Druhá šance - 16.kapitola, část 2

3. října 2014 v 13:38 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
Zarazila jsem to, protože mi právě naskočila na semaforu červená a přímo proti mně stál kamion. Seděla jsem celá ztuhlá, neschopná nějakého pohybu. Tupě jsem zírala na to děsivé monstrum a nechápala jak tam může jen tak stát. Všechny tyhle rádoby řidiče měli pochytat a zavřít do vězení na několik let nebo na doživotí. Prostě je odsunout pryč, aby dál nemohli způsobovat dopravní nehody. V duchu jsem je proklínala a říkala jim vrahové.


Z transu jsem se probrala, když na mě začali troubit ostatní řidiči v řadě za mnou. Dupla jsem na plyn a auto tryskem vyrazilo. Taky mě ta rychlost uklidňovala. Říkala jsem si, že kdybych měla nehodu a nepřežila to, tak bych už s ním byla. Později, když jsem na tom byla o stupínek lépe, jsem si zakázala na takové věci myslet. Bylo mi proti srsti něco takového udělat, a i ta představa se mi protivila, ale na druhou stranu by to mělo výhody, pokud by existoval ještě nějaký jiný svět, kromě tohohle. Musí. Neuměla jsem si představit, že by se on někam nedostal. Muselo něco být, aby na mě mohl dávat pozor.

Chtěla jsem zajet na své obvyklé místo, ale místo něho tam bylo cizí auto. Rozčílilo mě to jako plno jiných věcí za poslední dobu. Vztekání mi šlo mnohem hůř zadržovat než dříve. Vybuchovala jsem i pro maličkosti. Možná, ale mě to jako maličkosti nepřipadalo.

Zabouchla jsem dveře od auta víc než bylo nutné a prudkými kroky jsem kráčela do redakce. Pozvolna mě ale rozhořčení opouštělo a vystřídal ho zase ten divný pocit, pocit, při kterém se mi chtělo utéct a schovat se. Pocit, který ve mně vyvolával bodavé vzpomínky a svíral mi srdce, tedy to, co z něj zbylo. Dělalo se mi z toho špatně. Občas jsem si říkala jak dlouho tohle ještě vydržím nebo jako dlouho to potrvá.

Na recepci nikdo nebyl, takže jsem nepovšimnuta vlezla do výtahu a nevnímala svoje okolí. Všechno jsem dělala automaticky. Připadalo mi, že se výtah žene nahoru neuvěřitelnou rychlostí a nesnaží se tak oddálit tu chvíli, které se bojím.

Až se podívám do tváří svých kolegů, jak budou reagovat? Se sklopenou hlavou jsem pomalu vylezla ven a po očku se podívala po okolí, bylo tu málo lidí, vlastně tu skoro nikdo nebyl. Podívala jsem se na hodinky a došlo mi, že je hodně brzo nato, aby tu někdo už byl. Možná tu bude Zuzka, třeba bych si sní mohla promluvit. Bude ráda až mě tady uvidí. Každý den za mnou chodila a vyprávěla mi, co se všechno za celý den stalo, ale bohužel neviděla dál než pár metrů venku od svého ateliéru. Možná bude vědět, komu patří to auto, které si drze jeho majitel postavil na moje místo.

Bez zaklepání jsem vlezla do místnosti. Zuzka tam nebyla, ale byl tam místo ní nějaký chlap. Nikdy předtím jsem ho tu neviděla. Co tu asi dělá.

"Promiňte, vůbec Vás neznám, mohl byste mi laskavě říci, kdo jste a co tu děláte?" Asi jsem to trochu s obviňovacím tónem přehnala. Podíval se na mě trochu zamračeně. Potom ale výraz srovnal a otočil se ke mně čelem.

"Promiňte, ale nejdříve je slušností pozdrav a myslím si, že jsem přeslechl klepání." Pomalu srovnal věci na stole a šel ke mně.

"Vzhledem k tomu, že já tady pracuji velmi dlouhou dobu a všechny svoje kolegy tady znám a Vás ne, tak nemám prozatím důvod, Vás pozdravit zdvořile." Založila jsem si ruce na prsou a přemítala, kdo by to tak mohl být.

"Já tady pracuju už taky dlouhou dobu, jsem tady místo jedné kolegyně, která dala přednost asi lepší práci někde v zahraničí." Pochopila jsem. To je ten nový kolega, který má převzít funkci po Lindě. Teď už to sedí.

"Aha. Dobře. Takže, dobrý den. Zajímalo by mě, kdo jste?" řekla jsem, ale ruku jsem k němu nenapřáhla, něco mi říkalo, držet si zatím od něj odstup.

"Aha. Dobře. Takže, myslím si, že by bylo vhodnější, kdyby se jako první představila dáma."

"To děláte schválně, že po mě opakujete počáteční slova nebo máte nedostačující slovní zásobu."

"Ha ha ha. Moje slovní zásoba je na úrovni novináře a mám přehled ovšem."

"Tak to byste mi mohl říct, kdo má to černé auto, toho Wolkswagena?"

"Hm. A proč Vás to zajímá?"

"To je moje věc, ale jak vidím, tak zas tak velký rozhled o věcech nemáte." Uvnitř jsem se vařila, protože se mi tenhle kluk ani za mák nezdá jako vhodná náhrada za Lindu. Na ní určitě mít nebude.

"To auto je moje. Máte snad s tím nějaký problém?" Na rtech mu pohrával úsměve, ale nebyla jsem schopná se soustředit, jaký má mít význam. Jen co se mi jeho poslední věta v hlavě znovu přehrála, narostl mi znovu ten hněv, že si někdo dovolil zabrat moje místo.

"Ano, to tedy mám problém, to místo na kterém stojíte, patří mě." Trochu jsem na něj vyjekla, ale on z toho měl očividně jenom legraci. Cukaly mu totiž koutky.

"Ale já jsem si nevšiml, že by ho měl někdo podepsané." Dal si ruce do kapes a zhoupl se na patách. Ještě by si mohl pohvizdovat.

"Podepsané sice není, ale každý z tohohle domu ví, že patří mě." řekla jsem a udělal k němu jeden krok. Vytáčelo mě, že se ani nesnaží to nějak urovnat nebo se omluvit.

"Tak to máme vyřešeno. A taky mě napadá, že bychom mohli od toho ustoupit a představit se, co vy na to?" Krev se ve mně vařila. Taková drzost, nejenže se ani neomluví, že mi zaparkoval na mém místě, ale ještě po mě chce, abych si s ním potřásla rukou. Pche!

"Ani náhodou. S člověkem, co se neumí chovat?!" Pevně jsem sevřela paže založené na prsou, abych tak potvrdila svůj postup.

"Dobrá, ale pak Vás musím požádat, abyste okamžitě opustila tuhle místnost, protože kromě mě, fotografky, stylisty a modelů, tu nemá kdo být." Přistoupil ke mně ještě blíž, stačilo by, abych se jenom o píď pohnula a mohla bych se mu hlavou dotknout hrudi.

"Fajn!" odsekla jsem a rázně si to odkráčela ke dveřím, ale to bych to nebyla já, kdyby se mi noha nepodsekla, protože jsem zapomněla, že jsem si vzala jehlice a v Zuzčině ateliéru je vyšší práh. Zatraceně. Zabouchla jsem dveře a uslyšela něco, co připomínalo smích? Ani bych se nedivila, po takovém výstupu. Naštvaná jsem se zavřela u sebe v kanceláři. Usedla jsem na židli, abych se uklidnila.

Když jsem se ale podívala na počítač, dolehla na mě tíseň, daleko větší než předtím, když jsem naposledy vzpomínala na něj. Na monitoru jsem měla nalepené, ty básničky. Přestala jsem dýchat a pomalu si je přečetla ještě jednou. Poslední tři písmenka, od koho to vlastně je jsem ani nechtěla vidět, přála jsem si, aby je tam tenkrát nenapsal. Rychle jsem boa papíry strhla a hodila je do posledního šuplíku od stolu, který otevírám nejméně. Tam budou dokud, dokud to nějak nedostanu pod kontrolu. Utřela jsem si vytrysknuté slzy a podívala se do kapesního zrcátka. Díky tunám make-upu nevypadá bílá jako smrtka. Alespoň zatím.

Seděla jsem tam dlouho a nevnímala rychle ubíhající čas. Koukala jsem někam do prázdna a přemítala o ničem. Podle hodinek jsem usoudila, že by Zuzka mohla být u sebe. Rozhodla jsem se jít za ní. Nechtěla jsem se nechat strhávat smutkem a vzpomínkami.

Ani tentokrát jsem nezaklepala. Vešla jsem dovnitř a byla mile překvapena. Potom protivném chlapíkovi z rána tu nebylo ani vidu ani slechu. Ulevilo se mi.

"Ahoj. Ráda tě vidím. Tak jaký je první den práce po dlouhé době?" Sice myslela normální otázku, na kterou jde normální slovo jako dobře, v pohodě, tak se ve mně znovu dolovaly ty pocity, které jsem měla, když jsem viděla cizí auto na mém místě. A potom, když jsem se seznámila i s jeho majitelem. Br. V hlavě se mi zrodil plán, jak zjistit jeho jméno, tak, abych se ho nemusela zeptat.

"Ahoj. Taky tě ráda vidím. Nic se tu nezměnilo. Pořád tu jde všechno při starém. Jako bych ani nebyla taky dlouho pryč." řekla jsem a marně doufala, že mi řekne jméno, toho nového zaměstnance. Nechce se mi ji na to navádět rovnou.

"Jo pár věcí se tu změnilo, ale stejně si myslím, že to o nich povím až po zasedačce." Vzala mě okolo ramen a vytáhla ven. Kolegové se po mě po Zuzce, pořád dívali, ale nakonec to nechali být. Doufala jsem, že mi nepřijdou vyjádřit upřímnou soustrast, nebo něco podobného. To bych neunesla a musela bych okamžitě opustit místnost. Už jenom přitom pomyšlení mi naskakuje husí kůže a dělá se mi špatně. Zadržela jsem dech, jako bych tomu mohla takhle zabránit.

Vlezly jsem dovnitř a tam bylo zatím jenom pár lidí. Dneska poprvé budu muset dávat pozor, co se bude dělat. dneska prvně budu poslouchat šéfa, abych pochytila co nejvíce informací a rychle zapadla do zajetého pořádku, i když mi bylo jasné, že to co jsem dokázala dřív mi bude trvat dlouho.

Do místnosti vcházelo čím dál tím víc lidí, až zůstalo volné jen jedno místo, na kterém sedávala Linda. Snad ten dotyčný nepřijde. Sedět vedle něj bude peklo nebo možná ne. Aby vedle mě zbylo volné místo jsem si přála zbytečně. Pár minut před příchodem šéfa se i on dostavil. Jakmile usedl, šéf vešel dovnitř. Ale jemu to očividně nevadilo.

"Těší mě, že se znovu potkáváme." zašeptal a odklonil se zpátky do své výchozí polohy.

"Škoda, že nemůžu říct to samé." Taky jsem se k němu trochu nahnula a potom rychle ucukla, když se ke mně znovu otočil a tentokrát ještě blíž než předtím. Vytáčel mě. Tohle se mi příčilo, protože mi moje srdce pořád říkalo, kdyby tady byl on, mohla by jsi mu říct o tomto chování kolegy. Ale on tu není a tak to musím zvládnout sama.

"Škoda to fakt je." Usmál se a otočil se napůl ke mně a napůl k šéfovi. Díval se střídavě na mě a potom i na Maxe. Max mě pořád ignoroval jako předtím, ale stejně se jeho chování v něčem změnilo. Postřehla jsem, že se na mě dívá taky trochu jinak, jako kdyby mi chtěl něco říct, ale neodvažoval se. Nevím. Zvláštní pohled. Vysílal i trochu zmatené signály.

"Ani se mi nezdá." Přisedla jsem si víc k Zuzce, takže mezi mnou a tím kolegou vznikla malá mezera. Zuzka se na mě nechápavě podívala a naklonila se, asi si myslela, že jí chci něco povědět.

"Jak se jmenuje ten nový, co sedí vedle mě. Nikdy jsem ho tady neviděla." A je to. Nebudu muset čekat do skončení projevu Maxe.

"Představím tě potom." řekla a rychle se podívala do Maxe a nenápadně do mě strčila. Málem jsem pípla bolestí, protože to místo, kam mě dloubla jsem měl naražené, ani si nepamatuju, jak se mi to vlastně povedlo. Ale pár možností mě napadá, které bych tu nechtěla rozebírat.

Podívala jsem se akorát, protože Max právě uhnul pohledem zpátky ke svým vzorně složeným papírům. Zbytek porady jsem seděla jako socha a neodvažovala se pohnout.

Když Max končil slovy jako každé jiný projev, poznala jsem, že se toho moc nezměnilo. Budu pracovat pořád stejně. Trochu mě to zhřálo na duši. Po dlouhé době mě něco dokázalo vnést trochu tepla.

"A slečno Tylerová, mohla byste jít se mnou do kanceláře?" Dělalo mu problém, vyslovit moje jméno, nebo mu oslovení slečno, připadalo taky takové hrozné? Protože to mohlo být jinak, kdyby…

"Ano, samozřejmě." Hbitě jsem mu odpověděla, což byl nezvyk. Musela jsem, protože by jinak došlo na ty myšlenky, kterých jsem se toužila zbavit, ze všeho nejvíc.

"Přijď potom ke mně." pošeptala mi Zuzka a spolu s ostatními odešli hlavními dveřmi do zasedačky a já odešla za šéfem do pracovny.

"Posaďte se." Sedla jsem si a počkal až se sám posadí a srovná si věci na stole. Oddalovat věci mu šlo velmi dobře. Radši bych už tohle měla za sebou, ale na druhou stranu se mi nechce jít za Zuzkou a být představena tomu …kolegovi.

"Co potřebujete?" Propletla jsem si ruce na přehozené noze a podívala se na nehty. Vypadaly neupraveně, takže jsem svůj posed radši hned upravila. Schovala jsem si ruce do klína čekala až se rozhoupe promluvit.

"Napřed bych Vám chtěl vyjádřit …."

"Ne. Já vím, co chcete říct. Děkuji." Měl z části zaražený výraz, ale pochopil a jenom přikývl. "Takže, co jste mi chtěl ještě říct nebo to bylo všechno?" Trochu jsem se zvedla k odchodu, ale ne moc nápadně. Nechtěla jsem si až tolik pospíšit za Zuzkou, jako jsem to dělal vždycky.

"Ne. Víte, vaše červencová titulní strana měla velký úspěch a tak bych chtěl, abyste se pokusila o něco podobného." řekl a omluvně se pousmál. Udělalo se mi špatně. Jakmile vyslovil to slovo věděla jsem, že musím okamžitě pryč. Zadržela jsem to v sobě a omluvila se mu. Souhlasila jsem s tím a doufala, že si nevšiml, že jsem zbělela, teda alespoň uvnitř. Vběhla jsem k sobě do kanceláře a tam se zhroutila. Snažila jsem se být potichu a zklidnit se, než se po mě půjde podívat Zuzka, proč za ní nejdu.

Musím taky vymyslet, čeho se bude týkat ta titulka. Nejtěžší věc. Snažila jsem se hodit do klidu tím, že jsem potlačovala dýchání a polykala bolestné zvuky. Bylo to ale ještě horší. S velkou námahou jsem se zvedla z podlahy a posadila se na židli. Trénovala jsem nádech a výdech. Nedokážu se smířit s tím, že tu nejsi. Nedokážu to. Zapla jsem počítač a zkusila zírat na čistou bílou plochu, aby mě něco napadlo. Potřebovala bych jakoukoli inspiraci. Cítila jsem se prázdná. Nic mi nepřicházelo na mysl.

Naštvaně a zklamaně jsem se sesunula na pracovní plochu stolu a trochu mě bolelo čelo, jak jsem hlavou drcla o desku stolu. Ale nevadilo mi to. Trvalo mi to pár minut, než jsem se dokázala tak nějak ovládnout a upravit se. Stejně jsem ale černé oči nezamaskovala. Zůstaly vidět a poutaly na mě pozornost. Ani usmát se mi nešlo. Najednou jsem nevěděla jak.

Vytvořila jsem titulní stranu v nádechu dovolené a rekreační práce, ani nevím, co mě to vlastně napadlo, ale odeslal jsem to a potom se zklidněná odhodlala navštívit Zuzku a Marka. Pokud by to šlo, tak bych se vyhnula tomu panu neznámému.

Jenom malinko se mi ta nová titulní strana líbila. Odeslala jsem je a šla do ateliéru říct, jak bych si to představovala.

"Tak jsem tady." ohlásila jsem se už ve dveřích. Zuzka se po mě zkoumavě podívala a hned pochopila, že mi nebylo asi moc dobře.

"Co pro tebe můžeme udělat?" zeptala se a ušetřila mi tak nepříjemnou odpověď. Snad jsem si jenom představila, že to znělo dvojsmyslně.

"Bude to něco na způsob práce a dovolená, ale v módním stylu. Nechám to na tobě co tě napadne a potom se bude fotit dovnitř a bloud to fotky o…" Vytáhla jsem seznam a podívala se. "O luxusních špercích a taky tady mám Jak poznáte podle postoje, co je zač a podobná témata, takže si myslím, že máme spoustu práce a já potom budu muset napsat ještě několik komentářů, rad a tipů a tak podobně, vždyť to znáš."

"Jo, jo. Ale musíš zajít dozadu a říct to, Danielovi. Tomu novému módnímu bohovi místo Lindy. Jo a od ní tě mám taky pozdravovat, volala mi, když jsi byla u Maxe."

"Dobře díky." Alespoň vím, jak se jmenuje jedním jménem. Jupí, mám nějaký ten trumf v ruce.

Pomalu jsem šla dozadu, do módního království a změny mě bouchaly do očí. Převlékací kabinky změnily styl, z červeného na zelenou a všechno se tam vlastně změnilo. Celý pokoj dostal novou barvu a podlahu a i nábytek byl přesunutý. Naprostá změna.

"Ále, tak se vidíme znovu, a já pořád ještě nevím jak se jmenujete." Usmíval se, a mě se povedlo udělat úsměv, ale zlověstný. Možná si to ani neuvědomil.

"No, ale já vím, jak se jmenujete, Danieli." Ušklíbla jsem se.

"No, ale já taky vím, jak se jmenujete, Valentýno Tylerová." Vítězně se usmál. Rozčiloval mě pěkně už od první chvíle a teď mě tímhle dostal úplně.

"No, jseš dobrej." Poraženě jsem přiznala a chtěla jsem začít mluvit o oblečení, co bych pro modely vybrala, ale on mi předběhl.

"Co kdybychom toho nechali a normálně se představili?" Neřekl ani celé svoje jméno a já mám začít? No tak to se mi teda zrovna nechce.

"To si ještě rozmyslím."

"Fajn."

"Fajn, takže, co po mě chceš?" Udělal mi místo na stole a já tam rozložila stránky. Ukázala jsem mu to. "Aha. Dobře." Přistoupil ke mně ještě blíž a zašeptal mi do ucha. "A už se můžeme oficiálně představit a tykat si, bylo by to docela fér." Ztuhla jsem a něco se ve mně vzepřelo. Srdce se mi rychle rozbušilo a naštvala jsem se.

"To bychom teda nemohli." Celá jsem hořela touhou mu jednu ubalit, až jsem se nedokázala přemoct a jak jsem ke němu udělala krok, klopýtla jsem a málem i spadla na zem, ale jedny silné paže mě zachytily.

"Trochu jsem počítal, že by se něco podobného mohlo opakovat." Pevně mě držel kolem pasu, dokud jsem si nenašla pod nohama pevnou půdu. Cítila jsem divně, když ode mě byl jenom pár centimetrů a jeho horké paže obtahovaly můj pas jako hadi. Vymanila jsem se mu a vypařila se z ateliéru. Musím si dávat pozor, jestli ještě někdy tam za ním půjdu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama