Druhá šance - 16.kapitola, část 1

2. října 2014 v 10:05 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
16. ZPRÁVY


Podlaha se pod námi otřásala v Decibelech lásky od Michala Davida. Bavily jsem se velkolepě. V mém životě jsem si nedokázala představit lepší okamžik.

Nepostřehla jsem, že mi zvoní mobil, ale zvedla to Amanda. Chvíli něco odkývala a položila to. Hned na to Zuzka vypla muziku a já jsem poprvé uviděla Amandin obličej. Amandin hrozný obličej. Nepoznávala jsem ji. Byla bílá jako stěna, ne jako duch. Jako člověk, který viděl něco strašného. Srdce mi na ten jediný okamžik přestalo bít. Svíralo se úzkostí. Trvalo mi dlouho než jsem dokázala dýchat a zeptat se, co se děje.


"Valentýno, já…" Oči se jí začaly sklápět dolů na podlahu. Zuzka byla stejně v šoku jako já. "Sam … Sam měl nehodu." Podívala se na mě a v očích měla slzy.

"A je v pořádku nebo je v nemocnici?" Srdeční tep se mi stoupal nahoru. dech se mi zpomaloval. Udělalo se mi špatně, ale ne na tolik, abych omdlela. Zvládala jsem to.

Amanda se zoufale podívala na Zuzku. Ta na ní vytřeštila oči a začala jí z obličeje mizet barva. Nemohla jsem dýchat, čekání na odpověď mi přišlo jako mučení. Srdce se mi svíralo čím dál víc, a přece jsem rozumově věděla, že s ním nic není.
"Tak co je?" Hysterii jsem nemohla popřít. Cloumala mnou jako vichřice lomcuje stromy. Kamarádky se po sobě naposled podívala a Amanda se rozhodla konečně promluvit.

"Valentýno, Sam není v nemocnici, Sam je … je ….On tu nehodu nepřežil. Srazil se s kamionem, který nedával pozor a …a." Nedokázala dokončit větu.

"Řekni, že si děláš legraci. Že je Sam už dávno tady a …a." hlas mi odezněl do prázdna, když jsem znovu podívala do jejího obličeje. Cítila jsem, že mi pálí oči, tváře mi hořely. Pomalu jsem ustupovala před tou větou, kterou se mi snažila Amanda snažila říct, že …že Sam, můj Sam je … "On je.." Nedokázala jsem, nemohla, slova mi uvízla v krku. Drtivá síla mi dopadla na hrudník, když mi Amanda kývla místo odpovědi.

Sam nedorazí, Sam je … Nemůžu, mysl mi odpírala si to připustit jako skutečnost. Ostrá bolest mi projížděla celým tělem až se nedala unést. Kolena mi vypověděla poslušnost. Látka z šatů mi šustila u nohou a cítila jsem dlouhé chlupy koberce. Rukama jsem se objímala a snažila se udržet si tu drticí neviditelnou sílu od těla. Nedařilo se.

Náhle se otevřely dveře. Moje poslední jiskřička naděje zhasla, když jsem se podívala, kdo tam stojí, byla to matka. Něco říkala, ale já jsem jí neslyšela, nevnímala jsem. Všechny smysly mi otupěly. Nešla ke mně a tak jsem se podívala po pokoji, jestli náhodou nemám halucinace, ale asi jo.

Dolehlo to na mě znovu. Nemohla jsem popadnout dech, krk se mi svíral. Bylo to jako bych se topila a nemohla dosáhnout na hladinu, abych se nadechla, nemohla jsem, síla mě opustila. Bylo mi špatně od žaludku. Nemohla jsem tomu zabránit, moje tělo na něco takového zvyklé. Na tvářích jsem cítila horkou vodu, sáhla jsem si na něj, ale byly to jenom slzy. To já jsem hořela, ale né viditelně. Ta bolest, šlehala mi ze srdce ven a upalovala mě.

Očima jsem zírala kamsi do prázdna, asi to bylo okno, hodně jasné světlo. Marně se mě pokoušely jakési ruce zvednout ze země. Svíjela jsem se tam v bolestech. Srdce mi muselo puknout. Necítila jsem nic. Slzy se mi po tvářích koulely až dostaly podobu vodopády. Lapala jsem po vzduchu jako ryba na suchu, znovu jsem si objala hrudník a snažila se to udržet pod kontrolou, nešlo to. Nic jsem nezmohla. Nic nepomáhalo, ani tišící slova. Nic. Vidění se mi rozostřovalo, neslyšela jsem slova, která mě měla utěšit nebo pozvednout?

Chtěla jsem, přála jsem si, aby to všechno byl jenom sen a já se mohla probudit. A Sam se ke mně vrátil. Před očima mi vytanul znovu jeho obličej, a pak ta slova od Amandy, která mi jeho obrázek vymazala z hlavy a já se propadla tam, kde nic nebolí, nic jsem necítila. Jenom tohle jedno, to kývnutí stačilo na to, aby mi srdce úplně explodovalo. Poslední řezavá rána, která mi úplně zničila šťastné srdce. Upadla jsem di bezvědomí. Ale bylo to ještě horší než bych si přála. Možná jsem měla zůstat při vědomí, protože mi moje podvědomí stále připomínalo Samův obličej.

V hlavě mi vířily stále myšlenky, některé bolely méně, jiné se nedaly unést. Ale jedno jsem si v hlavě přece jenom urovnala. Měla jsem na dosah všechno, po čem jsem toužila, ale jeden telefonát to všechno změnil. Jedem telefonát, jedna zpráva a celý svět pro mě potemněl. Nikdo to nedokázal zpravit.

Nevím jak dlouho jsem byla … mimo, ale probudila jsem se u sebe v posteli. Víčka jsem otevřela ztěžka, lepila se mi k sobě. Promnula jsem si je a pak se podívala na ruku. Byla celá černá. Cítila jsem se polámaná, vyčerpaná a unavená. Pomalu jsem se podívala kolem sebe. Nevěřila jsem svým očím. Linda. V nohou postele seděla Linda. Linda! A nebyla jediná. Sedělo tam víc osob. Pomalu jsem je všechny poznala. Linda, Zuzka a Amanda. Dívaly se na mě s oddechem. Nechápala jsem to.

"Jak se cítíš?" řekla opatrně Amanda a podívala se na mě.

Pokrčila jsem rameny, nebyla jsem si jistá, jestli mám promluvit nebo ne. Všechno se mi pomalu vracelo a horšilo. Pomalu jsem se posadila na posteli a podívala se na sebe. Měla jsem na sobě bílé pyžamo. Že by se mi to jenom zdálo? Do duše mi vlétla další jiskřička naděje, ale to co jsem uslyšela mi zhasilo jakoukoli snahu na dobro. V rádiu právě hlásili, že se dne dvanáctého dvanáctý, včera, stala smrtelná dopravní nehoda. Srdce mi znovu zasténalo a sevřelo ještě víc než jsem dokázala snést, kamarádky se okamžitě lekly, a rychle jedna z nich skočila vypnout rádio. Bylo na to pozdě.Zdálo se mi, že všechny jejich pohyby připadaly rozmazané a rychlejší než moje.

V očích mě pálilo a v nose taky. Začala jsem procitat z otupělosti a realita se mi krutě vracela. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na ty zprávy, které říkaly a jméno toho, který mi byl na světě nejdražší a …a. Konec. Ta slova mi projela hlavou jako jedoucí vlak. Na ruku mi ukápla voda, poznala jsem, že pláču. Kamarádky seděly ve chvíli u mě a objímaly mě. Nemohly ale zastavit ten nával úzkosti, ten pocit bezmoci, který mi zaplavoval tělo i mysl. Pořád se mi v hlavě přehrávala ta slova ze zpráv. Nešlo to zastavit, až jsem skončila schoulená do klubíčka. Podporovaná kamarádkami, ale nepomáhalo to.
Vzlyky se ve mně dusily. Snažila jsem se je v sobě udržet, ale když se prodraly na povrch, bylo to mnohem horší. Srdce se mi definitivně rozpadlo na miliony části, a žádné k sobě nepatřily. S tím se nesmířím. Se ztrátou. Tohle přece není možné. Odmítala jsem si to připustit, protože když jsem si to připustila, i jen na malinkou chviličku, bolest se stupňovala. Drtila mi hrudník stále víc a víc. Zmenšit ji nemohlo nic. Nic to nemohlo zastavit, zadržet nebo přesunout. Soustřeďovalo se to jenom na tu jedinou část v těle, která byla ztracená, rozervaná na kusy. Nespojitelné kusy.

Znovu jsem upadla do polštářů a v duchu zemřela, ale jenom jsem se nechala strhnout dolů do černé tmy. Poslední co mě drželo nad propastí se rozplynulo.

Probudila jsem se pozdě v noci. Myslela jsem si, že jsem tam sama, ale naproti mně seděla Amanda. Nespala. Její oči byly unavené a oteklé. Potichu na mě promluvila. "Už jsi vzhůru?"

Zaskočila mě a mysl se mi tak na chvíli upnula na něco jiného než na tíhu bolesti ze ztráty. Cítila jsem, že se zase blíží záchvat hysterického pláče a tak jsem se rozhodla rychle odpovědět.

"Jo. Jak to dopadlo, myslím s…." Hlas jsem nepoznávala. Zněl mi úplně cize. Celý ochraptělý, bez života. Takový mrtvý. Chladný. Žádné emoce. Nepoznala bych zněj jakou mám náladu? Jak se cítím? Nic. Ani já jsem to sama nevěděla.

"Když tě tvoje matka uviděla, tak okamžitě vyzpovídala Amandu a potom odešla ukončit obřad." Při posledním slově se po mě podívala v obavách, ale včas jsem stačila uhnout pohledem na peřinu. Znovu se mi vracelo všechno, co jsem cítila tam na zámku. Ale bylo to ještě horší než předtím. Tehdy jsem alespoň něco vnímala, ale teď nic.

Jen jediná myšlenka zůstala zapsaná krutě v mé hlavě. Ta bolest, které se objevila s jakoukoli vzpomínkou na …Sama. Pomyslela jsem si to jméno a okamžitě mě chytil hysterický záchvat, celé tělo mě bolelo, ale nejvíc srdce. Jako by mě nabodávali na tisíc jehel a přesto to nebylo nic s porovnání s tím jak jsem se cítila, co jsem prožívala.

Amanda ke mě v mžiku přiskočila a pevně mě objala. Nepomáhalo to. Celým tělem mi projížděly záchvaty třasu. Na rukou mi naskakovala husí kůže. Přestávala jsem dýchat a nechala se znovu unést někam pryč od bolesti. Poslední, co jsem si dovolila vzpomenout, v domnění, že to nebude tolik bolet, byla vzpomínka na dnešní ráno, kdy jsem ho viděla. Ale mysl mě doběhla, okamžitě si to spojila s tím, že to bylo naposled. Tohle se stalo poslední kapkou. Topená ve vzlycích jsem se sesypala do mokrých polštářů. Amanda na mě mluvila, ale já ji neslyšela. Chtěla jsem jí odpovědět, ať mě tu nechá a jde pryč, ale nešlo to. Vždycky jsem si myslela, že když oči pláčou tak člověk neusne, že mu to nedá, ale to není pravda. Jde to mnohem snáz než jindy.

Ráno jsem se probudila a jako ve snu šla malátně po bytu do kuchyně. Nikdo tu nebyl. Všichni byli někde u svých blízkých. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se po místnosti. V každém koutu svého bytu jsem ho viděla. U každého předmětu jsem si ho dovedla představit. Na každé části nábytku stálo něco jeho. A tam v kuchyni na pultu stála váza a v té váze. Uschlá květina. Květina, která kdysi bývala stejně tak plná energie jako já. Nohy jsem sotva komíhala, ale přesto jsem došla k té váze.

Pomalu jsem přejela prsty po okvětních lístcích, jak hrubé na dotyk, nepříjemné. Popadl mě záchvat zuřivosti, kdybych ho bývala nepustila znovu do práce, nemuselo by se nic z toho stát. Vjelo do mě zoufalství spolu s zuřivou nepříčetností. Všechno jsem v kuchyni začala házet na zem. Věci se kolem mě mou rukou hroutily na zem. Když jsem se dostala až ke konci pultu, ležela tam jeho košile. Přestala jsem řádit a natáhla pro ní ruku. Přivinula jsem si ji k hrudníku a vdechla její vůni. Zhroutila jsem se na podlahu v dalším záchvatu se mi rozechvěle dotýkaly. Trochu mi byla zima. Studené kuchyňské dlaždice snižovaly mou teplotu, která už teď byla podlomená. Seděla jsem tam dost dlouho, protože jsem koutkem oka pozorovala měnící se stín za oknem, který vrhal stále slabší světlo dovnitř.

Tu noc za mnou přišla Amanda a pomohla mi vstát. Donesla mě do postele. Pomalu si ke mně lehla a třela mi rukou mou paži přes přikrývku. Chtěla mě trochu zahřát.

Další den mě omluvila v práci, ale bylo to zbytečné, protože touhle dobou jsem měla být úplně někde jinde. Měly to být líbánky. Dny mi ubíhaly rychle.

Čas kolem mě plynul jako voda. Nevnímala jsem nic kolem sebe, ale věděla jsem, že se musím sebrat a snažit se nějak přežít. Zbýval mi poslední večera pak jsem musela nastoupit do práce, jinak by mě vyhodili a to si nemůžu dovolit.

Nejtěžší to bylo pro mě tehdy, když jsem musela balit jeho věci. Dokážu už zvládnout ten nával emocí, které se mě snaží odrovnat, ale nesmím si dovolit použít jeho jméno. To nedokážu ustát, alespoň ne bez jednoho dne stráveného v posteli, když jsem jednou vyslovila to jméno, málem mě Amanda a kamarádky odvezly do nemocnici. Prý se o mě moc bály. Asi jsem vypadala hrozně.

Už jsem celé měsíce neusnula, protože když jsem se o to pokusila, moje mysl vzpomínala a co bylo horší, představovala si, jak by vypadala moje budoucnost, kdyby… Zarazila jsem myšlenku v počátku, tohle mělo nebezpečný směr.

Kamarádky mě přistihly, že se snažím nedělat věci, při kterých jsem byla s ním a nebo se vyhýbám obloukem místům, kde jsem trávili čas spolu. Hrála jsem si před nima na hrdinku, ale ve skutečnosti jsem se hroutila, když jsem byla sama. Tíha smutku a bolesti na mě dolehla.

Zítra mě čeká další těžká zkouška. Zítra jdu do práce a půjdu do budovy, která mu patřila. Chtěla jsem změnit povolání, nebo pracovat někde jinde, ale nešlo to. Práce se v dnešní době shání špatně skoro až nemožně.

Šla jsem spát brzy. Věděla jsem, že neusnu. Skoro celou noc jsem zírala kamsi do stropu a v hlavě měla úplně prázdno. Teprve v časných ranních hodinách kolem jedné a druhé mi vlétly do hlavy otázky typu. Jak to bude v práci vypadat? Jak se budou ke mně chovat? Kdo bude ta náhrada za Linda? Ani jsem neviděla rozlučovací večírek pro ni. Za celou dobu mi uniklo mnohem víc věcí. Nebyla jsem schopná ani přijít na jeho pohřeb. Ztrátu v tomhle rozsahu bych neunesla. Tím jsem si byla jistá, když jsem odmítala jeho otce, který mě prosil, abych tam za ním přišla. Ale to prostě nešlo. Čím dál tím víc, se mi přestávalo chtít tam jít. takový jsem zbabělec? Odpovědět na otázku mi přišlo těžký.

Nemohla jsem usnout a vzdala to. Bez županu, který jsem také vyhodila, jsem se odloudala do koupelny. Svůj bývalý oblíbený květinový župan jsem tu nemohla nechat. Spojoval mě příliš s jeho osobou.

Koupel mě už neuklidňovala jako dřív. Nevydržela jsem tam a vždycky jsem zní rychle utekla ven. Oblékání jsem už vůbec nevěnovala žádnou pozornost. Nic mě vlastně nezajímalo. Možná jenom trochu jsem se obávala o svůj další první den v práci po dlouhé době. Nevím, co do toho mám čekat. Nevím, co mám čekat od kohokoli. Navíc je pondělí a to znamená poradu ohledně dalšího čísla, které se týká měsíce, který je pro mě nejkrutější, přesně v ten měsíc jsem potkala jeho. Na oslavě. Nevím, co budu dělat. Amanda nebo Zuzka mě zvaly na oslavy, abych s tou nebo tou šla na oslavu, ale já nemohla. Pořád bych čekala, že se někde objeví, že ho uvidím a bude všechno jako dřív nebo to bude mnohem lepší. Vyhýbala jsem se jim jako čert kříži.

Automaticky jsem si sedla za volant, ale tak jako každé ráno, kdy jsem poprvé vyšla z bytu jsem tak nějak očekávala, že tu na mě bude čekat, aby mě odvezl do práce. S tím svým úsměvem, a s … Ne musím přestat. Musím se soustředit, abych vůbec dokázala dojet do redakce. Snad to zvládnu. Nic jiného mi ani nezbývá. Uvidím.

Auto mi pohotově naskočilo, až mě to překvapilo. Dlouho jsem nikam nejela. Vyhýbala jsem se autům jak jen to šlo. Ale do redakce se mi jet nechtělo s jiným dopravním prostředkem. Taky jsem částečně překonala svůj strach z aut a jednou se svezla, ale stálo mě to hodně úsilí. Taky mi naskočila stanice, kterou mi tam kdysi nastavil, abychom mohli spolu poslouchat staré písničky. Jako střela jsem sáhla po tlačítku a celé rádio vypla. Ticho bylo podivně uklidňující a přesto děsivé, dovolovalo mi to myslet na to, co jsem si upírala. Na něj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama