Druhá šance - 14.kapitola

13. září 2014 v 8:53 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
14. PLÁNY


"Děvčata a Marku. O víkendu jsme si to se Samem moc užili. Ale rodiče to neschvalovali." Zavrtěla jsem hlavou a promítla si poslední výrazy matky a otce za ten víkend.

"Promiň, ale musím se jich zastat, říct jim to takhle na rovinu a to ještě Sama předtím vůbec neznali, to by dalo zabrat každému." podotkla Linda.

"Souhlasím s ní." řekl Mark a plácl si s Lindou se zdviženýma rukama.


"A kde a kdy bude ta slavná svatba?" šťouchla do mě Zuzka. Všichni teď ztichli jako pěna a hlavně Linda, která si nebyla jistá, jestli na ní bude moct být. Den jejího odjezdu se pomalu, a neúprosně blížil.

Jirka ji bohužel nemohl přijet navštívit, protože měl hodně práce, dostal nějakou velkou zakázku. Mrzelo ji, že ho nám nemohla představit jinak než jenom z fotografie na obrázku.

"Bude to v prosinci, přesně dvanáctého dvanáctý na zámečku." řekla jsem a litovala jsem toho, protože tou dobu tu Linda už nebude.

"Ale to bude Linda pryč a …" promluvila Zuzka, ale Linda jí vpadla do řeči, tohle téma nebylo ani pro jednu z nás příjemné. Odjezd. Pryč se starými časy.

"Ne. To nebude problém, protože já za tebou přijedu. Akorát mě štve, že se budeš vdávat dřív než já!" Všichni jsem se zasmáli, protože je to pravda, Linda nemá ráda zimu a odmítá se vdávat někde v teplým kožichu na zahradě. Svatbu si plánuje na teplé měsíce.

Já mám zimu nejradši ze všech období. Všechno má nádhernou čistou bílou pokrývku, všechno leží v uklidňujícím tichu. Ledové sněhové vločky vytváří mozaiky na oknech, a když padají z nebe, tak krajina vypadá jako vystřižená z knížky, z pohádek.

Vločky taky dokážou vydržet v dlani a člověk si může prohlédnout tu dokonalou texturu, tvary, které umí udělat jedině sama příroda. Je to nádhera, která k mojí smůle bohužel musí někdy skončit.

"Budu tam potřebovat všechny svoje družičky." řekla jsem a podívala se po kamarádkách. Obě zářily štěstím.

"Myslíš to vážně?"

"Neděláš si legraci? Opravdu nás tam chceš?"

"Jak se na takové věci můžete vůbec ptát?! To je snad jasné, že s vámi počítám naplno. Kdo jiný by to měl podle vás asi tak dělat? A samozřejmě budeme potřebovat odborného stylistu, takže tebe Marku, tam budu potřebovat najisto. Hodně si tě vážím." řekla jsem a potěšila tím Marka a zároveň nechápala, jak o tom můžou vůbec holky pochybovat. Kamarádky jsou super lidičky jaké jsem si jen mohla přát. Bez nich bych se tady v práci ukousala nudou, a navíc to jsou kamarádky, které si přeju udržet v životě, co možná nejdelší dobu.

"A kde ta sláva vypukne?" zeptal se Mark, protože jsme právě tohle zamluvili. Holky to zajímalo ještě víc než jeho. Netrpělivě si mnuly ruce a nedočkavě se pošťuchovaly.

"Bude to na zámečku kousek od rodičů. Bude se vám tam líbit. Vím to, protože jsem tam byla se Samem a bylo to tam prostě… jako vystřižené z filmového slaďáku. Dokonalé." Nelhala jsem jim. Ten zámeček byl v dobrém stavu a prý se tam nedávno dokonce točila nějaká pohádka. Před námi už tam měli hodně svateb, ale po té pohádce budeme se Samem první svatba v sezóně, taky tam mají už zadané termíny.

"To je ale romantika!" postěžovala si Zuzka. Chápala jsem ji. Ona má radši svatby někde v salónku v luxusním hotelu než někde venku v přírodě. Až se tam se mnou pojedou podívat, myslím si že ji to místo nadchne. Vyrazíme tam s děvčaty, co možná nejdříve.

"Ou, tak to já si teda radši půjdu po své práci." řekl Mark a odpochodoval za kulisy.

"Nech ji. Mě se to líbí už teď a těším se. Kdy tam pojedeme?" vykvikla Linda na mou obranu a hlas jí radostí vyskočil o několik oktáv nahoru. Ona je děsná romantička, pokud se to týká jejího okolí, ale sama sobě, by romantickou duši nepřiřadila. Znám jenom Amandu, a ta větší romantička rozhodně je. Záleží teda na jejím partnerovi, jak se bude chovat. Když je zamilovaná až po uši, tak to z ní sálá na míle daleko. Ale to asi z každého, kromě Zuzky.

"Pojedeme tam společně s Amandou, ona zná cestu tak jako já a všechny se do jejího auta vejdeme. Neboj." řekla jsem a střelila pohledem po Lindě, která udělala obličej, protože nemá ráda, když se musí několik lidí mačkat v malém stísněném prostoru. Má malou klaustrofobii. Amandino auto holky ještě neviděly.

"Už se moc těším, ale myslím si, že bychom měly každá konečně pracovat, aby náhodou nepřišla nevítaná návštěva." V poslední době se nám stávalo, že do Zuzčina ateliéru chodila kontrola, největší drbna v našem oddělení slečna Jitka. Nedokázala jsem si ji vybavit bez úšklebku. Pokaždé, když jsem byla u holek v pracovní době a ona tam jen tak náhodou přišla tak jsem z toho měly zle i já. Nechápu proč to tak dělá.

V kanceláři jsem domlouvala po telefonu návštěvu zámku a jediný volný termín, kdy by jsme si ho s děvčaty mohly jít prohlédnout je právě dneska, mají tam nějaké úpravy a musí to být hotovo co nejdříve. Napsala jsem Amandě, aby všechen svůj dnešní program zrušila a vyrazila s náma. Zprvu se jí nechtělo, ale po oznámení, co se bude dít, ochotně souhlasila. Holky taky nebyly proti a náš výlet se mohl uskutečnit.

Po práci jsme s holkama dorazily před Amandinu svatební agenturu a pak naskládané v jednom autě, do kterého by se vešlo i víc lidí, jsme vyrazily na cestu. Ubíhala nám rychle, dobře jsme se bavily. Hlavním tématem byla samozřejmě příprava mojí svatby. Nedalo se jim odepřít, že prostě chtějí, mě od toho udržet, co nejdál. Sice jsem proti tomu protestovala, ale k ničemu mi to nebylo. Holky si usmyslely, že to pro mě zařídí a já se o nic nebudu starat. Ohledně peněz byly ve výhodě, protože se tajně domluvily se Samem, takže já budu platit jenom málo. Vlastně skoro nic.

Celý zámeček se jim líbil a nejvíc místnosti, ve kterých se bude konat hlavní obřad a hostina. Podle nich prý Sam nemohl vybrat lepší místo pro nás dva. Měly větší radost než já, když jsem to viděla poprvé. Byla jsem tam se Samem a ten nemá takový názor na to jako kamarádky.

"Tady je to super!"

"Už se těším až to tady vyzdobím!"

"Budou tady parádní fotky!"

Hádaly se jedna přes druhou, kdo má lepší nápady a nemohly se rozhodnou, kdo tady bude mít hlavní slovo, takže jsem se do toho vložila já a vzala jsem si ho. Přece jenom to bude moje svatba a myslím si, ne, vím to, že by bylo docela správné a rozumné, kdybych se na tom mohla taky podílet, abych si jednou náhodou nespletla dveře a místo do obřadní místnosti, bych vešla do šatny pro družičky. Sice se to stát nemůže, ale nějaký ten příklad jsem jim dát musela. Stačilo jim to a nechaly mě být.

"Dobře souhlasíme, ale…"

"Žádné ale, prostě mi všechno ukážete, nechci to mít v hlavě až na poslední chvíli, to se fakt nedělá." Odmítala jsem připustit myšlenku, že bych o výzdobě nic nevěděla. To absolutně ne! Všechno mi budou hezky předkládat.
"Ok!" Shodly se jednohlasně a plácly jsme si rukama.

Dny se pomalu měnily v týdny, týdny v měsíce a blížil se i prosinec. Můj nejoblíbenější měsíc v roce. Měla jsem k tomu víc důvodu, proč mám tenhle měsíc nejradši, ale samozřejmě byla svatba hlavním důvodem.

Se Samem jsme se dohodli, že já se k němu stěhovat nebudu, ale přestěhuje se on. Líbilo se mi to. Svůj byteček mám moc ráda a nerada bych se ho zbavovala. Tvrdě jsem si ho vybojovala. Přetahovala jsem se o něj ještě s jedním zájemcem, ale já jsem dala vyšší částku a to prostě přesvědčilo.

Sam mi pomáhal se stěhováním a společně jsme se domlouvali, co všechno si necháme a co naopak půjde z bytu. Bylo to těžké. Já jsem se odmítala vzdát starožitného křesla, které na pohled nevypadalo moc dobře, ale bylo velmi pohodlné a Sam se odmítal vzdát svého rotopedu. V bytě nemám tolik místa, a tak jsme se dohodli, že já dám pryč kytky pod schodama, kde se mi tam líbily nejvíc, protože to byl můj soukromý zelený palouček, a Sam si tam dá ortoped, a křeslo tu může zůstat. Taky ale navrhl, že by se mohlo vyhodit obojí, ale to se mi nelíbilo. Sice ani jemu, ale shodný kompromis by to byl.

Taky jsme se rozhodovali, jestli koupíme větší postel a taky, kdo bude kde spát, oba totiž nejraději spíme na pravé polovině postele a hodně se o ni přetahujeme. Tohle spolu ještě musíme vyřešit, ale na to je čas.

Samovi se nelíbilo, že musí mít jenom jednu malou skříň v mé šatně, protože jeho obleky zabraly daleko větší prostor, takže jsem se musela uskromnit a dát Samovi polovinu svojí šatny. Taky jsem ho ale donutila, aby mi do teď už naší společné šatny přidal pár polic, o které jsme se dělili. Nic jsem nenamítla. Šlo mu to dobře, i když bych si u něj netipla, že bude domácí kutil. U Sama měl člověk dojem, že je to takový rádoby frajírek, který aby si neušpinil ruce, tak na nic nesáhne. Přesně v tomhle byl Sam pravý opak. Každou výzvu přijal s nadšením. Ani mu nevadilo, když musel vytírat podlahu. Líbilo se mi, co mi na to řekl, když jsem se ho na to ptala.

"Přece tě nenechám vytírat podlahu pořád. To je nesmysl. Bydlím tady taky a nějaký podíl na uklízení bych mít měl než jenom utírat prach a občas umýt nádobí." Tvářil se tak, že bych si mu netroufla odporovat, stál přede mnou pevně odhodlaný. Bylo to skoro až vtipné.

Když u mě byla Amanda poprvé, potom co se Sam ke mně nastěhoval, byla v šoku. Hodně se to umě změnilo, když zmizely všechny papírové krabice a ostatní nepořádek co po nich zůstal. Byt dostal novou podobu, pár věcí se přidalo a jiné naopak byly vyhozeny.

V práci jsem prožívala nejlepší období svojí kariéry. Práce rychle utíkala a redakci se vedlo skvěle. Jediné co utíkala stejně rychle a nelíbilo se mi, byli dny, kdy k nám má nastoupit nový člověk a moje drahá Linda má odejít nadobro.

Nikdo prozatím neví, kdo má nastoupit po ní. Je to přísně hlídáno. Linda se o tom taky nezmiňuje, ale odjede už brzy. Se Zuzkou jsme nedávaly najevo, že nás to mrzí, že tu nemůže s námi se svým budoucím manželem žít, ale zvykly jsme si na to, že tu s námi nebude. Slíbila, že nás bude navštěvovat, a to taky splní, vždycky všechny svoje sliby splnila, nikdy neřekla a neslíbila něco, co by nedokázala zařídit.

Zuzka stále chodí s Adamem a svědčí jí to. Vypadá daleko víc šťastně než předtím. I její chování se trochu zlepšilo.

Andrea a Erik se hádají, ale pak se spolu usmiřují a jejich vztah jim zatím drží pohromadě. Nejsem si jistá na jak dlouhou dobu jim to vydrží.

Jednou jsem Amandu vzala s sebou na nákupy a šel s námi i Tony a nějak se stalo, že spolu začali randit. Tohle mě překvapilo. Amanda měla ohledně partnerů úplně jiné nároky a Tony do nich moc nepatřil, ale když je vidím spolu tak jim to sluší a vypadají šťastně. To taky jsou. Přeju jim to. Amanda měla několikrát zlomené srdce a Tony potřeboval někoho jako je ona - s nohama pevně na zemi.

Na mojí svatbě se podílí i moje rodiče, a tak s nima mám lepší vztahy, ale nejlepší nejsou. Pořád se mi zdá, že je mezi námi nepřekročitelná propast. Něco nás neustále rozděluje. Doufám, že to není kvůli mému postoji ohledně sestry.

Říkám si, že jednou snad prostě pochopí, že ona není tak dokonalá, jaké o ní mají představy. Bude to trvat asi dlouho, ale musí na to přijít sami. I kdybych jim to říkala každý den, nebudou mi věřit, pro ně je Andrea milá, hodná, poslušná dceruška. Nevidí v ní to, jaká opravdu je a nebo to ani vidět nechtějí. Já jsem je zklamala tím, že jsem nešla na školu, jakou si oni pro mě představovali. Kariéru jako módní návrhářka.

Vybrala jsem si kariéru redaktorky a to se jim nelíbilo, protože o tohle je velký zájem a špatně se shání volná místa. Já jsem měla štěstí. Jednou jsem si nechala otisknout článek jen tak pro zábavu, když jsem ještě studovala a ten se líbil. Zavolali mi a oznámili, že u nich budu moct nastoupit až dodělám školu. Agentura Miroslava Zajíčka.

"Valentýno, mohla byste sem ke mně teď hned přijít?" ozval se mi hlas z telefonu. Nic mě nenapadá, co by po mě Max mohl chtít?

Poslušně jsem k němu došla do kanceláře a posadila se do křesla. Nevypadal naštvaně nebo tak nějak. Vypadal v pohodě.

"Dobrý den. Co pro vás můžu udělat?" řekla jsem a tvářila se zdvořile. Nedovedla jsem pochopit, proč je takový, takový klidný, tohle u něj není rozhodně dobré znamení. Nelíbilo se mi to. Vždycky je vůči svým zaměstnanců odměřený a pokaždé, když jsem s ním mluvila měl hlavu sklopenou do nějakých papírů. A teď ne. Copak se to děje?

"Vy pro mě nemůžete udělat nic. Hm… Chtěl jsem, abyste věděla, že už se našla náhrada za slečnu Lindu a taky vám chci oznámit, že se pro ní na rozloučenou chystá večírek. Pořádá ho vedení a mě dali za úkol pro ni něco vybrat, jako do nás všech." Na očích jsem mu viděla, že mu je příjemné, že mi to dává za úkol. Možná to bylo kvůli tomu, že se mnou může být sám? Nechci být domýšlivá, ale vždycky z něj mám pocit, že mě rentgenuje očima. Asi jsem paranoidní. Ha! To mi ještě chybělo. Paranoia.

"Hm. Tak dobrá. Ještě něco jiného?" zeptala jsem se, ale zvedala se přitom k odchodu. Nic jiného mi už stejně asi říct nechtěl. Je to slušnost se zeptat.

"Ne, nic. To je všechno. Nashle." řekl a podíval se z okna. Vypadal jakoby bojoval sám se sebou.

"Nashle." Nestačila jsem ani vzít za kliku, když zase promluvil a přimrazil mě na místě jako poprvé, když mi pochválil výběr oblečení.

"A taky jsem Vám chtěl pogratulovat k svatbě." Z výrazu jsem poznala, že přemýšlel, jestli něco takového má vůbec říct nebo ne. V duchu se pral sám se sebou ještě víc než před chvílí. Ale nakonec ke mně napřáhl ruku.

Tohle gesto jsem nečekala a vykolejilo mě to ještě víc. Chvilku jsem přemítala, jak bych na to měla reagovat, aby to bylo správné, ale přemohla jsem se a podala si sním ruku.

"Děkuju, ale pozvánku Vám nepošlu, myslím si, že víte proč." Neušlo mi, že mi při stisknutí jemně pohladil ruku, až mi z toho naskočila husí kůže. Měla jsem kliku, že jsem na sobě měla dlouhý rukáv. Nevím, co by si myslel, kdyby to viděl.

Znovu jsem mu řekla : "Nashle." a nechala ho v kanceláři. Asi tam něco shodil, protože se ozvala velká rána. Zalezla jsem k sobě do kanceláře a psala dál na rozpracované téma o nejnovějších trendy dovolených a kam se vydat, když hledá člověk ráj pro zkušené a náročné lyžaře. Nedalo mi to moc práce, protože jsem ty centra navštěvovala sama osobně a tak vím, jak to tam vypadá a nemusím se soustředit na popis jenom podle obrázků z internetu.

Na ta období mám nejhezčí vzpomínky. Jezdila jsem tam s tetou a strýcem a taky se svými přáteli, hodně jsem se tam vydováděla. Možná si to i někteří tamní pamatují.

Zapípání mobilu, který ohlašoval SMS, mi zpřetrhal myšlenkový proud obtočený okolo zimních radovánek.

Ahojky. Je na case, abys sis
vyzkousela svatebni saty. Uz
jsou pro tebe uchystane v
butiku u me. Tesim se. Pa Ami

Podruhé za svůj život na sobě budu mít ušité šaty přímo na zakázku. Šaty pro mě navrhla Linda spolu s Jirkou v zahraničí. Tušila, že u mě a Sama se dá s něčím takovým počítat. A opravdu se jí povedli.

Po zbytek dne v práci jsem už nemohla nic dělat. Soustředila jsem se jenom na odpoledne a mojí první zkoušku šatů. Nemůžu se dočkat. S Holkama jsme obešly snad všechny krámky, butiky, obchody, ale nic jsem nenašly. Žádné šaty se mi dostatečně nelíbily. Nic nedokázalo splnit mojí představu o vysněných šatech.

Viděla jsem ty šaty na papíře a trochu rozdělané, ale přece jenom finální výrobek je něco jiného. Kdyby bylo třeba nějakých oprav tak to v klidu zvládne Linda sama. Na to už Jirkovi krejčí nepotřebuje.

Pustila jsem si zamilované písničky, broukala si a dokončovala svou práci, abych mohla co nejdříve odsud vypadnout a jít na zkoušku róby. Šlo mi to dobře a byla jsem hotová dřív, než bych pokládala za možné.

Kamarádky jsem nabrala dole v hale a společně jsme vlezly do auta a těšily se. Šaty mi nechaly poslat k Amandě, protože ta na to má vlastní butik, přímo s oděvy na svatby a i s dekoracemi, co prostě nesmí chybět. Několik nevěst si u ní šaty i vybraly. Šaty jí navrhuje její návrhář, kterému dobře za práci platí.

"Tak jak se těší nevěsta?" zeptala se mě Zuzka, když jsme seděly v autě a jely směrem k agentuře. Všechny jsme byly zvědavé jak mi budou slušet. Viděly je taky na obrázku, ale ve skutečnosti to může vypadat úplně jinak. Snad mi padnou.
"Jo. Ani nevím, jestli bych přesně dokázala popsat ten pocit, jaký zažívám."

"S tím souhlasím." řekla Linda a poplácala mě po rameni. Ona jediná dokázala pochopit, to co právě prožívám, sice ne v takovém měřítku, ale čeká ji to taky za pár měsíců. Za chvilku budeme obě dvě vdané paní. To je ale hrozné slovo, ale zároveň i pěkné. Záleží na úhlu pohledu. Hm.

"Jé, pusťte to navíc!" vykřikla Linda a sama se natáhla dopředu k volume. Zprvu jsem nepoznávala, co to hrajou, ale potom jsem poznala, byla to písnička od Petra Koláře : Ještě, že tě lásko mám.

"To se perfektně hodí!" přitakala Zuzka a já jsem jenom přikývla. Opravdu se to hodí. A dneska obzvlášť.

Zastavila jsem na obrubníku, protože parkoviště bylo plné a v doprovodu kamarádek, jsme jako delegace vešly do budovy. Hned u recepce na nás čekala Amanda a oči jí plály vzrušením.

"Ahój holky!" vyhrkla a rovnou nás vedla do salónku vzadu. Celá budova byla bíle vymalována a doplňovala ji i decentní růžová.

Amanda mě zavedla za velké bílé dveře a tam mi řekla, ať se převléknu, že to zapínání mi upraví až potom, hlavně ať si je na sebe obléknu. Ale nedávám si závoj, prý to nosí smůlu. Sice na pověry nevěřím, ale udělám jim radost. Sobě taky.

Jakmile jsem vešla dovnitř a podívala se na šaty v průhledném obalu, okamžitě jsem věděla, že jsou pro mě ty pravé. Jiné bych ani nechtěla. Tyhle jsou dokonalé. Pomalu jsem je vytáhla z vaku a prohlédla si je.

Dlouhé, jiskřivě bílé až na zem, poseté třpytivými kamínky. Nádhera. Vklouzla jsem do nich. Padly mi dokonale. Otočila jsem se a podívala se na sebe do zrcadla. Užasla jsem. Šaty vypadaly jako vystřižené z nějaké pohádky. Vyčarované vílou.

Bílé šaty se mi z každým pohybem vlnily u nohou a kolem výstřihu a částečně i na rukávech, které odhalovaly ramena, se leskly a blýskaly kamínky jako diamanty. Jako kdyby na šatech uvízly malé kapky rosy a slunce je svými paprsky mění v překrásnou souhru duhových jiskřiček a odlesků. Okraj šatů lemovala bílá krajka, která se jemně táhla okolo celé délky jako pavučinka a končila vzadu.

Když jsem se pootočila, všimla jsem si, že ta krajka spadá dolů, od zapínání, a proto je i na dolním lemu. Nádhera. Slovy se nedalo popsat to, jak ty šaty vypadaly. Skoro se ani nepodobaly kresbě, kterou jsem viděla. Papír a reality se prostě nedají srovnat.

Otevřela jsem dveře a pomalu vkráčela k děvčatům do místnosti, kde stálo malé pódium, na které si vylezu a podívám se na sebe celá do zrcadla.

Uvidím se tak, jako bych se dívala na někoho jiného, prostě to bude jiné než, když jsem stála na zemi a dívala se do zrcadla, kde jsem si neviděla nohy. Před oblékacím pokojem bylo ticho. Holkám se v očích odrážel můj osvícený obraz.

"Počkej, já to zapnu a pak honem nahoru." vydechla Linda a rychle mi zapla zip, který potom překryla krajkou, a tu ještě přichytila drobnými perličkami. Všechno do sebe zapadalo. Zuzka mi ještě vyčesala vlasy nahoru a pak mi teprve dovolily výstup.

Překvapení jsem ani nedýchala. Nedalo se popsat, to co jsem viděla v zrcadle. Jako pohádková postava. Zrcadlo mělo kolem sebe zlatý rám a to jenom podrývalo mou jistotu, že jsem to doopravdy já.

"Nádhera."

"Hotová princezna."

"Až tě Sam uvidí, myslím, že se nedrží pusu zavřenou."

Padlo ještě hodně chvály na mou adresu, ale já jsem je neposlouchala. Přikovaná pohledem k zrcadlu jsem pomalu začínala věřit, že jsem a to já. Raději jsem si ale rozpustila vlasy, protože se mi to k tomu zamlouvalo mnohem víc.

Stála jsem tam hodně dlouho, dokud mě nebolely nohy z nových bot a já neslezla dolů a nevrátila se zpátky do reality. Všechno bylo připravené a i výzdoba zámečku se rozjížděla na plné obrátky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama