je a poslouchá.

"Hm, ale na tvůj názor nedám. Řekl bys cokoliv, jenom abys mě naštval." řekla jsem a dala do tónu, co nejvíc kousavosti. Jemu to bylo očividně jedno.

"Ha ha ha. Vstala jsi dneska špatnou nohou?" utrousil poznámku a věděl, že na něj vyletím jako čert z krabičky, ale ovládla jsem se.

"Ne, ale někdo v téhle místnosti tu pěkně zamořuje vzduch nevtipnými poznámkami."

"Neříkej, ty sis toho taky všimla?" Postoupila pár kroků ke mně a přísahala bych, že se začne každou chvíli smát. Mark se mezitím někam vypařil, takže jsem ho nemohla poprosit očním kontaktem o pomoc.

"Všimla, protože ty vibrace se táhnou od někudy od okna."

"To bych neřekl. Mě se zdá, že to jde spíš ode dveří a vítr to jenom víc rozfoukal po místnosti, nemyslíš?" Byli jsme od sebe jenom dva metry. Pořád držel v ruce nějaké papíry, asi od návrhů oblečení.

"Pleteš se!"

"Ani bych neřekl, ale když se takhle zlobíš, vypadáš, děsně s..." Než stačil dokončit poslední slovo, přihnala jsem se k němu jako vítr, a chtěla mu dát facku, jenomže on na to byl připravený, takže mi jednou rukou chytil a mou zdviženou ruku mi podržel za zápěstí, zdviženou ve vzduchu.

"Okamžitě mě pust." Nasadila jsem výhružný tón a podívala se mu zle do očí.

"Ani mě nenapadne. Jak často se k tobě dostanu takhle blízko, aniž by jsi mě poškrábala." Zvedl obočí a já se mu snažila vykroutit z hadího objetí. Volnou rukou jsem se mu zapírala do hrudi a snažila se od něj dostat pryč. Nebylo to nepříjemné, ale taky se mi to nelíbilo, být u něj až takhle blízko.

"Jestli mě nepustíš, tak se budeš divit, co ti provedu." Slova nevyzněla tak, jak bych si představovala.

"Já…"

"A jak jsem říkala Marku, …" Dovnitř přišla Zuzka po boku s Markem a o něčem vášnivě debatovali, ale když Zuzka pohledem přelétla místnost, zastavila na naší dvojici. Rychle jsem se překvapenému Danielovi vymanila a stoupla si od něj co nejdále.

"Neměli jsme zaklepat?" řekl Mark, až jsem po Zuzce střelila pomocným pohledem. Nechala mě v tom, asi se dobře bavila.

Pozdravila jsem je a odešla se uklidnit k sobě kdo kanceláře. Nadávala jsem si tam pro sebe na Daniela, jak si to může dovolit a co si o sobě vlastně myslí, a jak je vůbec možné, že je takový nesnesitelný protiva? Grr. Už nebudu chodit do toho jeho ateliéru. Ani náhodou. uklidnila jsem, vzala si podklady a šla zpátky za nima - za Zuzkou a Markem, za Danielem ani náhodou.

"Ahoj lidi." Zavřela jsem za sebou dveře, aby to neklaplo a můj vstup zůstal nepovšimnut.

"Ahoj. Tak čím nás překvapíš tentokrát?" Znělo to dvojsmyslně nebo si to domýšlí můj fantazijní mozek.

"Nová móda v Londýně, Paříži, Tokiu, a podobně…" Podala jsem jí návrhy vytažené z internetu a ukázala jí je.

"Celkem to jde, ale stejně to upravíme, aby to mohli nosit i obyčejní lidi, jenom trošičku. No zajdi dozadu za Danielem." řekla mi a podala mi zpátky návrhy.

"Nechtěla by jsi tam jít ty nebo Mark?" Vykrucovala jsem se snažila nedat na sobě najevo, že by mi vadilo, být s ním o samotě.

"No, myslím, že tam budeš muset jít sama. Snad se nebojíš?" To, co bych si přála slyšet v téhle situaci je jeho hlas, se mi nepovedlo. Odhadovala jsem, že budu stát kousek za mnou. Otočila jsem se a Daniel stál opřený o rám dveří, kde stály převlékací kabinky a na tváři měl pobavený výraz. Jeho nic nevykolejí a na všechno má odpověď.

"Ne, nebojím se TĚ, ale prostě nechci překročit práh tvého ateliéru, osobní důvody vůči tobě." Založila jsem si ruce na prsou. "Takže si myslím, že by jsi se měl tady podívat, co budu po tobě chtít a pak můžeš odpochodovat zpátky k sobě." Nic jiného mu ani nezbývá.

"Hm. Vzhledem k tomu, že tu nehodlám lítat sem a tam, jenom, abych se dozvídal nové změny, mě napadá lepší řešení."

"Vážně, a jaký?" Měla jsem pocit, že to nemám říkat, protože ten jeho výraz se mi ani za mák nelíbil. Postavil se přede mě a usmál se.

"Ukaž ty fotky." Nastavil ruku a já mu je dala. Jak jsem předpokládala, neměla jsem chtít vědět, co má v úmyslu. Rychle se sehnul, podtrhl mi nohy a hodil si mě přes rameno jako pytel brambor.

"Okamžitě mě pust dolů!" zařvala jsem na něj a pěstmi ho bouchla do zad, ale evidentně to nemělo žádný účinek.

"Sehni hlavu." Málem jsem se praštila o futra.

"Hned teď mě pusť!" Nedala jsem se odbýt, dokud mi nesundal dolů. "Ty…jeden…" Nedokázala jsem vybrat a přiřadit výraz, který by s k němu hodil. Vytáčel mě a na jednu stranu jsem ho i obdivoval, že na něco takového přišel a dovolil si to.

"Došla ti slova?" žertoval a byl rád, že mě vytočil? Asi mu dělá dobře, když mě může nějak provokovat. Rozhodla jsem se, že mu to někdy vrátím. Něco si pro něj vymyslím.

"Ne, ale nebudu se tímhle zabývat, už dávno vím, že se tvoje IQ nevyrovná tomu mému, takže…" Nadechla jsem se, protože on hodlal určitě použít nějakou svoji vtipnou odpověď. "Co se věnovat práci?"

"Fajn." Chvilku zaváhal než promluvil a to mě přimělo se zamyslet, co si doopravdy myslí. Vždycky jsem ho brala jako protivného chlapa, kterého budu muset každý den snášet, ale teď nějak nevím. Možná to bylo tím, že mi v té chvíli připadal zranitelný? To zaváhání nebylo jako ty ostatní, vlastně nikdy jsem ho neviděla zaváhat, pokaždé se rychle vytasil s poznámkou, než jsem stačila něco říct.

"Takže, chtěla bych upravit, tady ty boty, podle naší škály barev, potom, sako, a to ostatní ti přenechám. Klidně se inspiruj na internetu." Nechala jsem mu fotky na stole, a chtěla odejít, ale on mě chytil za ruku. Jak mi velil můj instinkt, ohradila jsem se bojovnou náladou. "Co je?"

"Hm, jenom jsem zkoušel, jestli pořád máš vůči mě averzi." Zasmál se a ruku mi pustil. Beze slova jsem potom opustila místnost a vrátila se úplně k sobě do kanceláře, potřebuju napsat pár článků a zaplácnout tak bílá místa na papíře.

Našla jsem si pár námětů a pustila se s chutí do toho. Než jsem se nadála, vybrané náměty se mi povedly na výbornou. Byla jsem ráda, že mi práce odsýpá od ruky. Ale na druhou stranu mi čas dával podněty k přemýšlení.

Rozhodla jsem se, že tu skončím dřív a půjdu. Vyřídila jsem to šéfovi a když zjistil, že mám všechno hotové a práce mě čeká zítra, tak souhlasil. Pospíšila jsem si do výtahu a když se dveře zavíraly, tak je někdo zastavil rukou. Byl to Daniel.

Povzdechla jsem si, ale ochotně mu udělala místo, neměla jsem náladu na nějakou hádku. Výtah byl dost velký pro oba. Nastoupil a vůbec mu nevadilo, že jede se mnou. Z toho jsem usuzovala, že zase něco chystá, další vtípky? To bych od něj čekala. Výtah se pomalu sunul dolů. Připadalo mi to jako věčnost. Po desátém patře jsem přijdou lidé, takže to bude v pohodě a on, doufám, nic nebude říkat. Po pár chvilkách sebou výtah divně zacukal a zůstal stát. V mezipatře.

"To ne." řekla jsem a zkusila znovu stisknout tlačítko do přízemí, výtah se nerozjel.

"Vypadá to, že tu zůstaneme, alespoň pár hodin." Usmál se na mě. Pohodlně se posadil na zem. "Nechceš si taky sednout?" Poplácal na místo vedle sebe, ale to mě ani nenapadlo. Sedla jsem si naproti němu, abych měla dobrý výhled. Kdybych dlouho stálo, budou mi bolet nohy od podpatků. Sedla jsem si a sundala si je. Pohodlné.

Oba jsem mlčeli. Odmítala jsem se sním bavit. Zároveň mi to ticho vadilo, protože jsem společenský tvor a konverzaci ke svému životu potřebuju. Ticho prolomil Daniel.

"Vzhledem k tomu, že nerad mlčím a takhle tady strávit dlouho dobu mi nepřejde jako vhodný způsob, tak mě napadalo, jestli bych se tě mohl zeptat na jednu věc, z které možná vyplynou jiné otázky." Podívala jsem se k němu a přemýšlela, jestli mu mám dát svolení nebo ne.

"Mám pár podmínek."

"Jaké?"

"Nebudou to rýpavé poznámky nebo sarkastická konverzace." Nevypadal, že by se toho držel a jak ho znám tak ani nebude, ale zkusit jsem to mohla.

"Platí." Smluveno jenom ústně. Asi odhadl, že bych mu ruku nepodala.

"O čem se chceš bavit?" Vzdychla jsem a nechápala jak na mou podmínku mohl přistoupit.

"Proč se vždycky schoulíš, když na tebe někdo sáhne?" Zaskočil mě.

"Co?" Nechápavě jsem zamrkala a pusa se mi drobně otevřela.

"Víš, vždycky, když na tebe někdo letmo sáhne jako třeba podání ruky, nebo poplácání, tak uhneš. Ne znatelně, ale já jsem si všimnul."

"Ale to není pravda, kamarádky se mě dotknout, třeba mě obejmou a nic se nestane, takže…" Byla jsem zmatená ještě víc, co mi to tu kecá za nesmysly? Že by trpěl klaustrofobií a takhle se u něj projevovala? Paranoia?

"Ne, já nemyslím, kamarádky, ale myslím všeobecně muže." Tak to je ještě větší kravina. To si neměl co vymyslet?

"Ha ha ha. Opravdu povedený."

"Ne, já to myslel vážně. A chtěl jsem se zeptat, jednou jsem vešel dovnitř a slyšel jsem, jak se Zuzka a Mark bavím o jednom chlápkovi, a pak přestali, když mě uviděli."

"Aha a podle toho soudíš, že se bojím, dotyků od kluků, protože se oni bavili o nějakém klukovi a ty sis ho spojil se mnou?" Přála jsem si, aby neslyšel to jméno, o kterém se bavili. Mířilo to nebezpečným směrem.

"Jo. Já vím, že to bylo o tobě protože jsem taky slyšel tvoje jméno. Takže, on tě opustil ve svatební den? To je ale …"

"Přestaň, nic o něm…o tom nevíš!" řekla jsem mu a schovala svůj bolestí prosycený pohled kouknutím na hodinky.

"Ale myslím si, že jo. A myslím si, ne počkej, ten chlap se jmenoval Sam. A prý vůbec nedojel na svatbu, ani na dálnici." Jakmile použil jeho jméno, byla jsem schopná si ho v duchu několikrát přeříkat. Sam. Sam. Sam. Sam. Sam. Pokaždé, co jsem si to jméno pomyslela, se do mě zařezávaly znovu ty vlny bolesti, hořkosti, zoufalství. Narážely do mě jako vlny tříštící se o skály. Nemohla jsem tomu zabránit. Další vlna bolesti přišla, když jsem věděla, kde přesně se to stalo, nebo jsem to tušila. Po jeho smrti jsem se vyhýbala jakýmkoli zprávám o nehodám, protože jsem o tom nechtěla nic vědět. Bylo by to mnohem horší a tohle bylo ještě víc.

Byla jsem zticha a tak Daniel pokračoval. Nevěděl, že mi to jméno ubližuje, že zas a znovu ničí trochu poopravené srdce. Netušil, že se mi z něj opět stala hromádka střepů, která mi bodala uvnitř a vlévala mi vlhkost do očí. "Podle mě zatím vším stojí ten Sam, že se bojíš…"

"Mlč!" rozkřičela jsem se na něj. "Vůbec nic o tom nevíš a Sama do toho netahej." po tvářích se mi táhly horké proudy vody, které musely být jedině slzy. Daniel se na mě díval nechápavě a trochu s obavou, jako bych přišla o rozum. Vyšilovala jsem. Prudce jsem se zvedla ze země. Nevydržela jsem sedět, hrozilo by nebezpečí, že už nevstanu, cítila jsem, že se mi vrací zase ty pocity jako ten den, kdy mi to řekla Amanda. Zuřivé záchvaty bolesti, ostré bodavé bolesti, která mi drtila hrudník. Svíral se mi krk a nemohla jsem mluvit.

Měla jsem štěstí, protože se výtah akorát rozjel a já už mohla být venku. Snažila jsem se všechno v sobě udržet a Daniel stál jako opařený. Chtěl něco říct, ale to už jsem neposlouchala a běžela k autu. Několik lidí se po mě nechápavě otáčelo.

Třásly se mi ruce a nebyl jsem schopná zasunout klíčky do zapalování. Vodní clona mi zakrývala zrak, máčela jsem si oblečení, ale věděla jsem, že když tady budu stát, tak Daniel sem může přijít a pokračovat v rozhovoru.

Záhadou se mi povedlo rozjet se a dojet domů. Schody jsem brala po dvou a ani mě nenapadlo jet výtahem. Zabouchla jsem za sebou dveře a sesunula se k zemi v obýváku na pohovku. Byla mi hrozná zima, jakoby venku mrzlo. Ne tady mě mrzlo. Všechno, co jsem v sobě za poslední dobu potlačovala se dralo na povrch a bylo to šálené. V hlavě se mi rojily nesouvislé myšlenky. Potom jsem asi usnula. Musela jsem spát.

Snům se nedá zabránit. A já ho musela prožít podle daných pravidel jako by někdo schválně nastavil body, ze kterých se mi dělalo nejvíc špatně a nejvíc bolely. Zkoušela jsem si svatební šaty, potom jsem byla na zámku, měla jsem je na sobě. Potom jsem kráčela uličkou, ale místo abych šla k oltáři a bylo všechno v bílém, celá místnost byla potažená černou látkou, až na mě, já měla svatební šaty. Všichni plakali. Nejdřív jsem nechápala, ale potom co jsem se podívala před sebe, kde měl stát Sam a oddávající, mi zmizela krev ze rtů. Na ověnčeném podstavci stála rakev se stříbrným zdobením. Chtěla jsem tam odtud utéct, nešlo to. Nohy mi nesly stále blíž. Nechtěla jsem se podívat, ale musela jsem. V rakvi ležel Sam. Celý bílý. Bez života.

V tom jsem se probrala. Dezorientovaná a celá promočená. V očích jsem musel mít jedině šok. Bolest. Vyčerpání. Ztrátu. Ach Same! Srdeční tep se mi došplhal někam na dvě stě. Cítila jsem se dezorientovaná. Předtím bylo tolik světla a teď úplná tma. Ve tmě jsem tápala po nočním stolku a hledala lampičku. Rozsvítila jsem a podívala se na budík. Dvě hodiny ráno. Svezla jsem se zpátky na postel a dívala se nad sebe. Na bílý strop ozářený světlem od žárovky.

Dívala jsem se a promítly se mi všechny chvilky se Samem. Nebolelo to tolik, jak bych si myslela a jak jsem se tomu bránila. Dokud jsem si neuvědomila, co je vlastně dneska za den. Je den, kdy jsem potkala Sama a náš život se propletl dohromady, až do chvíli, kdy nás osud nespravedlivě rozdělil. Vzpomínkou na naše poslední ráno mi na očích opět vyvstaly slzy. Přehodila jsem přes sebe peřinu, protože mi naskočila husí kůže. po celém těle mi přeběhl chlad. Nedokázala jsem určit, co se to se mnou vlastně děje. Cítila jsem se všelijak.

Než budu muset do práce, pokusím se nějak uklidnit a zapomenout na dnešní den, který je pro mě tak významný, že to ani nedokážu? Mohla bych se o to pokusit, pokusila jsem se o to, ale nepovedlo se to. Můj rozum mi to nedovolí. toho rána jsem si dala slib, nebudu se bránit jakýmkoli vzpomínkám, který budou radostné. Co mě ale nenapadlo bylo, že budou bolet. Nějaký ten čas jistě.

Vstala jsem a vzala si jednu zastrčenou krabici v šatníku. Mám čas, než půjdu do práce a než vůbec budu oficiálně vstávat. Postavila jsem ji před sebe a pozorně se na ni podívala a odhadovala, jaká bude moje reakce až ji otevřu. V té krabici byl zavřený můj a Samův čas. Čas štěstí, na ten se nezapomíná. Zkusila jsem si představit, co by asi tak Sam řekl ,kdyby mě tu teď takhle viděl, kdyby existovala možnost, že by mi dělal strážního anděla.

Když jsem si byla jistá, že to unesu, krabici jsem otevřela. Na prstech jsem cítila prach. Ležela tam vzadu moc dlouho. První věci, které jsem asi tehdy poskládala nahoru, byly dárky. Spousta dárků. Šperky, kosmetické hračičky a nakonec fotky. Naše bývalé fotky. Na první fotce, bylo naše první setkání na oslavě svatby u Debry. Další dovolená, procházky, společné večery, a fotka na oznámení - svatební. U té jsem se zastavila nakonec. Dlouho jsem na ní zírala. Nemohla jsem se do ní odpoutat.

Zbylý čas do práce jsem strávila vzpomínáním. Srdce mi trochu pookřálo, když jsem si vzpomněla na jeden okamžik, kdy jsem si myslela, že je Sam gay. Jen proto, že si četl časopis, který vydává moje redakce.

V čase, který jsem strávila oblékáním, jsem zvolila šaty, které mi koupil na dovolené v Itálii. Nevěděla jsem co si k nim vybrat a tak jsem dala přednost jednoduchosti, přesně tak, jak mě měl v tom rád. Líbilo se mi to. Vypadala jsem jinak. Změnila jsem se. Navenek budu pro všechny stejná, ale uvnitř jsem něco původního ztratila a něco nového jsem si přisvojila.

Vyrazila jsem do práce. Konečně jsem se cítila o malinkou částečku v těle veselejší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama